Letěl jsem jako šílený a po chvíli se mi podařilo to moje menší zpoždění dohnat, takže jsem mohl zvolnit a dojít tam v klidu.
"Ahoj." pozdravil jsem s úsměvem Eriko, která dodávala zrovna do regálu nějaké krmení pro hlodavce.
"Ahoj." oplatila mi pozdrav zároveň s úsměvem a já pokračoval dál k místnosti pro personál.

Teď, když jsem byl doma sám, opět, měl jsem čas na přemýšlení. Samo sebou mi do hlavy vlezl rozhovor s Yuuem. Že dříve či později si snad někoho najdu. Lehce se mi sevřel žaludek při pomyšlení, že se budu muset od znova seznamovat a to právě za účelem dotyčnou sbalit... to jsem neměl moc rád. Pro mě bylo vždy lepší, když se láska vyvinula náhodně z čistého kamarádství, ale to trvá hodně dlouho.

Díky tomu, že jsem měl domluveno opravdu jen takto pár hodin denně a navíc bylo tak nějak pořád co dělat, utíkalo to rychle, takže než jsem se nadál, už jsme zase zavírali s Eriko krám. Byla vážně fajn a jsem rád, že si tady se všemi zatím rozumím, tak snad budou tak v pohodě i ti, se kterými jsem se ještě nepoznal. "Tak ahoj." rozloučili jsme se a každý vyrazil svým směrem.

Nakonec jsem přemýšlení nechal a raději si vyčistil hlavu studenou sprchou, po které jsem si to v domě štrádoval jen v teplácích. Líbilo se mi, když jsem mohl na hrudi cítit chladivý vzduch.

Z vesela jsem vešel do dveří a jako vždy se ohlásil. "To se mě už doopravdy snažíš sbalit?" zeptal jsem se pobaveně s povytaženým obočím, když jsem narazil na polonahého Aoma.

Trochu jsem se ho lekl, ale usmál jsem se. "Právě, že ne. Normálně si tady chodím jen ve spodním a nebo úplně nahý, takže na tebe vlastně beru ohled." uchechtl jsem se. "Tak co práce?" zajímal jsem se.

"No jasně, jdeš na mě pomalu, co?" uchechtl jsem se. "Jo, dobrý. Lidi tam jsou v pohodě, práce v pohodě, takže si nemám na co stěžovat." usmál jsem se a rozvalil se na gauči. Na talíři na stole zbyl ještě poslední toust, tak jsem se po něm hned natáhl. "Chceš půlku?" nabídl jsem mu.

"No. To víš. Nechci tě odradit, jen navnadit." uchechtl jsem se. "Tak to máš dobrý. Líbilo by se ti to třeba do budoucna? Na trvalo?" zajímal jsem se a mávnutím ruky toust odmítl. Jen ať si dá.

Zakousl jsem se do toustu a než jsem sousto spolkl, abych mohl mluvit, trošku jsem nad tím zauvažoval. "No, to nevím. Ale nehodlám mířit nikam vysoko, tak by mi to asi nevadilo. Ale bude to pořád dokola se opakující, tak nevím. Ještě si to musím rozmyslet." pokrčil jsem nakonec rameny a znovu si z toustu kousek ukousl.

Pokýval jsem chápavě hlavou. "Na začátek to bohatě stačí. Áááá já už si asi půjdu lehnout." Protáhl jsem se pořádně u čehož se mi trochu prokřupala záda a já úlevně vydechl.

"Jasně, klidně běž. Já se asi ještě mrknu, co je v televizi." odvětil jsem a s těmito slovy se natáhl pro ovladač a začal projíždět jeden kanál za druhým.

"Jasně. Tak dobrou." popřál jsem mu předem a odklidil se do ložnice, kde jsem se ihned zachumlal do postele. Chvíli jsem zas přemýšlel nad blbostmi a u toho nakonec usnul.

"Dobrou." oplatil jsem mu a konečně našel nějaký pořádný film. Chvíli jsem tam tak seděl, ale nebylo to ono, tak jsem si lehnul, jenže to pořád nebylo ono. Chvíli jsem přemýšlel a nakonec šel prozkoumat, kam že Aoma dal ty všelijaké dobroty. "Ha, bingo!" zaradoval jsem se, když jsem narazil na čokoládu, ke které jsem si vzal ještě slané brambůrky. Skvělá kombinace! Navrátil jsem se tedy zpět k televizi, rozvalil se na gauči a spokojeně dál sledoval dění v televizi. "Kruci! to pořád není ono." zavztekal jsem se potichu pro sebe. "To si sem mám snad od vedle přitáhnout náš gauč, či co?" zanadával jsem, ale v tom mi to došlo. Chybí mi tady Iki! s ním jsem se vždycky hlavně díval na televizi nebo prostě ležel na gauči. Většinou jsem se na něm hezky rozvalil a byl jsem spokojený. Jenže Ikiho tu nemám, takže mám asi smůlu... "Ledaže..." řekl jsem už nahlas a s vítězným úsměvem jsem zamířil do ložnice. Aoma už spal, tak jsem našlapoval obzvlášť opatrně, abych ho nevzbudil a ze své postele si vzal samozřejmě Ikiho košili, ale mimo toho i polštář, na který jsem v obýváku košili natáhnul. "No, sice to není úplně ono, ale aspoň něco." řekl jsem si pro sebe, když už jsem ležel na polštáři oblečeném v Ikiho košili. Tedy... původně jsem to neměl vůbec v plánu, ale... podařilo se mi usnout a u toho jsem samozřejmě objímal svého náhradního Ikiho v podobě polštáře.

Spal jsem tvrdě celou noc a když jsem se vzbudil, bylo něco kolem půl osmé. Yuu nebyl v posteli. To bylo podle mě docela normální až na to, že tam nebyl ani polštář. "To si ustlal na gauči?" zeptal jsem se sám sebe a vylezl z postele. Jak jsem čekal, tedy částečně, Yuu spal na gauči, ale to, co upoutalo mou pozornost, nebyl on a ani čurbes v podobě drobků a obalů od jídla ale polštář navlečený do té košile, který tak pevně objímal. Raději jsem to nechal být a šel spáchat ranní hygienu, ale pořád mi to vrtalo hlavou.

Vyspal jsem se v rámci možností skvěle! Ale po chvilce, co jsem poprvé zamžoural do té kostkované košile, ve mně hrklo. Vstal jsem tak rychle, až se mi na chvíli zatemnilo před očima a zamotala hlava, ale zvládl jsem to ustát. Aoma nebyl nikde poblíž, tak asi ještě spal a díky tomu se mi dost ulevilo. Z polštáře jsem sundal košili a rychle, ale zároveň potichu došel do ložnice, kde se mě ovšem opět zmocnila panika. Postel byla prázdná! Jen klid Yuu, jen klid. To přeci neznamená, že tě musel nutně vidět, snažil jsem se sám sebe uklidnit, ale šlo to dost těžko. Raději jsem tedy vše srovnal a dal na své místo a prostě doufal, že o tom Aoma nic neví.

Po dokončení všech koupelnových úkolů jsem zamířil do kuchyně. Gauč už byl prázdný a tak mi bylo jasný, že Yuu je vzhůru. V klidu jsem začal připravovat snídani v podobě zdravého mrkvového salátu, který jsem ve velké míse položil doprostřed stolu a trochu si nabral do jedné z menších misek, které jsem nám připravil.

Ani už jsem se neobtěžoval převlíkat, protože stejně mám na sobě ze včerejška džíny a za chvíli půjdeme za Ikim do nemocnice, tak by to ani nemělo cenu. "Dobré." pozdravil jsem v kuchyni Aoma a sedl si ke stolu. Schválně jsem na sobě nenechával nic znát a jen nenápadně ho po očku sledoval. "My jsme králíci?" neodpustil jsem si rýpnout a taky si nandal do misky.

"Dobré." oplatil jsem a neunikly mi ty jeho 'nenápadné' pohledy, ale to, že objímal polštář navlečený v košili, jsem nechal být i přes to, že mi to vrtalo trochu hlavou. Zaregistroval jsem i jeho poznámku, ale rozhodl se ji tentokrát přeskočit.

Jo, zaradoval jsem se. Nic neříkal, takže nejspíš je vše v pohodě a nic neviděl, přemýšlel jsem v duchu a trochu se zase uklidnil.

Za chvilku jsem dojedl a umyl po sobě. "Až nebudeš chtít, zbytek ukliď do lednice." broukl jsem na něj a šel se přijatelně obléct. Po té jsem se postaral o kočičáky a protože byl čas, pustil jsem si prozatím televizi.

"Jop." kývl jsem a za chvíli taky dojedl. Zbytek salátu jsem tedy uklidil do lednice a šel jsem spáchat hygienu. Pak už jsem se vrátil do obýváku, kde jsem ještě po sobě uklidil to, co tam po mně ze včerejška zbylo a posadil jsem se na gauč. Ještě jsme měli chvíli čas, takže jsme se mohli klidně dívat na televizi.

"Jsi si tady mlsně hodoval, co?" uchechtl jsem se po chvilce pozorování televize, sepl ruce za hlavou a koukl na něj.

"Jo, brambůrky s čokoládou. Nejlepší kombinace hned po čokoládové zmrzlině s čokoládovou polevou a čokoládovým posypem a nebo čokoládovým dortem s horkou čokoládou." uchechtl jsem se. No jo, jsem prostě milovník čokolády, ale ne té hořké.

Docela překvapeně jsem zamrkal, ale usmíval se. "Páni, to musíš mít sladký život. To tě můžu vzít do jednoho obchodu s čokoládou ve vedlejším městě. Jednou jsem si ho všiml, když jsem projížděl kolem. Všude. Jen. Čokoláda." uchechtl jsem se a pozoroval, co na to řekne.

"Jo, teď už jo." uchechtl jsem se, ale zaujalo mě to, co říkal dál. "Takový obchod vůbec existuje? Vždyť to musí být ráj!" zasmál jsem se. "Ale nemusíš mě tam brát, nechci otravovat. Už tak jsi toho pro mě udělal dost." usmál jsem se na něj.

"Stejně jen sedím doma a koukám na televizi." mávl jsem rukou. "Měl bych si najít nějaký koníček..." zamumlal jsem si, zas mu věnoval úsměv a koukl na své hodinky. "Už bychom měli pomalu vyrazit."

Jak to kruci s tím úsměvem dělá? Vím už, že je v pohodě, ale stejně si pořád na to nemůžu moc zvyknout. "Já jsem připravený. A s tím obchodem to teda nechám na tobě." řekl jsem a zvedl se z gauče. "Heh, dokud jsem neznal Ikiho, tak mým koníčkem bylo prudit lidi kolem sebe." uchechtl jsem se.

"Já už jdu." uchechtl jsem se, zvedl z gauče a vypnul televizi. "Tak jen dokud? Já myslím, že jsi se toho koníčku nevzdal." broukl jsem a vyrazil ke vchodovým dveřím, kde jsem se jen obul a už jsme mohli v klidu jít.

"Tse... nevíš, co jsem dělal dřív. Minulou třídní se mi podařilo vypudit ze školy a měl jsem to zpočátku v plánu i s Ikim." přiznal jsem a pro sebe se nad tím pousmál, načež jsem se stihl mezitím obout.

Překvapeně jsem zamrkal, ale nešlo se tomu neuchechtnout. "No tak to jsem rád, že se to nestalo. Bych byl pak asi na mušce já." broukl jsem, když už jsme společně vycházeli z domu. Co já se ještě nedovím?

Kráčel jsem vedle něho a zapřemýšlel nad tím. "Myslím, že ty by jsi tady hlavně ani nebyl. Protože by se ta jedna učitelka nezcvokla a nemusela by škola přijmout tebe." řekl jsem svou myšlenku nahlas. "Ale taky jsem rád, že to tak nedopadlo, protože Iki pro mě toho udělal neskutečně moc a bez něj bych možná ani nebyl naživu."

Jen jsem se usmál a šel stále vedle něj ale najednou mi opravdu došlo, co řekl. "Jak jako nebyl?" zeptal jsem se vykuleně a s obavou v hlase.

Nejdřív mi moc nedocházelo, co se tak diví, ale když mi docvaklo, že toho o mé minulosti moc neví, přemýšlel jsem, jak to stručně vysvětlit. "No... máma byla feťačka, táta alkoholik a mlátil mě... to už víš. A naposledy, když mě zmlátil, tak to jsem skončil v bezvědomí a kdybych nemohl jít k Ikimu, tak by mě možná i dorazil. Obvinil mě ze smrti matky, protože se předávkovala a policie ji našla se někde válet." shrnul jsem to a doufal, že to z toho tak nějak pochopí.

"A-aha." dostal jsem ze sebe a snažil si to v hlavě urovnat. Být já na jeho místě, tak to nezvládnu, pomyslel jsem si a nakonec ho po chvíli uznale poplácal po zádech. "Jsi silný. Dotáhneš to daleko."

Překvapeně jsem se na něj podíval. "No... to bych ani neřekl. Když v tom člověk vyrůstá od malička, tak se s tím asi tak nějak smíří, že ho asi nic lepšího nečeká." pokrčil jsem rameny.

"Ale notak..." Chtěl jsem pokračovat, ale to už se z dálky ozval Iato. "Héééj!! Jste pomalý!!" zasmál se a Arady nám zamávala. Já jsem Yuuovi rozcuchal vlasy a rozeběhl se k nim.

Překvapeně jsem se na něj podíval, ale pak se uchechtl a rozeběhl se za ním. "Ahoj." pozdravil jsem jak Arady, tak Iata s úsměvem. "Tak asi můžeme jít, ne?"

"Můžeme? Ne, my musíme!" Zářil Iato a vykročil jako první. Arady si to kráčela vedle Yuua a začala mu něco vykládat. Nerozuměl jsem jí, ale mile se usmívala. No, a já šel vzadu, protože chci co nejvíc oddálit to, že budu vypadat jako stěna.