Vzbudil jsem se dost pozdě ráno, ale dřív, než Yuu, což mě dost překvapilo, ale nijak jsem to neřešil. Vstal jsem tedy z postele, převlékl se a šel nám udělat snídani v podobě chlebů s nutelou a k tomu teplé mléko.

Probudil jsem se zrovna ve chvíli, kdy Aoma vycházel z ložnice a zavíral za sebou dveře. S širokým zívnutím jsem se pořádně protáhl a taky se z postele vykopal. Hodil jsem na sebe ještě nějaké tepláky a zamířil za Aomem do kuchyně, kde zrovna dodělával chleby. "Dobré. Chceš ještě s něčím pomoct?"

"Dobré ráno. Už si sedni ke stolu. Mám to hotový." usmál jsem se a na stůl nám položil talíře a hned na to i konvičku s horkým mlékem a hrnky. "Dobrou chuť." popřál jsem mu a sedl si ke stolu.

"Dobrou chuť." popřál jsem i já a nalil si do hrnku mléko. "Jo a odpoledne jdu na tu brigádu, jak jsem ti o ní včera říkal." oznámil jsem mu a zakousl se do prvního krajíce. Mňaaam, nutellaaa!!

Nalil jsem si mléko do hrnku a taky začal jíst. "Jo. Do kolika to vlastně máš? A co to je za brigádu?" zajímal jsem se a zvedl k němu oči.

"Ve zverimexu. Kousek odsud. A budu tam od čtyř do šesti, abych to stíhal, až zase bude škola." odpověděl jsem mu a zapřemýšlel jsem, jaký asi bude první den. Snad tam budou lidi v pohodě.

"Snad tě tam nic nesežere." uchechtl jsem se a dojedl. Nádobí jsem umyl a pak si ke stolu dotáhl pár učebnic. Už se musím zas na tu školu připravovat.

"No jo, snad." taky jsem se uchechtl a dál se věnoval snídani. I já jsem po sobě talíř s hrnkem umyl, ale jakmile přinesl Aoma nějaké učebnice, raději jsem se dal urychleně na ústup. Ještě by po mně snad chtěl, abych se učil, ne?

Nejdřív jsem nechápal, proč tak urychleně vycouval z kuchyně, ale pak mi to došlo a já se musel nahlas zasmát.

Snad se nesměje mě, zamračil jsem se pro sebe a následně zapadl do ložnice, kde jsem po sobě ustlal postel, do které jsem se ale následně svalil i s Ikiho košilí v náruči. Jak mně se po něm stýská.

Po svém pobavení jsem se začetl do učebnic a opakoval si. Jo, jako malý jsem si myslel, že učitelé ví úplně všechno a neučí se... heh, jak naivní.

Ještě nějakou dobu jsem tam takto ležel, ale pak jsem košili složil a uklidil ji pod polštář, který jsem ještě načechral a i peřinu srovnal. Pak jsem zamířil do koupelny, kde jsem spáchal ranní hygienu.

Po chvilce jsem si k tomu učení udělal i čaj. A jak jsem tak upíjel a učil se, kočičáci asi začali mít hlad, a tak jsem jim dal jídlo.

Jak jsem později zjistil, bylo už relativně dost hodin a tak jsem se převlékl. "Jdu do nemocnice." stavil jsem se ještě v kuchyni, abych to oznámil Aomovi. "A pak asi půjdu rovnou do toho zverimexu, takže se vrátím až večer.

"Jo dobře. Pozdravuj ho i za mě. Zítra tam ale už zas příjdu osobně." Zvedl jsem k němu oči a usmál se. "A vzkaž tomu obrovi, že ve škole poslední dobou chybí hodně učitelů, tak ať mákne." uchechtl jsem se a už ho nechal jít.

"Jasně, vyřídím." uchechtl jsem se taky a vyrazil ke dveřím, kde jsem se obul. "Tak zatím." houkl jsem na něj a už mizel ven.

"Hoj." houkl jsem taky a po chvilce učebnice zavřel. Podívám se na to ještě večer. Zamyslel jsem se, co bych mohl dělat a nakonec jsem šel na zahradu, kde jsem začal sekat trávu.

V nemocnici jsem byl cobydup a chodbami jsem prolítl ještě rychleji. Posadil jsem se na židli k Ikiho posteli a už automaticky ho chytil za ruku. "Ahoj." usmál jsem se. "Mám tě pozdravovat od Aoma. A taky ti mám vyřídit, aby ses tady už moc dlouho jen tak neválel, bude tě potřeba ve škole." uchechtl jsem se lehce a s úsměvem na tváři jsem chvíli mlčel a jen koukal na dřevěnou sošku slona, když v tom mi připadalo... jako by snad... mi stiskl ruku... je to možný? Myslel jsem si nejdřív, že se mi to jen zdá, ale on mi ruku stiskl ještě o trošku víc. Byl jsem si jistý. Okamžitě se mi rozzářily oči a já chvíli vůbec netušil, co mám dělat, ale nakonec jsem zmáčkl tlačítko u postele pro zavolání sestry. Když přišla, nejdřív nechápala, o co jde, ale když jsem jí to vysvětlil, s úsměvem řekla, že zavolá doktora, od kterého jsem se následně dozvěděl, že i on si všiml dnes ráno zlepšení. Životní funkce se začínají zcela obnovovat a vracet do normálu a pokud to takto půjde dál, že se jistě brzy probudí. Byl jsem štěstím bez sebe. Konečně se dočkám! Konečně budu mít zase svého Ikiho!!

Chvíli po tom, co jsem dosekal a všechnu trávu shrabal, jsem si před dům vytáhl malý stolek a židli. Bylo docela teplo, takže jsem si doma ještě nabral do misky trochu zmrzliny a venku si na ní pochutnával.

Hrozně nerad jsem z nemocnice odcházel. Nejraději bych tam byl 24hodin denně, abych neprošvihl jeho probuzení, ale bohužel to nešlo. Aspoň jsem se tedy s ním pořádně rozloučil a slíbil mu, že zítra se u něj znovu stavím. S veselým krokem jsem tedy vyrazil na svou novou brigádu.
"Dobrý den." pozdravil jsem mladou a příjemnou vedoucí, která mě včera přijímala.
"Ah, ahoj. Jsi tu brzy, to je dobře, aspoň ti stihneme všechno ukázat." usmála se a začala mi vysvětlovat podrobnou náplň mé práce.
"Ke kase nemůžeš, protože ti ještě nebylo osmnáct, takže pokud tě někdo osloví ohledně koupě, požádej někoho, kdo zrovna má čas. Jo a ještě něco. Všichni si tu tykáme." mrkla na mě. S úsměvem jsem přikývl, ale to už se mě ujala jedna z mých spolupracovnic, abych jí pomohl s čištěním nějakého terária a zároveň věděl, jak na to, až to budu muset dělat sám.

Původně jsem chtěl počkat na Yuua, ale protože přijde později, tak jsem vše zas pomalu uklidil a doma si zas hrál s koťaty. Hodně jsem si oblíbil jedno černé s bílým nosánkem a tlapkou. Bylo asi nejpřítulnější.

"Můžu se tě na něco zeptat?" otočila se ke mně Eriko, vedoucí obchodu, když už jsme zavírali.
"Jo, klidně." přikývl jsem bez přemýšlení.
"No... cože jsi dnes tak veselý, když včera to vypadalo, že se každou chvílí zhroutíš?" ptala se a v hlase jí byla slyšet zvědavost. Popravdě mě tím docela zaskočila.
"Víš, je to trochu složitější. Někdo mě hodně blízký skončil v kómatu a byla malá šance, že se probere. Všechno na mě hrozně dolehlo a sám jsem si to dost zkomplikoval." snažil jsem se jí vysvětlit, ale to mi skončila do řeči.
"Ah, promiň, to jsem nevěděla. Nemusíš o tom mluvit." pravila trochu provinile, načež jsem se ale uchechtl.
"To je dobrý. Dnes doktor řekl, že se jeho stav zlepšuje a brzy se probudí." opět se mi rozzářily oči a na tváři se mi objevil znovu úsměv, který jsem dnes měl téměř po celý den. "Opravdu? tak to je skvělý." opětovala mi úsměv. Ještě jsme se chvíli bavili, než jsme všechno douklidili, ale pak už jsme se rozloučili a každý vyrazil svým směrem. Měl jsem skvělou náladu a zářil jsem jako sluníčko. Těším se, až to řeknu Aomovi!

Nakonec jsem si řekl, že když jsem měl zmrzlinu já, mohl by si dát i Yuu. Navíc po prvním dni na brigádě by to mohlo být povzbuzující a tak těsně před jeho příchodem jsem mu zmrzlinu připravil. Myslím dokonce, že už se mnou možná nemá takový problém, jako dřív, za což jsem rád.

"Jsem tady!" zvolal jsem vesele, když jsem už vešel do domu. Moc jsem se nezdržoval, rychle se zul a hned zamířil za Aomem. Tak strašně moc jsem mu chtěl říct o Ikim, ale teď jsem vůbec nemohl najít ta správná slova.

"Ahoj!" zavolal jsem hned nazpět a dal zmrzlinu pro něj i se lžičkou na stůl. Šlo vidět, že mi něco chce, ale nějak to z něj nešlo, tak jsem mu nejdřív přišoupl zmrzku. "Trošku se zchlaď a pak mluv, blesku." uchechtl jsem se.

"Ah, díky." poděkoval jsem vděčně, posadil se ke stolu a pustil se do zmrzliny. Na okamžik jsem ještě zapřemýšlel, ale protože mi kvůli velkému kusu zmrzliny asi zamrzl mozek, rozhodl jsem se nechodit kolem horké kaše a prostě to na něj vybalit. "Iki se asi brzo probere!" pravil jsem nadšeně a v očích mi opět začalo jiskřit.

S úsměvem jsem ho pozoroval. Přemýšlel jsem nad tím, co mi asi chce říct, ale nemusel jsem dlouho. Chvíli jsem na něj zaraženě koukal, ale po tom, když mi to úplně došlo, se mi po tváři rozlil nadšený úsměv. "To je skvělý! Povídej!" vybídl jsem ho.

"No..." chvíli jsem se odmlčel a počkal až mi zmrzlina v puse roztaje, abych jí mohl spolknout. "...chytil jsem ho za ruku a on mi jí stisknul. A pak přišel doktor a řekl, že i jeho stav se viditelně zlepšil." vysvětlil jsem ve zkratce. Pořád jsem tomu sám nemohl uvěřit!

"To je úžasný!" rozzářil jsem se. "Já věřil, že to zvládne! Sakra, vždyť to je kus chlapa!" uchechtl jsem se a pořádně se s výdechem v židli opřel. "Už se těšíš, viď?"

"Jo, to jo." vydechl jsem a podepřel jsem si rukou hlavu a prstem volné ruky přejel po skleněném poháru zamlženém od chladu. Bože, už aby to bylo! Chci ho znovu políbit. Chci ho znovu obejmout a už nikdy nepustit!

Jak jsem ho tak pozoroval, zas jsem se musel uchechtnout. "Opravdu to vypadá, jakoby ses do něj zabouchl." provokoval jsem ho s úšklebkem.

Okamžitě jsem zrudnul, ale zároveň semkl rty pevně k sobě. V takovéhle situaci jsem vůbec netušil, jak se mám zachovat, a tak jsem pohledem raději uhnul úplně jinam. A teď to navíc oproti včerejšku bylo ještě horší, protože mohl velmi zřetelně vidět každou mou reakci.

To, jak zrudl mě zmátlo, protože jsem jen provokoval, ale... tohle je skvělá příležitost k další provokaci. "Ale ale, copak? Tohle rajče nám dozrává moc rychle na to, že se bavíme o tvým třídním." uchechtl jsem se a dál ho pozoroval.

Vážně jsem netušil, jak se mám v téhle situaci reagovat. Nenapadalo mě absolutně nic, čím bych mohl jeho slova vyvrátil, a tak jsem se k němu jen otočil zády, vzal si do ruky pohár a začal do sebe cpát zmrzlinu ve snaze se zchladit a dostat do obličeje původní barvu.

Tohle bylo opravdu k popukání, a tak jsem se neudržel a začal se smát. No ale tohle mi nestačilo. "Snad sis nic nepředstavoval? Měl bys mít v posteli pěknou ženskou, ne učitele." Bylo strašně vtipný ho takhle vidět.

Už jsem měl zmrzlinu dojedenou, a tak jsem dal pohár do dřezu a napustil ho vodou, aby to nezaschlo a dalo se to později snadno umýt, protože teď jsem se tu nehodlal už déle zdržovat. "Tohle není vtipný." řekl jsem už trochu dotčeně a odešel do ložnice, kde jsem se posadil na postel a koukal z okna. Nechtěl jsem, aby to vypadalo tak, že jsem se urazil, ale popravdě... tohle se mě už opravdu trochu dotklo.