Tak tu máme další dílek a objevuje se nám tu 'nová' postava, která nahradí Ikiho. Jistě ho velmi rychle poznáte a aby se odlišil od Ikiho, text bude mít tučný a podtržený :)

Bylo štěstí, že dorazila policie. Jeden z nich ze mě strhl toho chlapa a nasadil mu želízka. Další odtáhl Yuua na chodbu, kam odvedli i zbytek třídy, včetně mě po krátké prohlídce. Yuu se tady zhroutil a několik dalších žáků k tomu taky nemělo daleko. Za chvilku už několik policistů co nejrychleji odnášelo Ikiho. Policista, který ho držel pod rukama a rozdával rozkazy na rozdíl od ostatních už neměl kuklu a v jeho uslzené tváři jsem poznal Iata. Měl jsem hrozně smíšené pocity, ale nejhorší bylo to, že jsem nevěděl co dál.

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale nejspíš moc dlouho ne, jelikož jsem se stále nacházel na chodbě a kousek ode mně byl zbytek mé třídy. Když jsem otevíral oči, tak jsem si opravdu myslel, že to byl jen hrozivý sen a když se převalím na bok, uvidím vedle sebe usmívajícího se Ikiho. Místo toho jsem pohlédl do tváře roztřesené a také ubrečené Meg, která mi svírala ruku a na jejích nohách jsem měl položenou hlavu. Pomalu jsem začal okolí kolem sebe zase vnímat, ale tentokrát jsem se už nesnažil běžet zpátky do třídy... bylo pozdě... a Iki byl teď možná už mrtvý. Jen jsem se posadil, přičemž deka, kterou jsem byl přikrytý, mi sklouzla na zem. Meg mi jí přehodila alespoň přes ramena, posadila se vedle mě a objala mě kolem ramen. Našeptávala mi něco ve smyslu, že to bude zase dobrý a všechno bude v pořádku, ale nijak jsem jí neodpovídal. Jen jsem byl zahleděný před sebe a z očí se mi opět spustily nepřetržité provazce slz.

Musel jsem odpovědět na spoustu otázek, než mě nechali a můj pohled padl na Yuua. Bylo mi ho líto a tak jsem před něj položil svou lahev s vodou, kterou mi dali policajti. Pochybuju, že by se se mnou chtěl bavit, ale už od pohledu potřeboval napít. Byl celý bledý a do toho brečel. Co s ním vlastně teď bude? Na to jsem se zeptal jednoho policisty a on mi sdělil, že pokud byl Iki za něj plně zodpovědný, tak ho sebou vezmou na stanici a tam se to vyřeší.

Všude kolem sebe jsem zaznamenával nějaké pohyby a někdo přede mě postavil i lahev s vodou, ale já stále jen nepřetržitě koukal před sebe.
"Yuu, měl by ses napít, alespoň trošku." žadonila Megumi třesoucím se hlasem, ale nijak jsem nereagoval. Po chvíli si ke mně přidřepli dva policisté a říkali něco o tom, že mě odvezou k nim na stanici. Asi očekávali, že se zvednu nebo alespoň něco udělám, ale když se tak nestalo, opatrně mě za ruce vytáhli na nohy. Připadal jsem si teď tak trochu jako hadrová panenka. Mohli by se mnou dělat cokoliv a nedostalo by se jim ode mě jediné odezvy. Museli mě hodně podpírat, protože při každém kroku se mi nohy podlomily, ale i přes to se jim podařilo mě dostat do jejich auta, kterým mě odvezli.

Ještě dlouhou dobu jsme strávili na chodbě. Policisté pomalu začali jedním vozidlem postupně rozvážet děti přímo domů. Už zbývaly asi jen tři, když se na chodbě ukázal Iato ušpiněný od Ikiho krve.
"H-Hej, Iato." pozastavil jsem ho opatrně a on se na mě unaveně podíval. "Co... Iki?" zeptal jsem se ho velmi opatrně a tiše.
"Teď bojuje o život. Bohužel to nevypadá dobře." prozradil mi a na konci věty se mu zatřásl hlas. Jistě to i pro něj musí být strašný. Musí se chovat profesionálně i přes to, že jeho nejlepší kámoš umírá a neví se, co bude.
"Kde je Yuu?" zeptal se mě naopak on po tom, co se rozhlédl.
"Odvezli ho na stanici." odpověděl jsem a on kývl. Pak si ještě promluvil o něčem s policisty, kteří už sbírali důkazy a fotili celou třídu.
"Pojď se mnou. Hodím tě domů." řekl mi a cestou ještě vzal ty poslední děti, které jsme rozvezli a pak, jak řekl, odvezl domů mě.
"Asi do středy bude škola zavřená. Tak si odpočiň. Já jedu ještě za Yuuem." pousmál se a odjel.

Seděl jsem v jedné z výslechových místností a čekal, co se bude dít dál. Ne, že by mě to nějak zajímalo, bylo mi to jedno. Už jsem skoro nemohl ani brečet, protože jsem neměl co a i když byla přede mnou postavena sklenice vody, neupil jsem z ní ani lok. Po nějaké době jsem zaslechl vrznutí dveří a na židli naproti mně se usadil Iato. Chvíli nic neříkal a jen si párkrát promnul oči a obličej.
"Yuu já... vím, že je to pro tebe těžký a co pro tebe znamená. Všechny nás to dost zasáhlo, ale teď musíme být silní." Na chvíli se odmlčel a povzdechl si. "Iki je teď v nemocnici. Přežil to, což samo o sobě je zázrak, ale nechci ti dělat zbytečné naděje. Je to zlý. Musíme mu věřit." Když řekl, že Iki je naživu, tak ve mně vzplanula malá jiskřička naděje, která byla ale zase stejně rychle téměř udušena. Ale jak Iato řekl, musíme věřit.
"Každopádně teď musíme vymyslet, kde budeš bydlet. Opravdu nemáš někoho blízkého, kdo by se tě mohl ujmout?" zeptal se, ale asi nemohlo být pro něj překvapující, že ze mě nevyšla ani hláska.

Dlouhou dobu jsem stál u dveří a přemýšlel. Nevím, kolik mohlo být, ale začalo mi kručet v břiše. Jenže jídlo bylo to poslední, na co bych teď myslel a tak jsem se v kuchyni jen napil a pak jsem se rozvalil na svém gauči sledujíc vypnutou televizi. V hlavě mi běhaly vzpomínky na to, jak jsem učil, ale začal nás rušit hluk z vedlejší učebny. Jak jsem zrovna šel po chodbě, abych zjistil, co se děje a ozvaly se tři rány. To jak ten muž mířil na Yuuovo hlavu a jak se mohla ozvat i další rána. Udělalo se mi z toho špatně a protože tok vzpomínek nešel zastavit, musel jsem na záchodě vyklopit to nic, co jsem měl v žaludku.

"Yuu, prosím, spolupracuj trochu." naléhal na mě Iato, ale stále mluvil mírným hlasem.
"Jestli se nikdo nenajde, tak budeš muset do decáku a tam jistě nechceš. Vzal bych tě k sobě, ale to by ti teď asi zrovna dvakrát nepomohlo." povzdechl si. Chvíli tam ještě seděl a čekal, jestli přeci jen nezačnu s ním nějak komunikovat, ale pak vstal, prohrábl mi vlasy a vydal se ke dveřím.

Pořádně jsem si vypláchl pusu, abych se zbavil té pachuti a šel si raději po dnešku lehnout. Pokusil jsem se usnout, ale nešlo to. Pořád jsem měl v mysli tolik otázek, na které jsem momentálně nemohl dostat odpověď.

Ještě několik minut jsem tam seděl, než se Iato zase vrátil.
"Mluvil jsem se sociální pracovnicí a budu tě muset odvést do dětskýho domova, kde budeš muset být minimálně do té doby, dokud se pro tebe někdo nenajde." oznámil mi potichu. "Tak pojď, ještě se musíme stavit pro nějaké tvoje věci." řekl ještě o něco potišeji, opatrně mě přiměl vstát a chodbami policejní stanice mě dovedl až k jeho služebnímu autu, kterým jsme vyrazili... jak mám to místo pojmenovat? Už to není můj domov a s největší pravděpodobností už nikdy nebude. Při tom pomyšlení se mi opět začalo kutálet po tvářích několik slz, které jsem nemohl zastavit... ani jsem se o to nepokoušel.
"Zůstaň tady." špitl, když naše auto stálo. Iatovi ještě chvíli trvalo, než z auta vystoupil, ale nakonec přeci jen dveře od auta otevřel.

Pořád jsem se přetáčel a ne a ne usnout. Nakonec jsem se z postele stejně zvedl a otevřel okno, abych vyvětral, ale v tom mě zaujalo policejní auto. Nerozmýšlel jsem se a vyšel z domu ven, abych zjistil, o co jde a možná trochu uklidnil své myšlenky získáním pár informací. Zarazilo mě, když jsem na místě spolujezdce poznal Yuua a byl o něco zmatenější, když z Ikiho domu vyšel Iato s krabicí. Všiml si mě a asi i poznal, že jsem z toho mimo a tak za mnou došel. "Co tady děláte?" zeptal jsem se a on si ztrápeně povzdechl a na chvilku koukl na Yuua.
"Vezu Yuua do dětského domova." odpověděl mi tiše a ztrápeně.
"Co? Vždyť ten kluk se z toho sesype. Není jiný řešení?" vyzvídal jsem a koukl na tu hromádku neštěstí v autě.
"Jedině, že by se o něj někdo postaral, ale není kdo a já nemůžu, i když bych chtěl. Tohle celé musím řešit a on by se díky tomu mohl zaplést do podobné situace." Mluvil stále tiše a já se musel zamyslet. Vím, že mě nemá rád, dokonce mě možná nenávidí, i když nevím proč, ale cítil jsem jistou potřebu mu pomoct. Něco jako splnění dluhu vůči Ikimu.
"Já... já bych mohl." řekl jsem hodně tiše a vůbec jsem si raději nevšímal Iatovo překvapeného výrazu.
"Dobře... promluvím s ním.." řekl a vydal se k autu.

Moc jsem si nevšímal, co se kolem děje, hlavně jsem se nechtěl dívat na ten dům, kde jsem doposud bydlel, ale koutkem oka jsem si všiml, že se Iato baví s Aomem. Nevěděl jsem o čem, ale to jsem hodně brzo zjistil.
"Yuu..." promluvil na mě Iato, když už byl znovu u mě. "...co by jsi říkal tomu, že by jsi zůstal u Aoma? Nabídl se, že se o tebe postará a se sociálkou bych to domluvil." ujišťoval mě a nespouštěl ze mě oči. "Nebylo by to lepší, než v dětském domově?" ptal se a trpělivě čekal na mou odpověď. Chvíli jsem v autě těkal očima z místa na místo a pak jen lehce pokrčil rameny.
"Asi jo." špitl jsem tak tiše, že to skoro nebylo ani slyšet, ale asi mi rozuměl, jelikož se mu na tváři objevil nepatrný úsměv.
"Tak pojď. Rovnou tu zůstaneš a já to dojedu zařídit." pravil, zase z auta vystoupil a já ho následoval. Nevím, proč jsem na to kývl... asi z jakési zoufalosti.

Tak, jak jste asi již poznali, příběh nám tedy ještě nekončí. Naděje stále žije! xD
A žádost o to, aby jste nás nezabíjeli stále platí xD