„Je to jednoduché, i když delší na vysvětlení," mohla jsem říct. „Jelikož přemýšlím moc rychle a kolikrát nad několika věcmi najednou - ano, je to možné - můj mozek občas nestíhá a nějaké myšlenky, obrazy, pocity, zvuky a tak dále, a tak dále, mi přehraje později.

Někdy taky úplně vypnu, zapomenu, kde jsem a co dělám a pak se nemohu vzpamatovat, někdy to dopadne právě takhle - vypadne ze mě nějaká kravina. Nebo se mi ta věta ozve jen v hlavě, víte? Můj vnitřní hlas mi z ničeho nic něco řekne. To, že jsem příšerný perfectionista a zabývám se detaily taky moc nepomáhá, asi. Můj psycholog tvrdí, že je to častými výkyvy nálad, stresem a depresemi a tímhle, no prostě věcmi, které nesmí chybět žádnému teenagerovi - jo, teď si dělám srandu. Prý by mi prášky na stabilizaci nálad mohly pomoc. Hm, nepomáhají, takže je už dva měsíce neberu a nevidím žádnou změnu.

No fajn, přiznávám se, ty kraviny ze mě padají lehce častěji, ale nějaký velký rozdíl to vážně není. Asi se teď chcete zeptat, zda s tím mohu normálně fungovat, najít si práci, postarat se jednou o děti? Jo, asi jo. Nikdy mi alespoň neřekli, že ne. Přesné léky na to prý taky nejsou a porucha pozornosti není prý až taková komplikace. Dokončila jsem střední? Dokončila. Asi to více řešit nebudeme. Můžete mi jen popřát, aby mi to nepřekáželo na vysoké nebo v budoucím zaměstnání."

Ale nic z toho jsem neřekla. Bylo to zbytečné. Nechala jsem otázku, zda jsem v pořádku, dlouho viset ve vzduchu a omluvně se dívala naší matikářce do očí. „Jsem."

Moje odpověď se jí očividně moc nezdála, jelikož mě přejela mrazivým pohledem a pevně stiskla přemalované rty do rovné linky.

„Opravdu," přesvědčovala jsem ji. „Občas jen něco plácnu."

Profesorka po chvilce přikývla a podala mi maturitní vysvědčení a další papír, které od mého prohlášení o kočce pevně svírala v prstech, až je trochu pomačkala. Jemně jsem se zamračila na ní i obdržené dokumenty a ona si nervózně zastrčila pramen vybledle rezavých vlasů za ucho.

Obrátila jsem se na patě a zaplula do své lavice, na níž čekaly připravené béžové desky.

„Adam Tresler," přečetla jméno následující to mé a spolužák se zvedl směrem k ní. Vyhlédla jsem z okna, začalo pršet.

Na starých skleněných oknech se objevovaly cestičky po kapkách vody smíchané s pylem, který se na hladký povrch přilepil.
Ignorovala jsem učitelčiny káravé věty pravděpodobně stejně dobře jako můj spolužák, kterému byly určeny - v této škole jsme končili, nikoho už nezajímal její názor, některé nezajímal ani nikdy předtím. Navíc bych čekala, že bude gratulovat, jelikož maturitu úspěšně složil. Ne si ještě naposledy tahat triko.

Adam učitelce podal velkou kytici lilií, vzal si vysvědčení a s očima obrácenýma v sloup se vydal opět zaujmout své místo. Ne na dlouho, už chybělo jen pár lidí.

Když jsme o několik minut později opouštěli třídu, vlastně jsem byla ráda, že představení maturantů (samozřejmě i ztrapnění těch, co to neudělali, nějakým přáním) a rozloučení se školou ve společenské místnosti, proběhlo už včera a my se dnes loučili už jen spolu jako třída a třídní, nikoliv s veškerým personálem a lidmi, se kterými jsme nikdy neprohodili jediné slovo. Nějaké srdceryvné objímání jsem si hodlala odpustit, protože mi stejně nebude chybět nikdo kromě Elisy a Bena.

„Stavím se večer na tu přespávačku," broukl jeden ze dvou důvodů, proč jsem do této školy nepřestala chodit, když jsem procházela dveřmi na chodbu. Vmáčkla se mezi futra se mnou, takže jsme chvilku bojovaly ve dveřích s nedostatkem prostoru.

Elisa si pak rychle nacpala jednu cigaretu, co našla v kalhotách, do pusy a začala po kapsách džínové bundy hledat zapalovač. To pro ni bylo typické. Jak neúcta ke školnímu řádu, tak to, že se k nám domu zvala úplně běžně.

„Jaký večer?" uculila jsem se, jelikož mi došlo, že mě tři týdny zpátky v parku ale vůbec neposlouchala. Vylila jsem si jim tam srdíčko, že mi přesunuli let, teď už nevím kvůli čemu, a že místo sobotního odpoledne pojedu už v pátek večer. Takže poslední přespávačku jsme museli zrušit.

„Dneska," řekla rázně a naprosto přesvědčeně o tom, že se její plány uskuteční. „Rozloučíme se, nacpeme se pizzou k prasknutí a budeme koukat na romantický filmy a smát se osudové lásce."

Uznale jsem přikyvovala jako kdyby teď přišla s nápadem hodným Nobelovy ceny. Elisa se ještě hraně poplácala po ramenou a vystrčila bradu tak pyšně, až jsem dostala strach, že mi s ní vypíchne oko. Pak jsem dodala: „Ale mně v osm veze táta na letiště."

„Ok. nebudeš vzhůru tak dlouho." Mávla otráveně rukou a konečně vytáhla ten zapalovač. Rozhlédla se kolem se, zda neuvidí nějakého učitele a oheň zhasla.

„Dneska v osm."

Ve chvíli, kdy šokovaně otevřela pusu - až jí z ní málem vypadla ta cigareta - přišel k naší dvojici Ben a vyprsil jako nějaká modelka po plastice.

„Co tu řešíte, lásky?"

„Gia nás opouští už dneska," zaskučela Elisa svým hlasem, který jsme pár let zpět nazvali Potápějící se Titanic, ale pak se na mě rychle zamračila. „Tenhle o tom jako věděl, jo?"

„Tenhle," ukázal na sebe Ben palcem, „necivěl
do mobilu na porno, když to Gia říkala."

Elisa si vyndala z pusy cigaretu a vyšpulila na nás oba rty. Jeho obvinění o sledování pochybných videí nechala být. „Už tu máš rodiče?"

„Asi jo." Pokrčila jsem rameny bez nejmenšího zájmu. Neměla jsem dlouhou cestu domu, klidně jsem mohla jít pěšky. A s rodiči, kteří tu stejně byli už včera a bránili mi ve svobodné volbě času odchodu, jsem jako pravý teenager moc času trávit nechtěla.

„Jdu už, odpo se ještě stavím." Zamrmlala moje kamarádka a vytáhla telefon, se kterým u ucha zmizela. Zůstala jsem koukat jak se mi ztrácí v davu a přehnaně u chůze vrtí zadkem.
Očividně jsem jí to měla někdy ještě zopakovat a ne čekat, až to zjistí dneska - vypadala pěkně naprdnutá. Rázovala si to pryč opravdu svižně.

„Je moc nakrklá?" zeptala jsem se toho pošuka, co stál vedle mě, a sama vytáhla mobil, jelikož mi zabzučela příchozí zpráva. Zjistila jsem, že tam byly dokonce dvě; jedna od Vivien, která mi sdělila, že na mě bude čekat na letišti v hale a už se moc těší.

Druhá byla od mámy, ať sebou hodím, aby před školou nemuseli čekat moc dlouho. Nepochybovala jsem, že zase stáli na invalidech - tátova specialita, za kterou si vysloužil už pěkných pár pokut. Zpráva od ní byla stará skoro čtvrt hodiny, to jsem ještě byla ve třídě pod přísným pohledem učitelky, kvůli tomu, kam bych vzala jednoho z nejčastějších domácích mazlíčků.

„Bene?" Šťouchla jsem do něj, když mi neodpovídal. Střelil po mě nepěkným pohledem, jelikož musel přestat nějakého kluka, nejspíše prváka, svlékat očima.
„Co?" štěknul, ale v dobrém. Prohrábl si své delší vlasy a zazubil se na mě jako největší šamstr.

„Chceš krabičku prezervativů už teď nebo s tím počkáš na jindy?" popíchla jsem ho.

„Jen se mi líbily ty kalhoty," odfrkl si. „Cos chtěla?"

„Ptala jsem se, jestli si myslíš, že je hodně naštvaná," zopakovala jsem svou otázku a začala jsem být lehce nevrlá. Nenapovídala jsem toho zase tolik - ne vědomě, bylo tak těžké mne v tyto vzácné momenty poslouchat?

„Elisa?" Chtěl se ujistit.
„Ne, naše třídní!" prskla jsem.

„Ani bych se nedivil." Rozchechtal se, až se na nás pár lidí otočilo. Tím jeho hlasem to znělo fakt komicky. Ben byl typický příslušník skupiny homosexuálů a na jeho hlase to bylo až neuvěřitelně dobře poznat. Nevýhoda našeho zvyku na všechno říkat naše třídní.

„Ne, nebude naštvaná, spíš zaskočená."

Dneska byl očividně nějaký den mobilů, protože se i Ben zanedlouho vymluvil, že táhne a při odchodu měl u ucha telefon. Ale slíbil, že se ještě objeví u nás doma. To byla opravdu výhra. Ne, že bych se s nimi nechtěla vidět a rozloučit, ale jejich přítomnost byla poměrně vyčerpávající a já se tak nějak vykašlala na balení věcí, takže jsem měla připravené troje kalhotky, co jsem si včera koupila a něco mi říkalo, že s těmi tři měsíce v Paříži nevystačím. I když Francie...

Po kratičkém loučení ještě s Riley jsem se, stejně jako moji nejlepší kamarádi, vydala ze školy pryč bez jediné kapky smutku po téhle budově.

Přesně jak jsem čekala, naše auto stálo hned naproti vchodu do školy, kde byla vyznačená tři místa pro invalidy. Táta zaparkoval přesně uprostřed. Shrbila jsem se, jako kdybych pak mohla být neviděna a rychlým krokem se dopravila k rodičům. Ještě na mě zavolal na rozloučenou Kevin, ale já dělala, že neslyším a rychle nastoupila. Kabelu s deskami s maturitou jsem hodila na místo za spolujezdce a zabouchla za sebou.

„Jedem," rozkázala jsem a sesunula se po opěradle. Ve stejnou chvíli jsem byla otcem napomenuta, abych nemlátila dveřmi. Ale rozjel se, aniž by čekal, až se připoutám. Máma pronesla kousavou poznámku o mých roztažených nohách a prostitutkách.

„Zase na vozíčkářích?" Nadzvedla jsem obočí do zpětného zrcátka, ve kterém se odrážely zelené oči.

„No a?" Táta se zavrtěl, pravděpodobně s touhou mi sdělit, že tam stejně žádní invalidi zaparkovat nechtěli.

„Přesně tak," řekla přísně mamka a otočila se dozadu, aby na mě mohla mrknout. „Tatínek tam parkuje přeci oprávněně."

Do dvou sekund jsme obě vyprskly smíchy. Té urážce se usmál i táta, ale jen trošku - je to přece drsný chlap. Mamka ke mně natáhla dlaň a já jí plácla; byla to přeci povedená stěrka, to se musí nechat.

„Ne, chci vidět vysvědčení," povzdechla si lehce zklamaně, že mi to nedošlo.

„Aha." Zamračila jsem se. „Vždyť ale víš, jak jsem dopadla."

„To tedy ví," ozval se hned táta, aby jí to oplatil, „seděla u počítače a civěla na ten váš web skoro nonstop."

„Dívala se," opravila ho. „Prostě mi to ukaž."

Vyndala jsem tedy desky z tašky. Chňapla po něm jako po té kožené kabelce, o kterou se porvala v nákupáku. Když jsem nad tím zamyslela, byli jsme celkem praštěná rodinka. O nás by se vyplatilo natočit sitcom.

„Co ti na to řekla učitelka?" Chtěla hned vědět.

„Zeptala se mě, zda jsem v pořádku."

„Vždyť si odmaturovala s vyznamenáním," namítla hned mamka a znova ho sjela pohledem.
„O to nejde." Pustila jsem se hned do vysvětlování. „Když mi vyprávěla, co říkala maturitní komise na poradě před udělením známek, odpověděla jsem jí na to: Vzala jsem kočku do márnice. Úplně dobře to nevzala."

Mámě vypadlo maturitní vysvědčení z rukou do klína.

„A proto se zeptala, zda jsem v pořádku," dodala jsem.

Táta se už neudržel. Vypustil potlačovaný smích, vytřel si koutky očí a jen těžko ze sebe dostal následující slova: „Ještě, že si ji nepřitáhla odtamtud."

No, to měl asi pravdu...

Zdravíčko,
Taaaakže vítám vás u svého nového příběhu.
Doufám, že se bude líbit.
Co čekat?
Nějaký ten humor, teen starosti, pobyt ve Francii, nějakou tu lásku a všední život.
Mějte se krásně 🙃