„Proč nejedeme domů?" Napodoboval táta můj hlas, když jsme domu už opravdu jeli. „Nechci do restaurace, musím si ještě sbalit všechny věci. A navíc nemám hlad."

„Tý komedie už bylo dost," zasmála jsem se - ale jen trošku, aby se mi ten ohromný oběd nevrátil do krku - a poplácala své břicho, které momentálně vypadalo tak na pátý měsíc těhotenství.

„Kdyby ses slyšela." Smál se dál a já zaměřila pohled na to, jak manipuluje s řadící pákou.

„Jo, protože v tu chvíli jsem ohluchla." Prohodila jsem klidně a pohladila si nafouklý žaludek jako to dělají natěšené mamičky. „Pojmenuju ho Viktor."

Táta po mě hodil pobavený pohled a malíčkem mě píchnul do Viktora. „Tuhle hroudu sushi?"

„Takhle o něm nemluv!" Rozkřikla jsem se a lépe se uvelebila na místě spolujezdce. „Pořád jsi dědeček téhle hroudy sushi."

„To jsem nadšený." Zacukal rameny jak se přemáhal, aby se nezačal smát. Jeho dcera byla pěkný dáreček.

„Ne tolik jako máma." Pokárala jsem ho.

„Jo, ta z toho byla celá vedle, když si na ní před nemocnicí začala řvát, že bude úžasná babička."

„Alespoň se bude mít s kolegyněmi čemu smát." Pokrčila jsem rameny a natáhla se do stojánku pro pití, abych ulevila bolesti z přejezení.

„Alespoň jste se rozloučily. Měla jít už na devátou, ale ukecala někoho, aby tam počkal, než přijde. Když se tamtý muselo udělat blbě a jela domu." Zavrtěl hlavou.

Povzdechla jsem si. Bylo mi líto, že máma musela na noční dřív a já se s ní nemohla pořádně rozloučit, ale nějaké velké drama bych z toho nedělala. Byli jsme obohaceni videohovory, nejela jsem pryč na zbytek života ale tři měsíce a upřímně jsem si na velké loučení moc nepotrpěla.

„Tati, nebuď naštvaný. To je v pohodě."

„Nejsem. Jen doufám, že tě alespoň ve Francii nezbouchne sushi." Zasmál se.

Ještě než jsme zaparkovali vedle zahrady, Sandy už lítala po trávníku a štěkala jak pominutá. V jednu chvíli se proti plotu, za kterým jsme byli my dva, rozběhla tak rychle, že nestihla zabrzdit a napálila čumákem rovnou mezi plaňky.

„Někdy si říkám, že máma přitáhla domu pěknýho magora." Prohlásila jsem a se zafuněním se vyhrabala z auta.

„On ten pes taky není kdoví jaký terno." Dodal táta a ležérně pokrčil rameny.

„Tak to ti děkuju."

Máma Sandy před dvěma měsíci dostala od nějaké kamarádky, co měla štěňata. Nejdřív jí chtěla prodat, ale nakonec si ji hodně oblíbila, dokonce ji po noční nechává spát s ní v posteli - aby to táta nevěděl. Táta měl zvířata rád, ale ne v ložnici.

Když už se mi na pátý pokus nedařilo odemknout, jednoduše jsem vzala za kliku a zjistila, že barák byl prostě jen otevřený. Zaječela jsem na tátu, že zase zapomněl zamknout. Zrovna drbal psa. Ten by to tu tak ohlídal.

Klíče jsem hodila do košíku vedle kabátů a vydala se po schodech do svého pokoje. Nebyla bych to já, kdybych si cestou nešlápla na rozvázané tkaničky. Vešla jsem do výjimečně uklizeného pokoje a hodila na postel tašku s mobilem a vysvědčením. Vedle postele jsem skopla boty a zamířila do koupelny. Měla jsem v plánu si umýt ruce, možná vykonat potřebu, ale když jsem stiskla kliku, dveře se rozletěly a vyskočili na mě s hlasitým „Baf!" Ben s Elisou. Tu potřebu jsem málem vykonala na koberci před koupelnou.

Táta zjevně zamknout nezapomněl.

„Vy kreténi!" Pustila jsem se do nich, jakmile jsem byla schopna popadnout dech. Chvilku mi to trvalo. Vlastně jsem od nich měla něco takového čekat. S Elisou jsme to Benovi na narozeniny udělaly taky.

„Abys neporodila." Zašklebila se moje kamarádka a šla se rozvalit na mou dvoulůžkovou postel.

„Není od toho daleko," prohlásil Ben s úmyslem mi obsadit kancelářskou židli a jako vždy se na ní začít točit, jako malý.

Já ho ale od ní odstrčila. „Neštvi, nebo nepůjdeš Viktorovi za kmotra."

„Bude to kluk?" zeptal se rozzářeně.

„Hej," houkla Elisa, které to už očividně přišlo moc divné, „je to oběd."

Ben se od ní otočil zas na mě a zadíval se mi pod prsa. „Neposlouchej jí, ona to nechápe."

Když jsem se vrátila z oné místnosti, oba seděli na posteli s mým laptopem. Pravidlo číslo jedna pro spokojený život; nikdy nedávejte svým kamarádům heslo od počítače. Jeden nikdy neví, co by mohli vymyslet. Tentokrát to bylo naštěstí jen puštění online filmu a ne posílání emailů mé mámě, že chodím s učitelem - nebylo moc lehké jí vysvětlit, že si z ní dělali srandu.

„Brzy tu bude pizza."

„Do mě se už nic nevejde," namítla jsem a stoupla si ke kufru, abych tam mohla nacpat celou skříň. Hlavně pak nezapomenout na ten notebook.

„Je pro nás." Zakroutil hlavou Ben a pantomimou mi naznačil, že se bude vážně hodně cpát. Taky nic neobvyklého.

„Měl sis radši pořídit tu gumu." Vyplázla jsem na něj jazyk a vzápětí se začala hrabat v tašce s doklady.

„Jakou gumu?" Chtěla hned vědět Elisa, zvědavě se narovnala a přeskakovala pohledem z Bena na mně.

„Žádnou." řekl rychle a dal si ruce přes prsa. Vypadal jak malá holka, které někdo sebral plyšového poníka.

„Gio," obrátila se na mě s hranou vážností El, „já to potřebuju vědět. Jde o gumu a Bena!"

„Slintal nad nějakým prvákem." Pokrčila jsem rameny a věnovala mu zlomyslné mrknutí.

„Pedofile." Uchechtla se Elisa, když Ben namítal: „Líbily se mi ty kalhoty. Slušely mu."

„Líbily by se ti ale víc na podlaze, co?" Rýpla ho do žeber.

„To nepopírám." Pokýval hlavou, načež jsme se rozesmáli.

„Tak jo." Utnula jsem to. „Co všechno potřebuji?"

„Noťas." Poradil hned Ben a píchl do něj nabíječku, aby se film nevypl. Nebyl to žádný mladík, vybíjel se pěkně rychle.

„Vím." Kývla jsem a našla papír, kde jsem měla seznam toho, co jsem si plánovala vzít. Elisa se na mě povýšeně zašklebila, v některých směrech jsem byla poměrně staromódní.

„Tákže, hadry." Prstem jsem ukázala na skříň a vydala se k ní. Když jsem ji otevřela, vypadl na mě komínek špatně složeného prádla.

„Tak hlavně, že máš naklizeno." okomentoval mou situaci Ben. Oblečení jsem sice chytla, ale nebyla šance abych ho zvládla někam dát a ti dva byli moji kamarádi, nehrozilo tedy, že by mi pomohli. Nechala jsem to tudíž spadnout na zem. Alespoň do do kufru budu muset poskládat znova.

„Mě to neba." Povzdechl si Ben nad filmem a stopnul ho. Obrátila jsem k němu hlavu od triček, které jsem skládala a připravovala do kufru. Tak nějak jsem se rozhodla, že ta ostatní skládat nebudu. Nakopu je do skříně, rukojeť podepřu židlí a uklidím to až se vrátím. A budu se modlit aby sem máma nechodila. Nebo vlastně chodila a já to nemusela dělat vůbec.

„Tak si pustíme něco jiného?" zeptala se ho Elisa a podívala se na zvonicí telefon. Pizza byla před vrátky.

„Nebo nám zazpívej." Odplivla ironicky a s telefonem u ucha odešla pro jídlo na zahradu.

„A to bych zrovna mohl." Ben protáhl obličej a začal broukat soundtrack Titanicu.

„Céline by na tebe byla hrdá." Zabořila jsem obličej do dlaní. Jeho zvukové projevy se málokdy daly poslouchat.

„A co Hvězdné války?"

Zvědavě jsem se na něj podívala skrz prsty.

„Však víš... Tum tum tum dumturum, tumturuum."

Zase jsem se za ruce schovala. Možná jsem měla psychickou nemoc, ale to byl stále slabý odvar proti mému kamarádovi.

„Tum tum tum dumturum,..."

Benův zpěv přerušila právě se vracející Elisa.

„Co to je?" Nadzvedla obočí a pizzu hodila na mou postel jako frisbee.

„Tumturuum," dodal ještě Ben a pak zaútočil na tu pizzu. Podle nasládlého pachu objednali Hawai. Nakrčila jsem nos odporem.

„Nabíječku. Nezapomeň nabíječku." Poradila mi Elisa. To byla docela dobrá rada, jedna z mála, kterých se mi od ní dostalo. Vlezla jsem tedy pod postel, abych jí mohla vypojit ze zásuvky a taky sbalit. Možná si ještě trochu nabít telefon.

Protože jsem na něm samozřejmě strávila celý proslov naší učitelky.

Když jsem se soukala ven, Ben mě ze srandy plácl po zadku.

„Šminky máš?" zeptala se Elisa a uloupila další kus Pizzy. Pak pustila Hvězdné války, jejichž melodii znovu Ben už neparodoval. Jaká to štěstěna.

„Ne." Nakrčila jsem nos. Jako kdyby nevěděla, že to používám opravdu výjimečně.

„El, jede do Paříže." Připomenul jí Ben. „Jestli jsem si něčím jistý, tak tím, že o kosmetiku nouzi mít opravdu nebude."

„A Vivien chodí zmalovaná jako štětka, takže mi nějakou ze svých zásob určitě půjčí, když to bude nutné." Uklidnila jsem ho.

„Á, slavná Vivien Bondarenko. Jak to, že o ní toho tak málo víme?"

„Protože jste se nebavili se třeťáky, když jsme sem nastoupili a ona se pak zdejchla."

Ben se teatrálně plácl do čela. „A jo. Tak tím to bude."

Přesně když sežrali (o jejich stolování se nedalo jinak vyjádřit) pizzu, já dobalila a film se proměnil v černou plochu s titulky, vešel do pokoje táta s tím, že bychom měli pomalu vyrážet.

„Pojedete s námi?" Podíval se na ty dva podivíny, co leželi na mé posteli vypadli jako po swingers párty. Ben udělal gesto Usaina Bolta a vyskočil na nohy a něco zašvitořil jako souhlas. Elisa taky souhlasila, ale trochu odměřeněji. Táta pobaveně zakroutil hlavou. „Výborně."

Rozhlédla jsem se po pokoji a pak zapla kufr. Snažila jsem se v hlavě spočítat, zda mám všechno; notebook, oblečení, peníze, spoustu peněz, jelikož jsem nebyla vlastník platební karty, doklady včetně letenky, nějaké ty botky a tašku s hygienou. U dveří pak ležel malý batoh, který jsem si hodlala vzít na palubu.

„Nechceš si vzít něco pozitivnějšího?" Elisa sjela pohledem můj úbor. „Jedeš na prázdniny do Francie, ne do armády v Izraeli."

Nasadila jsem si na hlavu kostkovaný baret, co mi minulý rok Vivien poslala k Vánocům a který mi k černému roláku a khaki kalhotám výborně pasoval. „Tebe pošlu do armády v Izraeli."

„Bych to tam pofackovala a byl by klid."

„Můžeme?" zeptal se táta a aniž by čekal na odpověď, otočil se na patě a seběhl schody do přízemí.

Věnovala jsem poslední pohled svému pokoji, který najednou působil neuvěřitelně prázdně. Pak jsem pomalu zavřela dveře. „Asi jo."

Cesta autem by se dala přirovnat k jedinému slovu: cvokárna. Já byla sice dobrý pošuk, ale to, co ti dva předváděli na zadních sedačkách, kdykoli slyšeli nějakou úchvatnou písničku z TikToku, to se neslučovalo s činy duševně zdravého člověka.

Měla jsem mimořádně trpělivého tatínka. Bylo na něm vidět, že ti dva blázni ho rozptylují a řízení nevěnuje takovou pozornost, jakou měl, ale neustále se díval do zpětného zrcátka a při pohledu na ně mu cukaly koutky.

„Až budeš v letadle, pošli mamce zprávu." Připomněl mi asi tak po jednapadesáté a otočil volant na pravo, abychom mohli zatočit k parkovišti u letiště.

„Ano." Kývla jsem lehce otráveně hlavou.

„Ty teď říkáš ano, ale pak na to zapomeneš a máma bude na rozvod."

„To o ní říkáš dost často."

„Divíš se? Vždyť ona dostane hysterák i z toho, že jsem neumyl nádobí."

Vyvalila jsem na něj oči. „Jak že si neumyl nádobí?"

Táta se zamračil a když mu došlo jaká ironie to byla, rozchechtal se tak hlasitě, že přehlušil i ty dva vzadu, kteří parodovali nějakého zpěváka. Nebyla jsem zrovna moc zasvěcená do hitů letošního léta. Nebo alespoň jeho začátku.

Na parkovišti jsme kupodivu našli místo dobře. Ještě fakt dost blízko vchodu, takže si Elisa pochvalovala, že na těch jehlách, co si obula, nemusela moc daleko. Když si všimla mého pobaveného pohledu směřujícího k jejím rozviklaným nohám, zasyčela: „No já si alespoň nevzala kanady jako někdo."

Protáhla jsem obličej a aniž bych se dívala na své pevné botky, odpověděla jsem: „No, já si vzala alespoň něco, na čem se dá chodit."

„Ale budou ti táhnout nohy."

Ben nás od sebe odstrčil máchnutím rukou a vetřel se mezi nás. „Má pravdu ty modelko, taky bys mohla něco dát na charitu."

Elisa se na něj zle podívala. „Bavím se s vámi dvěma, já mám splněno."

S povytaženým obočím jsem se podívala na Bena, který si vcucl dolní tet mezi zuby a pak na mě s šilhajícíma očima párkrát přikývl. No ty vole.

Elisa vzápětí zmerčila automat s chlazeným jídlem a nápoji, neostýchavě na něj ukázala prstem a zaječela: „Chci ten sendvič!"

Nakrčila jsem čelo a raději si i dlaní zakryla obličej. Ne, já k nim nepatřím. Vzhledem k tomu, jak se na ní táta podíval, myslel na úplně to samé co já. A nikdo se mu nemohl divit.

„Dej mi kufr, dojdu ti ho odbavit. A přinesu rovnou i palubní lístek." řekl táta a natáhl se pro to závaží, co jsem s funěním táhla za sebou. Když jsem k tomu svolila a podala mu občanku pro potvrzení, vděčně se na mě usmál a rychle odešel.

Aha, takže ona to byla vlastně laskavost ode mne.

Jen jsem doufala, že ten papír přinese, když není já. Zase vydává to stroj a ten nepozná, kdo do něj zadává rodné číslo. Takže to bude v pohodě.

Sundala jsem si batoh a vylovila peněženku, abych si zkontrolovala, zda jsem si opravdu vzala tu letenku. Bylo by opravdu nemilé prosit tátu, aby se vracel domu. Hlavně bychom to nestihli. Letadlo odlétalo za pětatřicet minut a cesta domu byla podobně dlouhá. S úlevou jsem vydechla, když jsem mezi několika bankovkami našla i onen přeložený doklad.

„Jdeme?" zeptal se Ben a kývl k eskalátorům, co nás měly vyvézt před terminály, za kterými budu muset už čekat sama.

„Asi jo." zahuhňala jsem a otočila se kolem dokola, abych našla Elisu.

Ta zrovna kopala do automatu a nadávala jako zedník, že se sendvič zasekl mezi sklem a vydávací pružinou. Když jsem se na ní dívala a všimla si, že nejsem jediná, chtěla jsem taky vypustit nějaká ta sprostá slova. Ale hlouček opodál stojících Korejců s tričky s naší vlajkou mi nedovolil dělat Britům špatnou pověst. Na to Elisa stačila bohatě sama.

„A co jste to mleli s tátou o rozvodu?" zeptal se Ben, když jsme konečně vlezli na pojízdné schody.

„Nic táta si jen dělal srandu." Pokrčila jsem rameny bez nejmenšího zájmu a vyfotila Vivien místo, kde se nacházíme. Narcisticky jsem očekávala, že je stejně natěšená jako já. Určitě byla.

„Kdyby náhodou, nemá se čeho bát. Tvůj tatík je velmi pohledný chlap."

„Bene." sykla jsem a namířila na něj varovný pohled. „Do tatínka mi dělat nebudeš."

Můj kamarád zvedl ruce v obranném gestu a zůstal zticha. Dobrá volba.

Zůstali jsme pak sedět v nepohodlných křesílkách nedaleko terminálů a čekali, až sem ti dva dorazí. Netrpělivě jsem se stále otáčela, jestli už Elisa nejde, tak trochu jsem se bála, že za ten nevydaný sendvič vymlátí z toho automatu všechno ostatní.

Vivien mi mezitím odepsala, že mi chystá pokoj a poslala jednu vymazlenou fotku, takže jsem po té postýlce, co na mě čekala, opravdu zatoužila. A pak mi poslala ještě flašku vína s popiskem, že ji dneska ztrestáme. Sundala jsem si baret a prohrábla si vlasy, už jen chvíli do nástupu, pak hodinku a půl ve vzduchu a budu ve Francii. O chvíli později na cestě do té díry kousek za městem lásky, kde Vivien bydlí.

„Nebruč." Benův hlas mě vytrhl z úvah o posteli a flašce vínka. Zmetek jeden.

„Hm?"

„Nebruč. Jedeš na dovolenou. Tvař se šťastněji." Doporučil mi a pak si prsty roztáhl koutky rtů do hraného, ale širokého úsměvu. Vzala jsem si z něj příklad, ale místo úsměvu jsem jen vycenila zuby.

„To tak raději bruč. Ještě tudy projde nějaké dítě a ty mu způsobíš psychickou újmu." Ben zavrtěl hlavou. „Nebo i nějakému právníkovi."

Rty jsem dala k sobě, schovala tak ten koňských chrup a zamračila se nad tím, co teď řekl. „Cože?"

„Támhle," ukázal nenápadně bradou směr, „před vteřinou šel okolo a zůstal na tebe civět."

Obrátila jsem se, abych mohla zřít toho právníka, který bude muset po zbytek života navštěvovat odborníka. Místo zděšeného týpka s aktovkou jsem ale uviděla jen třicátníka v obleku zabraného do telefonu. Když si všiml, že mu věnuji pozornost, zvedl jeden koutek rtů k mírnému úsměvu a já se raději otočila zase na Bena. „Jo, ten je rozhodně narušenej."

„Kdo je narušenej?" zeptala se právě přicházející Elisa a kecla si vedle Bena, který se zájmem obhlédl její úlovek od toho elektronického nepřítele.

„Ben." vysvětlila jsem rychle a kopla ho do holeně. Jen výskl překvapením.

„Zase nabaloval tvýho tátu?"

„Ne." hájil se Ben.

Ztuhla jsem. „Zase?"

Elisa pokrčila rameny, hodila nohy na opěrku Benovy sedačky a natlačila si sendvič do pusy.

„Budeš ho hlídat." Přikázala jsem jí a zkontrolovala čas.

„Rozhodně." Přikývla, ale zněla dost ironicky, takže jsem se rozhodla nedělat si sebemenší naděje.

Podle hodin na telefonu jsem měla pomalu nastupovat. S povzdechem jsem se podívala k terminálům. Ne, že by se mi nechtělo, chtělo, těšila jsem se jak malé dítě, ale netěšila jsem se na to loučení, co přijde.

Projela jsem ještě rychle Facebook a pak se ujistila, že mám do letadla stáhnutou knihu, která mi zabrání, abych si okousala nehty nudou. V letadle už bych internet chytala opravdu těžko.

Elisa si uhryzla kus pečiva a s plnou pusou štěkla: „Neměla bys už jít?"

Podepřela jsem si bradu pěstí a odfoukla odbarvené si vlasy z čela. „Měla, ale chci počkat na tátu."

„Aby ti to neulítlo."

„Neměj péči." Zašklebila jsem se na ní a zavázala si tkaničky, které se zase nějak zázračně dokázaly rozvázat. Už po několikáté jsem byla v pokušení je zalít vteřinovým lepidlem.

„Mám, co když to ten tvůj zadek nestihne? Pak bys byla značně nepříjemná."

„Ano, slečno Austenová." Vyplázla jsem na ní jazyk a podivila se nad faktem, že dokázala použít slovo značně a nepříjemná místo kurevsky nasraná. Zaťukala jsem si kloubem na čelo.

O pár minut později, které jsme všichni tři strávili pěkně po teenagersku na telefonu, vyjel po eskalátorech nahoru táta a roztáhl ruce jak to dělají nejvíc očekávané hudební hvězdy. Ben zapískal na prsty jako kdyby spolu tenhle velký nástup domluvili. Hodila jsem po něm varovný pohled. Už druhý.

Táta mi podal palubní lístek a sdělil mi, že mu to tolik trvalo protože mi byl koupit ještě zámky na zipy u kufru, když sebou táhnu tolik peněz v hotovosti. Na tom něco bylo. Sice byly nacpané v ponožkách, v balíčku vložek nebo mezi kartáčkem a pastou, ale jeden nikdy neví. Ne že by byly zámečky z letiště stoprocentní ochrana.

Natáhla jsem ruku pro klíčky od zámků.

„Hm?" Podivil se táta a otevřel si předražené nealkoholické pivo z automatu.

„Klíče, abych se pak dostala do toho kufru."

„Jasně." řekl trochu zaraženě a zmateně si poklepal na kapsy kalhot, kam je asi dal. Nenápadně jsem protočila oči, ale s úsměvem. Tohle bylo pro mého tatínka stejně typické jako parkování na invalidech.

Pak přišlo na řadu to loučení. Nejdřív mě objal táta, ale jen tak decentně. Následně se mi kolem krku vrhla Elisa, která neměla daleko do pláče, za to si hezky kýchla do mých vlasů, takže jsem v nich místo tužidla měla rozžvýkaný sendvič. Pecka. Ben mě objal jako normální člověk. Zvláštní. Přišel ke mně, popřál mi šťastný let a ať si Francii užiju. Do ucha zašeptal, že přivést nějakou super francouzkou vodu na holení. Mou otázku, k čemu mu asi tak bude, naprosto ignoroval.

Táta mě objal ještě jednou. Dal mi pusu na čelo a zase mi nařídil, abych napsala mamce. Pak mi podal batoh, který jsem válela na křesílku a postrčil mě k terminálu.

„Tak se tu mějte."

Trochu jsem se cítila provinile, když jsem zauvažovala nad tím, zda mi nebude náhodou nejvíc chybět naše krásné počasí.

Terminálem jsem samozřejmě neprošla na poprvé, jelikož jsem zapomněla na řetízek, co mi zůstal pod rolákem. Členka ostrahy si mě změřila otráveným pohledem, ale pak mě pustila dál. Ještě mi sjela peněženku, protože se jí nezdála velikost mincí, ale byly to jen ty pamětní ze zoo, co jsem vezla Vivien. Zjevně tomu bylo těžké uvěřit a očekávala, že je to nějaká schovka drog. Holt má moje kamarádka podivné hobby.

Rudá až na zadku jsem rychle odešla, aniž bych se podívala na tátu a své dva kamarády, kteří se zájmem pozorovali, co se tu děje.

Schovala jsem si obličej za letenku a rázovala ke vchodu vedoucímu do Francie. Zhluboka jsem se nadechla, podala letušce doklad, aby jej mohla zkontrolovat a pak zeleným tubusem vstoupila dovnitř toho létajícího monstra.

Pach letadla se mi líbil. Bylo cítit plastovými sedačkami a nekvalitním jídlem v boxících. Našla jsem si sedačku se svým číslem a dřepla si k oknu. Přepla telefon do režimu letadlo hodila si batoh pod nohy. A je to. Vivien, těš se. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se z okýnka na přistávací rampu, ze které jsme se měli co nevidět vzlétnout.

Letadlo bylo téměř plné, když si ke mně někdo přisedl. S leknutím jsem se obrátila na muže, který zabral sedačku vedle mě a s velkým zklamáním zjistila, že nebudu mít tohle místo sama pro sebe.
A s druhým leknutím zjistila, že je to ten právník, kterého jsem podle Bena zděsila. Čím dál lepší.

Zavřela jsem oči a snažila se myslet na cokoli, než mou náhlou nejistotu z letu. Klid Giano, není to tvůj první let. Zhluboka jsem se nadechla, nacpala si karamelku do pusy, aby mne pak nechytly uši, a přitiskla si prsty na spánky.

„Jste v pořádku?" zeptal se muž vedle mě.

Já ho ale sotva slyšela a nevědomky zašeptala: „Vsázím svůj život."

Vítám vás u druhé kapitoly KVSŽ. Snad se líbila, i když se tam toho zatím tolik nedělo. Další kapitola bude živejší. A bude tam název celé knihy 😏
Kdyby někdo nevěděl, gesto Usaina Bolta:

Budu ráda, když mi tu zanecháte nějakou zpětnou vazbu.
Mějte se krásně.