Měsíce plynuly a všechno se zdálo být tak nějak fajn. Měla jsem přátele, na které jsem se každý den těšila a věděla, že jim můžu říct všechno. Nikdy jsem nedoufala, že bych mohla získat tolik lidí, se kterými bych si tak moc padla do noty.

Jakmile se ale začal blížit konec roku, všechno se nějak naprosto otočilo a od té doby se pro mě střední stala peklem ne Zemi. Prvně to bylo nejspíš to uvědomění, že ona škola, kterou jsem navštěvovala, doopravdy nebyla nic pro mě a že jsem udělala setsakramentskou chybu, když jsem na ni nastoupila, ale takhle to prostě už bývá, život je plný omylů, které sice můžeme změnit, ale já tehdy nevěděla jak, jelikož přestoupení na jinou školu pro mě nepřicházelo v úvahu už jenom kvůli přátelům (kteří teda ale přemýšleli jinak).

Věc se měla tak, že skončením jarních prázdnin, mi fakt dobrý kamarád, o kterém jsem si myslela, že má snad polovinu mé duše a já mám zase tu jeho polovinu, napsal, že už nikdy nepřijde. A taky to udělal. Nikdy se do školy nevrátil. Mně to zlomilo srdce. Kamarádce to zlomilo srdce. A od té doby šlo všechno tak nějak do kytek. Onoho kluka, který se nazýval jedním z mých nejlepších přátel, jsem od té doby už nikdy neviděla, což je sice dost smutné, ale já nemohla nic dělat, třebaže jsem se snažila.

Týdny ubíhaly a z ničeho nic odešla i další kamarádka, pak další, a další a další, a najednou jsem to byla pouze já a jediná přítelkyně, která mi zbyla, proti celé naší třídě, ve které začali převažovat lidi, se kterými jsem si neměla co říct, i pozdrav byl přespříliš. Samozřejmě, že se pořád našlo pár lidí, se kterými jsem si sedla, ale nikdy to nebylo víc, než pár nesmyslných prohozených slov během přestávek nebo hodiny.

Koncem prváku si život jednoduše uvědomil, že jsem zažívala snad až příliš dobré chvíle, tak se rozhodnul zbavit mě většiny přátel a definitivně mě utvrdil v tom, že střední rozhodně nebude tak dokonalá, jak jsem si původně myslela, a to ještě ani nepřišlo to nejhorší.