Bylo to ve třeťáku, kdy tak nějak všechno začalo jít z kopce. Každý den ve škole byl naprostým utrpením. Jen to abych ráno vstala z postele, si vyžádalo nespočet fyzických a psychických sil. Nesnášela jsem to. Ten čas strávený uvnitř v té zpropadené budově. Ty lidi tam. Tu atmosféru. Toho člověka, kterým jsem se při vstupu dovnitř stávala.

Hned na začátku nového školního roku jsme se měli vydat na třídenní výlet. Radost. Tři dny několik set kilometrů od domova, ve smradlavém hotelu, s lidmi, kteří mě propalují pohledy, kdykoliv, když si mě všimnou. Tyhle typy výletů pro mě byly doopravdy výhrou v loterii.

Jedinou světlou stránkou bylo, že měla jet i kamarádka, takže jsem na tohle všechno neměla být sama. Uklidňovalo mě to. Možná jsem se i pět sekund těšila (to si ale nejspíš namlouvám jen teď, jelikož je to už hodně dávno). Měla jsem díky tomu alespoň trochu klidné spaní. Teda alespoň do chvíle, než mi dva dny před odjezdem, oznámila, že vlastně nikam nepojede. Znáte ten pocit, když vás někdo fakt silně kopne do břicha? Já taky ne, ale ten pocit, který jsem tehdy cítila, by se s tím nejspíš dal lehce srovnat.

Nebylo cesty zpět. Já jet musela. Jen ta představa, že tam budu tři dny sama jako kůl v plotě, mi naháněla noční můry. Teď bych to nejspíš ocenila. Tři dny o samotě s možností prozkoumat nové město? Sakra jo, kde se můžu zapsat?

Tehdy? Psychicky jsem se hroutila.

Nebudu tady ztrácet čas popisováním onoho výletu. Nejjednodušeji by se to dalo popsat asi slovem 'katastrofa'. Protože katastrofa to vážně byla. Delší, osamělejší tři dny jsem snad nikdy nezažila. A třebaže jsem si našla pár lidí, se kterými jsem trávila čas a bydlela s nimi na pokoji, stejně jsem si připadala, jako by se mě chtěli co nejrychleji zbavit. Proto jsem taky byla nejšťastnější osoba, když jsem tuhle pohromu měla za sebou.

Ačkoliv, možná jsem se neměla radovat předčasně. Jelikož po návratu věci nabraly úplně jiný spád. Všechna ta nenávist, pomluvy, výsměchy, kterým jsem čelila předtím, se snad ještě zdesetinásobily a já v téhle atmosféře, která mě sžírala zaživa, měla vydržet ještě dva roky.