Prvních pár měsíců jsme se hodně poznávali. Tvořili jsme skupinky a definitivně zavrhovali ty, se kterými jsme už jen od pohledu nevycházeli. Bylo to fajn. Našla jsem si pár super kamarádů, se kterými jsem si rozuměla a říkala si, jak celé čtyři roky budou super, protože budu s nimi. K tomu všemu jsem měla nejlepší kamarádku ještě ze základky, se kterou jsme nesnášely stejné lidi, okukovaly kluky na chodbách a všude možně. Tehdy jsem si neměla co víc přát.

Vždycky se ale něco nějak zvrtne.

Po několika měsících jsme si my holky začaly všímat toho, že nám mizí peníze. Stávalo se to v šatně během těláku. Tak nějak jsme už všechny od začátku věděly, kdo onen zloděj je, důkaz ale nebyl.

Jednou v pátek po obědové přestávce, kdy už zbývaly jenom dvě útrpné hodiny a my konečně mohli opustit brány škol a jít naproti víkendu, jsem poznala, že i z člověka, se kterým jsem neměla žádný problém, ba naopak dokázaly jsme spolu i mluvit, se může vyklubat proradná svině, která si zaslouží pánvičkou po hlavě.

Po obědě jsem se posadila před zamknutou třídu i se svou kamarádkou, když v tom si mě zavolaly dvě spolužačky. Šla jsem k nim a to co mi řekly, mi vybilo duši z těla.

„Ztratili se mi hodinky, a když jsem se zeptala D. (té, kterou jsme všichni považovaly za zlodějku) ukázala mi, že jsou ve tvé tašce." Najednou se mi vytvořil obrovský knedlík v krku. Nebyla jsem to já. Samozřejmě že ne. Nebyla bych schopna ukradnout kamínek z cizí zahrádky, natož tak hodinky nebo peníze.

Řekla jsem jí, že jsem to nebyla já a v té chvíli jsem si připadala jako ta největší lhářka, třebaže jsem říkala pravdu.

„Já vím," řekla spolužačka, „je mi jasné, že to byla D." Ulevilo se mi, přestože se mi zdálo, že mi stoprocentně nevěří, a proto jsem řekla, že i mně se ten den ztratily z peněženky peníze (což byla pravda).

Tohle byl asi jediný moment na střední, který nakonec dopadnul dobře. Spolužáci mi tehdy věřili, protože mezi námi ještě nenastaly rozepře. Načapaly jsme D., která tedy nakonec krást přestala. Já se jí dlouhou dobu ani nemohla podívat do očí a proklínala jsem její existenci. Ironií nakonec bylo, že po několika letech byla jednou z mála lidí, kteří se mnou mluvili a které jsem ve třídě měla nějakým způsobem ráda.