V jedenácti jsem přešla na jinou školu. Ne proto, že bych chtěla, ale proto, že jsem musela, stejně tak, jako všichni moji spolužáci, se kterými jsem se nemusela ani loučit, jelikož jsme stejně nakonec skončili ve stejné třídě, společně s polovinou neznámých žáků, kteří si mě taktéž zrovna neoblíbili, ale o tom až později.

V jedenácti nepřišla jenom nová škola ve městě, ale přišla taky změna mých vlasů. Rozhodla jsem se, že je chci dlouhé, asi stejně jako každá holka, a za svým rozhodnutím jsem si stála, třebaže... no... byla to dlouhá a trnitá cesta, jak pro mě, tak pro mé zatracené, nezkrotitelné vlasy. Den ode dne byly horší a horší, a já ani nevím, jak se to stalo, ale jednoho dne na mé hlavě bylo afro. Tehdy to pro mě bylo těžké, protože jsem si vysloužila nespočetně mnoho komentářů ohledně toho, co to mám krucinál na hlavě. Nejčastější slovo, jakým byly mé vlasy označovány, bylo 'květák'.

Teď je to vtipné, jelikož všechny fotky a jakékoliv jiné důkazy, kde byly mé vlasy vyobrazeny, jsou nadobro zlikvidovány a už nikdy nespatří světlo světa. Ale tehdy všechny tyhle komentáře (ač byly pravdivé) bolely. Bála jsem se procházet kolem starších ročníků, protože pokaždé, doopravdy pokaždé, si někdo neodpustil nějaký zasraný komentář.

Trvalo to cirka rok, než jsem se zbavila toho mého květáku . Je až podivuhodné, jakou cestu moje vlasy ušly. Od nádherných, blonďatých vlasů, přes debilní afro, až po současné stále nezkrotitelné dlouhé, vlnité lokny (které teda ani trochu nemám ráda).

Věc se má tak, že po všech těch nepříjemných poznámkách, jsem se pět let bála nosit rozpuštěné vlasy. Třebaže už jsem nadále neměla, jak ostatní říkali, „květák na hlavě", bála jsem se přijít do školy s vlajícími kudrnami. Pět let jsem je nosila v copu a to jenom kvůli nějakým ubožákům, kteří se taky zrovna dokonalými vlasy pyšnit nemohli (a taky proto, že jsem nevěděla, co je to kondicionér).