Nikdy jsem nebyla oblíbená, lhala bych, kdybych řekla, že jo. Nebylo tomu tak, když jsem byla dítě, ani teď, když jsem vlastně stále ještě dítě, třebaže oficiálně už ne. Vždycky jsem byla někde vespod mezi těmi, kteří se taky nepyšnili popularitou. Popravdě? V devadesáti procentech jsem na tom dnu byla sama, ale stop zbytečnému, zdlouhavému analyzování.

Do mých šesti let jsem měla hebké blonďaté vlasy, drobnou postavu a v tomhle období bych se doopravdy mohla považovat za hezkou. Ale jak roky přibývaly, zvyšovala se i nechuť, kterou jsem k sobě vždycky nějakým způsobem pociťovala. Nikdy jsem se nechtěla nesnášet. Doopravdy jsem to neměla v úmyslu, ale dopracovali mě k tomu ostatní lidi. Víte..., když vás někdo neustále upozorňuje na vaše nedostatky, okamžitě je spatříte taky a ve většině případů v mnohem větším měřítku. Proto jsem vždycky tak hrozně nesnášela hodnocení lidí. Nesnášela jsem a stále bytostně nesnáším, když někdo pronese, že je někdo ošklivý, protože ta osoba rozhodně není ošklivá, oškliví jsou ti, kteří se něco takového vůbec opovažují pronést. Nesnáším, když někdo někoho hodnotí a vyjmenovává to, co se mu na oné osobě nelíbí, protože tohle jsou sračky. Sračky, o kterých se vůbec nemá mluvit.

Všechny těžké časy začaly na prvním stupni základky. Hodně jsem se změnila, myslím tím vzhledově. Z blonďatých vlasů se staly hnědé, nutno zmínit, že jsem je téměř do dvanácti let měla ostříhané 'na kluka' (na sebevědomí mi to rozhodně nepřidalo), z drobné postavy se stala postava... nedrobná, veškerá roztomilost se vypařila jako pára nad hrncem.

Vzpomínám si, když jsem jednou přišla do školy. Mohla to být tak třetí třída, řekněme. Den předtím jsem byla u kadeřnice, ke které mě máma dotáhla, ať už jsem chtěla, či nechtěla. Seděla jsem vedle své nejlepší kamarádky. Lavice byly uspořádané do písmene U. Tuším, že jsme měli mít angličtinu, tehdy jsem tenhle předmět příšerně nesnášela. Byla přestávka a my jsme nejspíš prohodily pár zbytečných slov jen tak, aby řeč nestála. Naproti nás seděli dva naši spolužáci a... mluvili o mých vlasech. Smáli se mi a já to viděla a bolelo to. Bolelo to tak zatraceně moc, že uplynulo nespočetně mnoho let a já nejsem schopná tohle vyhnat z hlavy. Stejně jako další, pro mě mnohem horší sračky, o kterých vám postupně povyprávím.