Snad do svých třinácti let jsem poslouchala různé posměšky a jednoduše pitomé řeči, nad kterými jsem měla nejspíš pouze mávnout rukou, ale to já neudělala, a proto to dost bolelo. Ale pak... najednou... z ničeho nic, jako kdyby právě vybuchla atomová bomba, se všechno obrátilo a bylo to lepší, až neuvěřitelně moc, až tak že jsem si to tehdy pořádně ani neuvědomovala. A všechno tohle bylo jen a pouze díky jednomu člověku.

S mou kamarádkou jsme se znaly snad odjakživa, prošly jsme spolu cestu od školky až po konec střední. Vždycky to bylo takové to kamarádství o zvyku a respektu a o tom, že jsme prostě znaly jedna druhou jako stokrát přečtenou knihu, ne o tom, že bychom si někdy řekly, že se máme rády nebo cokoliv (ale o tomhle až někdy příště). Teď je na řadě osoba, se kterou jsem zažila ta pravá pubertální léta (což není úplně něco, na co bych měla být pyšná).

Všechny tři jsme se znaly už od školky, ale nikdy jsme se jako trojice nebavily. Vždycky jsem to byla já a moje kamarádka, a ona a její přátelé, ale pak najednou přišel zlom a já doteď nechápu, jak se to krucinál přihodilo, ale najednou jsme byly nerozlučná trojice nejlepších kamarádek. Nebo spíš jsme to byly většinou jenom já a ona, jelikož jsme byly celkem stejně trhlé.

Bylo to to kamarádství typu „zavolej mi i o půlnoci a já ti to zvednu a budu poslouchat nebo klidně rovnou přijdu". Nikdy dřív jsem to nepoznala, až do té doby. Bylo to to nejlepší, co já kdy v kamarádství zažila, protože najednou bylo všechno lehčí.

Povídaly jsme si o klucích, kteří se nám líbily, a dávaly jsme si navzájem rady, třebaže obě jsme měly zkušenosti maximálně tak z filmů. Navzájem jsme si nabarvily vlasy na modro nekvalitním sprejem koupeným někde v papírnictví. Jezdily jsme spolu na koncerty a nechaly jsme si vytvořit tričko se jménem našeho oblíbeného zpěváka, a třebaže to bylo to nejtrapnější, co jsme mohly udělat, tehdy se to zdálo jako nejvíc cool věc. Dávaly jsme si dárky na Vánoce. Trávily jsme prázdniny u ní v bazénu. Stanovaly jsme spolu.

Všechno se to zdálo tak strašně správné. Ve třídě mě lidi začali brát a to jenom kvůli ní, protože ona patřila mezi „smetánku" a já najednou taky, lidi mě zdravili a usmívali se na mě a chválili mi oblečení a účesy a už jsem najednou nebyla všem pro smích.

Všechno tohle skončilo snad rok a půl od začátku něčeho takhle moc perfektního, že to prostě nemohlo vydržet. Jedno z velkých mínus našeho přátelství byly hádky, které přišly a období po nich, kdy jsme spolu třeba i týdny nemluvily. Nevím, kde nastal ten konečný zlom. Jeden den jsme byly kamarádky, další den to bylo fuč. Přešly jsme z „nejlepších kamarádek navždy" na „největší rivalky navždy".

I když se na sebe teď nemůžeme snad ani podívat, pořád jsem jí vděčná za to, že jsem díky ní poznala, co to doopravdy znamená pravé přátelství.