„Mami, kolik máš ještě příběhů v zásobě?"
„No, těžko říct. Každý den může jeden přibýt. Teď ale nemusíš mít strach, že by došly, připravila jsem si pro vás totiž pár krátkých úryvků. Nejde o žádné dokonalé příběhy, spíše o několik chvilkových momentek. Připraveni?"
„Ano."
„Výborně. Tak začneme..."

***

Šílená drabble soutěž (1. část)
Drabble
Povinná slova: čára, diagnóza, zvyk, dech, vodopád

„Vypadá to na částečné ochrnutí. Je mi líto, ale už nikdy nepoletí."
„Cože? Vždyť ten vodopád jenom štrejchnul!"
„Diagnóza mluví jasně. Kost křídelní má přeraženou a je štěstí, že to pak vybral."
„Jo, naštěstí to nevzal přímou čarou k zemi. Ale vždyť jsme to tamtudy brali tolikrát, a pokaždé se vyhnul! Stal se z toho zvyk."
„Já vím, že to pro vás musí být těžké, ale věřte mi. Dech má klidný, žádný zánět jsme neobjevili. Dostane se z toho, ale rozhodně už se nikdy nevznese. Mám mu to říct?"
„Ne, děkuju. Řeknu mu to sama. Bude to pro něj těžký."

***

„Co se stalo?"
„Přesně? Vlastně ani sama nevím. Prostě si někdo zlomil křídlo o vodopád, řekla bych, že drak."
„Drak?"
„Samozřejmě. Draci nejsou dokonalí ani všemocní, dokonce ani nesmrtelní nebo nezranitelní. Prostě blbě vybral zatáčku."
„Ale bude v pořádku?"
„Neboj, Felo, určitě bude. Sice si bude muset zvykat, ale věřím, že se přes to přenese. Musím věřit, protože nad jeho osudem už vládu nemám."
„Jakto? Vždyť jsi ho stvořila."
„Víš, občas se stává, že postavy, které si vymýšlím, ožijí. Jejich reakce už neurčuji já, ale ony samy a já mohu jen přihlížet. Vymknou se kontrole. Jejich příběh možná stále zaznamenávám, ale už nejsem tvůrcem. Chápeš?"
„Snad ano."
„A jaks to myslela s tou nadějí?"
„S tím, že musím věřit? Občas totiž nic jiného nezbývá. Víra a naděje je to poslední, co nám v temnotě světa zbyde, když všechno ostatní zklame. Proto se jich nesmíme vzdát."
„Ale co když zklamou? Co když v něco budu doufat, ale ono se to nestane?"
„To je těžká otázka. Záleží na dané lišce, jak se s tím vypořádá. Někdo to bude zkoušet pořád dál a dál, poučí se z neúspěchů, ale nenechá se jimi ovládnout, aspoň z větší části. A někdo doufat přestane. Obrní se proti zklamání a zakáže si doufat, aby ho už nic nezranilo. Každý se s tím ale může vypořádávat jinak, jde jen o to, čemu věříš, že ti pomůže."
„Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela."
„Jak bys taky mohla. Na takové úvahy jsi ještě hodně mladá, dopřej si čas."
„Budeš pokračovat? Říkala jsi, že toho dneska bude víc."
„Říkala. A pokračování bude, neboj..."

***

Šílená drabble soutěž (2. část)
Double drabble
Musí vycházet z citátu:
„Naše povaha je už taková, že když jsme dosáhli velkých věcí, toužíme po ještě větších."

Pískla na Nellu s Guen a zastavila. Předklonila se, opřela si lokty o kolena a zhluboka dýchala. Vzápětí se jí o tvář otřel vlhký čumák jedné z fen, která se otočila a teď se dožadovala pozornosti. Usmála se.
„Hodný holky. Šikulky, moc vám to šlo," pochválila je a každou podrbala. Se zasténáním se narovnala. Panebože. Měla pocit, jako by měla každou chvíli zdechnout. Donutila se k pomalému kroku a s úsměvem pozorovala, jak se jí obě feny drží u boků. Byly dobře vycvičené.
„Co myslíte, nepřehnala jsem to?" nadhodila jen tak do prázdna, zatímco chodila křížem krážem vedle cílové rovinky. Simon jí říkal, aby tenhle závod nechala být, jenže ona postoupila! Nemohla tuhle šanci zahodit. Podívala se dolů na své věrné společnice. S vypláznutými jazyky se šouraly za ní, vyčerpané, ale šťastné. Víc už by bez vytrvalého tréninku nezvládly.
Asi konečně narazila na své i jejich hranice. Bylo těžké si to připustit, zvlášť když chtěla postupovat dál. Dosáhla několika vítězství, ale ona chtěla víc. Jenže co když už není, jak se v canicrossu zlepšit? Simon měl pravdu. Možná by se měla vrátit k běhání po lesích. Usmála se nad šťastnými vzpomínkami. Dá si oddych. Ona i holky si to zaslouží.

***

„Co jí udělaly?"
„Kdo?"
„Ty feny, že je tak hnala."
„Ale Taer, ona je nehnala. Pro všechny tři to je zábava a jakýsi způsob hraní, ona jim nic vážného neudělala."
„To jsem ráda. A nesměj se mi! Ani ty, Felo!"
„Sestra má pravdu, neměli bychom se smát tomu, že to nepochopila. Přece jen jde o dvounožce."
„Mami! Náhodou už se zvládám docela ovládat."
„Já neříkám, že ne. Jde ti to dobře, ale je pravda, že dvounožce zkrátka ráda nemáš, ne?"
„Nemám."
„Vidíš, říkala jsem to. Ale teď už budu pokračovat..."

***

Vláda pěti slov a pěti vět
Pět vět
Povinná slova (neskloňovat): konspirace, spirála, kult, buranství, vládce

Že čin jediné malé konspirace může uvrhnout zemi do zmatku, to věděl každý vládce, a proto si na takové jevy dávali všichni obzvláště pozor. Ale že se existenční spirála kultu, který byl odnepaměti oddán jen a pouze panovníkovi, stočí k otevřenému buranství a ponoukání lidu ke vzpouře, to by donedávna nikoho nenapadlo ani během té nejhorší noční můry. A když ta pohroma přišla, obrovská, nečekaná a všedrtící, vládce s tím nedokázal udělat nic.

V podstatě jen nevěřícně seděl na trůně, poslouchal panikařící radní a přes hluk zvenčí se jim snažil porozumět aspoň jediné slovo. Nakonec ta mohutná přívalová vlna nespokojenosti, vzteku a vzdoru proti útlaku dospěla až k lemu jeho královského pláště a stačilo jediné zatahání cizí, rolnické ruky, aby vládcova mladá a krutá, ale smířená tvář nenávratně zmizela v hlubinách oceánu lidské touhy po nenalezitelné spravedlnosti.

***

„Ale mami, říkala jsi, že se ty slova nesmí měnit!"
„Já vím, já vím. Ale toho kultu jsem si prostě všimla až moc pozdě. Snad to tolik nevadí, ne?"
„Vadí. Říkala jsi, že nesmíš."
„Dobře, omlouvám se. Někdy si ale liška při vytváření příběhu, i takhle krátkého, zamotá hlavu tak moc, že některé věci prostě vypustí."
„Jak to?"
„Liška při tom musí myslet na spoustu věcí - aby to dávalo smysl celkově, aby na sebe věty hezky navazovaly, aby se jí neopakovala slova, aby scény byly přirozené a uvěřitelné. Je toho ale o hodně víc, než jsem vyjmenovala. A mezi tím vším se takový zákaz skloňování slov snadno ztratí. Už chápeš, Sore?"
„Trochu. Ale nechtěl bych příběhy vymýšlet. Jak to tak říkáš, vypadá to, že z toho všeho ti vznikne v hlavě hrozný zmatek."
„To ano, vznikne. Ale víš ty co? Začátečník se tím zmatkem nechá unést, ale veterán si ho podvolí."
„A ty?"
„Já? Já se snažím nenechat se unést, ale ovládat ho určitě nedokážu. Sám to vidíš."
„Vidím."
„Neušklíbej se, nesluší ti to."
„A ty se tomu nesměj."
„Dobře, promiň. Můžu pokračovat? Výborně..."

***

Drabble názory
Drabble
Vyjádři skrze drabble sebe

Sakra, pomyslela jsem si, jenže slzám jsem poroučet neuměla. Mohla jsem leda tak sklonit hlavu co nejníž, aby je nikdo nezahlédl. Co by si pak o mně mysleli? S klapnutím jsem knížku nazvanou Nikdo ještě neumřel, aniž by to přežil postavila na dolní okraj. Snad to aspoň trochu pomůže.

Mermomocí jsem se snažila zadržet další příval slz. Proč jsem k téhle části musela dojít zrovna ve škole? Proč? To si to osud nemohl nechat domů? Tiše, prudce jsem se nadechla. A já bláhová celou dobu doufala ve šťastný konec! Jako vždycky. O to víc mě teď smrt oblíbené postavy zasáhla.

***

„O kom to bylo?"
„Jak to myslíš?"
„No, jestli to byla liška, káně..."
„Dvounožec."
„Cože? Ale vždyť to není možný!"
„A proč by nebylo?"
„Protože dvounožci nemají city! Jsou to zrůdy."
„Taer, příběhů o citech dvounožců už jsem pár vyprávěla. To je pro tebe tak těžké tomu věřit?"
„To teda je."
„Ale proč? Nebo ne, počkej. Než mi odpovíš, zhluboka se nadechni a promysli si to. Uklidni se."
„Já se ale nechci uklidnit!"
„Taer, prosím. Nemusíš si stoupat a hned se ježit, není to třeba. Jen si v klidu lehni a vysvětli nám, proč si myslíš, že jsou dvounožci bezcitní."
„Protože nás loví!"
„To už tu bylo."
„Ty mlč!"
„Taer, okamžitě se uklidni. Nebudeš se k bratrovi takhle chovat."
„Ale-"
„Lehni."
„Dobře, no."
...
„Mami?"
„Ano, Felo?"
„Citlivka."
„Taer..."
„Už mlčím."
„No, Felo, copak jsi chtěl?"
„Co je to knížka?"
„Hm... Něco jako listy položené na sobě, akorát bývají světlé, obdélníkové a stejné. Dvounožci do nich zaznamenávají příběhy. Ne vždy si je předávají ústně. A aby se příběh, který vymyslel jeden, dostal mezi co nejvíce z nich, vynalezli knihu. Může ji číst kdokoli na světě a nikdo mu ji nemusí vyprávět."
„I dvounožci ve vedlejší noře?"
„Jejich norám se říká domy. A nejen ve vedlejším domě, dokonce i ve vedlejší vesnici."
„A co je vesnice?"
„To je hodně domů pohromadě. Žije tam hodně rodin dvounožců pohromadě. A ještě víc jich žije ve městech. A z těchhle vesnic a měst se skládá svět."
„Páni. A mají jinde i louky a lesy? A co potoky?"
„Samozřejmě že mají. Stejně jako lišky, srnky, maliny... Všechno, co je tady."
„To je hustý."
„To ano. Ale dřív, než vám spadne spodní čelist údivem, se pokuste vnímat další příběh..."

***

Duchařina s dávkou slavení
50-300 slov
Povinná slovní spojení (neskloňovat): kaluž krve, skvělá párty, duch na obzoru, plné kelímky, honosné sídlo

NEDOSTUPNÉ (SNAD DOČASNĚ) DÍKY ÚČASTI V SOUTĚŽI

***

„To bylo-"
„Zase o dvounožci."
„Nepřerušuj mě, jsem starší."
„No a?"
„To znamená, že bys mě měla poslouchat."
„A stalo se to někdy? Ne. Tak si nestěžuj, protože s tím fakt nehodlám začínat."
„A-
„Sore, nech ji být."
„Ale proč?"
„Protože je uražená a nabroušená."
„To vím, ale proč?"
„Protože nechceme přijmout její názor o bezcitných dvounožcích. Jde o to, že ne každý dvounožec nemá city. Záleží na jejich povaze a výchově. Já se jí to snažím celou dobu říct, ale ona mě odmítá poslouchat. Chtěl jsi k tomu poslednímu příběhu něco říct?"
„Že to bylo takový zvláštní. Jak v ní dokázala hromada kamenů vzbudit takový emoce."
„Ano, to souhlasím. I mně se to líbí. Je to takové jemné, přátelské."
„Pfr."
„Klid, Taer. Někdy ti musím povyprávět, co jsem jako malá zažila. Věř mi, že pro svoji domněnku, že i dvounožci mají city, mám oprávněný důvod. Uvidíš sama, až vymyslím, jak ti to podat."
„Cože?"
„Jednou ti povyprávím o svém dětství."
„Opravdu?"
„Opravdu. Teď už ale pojďte spát."
„To už byla poslední?"
„Ano."
„Ale mně se ještě nechce."
„Já vím. A chápu to. Ale i tak, pojď spát."
„Argh."
„Vidíš. Dobrou, mí malí dobrodruzi."
„Dobrou, mami."