„Budeš nám dneska zase vyprávět o vlkovi, mami?”
„Ne, Felo, dnes ne.”
„A budeš vyprávět aspoň něco?”
„A byla jsi hodná?”
„Samozřejmě!”
„Takže jste se se Sorou nepoprali, je to tak?”
„Uhm... To úplně ne, ale...”
„Snažili jsme se!”
„Opravdu?”
„Opravdu!”
„Tedy dobře, uvelebte se a začneme...”

***

*21. červenec 2019
Anotace:
Říkali jí Šeja. Že jsi o ní nikdy neslyšel? A ani o jejím druhovi Stínovi? Nevěřím ti. Jejich příběh se ve stádu vypráví už celé generace. Odkud jsi, že ho neznáš? Jsi snad jeden z dvounohých, kteří nás chytají, aby nás pokořili a zlomili? Jestli ano, třes se při dunění kopyt a bojových výkřicích, protože my své druhy pomstíme. Než tě však pošleme na onen svět, budeme ti vyprávět o Šeje, klisně, která zachránila stádo, a Stínovi, hřebci, který ztrestal dvounohé. Jsi připraven? Tak poslouchej.

Loukou se nesl zvonivý, veselý smích, při kterém se vám chce tančit a dovádět jako malému hříběti. Máte pocit, že svět je nádherné a okouzlující místo.

Matka svého poskakujícího potomka pozorovala s hlubokým klidem a láskou v téměř pískových očích. Sehnula se, aby utrhla trs trávy, a vychutnávala si jeho sladkou chuť. Ano. Tady by mohli chvíli zůstat. Voda je nedaleko a tráva šťavnatá. Vedoucí hřebec vybral dobře.

Hříbě zakoplo o skrytý kámen a neelegantním obloukem přistálo v zelené pokrývce. Neobratně se vyhrabalo na dlouhé nohy, potřáslo hlavou a rozhlédlo se, zda někdo jeho výstup viděl. Matka se usmála. Nebyla vysloveně hezká. Tak jako všichni z jejího rodu měla ostré, protáhlé rysy, plošší nos, špičaté uši a tuhé plavé vlasy. Hruď jí halila krátká hnědá látka s jedním ramenem, která dosahovala sotva po břicho.

„Šejo,” zavolala na svého potomka. Dívka k ní obrátila bouřkově šedé oči. „Pojď už spát.” Šeja přešlápla, poposkočila a zatřásla hlavou s tmavošedými, jako srst tuhými loknami. Stejnou barvou hrála i její srst.

„Ale mami,” odporovala tvrdohlavě, „mně se ještě nechce.” Bylo s podivem, jak hříbata ožívala vždy večer nebo před spaním. Matka to chápala, ale dnes ušli dlouhou cestu a ona chtěla vědět, že je její dcera v bezpečí, než sama usne. Ne že by nevěřila stádu, ale přece jen by ji raději měla po svém boku.

„Šejo,” zopakovala důrazně. Než však mohla pokračovat, do její dcery vrazilo nohaté, černou srstí pokryté hříbě. Ani jeden z nich neudržel rovnováhu a poroučeli se k zemi. Šeja nejdřív podrážděně zaprskala, ale když poznala útočníka, rozesmála se. Několikrát se převalila.

„Stíne!” vykřikla vesele. Hřebeček vyskočil na nohy a poskočil. Tvář měl prozářenou úsměvem od ucha k uchu a v téměř černých očích mu blýskala radost a rozvernost vlastní jen hříbatům.

„Šejo,” pozdravil nadšeně a přiskočil k ní, ale špatně to vypočítal, zakopl o ni a opět skončil v trávě. Oba se smáli na plné kolo.

„No tak, vstávej,” pobídla ho vesele dívka a pomohla mu na nohy. „Jsi pořád stejný.” Matka si jen povzdechla, když kolem sebe mláďata začala poskakovat, honit se a hrát si. Oba vypadali šťastně. Viděla, jak k Větrnému, jejich alfa hřebci, přišel Mrazen, vedoucí hřebec druhého stáda. Dlouho se obě společenství neviděla, ale teď už jsou opět spolu a všichni doufali, že to tak na čas zůstane. Nejdřív se však muselo rozhodnout, kdo bude po ten čas velet - a to se dalo zjistit jediným způsobem.

Když se proti sobě oba vedoucí postavili, ostatní kentauři se k nim pomalu začali přibližovat. I ona popošla blíž, aby lépe viděla. Žádného pozdravu kromě pokývnutí hlavou obou soupeřů nebylo potřeba. Pomalu se obcházeli, připravení uskočit nebo se bránit. První zaútočil Větrný. Vyskočil proti Mrazenovi, postavil se na zadní a předními kopyty mu hrozil. Ten druhý se jen tak nedal a také vyrazil. Kopali, rvali se a občas kousali, ve tvářích odhodlaný výraz. Jako vítěz vyšel Mrazen, protože zřídil Větrného tak, že už nemohli pokračovat. Jeho stádo tak přijalo Mrazenovu nadvládu na dobu neurčitou.

Matka si najednou uvědomila, že hříbata ztichla a scénu pozorovala. Pak se Stín vrhl na Šeju a se smíchem ji porazil na zem.

„Mrazen vyhrál!” vykřikl vesele. Šeja vyskočila na nohy, podrážděně dupla kopytem a švihla ocasem. Tenhle vývoj se jí narozdíl od kamarádovy přítomnosti nelíbil.

„Stejně je Větrný náš vůdce,” prohlásila tvrdohlavě. Matka s úsměvem sledovala, jak její dcera hájí alfa hřebce. Stín ji ještě chvíli provokoval, ale pak oba hodili tu událost za hlavu a opět si začali hrát.

„Ahoj, Písečná,” ozval se za matkou známý hlas. Otočila hlavu a usmála se.

„Ráda tě vidím, Hrome,” pozdravila příchozího z druhého stáda. Byl to Stínův otec. Potkali se ještě dřív, než se narodila jejich hříbata a než oba přišli o svého druha.

„Šedivá vyrostla,” poznamenal mile. Celé její jméno znělo Šedivá, ale kdysi jí to otec zkrátil na Šeja. Prý je to hezčí.

„To Stín také,” odpověděla. „Všichni jsme starší. Pořád si pamatuji, jak oba sotva stáli.” Hrom přikývl a hrábl velkým kopytem. Pod jeho tmavohnědou srstí stejně jako pod opálenou kůží hrály svaly.

„Přišli jste o někoho?” zajímala se Písečná s účastí. Bála se té otázky, ale chtěla to vědět.

„Ne. Všichni jsme tady.” Při Hromových slovech si oddechla.

„Od nás chybí Lavina,” sdělila pomalu. Stiskl jí ruku.

„To je mi líto,” řekl účastně. Dál mluvit nestihli. Hříbata se totiž při svých hrách zatoulala téměř mezi stromy, odkud se nyní ozývaly výkřiky. Stín i Šeja vyděšeně vyskočili a rozběhli se pod ochranu stáda. Z lesa vyletěla síť a strhla klisničku do trávy. Zamotala se jí do nohou a ona sebou zděšeně házela ve snaze se osvobodit. Stín prudce zastavil, takže tak tak udržel rovnováhu, a vrhl se k ní. To už se k nim hnala i Písečná, Hrom a někteří další členové dvou stád.

Na louku vyběhli dvounozí se sítěmi a zbraněmi. Písečná se bála. Věděla, že je její dcera v ohromném nebezpečí, ale nemohla jí nijak pomoci. Jejich národ málokdy používal zbraně, bojovali kopyty a rukama, a proti zvířatům jim to stačilo. Ale tahle rasa byla jiná, vyspělejší, nebezpečnější. Ti rychlejší, hlavně hřebci a Hrom, zaútočili na první řady dvounohých. Hříbata však byla příliš daleko. Písečná sledovala, jak dvounozí zatáhli Šeju a Stína mezi stromy, a věděla, že je pozdě.

Zuřivě se vrhla vpřed a kopala do všech stran. Zoufale se snažila dostat ke své dceři, ale bránily jí v tom celé zástupy dvounohých. Nemohla se jim rovnat. Ozvala se rána a její rameno doslova vybuchlo. Otřásla se. Cítila, jak jí po paži stéká krev, ale jejím jediným cílem bylo dostat se k Šeje. Další rána ji zasáhla přímo do hrudi a poslala k zemi.

***

Viděla, jak matka padá a jak se snaží z posledních sil dostat k ní.

„Mami!” zavolala vyděšeně. Házela sebou, ale akorát se do sítě ještě víc zamotala. Někdo ji táhl po zemi a vedle ní bojoval i Stín. Slyšela, jak padly další rány a poslaly další kentaury do trávy. Zem nasákla jejich krev a ona cítila, jak ji ta samá hlína dře do kůže. Vzlykla.

„Mami." Za ní se ozval hrubý smích. Trhla sebou a kdyby mohla, uskočila by. Jenže její nohy trčely do vzduchu a ona nemohla dělat nic. Pohlédla do tváře, která se podobala té jejich, ale přesto byla jiná. Křivil ji krutý úsměv a měla hladší rysy a výraznější nos, ale přesto vypadala hodně mladě.

Uslyšela výkřik a obrátila se na Stína. Zděšeně sledovala, jak mu dvounozí podrazili nohy a on dopadl na zem. Uhodil se do hlavy o nedaleký kořen a ztratil vědomí.

„Stíne!” zavolala zoufale a pokusila se k němu dostat.

„Kdepak, klisničko. Ten teď pro tebe už neexistuje,” ozval se hrubý hlas. „Teď jsi naše a uděláš dobře, když si to zapamatuješ.” Dvounohý na ni mířil kovovou trubicí, z níž vycházely smrtelné rány. Ztuhla. Tváří v tvář hrozbě se nedokázala bránit. Měla příliš velký strach.

„Tak je hodná holka,” zasmál se dvounohý. „A žádný blbosti, jasný?” Nezdálo se však, že by čekal odpověď. Šeja jen bezmocně přihlížela, jak vraždí další členy stáda. Se slzami v očích sledovala, jak se stádo nakonec dává na útěk. Nechali ji tu. Nechali tu je oba.

Šeja prudce vydechla a otevřela oči. S úlekem zaznamenala, že jí po tvářích tečou slzy, a snažila se zpomalit svůj dech. Kolik už? Dvacet, třicet let? Spíše šestadvacet, ale přesně nevěděla. Za každý den měla ve svém stání nakreslenou bílou čáru, ale i tak jí to připadalo jako stovky let.

Unaveně potřásla hlavou a přešlápla. Nechali je napospas dvounohým. Jejich stádo je opustilo, ji a Stína. Pohlédla přes mříže několika dalších stání do toho jeho. Taky se mu o tom dni zdá? Taky se na stádo zlobí, nebo jeho chování chápe? Podrážděně dupla. Nemá smysl se tím zabývat. Tak jako tak skončili tady a podobné úvahy jim nepomůžou, i když ona ztratila naději na útěk velmi brzy. Zato Stín se zdál pořád silný, přestože už u něj nikdy neviděla úsměv. Jak jí chyběl! Kdyby se jednou usmál, jenom jedinkrát. Určitě by jí to zvedlo náladu.

Sklonila se, aby si podala hrst sena a ovoce, a jídlo zapila vodou z hrnku. Byla to ubohá strava, ale ta jediná, kterou za posledních pěta šestadvacet let měla. Po chvíli se ozvalo chřestění klíčů v zámku a do budovy vešlo několik mužů. Natáhla krk, aby si je lépe prohlédla, a při pohledu na prvního málem zavrčela. Byl to ten, co ji chytil, ale příliš se bála na to, aby projevila nějakou nespokojenost či zlobu.

Muži sebrali ze zdi tři postroje a každý z nich se vydal k jinému stání. Jeden ke Stínovi, druhý k ní a třetí k mladému hřebci, kterého přivedli před deseti lety jako hříbě. I on už se jim vzdal, stejně jako většina kentaurů. Ti, kteří se nepodvolili, zemřeli. Málem tak dopadl i Stín, ale ona ho přesvědčila. Potřebovala ho.

„Ahoj, holka,” ušklíbl se příchozí muž. Věděla, že nečeká odpověď. Nikdo ji nečekal, mluvit spolu měli téměř zakázáno, vyjma hodiny denně v ohradě obehnané vysokým plotem a přísně střežené. Muž ji poplácal po boku jako obyčejného koně. Potlačila nutkání se ohradit. Skončilo by to velice špatně a ona měla příliš velký strach.

Sklonila se, aby jí mohl pohodlně navléknout postroj složený z několika pruhů kůže přes hrudník a záda a z obojku. Železná oka a karabiny ji studily na holé kůži, ale ona už si zvykla. Na sobě měla jen látku v podobě vesty s jedním ramenem krátké těsně pod prsa. Hřebci neměli nic, ale i tak byla v noci zima všem.

K obojku připnul provaz a otevřel dveře stání dokořán. Poslušně ho následovala. Věděla, že druhý hřebec udělá to samé, ale Stín byl problémový. Často ho trestali za neposlušnost, ale on jim stejně pořád prováděl naschvály. Šeja ho nechápala. Ona raději snášela hrubé zacházení a urážky, než kruté a bolestivé tresty, ale Stín se přesto trochu bouřil. Dodával jí tím odvahu, ne však takovou, aby napodobovala jeho chování.

Nechala se přivázat jako obyčejné tupé zvíře a víceméně v klidu čekala, dokud ji neustrojí. Uvnitř ji zžírala netrpělivost, ale neodvážila se ji dát najevo. Druhý hřebec trochu přešlapoval, ale i on stál relativně klidně. Zato Stín. Už když u něj ve stání byl muž s postrojem, ozývalo se podupávání a tichounké vrčení. Na kamenech v uličce se dupání změnilo v ostrý, rychlý klapot.

Stín se zdál netrpělivý a neklidný. Roztěkaně napůl táhl muže, napůl tančil a rychlými kroky se blížil k nim. Poznala, že ho něco rozrušilo, a znepokojilo ji to. Stín byl sice občas výbušný, ale zároveň se vždy choval odvážně a jen tak něco ho nerozhodilo.

Co se to s ním děje? uvažovala, zatímco muž, který držel Stínův vodící provaz, hřebce několikrát uhodil. Znepokojeně je koutkem oka sledovala. Chlap nadával a prudce trhl rukou, takže jejího přítele obojek kolem krku malém uškrtil. Zasípal a ona věděla, že má nutkání postavit se na zadní a srazit toho troufalce na zem. Kupodivu se toho však neodvážil, sklonil hlavu a s vypětím sil se uklidnil. V jeho očích však blýskal nepokoj. Než byl Stín ustrojen, Šeju už vyváděl další muž ven. Za ní s klapotem kráčel druhý hřebec. Šeja už věděla, kam jdou.

Dvounozí měli spoustu strojů, které dělaly hluk a vypouštěly páru a smrad, ale přesto se do některých míst nedostaly. Například do hustého lesa v horách. A protože potřebovali dobré dřevo, posílali tam je, aby tahali klády dolů do údolí nebo naopak výš na svahy. Šeja už to zažila. Byla to těžká a únavná práce, při které vám nejdřív byla zima, pak tak akorát a nakonec děsné horko. Vždy byla potom zpocená a téměř neschopná chodit, ale přes noc načerpala nové síly. Do lesa je nevedli dva dny za sebou, pokaždé pár dní počkali. Byla to neskutečná dřina a dvounozí je rozhodně nešetřili. Šeje se potom třásly nohy, zvlášť když tahali klády do kopce.

Když byli ze stájí venku všichni tři, muži je donutili se sehnout, aby mohli nasednout. V postrojích měli oka pro nohy a provazem mohli stále dotyčného kentaura ohrozit. Pro povely jim stačila slova, dobře věděli, že oni jim rozumějí. Šeja se s mužem na hřbetě ztěžka zvedla a přešlápla. Za odměnu se jí dostal šťouchanec do zad, tak znehybněla a čekala na povel. Nakonec ucítila hrubou pobídku a svižným krokem vykročila za druhým hřebcem. Už se naučila, že loudání je trestáno.

Ve chvíli, kdy procházeli kolem ohrady, kde před lety zkrotili i ji, tam zrovna přiváděli dalšího kentaura. Byl to statný hřebec, ale již v pokročilejším věku. Odhadovala, že by převážel lehčí náklady. Přesto se vzpínal a odmítal vzdát. Něčím jí byl povědomý. Postojem i postavou, stejně jako barvou srsti a očima. Slyšela, jak Stín krátce zaváhal a pak poskočil kupředu, takže se dostal do jejího zorného pole. Nepohlédla na něj. Očima ji vybízel, aby si ho pořádně prohlédla. Poslechla ho a koutkem oka kentaura zkoumala.

Prudce se nadechla. To není možné! Zaváhala a napnula se, což její jezdec samozřejmě vycítil a kopl ji. Měla obrovskou chuť ho shodit a cvalem utíkat pozdravit starého známého. Stín si všiml její reakce a pohnul rty.

Větrný, naznačil. Neznatelně přikývla. Trápilo ji, kde je stádo. Jestli Větrného chytili, musí mít stádo nového vůdce. Pokud se vůbec zachránili. Zoufale zkřivila ústa do úzkostného šklebu.

Útěk, doplnil vzápětí. Trhla sebou. Útěk? Co když se nezdaří? Buď je zabijí, nebo potrestají tak, že je doživotně zmrzačí! Nevěděla, z čeho má větší strach. Jestli z dlouhého utrpení nebo z neznáma. Stín si všiml, jak zaváhala, a jeho výraz ztvrdl.

Teď nebo nikdy. Bylo jen štěstí, že jejich jezdci sledovali scénu v ohradě a jich si moc nevšímali, jistí si jejich poslušností. Šeja neměla mnoho času na rozmyšlenou. Už se blížili k bráně ven. Stín měl pravdu. Teď nebo nikdy. Přesto jí při tom pomyšlení nohy zrosolovatěly.

Stín poskočil do strany a vpřed a vzepjal se. Překvapený jezdec nestihl udělat nic. Jakmile stál hřebec na všech čtyřech, obrátil se zpátky ke stájím s úmyslem osvobodit ostatní kentaury.

„Větrný!” zakřičel na ni. Když se i jí podařilo zbavit dvounožce, vrhla se k vůdci. Zahlédl ji a postavil se na zadní. Hrozil mužům kolem kopyty a točil se dokola. Dřív, než ho stáhli na zem, mezi ně vlítla ona. Cítila se jako omámená. Tlukot jejího srdce musel slyšet úplně každý a strachem se jí zrychlil dech. Už už se zastavila, protože se celá třásla, když se země rozvibrovala.

Zmateně vykřikla, odkopla příliš odvážného dvounožce a odhodila z Větrného postroj. Cítila pod kopyty mohutné otřesy.

„Běžte!” zařval Stín v čele stáda kentaurů, kteří se vyřítili ze stáje. Nepotřebovala další povel. Jako o život jsem se hnala k bráně, ale viděla, že Větrný váhá. Prudce zastavila.

„Větrný, poběž!” zakřičela na něj. Nejistě přešlapoval na místě a ona koutkem oka zahlédla několik mužů s kovovými trubicemi. Nebyl čas. Pak se vůdce vrhl za Stínem do bitvy, která se rozpoutala mezi nimi a dvounohými. Ozvalo se několik ran a po hlíně se rozlila krev jejího národa. Země ji vsakovala jako houba.

Matka vrhající se proti dvounohým.

Zatřásla hlavou, aby zapudila nežádoucí vzpomínky.

Ostrá, štěkavá rána a matčina bolestná grimasa.

Po tvářích jí steklo pár slz. Vztekle je setřela. Minulost je pryč.

Další rána a matka padající k zemi.

Pevně sevřela víčka. Ochromeně stála na místě, nemohla se ani hnout. Jako by jí tělo poutaly liány.

„Teď jsi naše."

Nenáviděla ten hlas. Nenáviděla ho a bála se ho, přesto ho posledních šestadvacet let slýchala téměř každý den.

Ten hlas znamenal krutost.

Znamenal bolestný výkřik její matky.

Znamenal odloučení od stáda.

Znamenal tichý posměch jejímu strachu.

Znamenal švihnutí biče a zařezávání popruhů do kůže.

Rozmlženým zrakem zahlédla další členy stáda namačkané v malé ohradě. Když už se bojí bojovat, může aspoň zachránit je. Do země před jejími kopyty se zavrtávaly smrtelné rány a ona vyděšeně kličkovala. Doběhla k nim, odkopla strážné a otevřela dveře dokořán.

„Dělejte!” křičela. „Běžte!” Otočila se a rychlým cvalem se řítila k bráně. Věděla, že musí přemoci strážce a otevřít. S pomocí několika dalších klisen se jí to povedlo a ona vyběhla do hor. Svoboda. Po tolika letech.

Země vedle její nohy vybuchla, jak se do ní zavrtal střela. Vyděšeně uskočila a ohlédla se. Většina stáda běžela za ní, ale někteří odvážnější hřebci šli za Stínem. Styděla se za svou zbabělost, ale ona za ni nemohla!

Odveď stádo do bezpečí, řekla si a popohnala je k rychlejšímu tempu. Silnější nesli mláďata. Utíkali mezi svahy hor, do známé krajiny. Cítila, že ji začínají pálit svaly na nohou, ale zmírnit tempo se neodvážila.

Teprve v dobře ukryté jeskyni dovolila všem oddechnout, ona sama však zůstala stát a vyhlížela Stína a jeho hřebce. Když se po hodině nevracel, sestavila výzvědnou skupinu, kterou sama vedla, a velení nad stádem předala jiné klisně.

Se Stínem a ostatními hřebci ze stáda se srazili v úzkém průsmyku. Hrdě si vykračovali a klapot jejich kopyt zněl jako hudba. Stín na ni kývl a usmál se. Přešla k němu a objala ho. Tohle byl její Stín. Nikdy už nebude jako dřív, ale s tím úsměvem se všechno vyřeší.

„Vyhráli jsme,” oznámil tiše. „Srovnali jsme jejich tábor se zemí.” Radostně se nadechla. Společně, ruku v ruce odvedli stádo do bezpečí a chránili je. Stali se vedoucím párem a když zemřeli, jejich vítězství nad dvounohými a odvedení stáda do bezpečí se povídalo hříbatům po celé generace.

***

„To bylo super!”
„Jsem ráda, že se vám to líbilo.”
„Tu rasu... Ty kentaury, to sis vymyslela sama?”
„Tak napůl. Původní verze pochází z pradávna, z dob, kdy se našimi lesy a loukami proháněli divocí koně, volní a svobodní, než je člověk zkrotil. Já jsem to pro vás jen trochu poupravila, z koní jsem udělala kentaury, aby to pro vás bylo zajímavější.”
„Felo, co se děje?... Mami, Fela se celý třese.”
„Copak je, můj malý?”
„Bojím se.”
„A čehopak? Vždyť vyhráli, osvobodili sebe i své stádo.”
„Ne, to nemyslím. Já jen, že ten Šejin strach... Ten ze smrti... Mami, víš,co bude, až umřeme?”
„To nevím, maličký. To nikdo neví. Nikdo ještě neumřel, aniž by to přežil. Smrt je jedna velká neznámá. Ale říká se, že po smrti se dostaneš na místo, které sis za života vysnil. Někam, kde ti bude dobře.”
„A je to pravda?”
„Netuším. Možná ano, možná ale pak už prostě nebudeš.”
„Jak to myslíš?”
„Myslím to tak, že prostě přestaneš existovat. Vlastně si ani neuvědomíš, že jsi umřel. Na druhou stranu ale není smrt úplně špatná.”
„Cože?”
„Klid, Taer, nerozčiluj se. Představte si, že by nikdy žádná liška neumřela. Bylo by jich tady strašně moc - a to by znamenalo míň místa a potravy. A kdyby nemohly umřít, kam bysme se za chvilku dostali? Smrt není úplný konec. Je to jen začátek něčeho jiného. Kdo ví, možná se pak narodíš znovu, třeba jako koloušek. Možná se přesuneš do jiného světa.”
„A když je někdo nemocný nebo zraněný, uleví mu smrt?”
„Tak vidíš, Felo. Dokážeš se na to dívat i z té lepší stránky. Říká se, že ano. A to je další důvod. Smrt udržuje rovnováhu. Když umře někdo blízký, je to smutné, ale je to změna a je třeba odrazit se od ní a žít dál, ne topit se v minulosti.”
„Díky, mami.”
„Ach, Felo, ty jsi vždycky tak chápavý. To je dobrá vlastnost. Hriene, přestaň mi okusovat to ucho a jdi si lehnout. Všichni už jděte spát, zítra bude další. Pod podmínkou, že nevyvedete nic mimořádného. Dobrou.”
„Dobrou.”