„Mami, bude dneska zase o zvířatech?”
„Ne, dnes ještě ne. Dnes to bude ze zcela odlišného světa, než je ten náš. A zvířata tam budou taky, neboj.”
„Ale proč? A z jakého světa?”
„To se nedozvíš, dokud si nelehneš, Hriene. A ty, Taer, mě ani nezkoušej přesvědčovat, že chceš zvířata. Párkrát vydržíte jinde a navíc tam jedna z hlavních postav bude zvíře.”
„Ono jich bude víc?”
„Ano, a nejen zvířat. To se ale nedozvíte, dokud nezačnete pozorně poslouchat. Můžu? Dobře...”

***

*31. říjen 2019
Anotace:
Existují světy stejné jako ten náš. Existují i světy jiné než ten náš. Světy, kde logika tiše úpí v koutě, kde se na fyzikální zákony ohledy neberou a kde je možné zažít nemožné.

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt #16.

Laser se zhluboka nadechl a vydechl. To, že vystupoval už tolikrát předtím, nemělo žádný vliv na nervozitu a třesoucí se ruce. Zaťal pěsti do sametově černé srsti kočkovité šelmy vedle sebe a naprosto amatérsky se málem zadusil, když uslyšel hlas principála, jak vítá osazenstvo lavic a zahajuje první vystoupení cirkusu po několika letech. Ty roky byly plné dřiny, potu, pádů, úrazů i smíchu. A teď konečně nastal ten slavný den, kdy se cirkus Padající hvězda opět objevil na scéně. Laser se tomu jméno zakřenil, stejně jako tisíckrát předtím. Název v podstatě vznikl z čísla starého Moera, které po něm převzal. Stejně jako jeho ebenová společnice si odvykl pohledů publika, ale panteřice Shira to docela dobře tajila a už se na vystoupení těšila.

Laser ji chápal. Taky se nemohl dočkat, až začnou, ale zároveň se mu z toho zkroutil žaludek. Představil si, jak jeho oběd padá k zemi, a musel se zasmát. Ten tichý, nečekaný zvuk Shirou trhl. Kočkovitá šelma na něj zasykla. Měla štíhlé tělo a dlouhý ocas, který postupně ploštěl a nakonec z něj zbyly jen dvě letky. Uši natočené dopředu byly větší a špičaté, zakončené tuhými střapatými chloupky. Z loktů, holení a břicha jí taktéž napůl splývaly a napůl trčely palec dlouhé chlupy. Po úzkém hřbetě se jí táhl pás drobných, ale ostrých ostnů. Seděla vedle něj, ocas obtočený kolem předních tlap a pozorně naslouchala principálovým slovům. Laser měl pravou ruku přehozenou přes její krk, levou se lehce opíral o zem a pohupoval se na špičkách bosých nohou. Jejich číslo mělo přijít až nakonec, takže z úkrytu za závěsem tiše sledovali vystoupení.

Na jeviště vrazil obrovský, hadu podobný tvor. Po obou bocích se mu táhly dlouhé, štíhlé ostny, stejné měl složené na i za hlavou. Když otevřel tlamu a zasyčel, odhalil čtyři velké jedové zuby a stovky menších. Byl celý mléčně bílý, strašlivě dlouhý a práskal za sebou ocasem jako bičem. Oči pokryté bílým povlakem ani jednou nemrkly. Sugghi, jak se tvor jmenoval, se připlazil k okraji jeviště a pokračoval po něm, dokud neurazil celý kruh. Pak se zavlnil, zamotal do klubka uprostřed a zvedl vysoko majestátní hlavu. Vztyčil pás úzkých ostnů za hlavou, rozevřel tlamu a znovu zasyčel. Pak se bleskurychle vrhl vpřed. Diváci vykřikli, ti nejbližší se odtáhli v očekávání střetu se Sugghim, ale had se jen mírně otřásl, jako by se smál, těsně před nimi stočil své tělo doprava a pokračoval nezměněnou rychlostí kolem manéže. Jak mu šupiny drhly o hrubou zem, vířil prach, až nakonec uprostřed jeviště vzniklo malé prašné tornádo.

Po chvíli Sugghi zpomalil a nechal prach usadit. Uprostřed manéže stáli artisté Koral a Fylis s několika létajícími skřetíky na ramenou. Byli vidět sotva pár vteřin, protože bílý had se najednou napnul, vztyčil všechny ostny a vzápětí se po stěnách stanu rozeběhla zářivá prasátka. Sugghiho šupiny nyní odrážely světlo loučí i okolí, takže při pohledu na něj se motala hlava, která odmítala přijmout něco tak nepochopitelného a matoucího. Koral a Fylis se ztratili v pableskující záři, zatímco Sugghi sebou kroutil, natáčel se a plazil tak, aby na jeho tělo dopadalo co nejvíce světla. Házel do okolí barevné záblesky a vypadal, že si to nesmírně užívá.

Dva artisté v manéži to však čekali, a proto měli přes oči zavázané tlumící šátky. Bylo skrz ně vidět, ale na první pohled se zdálo, že je to jen obyčejná látka. Skryti Sugghiho umem se skřetíky nechali vynést až do šera nahoře. Kývli na sebe a lehké, ale pevné hrazdy, které do teď svírali v rukou, vyletěly do vzduchu. Jedna zlatá, druhá stříbrná, stejně jako kostýmy artistů. Provazy hrazd ihned uchopili dva skřetící a nechali je se rozvinout dolů, ale zároveň s tím museli pustit i artisty. Koral vypadala jako stříbrná šipka, když napůl řízeným a napůl volným pádem mířila ke své hrazdě. Naproti tomu zlatý Fylis se dolů řítil spíše jako neřízená střela, ale i on byl hubený a mrštný, takže eleganci nepostrádal ani jeden z nich. Publikum zatajilo dech. Nebyli si jisti, jestli opravdu vidí dobře, a dole stále ještě kroužil Sugghi. Koral se ale nebála.

Dorazila k cíli první, zhoupla se na rukou a nad hrazdou se pustila, protočila a zase chytila. Kousek byl provedený mistrně, s dokonalým načasováním tak, že jen těsně minula Fylisovi kotníky. Artista sám provedl podobný manévr, jen s tím rozdílem, že se protočil dvakrát. Koral se opět zhoupla, tentokrát vzad, a roztaženýma nohama se zachytila provazů po stranách. Visela hlavou dolů, se šátkem stále na očích a skřetík nad ní její postříbřenou hrazdou pomalu otáčel. Nakonec žena nečekaně sjela níž, prohnula se v neuvěřitelném úhlu v zádech a prsty sevřela kolem provazů, co nejvýš to šlo. Pak pustila nohy, využila setrvačnosti a přehodila si je přes hlavu tak, že nyní na hrazdě stála.

Fylis si nevedl o nic hůř. Narozdíl od ní se znovu zhoupl tak, aby byl hlavou vzhůru, a kotníky zadržel další otočku. Pomalu nohy přitáhl k sobě a zůstal na rukou v dokonalé stojce. Nakonec se opět spustil dolů, vytáhl za ruce a prostrčil mezi nimi nohy, takže teď na hrazdě seděl. Předklonil se za Koral, která k němu natahovala ruku. Jenže skřetící zabrali a odtáhli je od sebe. Fylis si stoupl, přepadl dozadu a koleny se zachytil hrazdy. Setrvačnost ho zhoupla k artistce provádějící stejný manévr.

Letěli si vstříc, až se nakonec navzájem chytili za zápěstí. Skřetící vyrazili jako blesk a napnuly hrazdy vodorovně nad celou manéží až k plátěným stěnám. Letěli dál podél plachty, takže artisty roztočili. Fylisovi vyklouzla jedna Koralina ruka. Druhá. Oba se řítili nad hlavami šokovaných diváků proti plátnu, okřídlení držitelé hrazd ale nezastavili, a tak oba těsně minuli stěnu a vláli za skřetíky. Ti nakonec vylétli opět až nahoru a vytáhli je výš. Koral a Fylis se rozhoupali zády k sobě, konečně se jim podařilo letmo dosáhnout na toho druhého a při dalším zhoupnutí navzájem propletli nohy. Skřetící je vynesli ještě výš.

Dole pod nimi se Sugghi zastavil, stočil do několika obřích smyček, zaklonil hlavu, roztáhl ostny a otevřel tlamu. Jedové zuby se hrozivě zaleskly. Sevření povolilo. Artisté se volným pádem řítili přímo do plazovy doširoka rozevřené tlamy, konce látky přes oči za nimi pleskaly, ale oni se jen pevně drželi nohama, ruce roztažené. Skřetící se bleskurychle vrhli dolů za nimi, až jim křídla kmitala. Stihli to jen tak tak. Koral a Fylis se rukama zachytili hrazd, trhnutí je rozervalo od sebe a hadí čelisti sklaply naprázdno. Artisté se ale hned zhoupli zpátky, pustili, každý z nich přistál na jednom Sugghiově boku a chytili se pevných ostnů. Na ramenou jim přistáli skřetící se smotanými hrazdami. Obecenstvo, které doteď jen přihlíželo, neschopné se pohnout nebo vykřiknout, propuklo v ohlušující potlesk. Lidé nevěřícně kroutili hlavami, pomalu se probírali ze šoku a oněměle zírali na Sugghiho, stříbrnou Koral a zlatého Fylise. Oba dorazili do zákulisí rozesmátí a veselí, spokojení s vlastním výkonem. I Sugghi se tvářil samolibě, což ale zas tak zvláštní nebylo. Artisté z něj seskočili a klekli si k Laserovi a Shiře. Mrkli na něj a společně pozorovali další číslo.

Do manéže se vevalila hustá mlha a zahalila celé obecenstvo. Převalovala se, svíjela, vytvářela kotouče a dokonce i Laser, který ji viděl snad milionkrát, zatajil dech a zamrkal. Shira se mírně napjala, ale jinak zachovala klidnou tvář. Mlha pomalu řídla a rozptylovala se, takže už bylo vidět mohutnou postavu v kápi, která stála uprostřed manéže s rozpřaženýma rukama. Mlha se shlukovala kolem ní a postupně se stahovala z lavic s diváky, až už se jí nakonec všude válelo jen po kolena. Ozval se hlasitý vřískot a nad užaslými tvářemi obecenstva proletěl Grionr. Stavbu těla měl koňskou, dlouhý ohebný krk s pásem jemného peří nahoře natažený kupředu. Doširoka rozevřenou tlamou vydával napůl jekot a napůl vřískot, pichlavýma očima těkal sem a tam, jako by hledal kořist. Okolo hlavy mu vyrůstal límec z tuhých per, nyní složený. Přední nohy měl havraní, s ostrými spáry a světle šedým peřím. Ze zad mu vyrůstal pár velkých křídel. Záď byla lví, tlapy opatřené měkkými polštářky a smrtícími drápy a krémová srst na ní měkce odrážela světlo pochodní. Za Grionrem se vlnil dlouhý pernatý ocas. Tvor sám byl poddruh gryfa, přesněji řečeno dryf, a taky se podle toho choval - hrdě a nezávisle.

Blor, postava v manéži, k němu vztáhl pravou ruku, jako by se ho pokoušel chytit neviditelným provazem. Z dlaně mu vystřelil pramínek mlhy a obtočil se kolem Grionra, aniž se ho dotkl. Dryf se protočil, vymanil ze sevření a zamířil vzhůru. Blor za ním natáhl další provazce mlhy, které se proplétaly a nakonec vytvořili několik pohybujících se kruhů, pavučin a sítí. Grionr se skrz ně prosmýkával, elegantně se jim vyhýbal a dělal všemožné výkruty, vývrtky, otočky a převraty, takže vypadal, jako by mezi proužky mlhy tančil. Ani jednou nepochybil, všechny manévry provedl dokonale a s lehkostí. Blor mezitím kroužil rukama, vztahoval k sobě co nejvíce mlhy a posílal jí vzhůru, až vytvořil tunel s šedými rozplývavými stěnami. Grionr do něj zamířil a když byl v půlce, Blor vrhl předem utkanou síť. Dryf se zapřel křídly a poryv vzduchu rozfoukl tunel, mírně poškodil síť a rozptýlil téměř celý zbytek mlhy. Předními drápy pak roztrhal mlžná vlákna na cáry, vítězně zařval, obletěl manéž a stejně rychle jako se objevil, tak i zmizel. Manéží se opět rozezněl principálův hlas a Laser věděl, co řekne. Přinutil se pomalu dýchat a vědomě uvolnil napnuté svaly. Klid. Musí zůstat klidný.

„Dámy a pánové," vykřikl principál a doširoka rozpřáhl ruce. „Viděli jste už naše obratné artisty, mrštného dryfa, zkušeného přivolávače mlhy i lesklého zrha, ale přesto se neklidně vrtíte na lavicích. Já vím, na co tak nadšeně čekáte, co toužíte vidět a přesvědčit se na vlastní oči, že někdo takový existuje. Vím, proč se nervózně rozhlížíte, a nyní konečně nadešel čas. Přivítejte přivolávače ohně Lasera a panteřici stínošlapa Shireen, úžasné Padající hvězdy!" V mžiku zmizel a Laser věděl, že teď je řada na nich. Obecenstvo ztichlo a neozval se ani hlásek.

„Běž, Shiro," zašeptal šelmě. Pevně ji objal kolem krku a ona vyrazila. Odrazili se společně a Laser už se pak nechal panteřicí jen nést. Šelma vyskočila do vzduchu, zařvala a odhalila bílé zuby. Letěla dlouho. Laser cítil, jak se mu krev hrne do tváře a krátké zrzavé vlasy pročesává vítr a nebylo to poprvé, kdy si pomyslel, že začátky jsou vždy nejhorší. Žaludek měl zkroucený, rty pevně sevřené a tělo ztuhlé. Přinutil se zpevnit a zároveň uvolnit. Jak Shira letěla vzduchem, všechna nervozita z něj najednou spadla a on si uvědomil, jak je to vzrušující. Hlavu tiskl k panteřímu krku, viděl, jak se na něj Shira zepředu vesele zazubila a pak byl čas se pustit. Dopadl do kotoulu a zůstal ležet. Hleděl nahoru na plátěný strop a jako tolikrát předtím ho napadlo, že je to jako ve snu. Nedáváte tělu žádné příkazy, ale stejně se prostě něco děje.

Vyskočil na nohy a natáhl ruku k blízké louči. Zkroutil prsty, žaludek měl jako na vodě a zatáhl za pomyslné lano. Oheň k němu vyrazil jako utržený ze řetězu, ale takový ve své podstatě byl - nespoutaný, mocný, hrdý a ničivý. Laser mu nemohl poroučet. Mohl jen požádat. A oheň mu zatím vždy vyhověl. Slyšel jeho tichý prskavký hlásek, jak odpovídá na jeho volání. Pochodeň zaplápolala, ale neuhasla. Natáhl ruku k jiné, až v ruce držel pořádný smotek plamenů. Zhluboka se nadechl a na čele se mu perlil pot, jak přemlouval oheň, aby mu na chvíli propůjčil svou sílu. Nebylo to snadné. Uchopil plameny do obou rukou a pomalu si je zatlačil do hrudi. Tuhle fázi neměl rád ani jeden, ale ta další...

Tělem se mu rozlilo příjemné teplo, které se vzápětí změnilo v nesnesitelný žár. Potřeboval ho pustit ven. Zaklonil hlavu a vydechl sloupec plamenů. Po chvilce mu oheň začal šlehat i ze špiček prstů a z chodidel. Vyskočil, udělal otočku a proplétal při tom ruce i nohy. Vytvářel ve vzduchu žhavé obrazce, splynul s ohněm a užíval si to. Cítil se mocný a svobodný. Když znovu dopadl na zem, hbitě zase vyskočil a kreslil dál. Jedna ohnivá čára prolínala druhou, kroutila se a zářila, znaky měl Laser vypálené na sítnici. Žár uvnitř něj se mezitím stupňoval, nabíral na síle a nutil ho do čím dál rychlejších a složitějších pohybů, aby ho ze sebe nějak vybil. Nakonec se prudce zastavil a zhluboka nadechl, ze všech stran obklopený svítivými obrazci. Vzduch ho pálil v plicích. Rozhodně srazil ruce k sobě, dlaně a prsty natažené, lokty pokrčené. Najednou ucítil každou žilku. Celé tělo mu tepalo, kůže se stala přecitlivělou a vnímala sebemenší rozruch. Z dlaní mu vyšlehl oheň, vybuchl a rozšířil se v plamenném kruhu. Vzduch uvnitř byl rozpálený, hukot ohně zněl jako ohlušující řev Sugghiho a Laserovi se ho dařilo jen tak tak držet na uzdě.

Pohnul rukama, zahýbal prsty a zvedl jednu nohu ze země. Máchl špičkou vzhůru a doprava, zároveň načrtl ve vzduchu obraz a podařilo se mu oheň trochu usměrnit. Plamenná stěna zeslábla, podobala se už spíše jen zášlehům a rozdělila se na části. Každou z nich Laser tvaroval zvlášť, ale zároveň všechny současně, takže se nakonec kolem zrzka vztyčili všichni dnešní účinkující, od Sugghiho po skřetíky.

Shira se mezitím proháněla nad hlavami diváků. Jejím citlivým očím oheň vadil, ale už si něj docela zvykla. Odrazila se od dalšího stínu a vyskočila o několik stop výš. Byla stínošlap, kočkovitá šelma, která dokázala došlápnout na stín na zemi v jakékoli výšce, odrazit se od něj a skočit na další. Milovala to, milovala ten pocit, že pod tlapami má jen stín a tady k tomu všemu ještě dost nejistý, kvůli mihotání loučí. Věděla, že jí někdo pomáhá, že přidržuje stíny na místě, aby mohla bezpečně došlápnout. Zavrčela a zcela zřetelně ohrnula pysky. Stíny se najednou hýbaly mnohem víc. Spokojeně zapředla a pružně se vydala zpět k Laserovi, který už  nechal ohnivé postavy zmizet.

Přihnala se nad něj od zákulisí a rozptýlila další plameny. Laser se rozběhl za ní, zatímco ona to vzala okrajem manéže, takže uběhla větší dráhu, ale na místo dorazili současně. Zrzek se odrazil, využil sílu zbytkového ohně, aby ho vynesl výš, a natáhl k ní ruce. Pevně ji objal, zpevnil tělo a přitiskl se k jejímu boku. Na obličeji cítil hebkou srst a vnímal pohyby svalů pod ebenovou kůží. Ulehčeně vydechl. Tady, ve vzduchu se Shirou, se vždy cítil nejlépe. Panteřice mu sice nikdy nedovolila vylézt jí na hřbet, ale to mu nevadilo. Chladnoucí vzduch ho řezal v krku, po tváři mu stékalo pár pramínků potu, ale on věděl, že to nejnamáhavější teprve přijde. Nasucho polkl - už teď by si dal několik sklenic vody. Bez ohledu na to, jak moc byl připravený, oheň po sobě vždy zanechal pálení.

Další skok jím mírně trhl. Podíval se na cestu, po níž Shira stoupala výš, a uvědomil si, že se něco boří. Panteřice stále vypadala elegantně a její kroky byly jisté, ale hned další odraz nevychytala. Stín, k němuž mířila, se zuřivě míhal a Laser už teď poznal, že dopadnou moc nízko. Shira skočila příliš málo na to, aby jim pak až na vrchol vyšel zbytek kroků. Budou holt muset improvizovat. Zdálo se ale, že panteřice si z toho nic nedělá. Laser věděl, že taková prostě je - bezstarostná, uvolněná, hrdá. A věděl, že to se nezmění. Stín sebou najednou škubl a přiblížil se, takže dopadli ve správné výšce a mohli pokračovat v klasickém vystoupení.

Laser se krátce ohlédl. Zpoza závěsu za manéží na něj zamrkal pár jiskřivých, ocelových očí. Na rtech pod nimi lpěl slabý úsměv a Šeisa, přivolávačka stínů, kroutila prsty. Věděl, že jim pomohla. Shira zavrčela. Neměla ráda, když někdo zachraňoval jejich číslo.

„No tak, holka," zašeptal hlasitě Laser. „Aspoň to budeme mít rychle za sebou." Panteřice pohrdavě trhla hlavou a zamručela. Zrzek cítil vibrace z jejího těla a usmál se nad ní. Byl Šeise vděčný, že jim pomohla, i když jen takhle nepatrně. Vystoupali ještě o několik skoků a pak Shira zůstala stát na jednom z pohyblivých stínů. Klidně přenášel váhu z jedné tlapy na druhou, ukračovala před nestálým okrajem a trpělivě čekala. Laser se mezitím připravil. Teď přijde na řadu konečný manévr, lidmi a později i principálem nazvaný Padající hvězdy. Šlo o jeden z nejnebezpečnějších a nejtěžších kousků v repertoáru cirkusu. I zkušený přivolávač ohně by se do něj pouštěl jen velmi nerad a i Laser se pokaždé bál. Kdyby neuspěl, mohl zranit nejen sebe, ale hlavně Shiru. Zapudil strach pryč - nesmí dovolit pochybám, aby ho vedly. Připravil se na opětovné pálení v krku, které doteď ještě zcela neustalo, a nasál vzduch do plic. Spolu s ním se pohnuly i plameny loučí, spirálovitě se kolem sebe ovinuly a Laser je táhl vzhůru. Oheň je osvětlil zespoda a dodal Shiřině srsti teplý nádech. Zrzkovy vlasy zazářily a on vydechl oheň, který se k němu sbíhal z loučí, a zkřivil tvář. Bylo těžké nedovolit tolika plamenům ožehnout mu citlivý vnitřek úst a krku.

Shira si stoupla k nestálému okraji stínu a zadívala se dolů. Vyčkávavé tváře diváků byly obrácené vzhůru a sledovaly je. Panteřice hlasitě zařvala a mohutným skokem se vrhla dolů, doprostřed manéže, kde nebyl žádný stín. Letěla, tělo napnuté, přední tlapy natažené a zadní skrčené, ceníce radostně zuby. Laserovi plně důvěřovala. Zrzek začal upouštět žár v sobě, nejdřív vydechoval jen malé plamínky, ale po pár vteřinách už kolem nich proudil žhavý oheň a zakrýval je před ostatními. Vypadali jako malý soukromý meteor. Byli sami dva, obklopeni plameny, mhouřili oči a Laserovi tekly slzy, které se ihned vypařovaly. Věděl, že země se rychle blíží. Vydechoval dál, snažil se oheň seskupit do obranného nárazníku před nimi. Síla plamenů je dostatečně zpomalila, aby než se Shira dotkla drápy hlíny, mohl Laser seskočit. Zhluboka se nadechl. Proto se jim říkalo Padající hvězdy. Srazil ruce k sobě a obalil sebe i panteřici ohněm, který si vzal tvar jejich těl a nabobtnal. Zrzek poslal plameny dál a před ohromenými diváky se ve skoku vzepjala obrovská Shira a vedle ní Laser, kterému v pozvednutých dlaních hořel oheň. Oranžová panteřice otevřela tlamu a mezi zuby se jí ven vyvalil proud plamenů. Laser nechal oba rozplynout, položil Shiře ruku na hřbet, obrátili se zády a odešli. Za nimi se spustil ohlušující potlesk.

***

„Dvounožec?!”
„Taer, uklidni se.”
„Já se nechci uklidnit! Opravdu, mami? Dvounožec?”
„Taer, přestaň se vztekat! Opravdu, dvounožec. Máš proti tomu snad něco?”
„No to teda mám!”
...
„Proč?”
„Ty se ještě ptáš proč? No jasně, ty totiž vždycky všechny chápeš!”
„Taer! Tak ale teď už toho mám fakt dost. Koukej se okamžitě zklidnit! Jestli se nepřestaneš vztekat za každým příběhem, tak přestanu. Jasný?”
„Ale-”
„Jasný?!”
„Jasný.”
„A teď spát. Všichni. A hned!”