*1.-13. ledna 2021
Anotace:
Bohové z různých koutů světa se dříve stýkali málokdy, ale po tom, co je nahradil jediný, začali upadat v zapomnění. Neodešli, zůstávali se svými národy, ale už je nikdo neuctíval, nikdo jim nevyznával úctu, vděk ani strach. A tak se sdružili. S tím nevyhnutelně přišly i konflikty a některé, jako ten, který se stal Pizmar, vyústily v katastrofu, při níž zahynuli lidé. Lidé, které měli bohové za úkol hlídat a chránit jako pastýř stádo.

Povídka do Psaní pro radost, prompt #27. #PsaníProRadost

Fontána splněných přání. Jak nádherně to zní. Nádherně a záludně. Věci, které se zdají dokonalé, takové málokdy opravdu jsou. A jak to vím? Vlastní zkušenost.

„Řekni, jak daleko plivne kobra černá?" upřel jeden ze zbývajících bohů pohled přes hrací desku. Moc z něj vidět nebylo - přes ramena i hlavu měl přehozený tmavý plášť.

„Kobra černá neplive," odtušil nevzrušeně muž naproti. Delší prameny černých vlasů mu lemovaly úzkou, avšak ne přímo nepříjemnou tvář. Přestože všichni okolostojící věděli, že jde pouze o přetvářku, zvykli si na ni natolik, aby je Lokiho pravý původ neznepokojoval.

„V hadech se vyznáš," nadhodil opět Nij a dlouhými prsty se natáhl ke své figurce.

„Asi stejně jako ty," nedal se jeho soupeř rozhodit. Ocelově šedýma očima sledoval, jak slovanský bůh lstí, klamu a iluzí přesouvá vyřezávanou sošku stočeného okřídleného hada o několik centimetrů dál po mapě. Kromě ní a hlavní figurky druhého muže, znázorňující ledového obra, se na plánu plném lesů, bažin a hor pohybovala neživá vojska.

Nijovi bratři Kaščej a Dij, kteří na hrací plochu shlíželi přes jeho ramena, vypadli celkem nedávno, těsně před Hádem. Ten teď spokojeně seděl opodál a pozoroval poslední dva soupeře, jako ostatně většina bohů, kteří ještě zbývali.

Trochu ironie, pomyslela si Pizmar při pohledu na dvojici. Ačkoli je na Olymp pozvali jejich řečtí příbuzní, všichni už byli vyřazeni. Nejdéle vydržel Hádes, ale toho rozdrtila spojená armáda Nije a Lokiho. Nejspíš si závěrečné kolo chtěli dát mezi sebou. Pizmar však více než vzájemné soupeření zajímala konverzace, která během hry probíhala.

„Neví někdo, kde jsou Egypťané? A všichni ostatní? Američané? Keltové?" nadhodila jen tak do prázdna, protože hovor utichl.

„Anubis říkal, že tady je na ně moc zima," pokrčila rameny Morana. „A ti z Ameriky to mají moc daleko. O ostatních nevím, třeba se jim nechtělo."

„A kde na ně zima není," ušklíbl se Kaščej.

„Ty, Pizmar," naklonil se Loki soustředěně nad hru a snažil se prohlédnout jakýkoli Nijův klam. Nepochyboval o jeho přítmnosti, jen ho musel najít. „Tys byla člověk, ne?"

„Už dávno," mávla rukou mladičká překrásná dívka a usmála se. „Proč?"

„Když jsme šli přes vaše území, zaslechl jsem nějaké zvěsti," pokrčil bůh lsti rameny. „Od lidí. Něco o fontáně splněných přání. Tak mě napadlo, jestli o tom něco nevíš."

„Fontána splněných přání?" zopakovala zvědavě. „Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela. A při dnešní podobě lidstva se divím, že s něčím takovým vůbec přišli."

„Tak nic," odtušil Loki nevzrušeně a dál se věnoval hře. Pizmar ale zmínka zaujala. Kdo by mohl v dnešním světě věřit ve fontánu splněných přání? A co to vlastně bylo? Šlo o skutečnou fontánu s vodou, nebo jen o přenesený výraz pro něco jiného? Ale pro co? Asi se bude muset podívat k lidem blíž. I když na ni všechno křičelo, aby se od utrpení své země držela co nejdál, zariskuje. Lepší než se utápět v nevědomosti.

„Tak už ho poraž," zamračil se další seveřan. Rezavé vousy a dlouhé vlasy měl spletené do copánků a svou mohutnou postavou v kožešinách budil celkem strach. Nemluvě o mohutném kladivu, které lehce a bez námahy svíral v pravé ruce.

„Nech ho, Thóre," zadržel mužova nadcházející slova jednooký bůh stojící vpravo od Lokiho, očividně starší než ti dva. Na ramenou mu seděli havrani černí jako noc. Ódina zjevně zajímalo, co jeho pokrevní bratr, který jako jediný z nich zbyl ve hře, hodlá dělat. A nechtěl rusovlasého syna nechat do toho zasahovat. Munin, levý z havranů, k Thórovi otočil hlavu a krátce výhružně zakrákal. Hugin po něm pouze loupl okem, příliš soustředěný na jakékoli šarvátky.

Ještě chybí ti dva vlci, Geri a Freki, usmála se Pizmar v duchu. Výměna názorů ji vytrhla ze zamyšlení. A Sleipnir.

„Tak ať konečně něco udělá," namítl Thór a založil si ruce na prsou, v dlani stále svíraje Mjollnir.

„Tahle hra není o rychlosti," zapojil se Hádes. „Musíš přemýšlet. Proto jsi vypadl tak brzy."

„Neurážej mě, Řeku," ohradil se bůh hromu popuzeně.

„To je fakt, nikoli urážka," zavrtěl hlavou Hádes, aniž by opustil svou pohodlnou židli. „Pouze jsem zkonstatoval skutečnost. Vypadl jsi brzy, to popřít nemůžeš."

„Šach pat," prohlásil najednou Dij. Pizmar si zastrčila za ucho jeden z rudých pramenů svých vlasů a obrátila pohled z bohů na mapu. Po vojskách jako by se slehla zem. Mezi lesem a bažinou proti sobě zůstaly stát pouze dvě figurky - ledový obr a okřídlený had. Remíza. Jak překvapivé.

„Neříká se šach pat," opravil bratra Nij. Bůh tmy a noci lhostejně pokrčil rameny. Vzhledem k tomu, že častěji hrával šachy než tohle, mu takové slovní spojení vklouzlo na jazyk samovolně.

„Dobrá hra," pousmál se Loki a kývl soupeři.

„Pro mě určitě," přisvědčil Nij, vstal a shrábl svou figurku. „Kdo to sbalí?" Nastalo ticho. Nikomu se nechtělo.

„Já a Živa to zařídíme," prohlásila Mokoš, Matka země. Héra nebo Athéna by jim určitě pomohly, jenže z Řeků už tu zbyl jen Hádes, Arés a Hermés. Artemis, která se jako jedna z mála žen účastnila hry, si odešla zchladit žáhu do lesů hned poté, co jí bůh války zničil všechny jednotky. Pizmar samotná se sice neangažovala, ale bavilo ji sledovat ostatní a poslouchat výměny názorů. Navíc se mohla dozvědět i něco důležitého.

Loki už se otáčel k odchodu, prý měl ještě nějaké povinnosti. Hned za ním následovala Hel, jeho dcera s pichlavýma očima a nepříjemným úsměvem. Ódin s Thórem si přisunuli židle.

„Pizmar, kam jdeš?" ozvala se tiše Mokoš. Rusovlasá dívka po ní pouze hodila úsměvem v nádherné tváři.

„Neboj, jen chci ještě stihnout Lokiho, než zmizí na sever," odpověděla klidně. „Mám pár otázek." Otočila se a vyběhla z místnosti. Spěchala olympským palácem a v duchu kroutila hlavou nad ozdobnými sloupy a reliéfy na stěnách. Taková zbytečnost. Proč žít v přepychu, když obyčejný život má v sobě mnohem víc kouzla?

„Loki?" zavolala, když sotva po minutě zahlédla severského boha s dcerou. S tázavě zvednutým obočím se otočil.

„Ano, Pizmar?"

„Jen mě napadlo, jestli jsi neslyšel ještě něco," vysvětlila. „O té fontáně."

„Aha, tohle. Jen cosi na způsob, že je všude a zároveň nikde. Že ten, kdo ji hledá, ji nikdy nenajde a ona sama přijde k tomu, který ji potřebuje, v pravé chvíli. Znáš to," pokrčil rameny. „Lidé toho napovídají hodně, i když v dnešní době se takovým drbům taky divím. Chceš ji najít?"

„Chci se pokusit. Jestli svět tyranství věří něčemu takovému, musí to být vážné," přikývla.

„V každé době se někdo takový najde. Vesničané, ti, kteří nepobrali moc rozumu, blázni do magie a čar... Stačí si vybrat," odpověděl. „A nechceš svézt na Fenrirovi? Sice by se mu to nelíbilo, ale neodvážil by se odporovat."

„Já umím létat s větrem, zapomínáš? Stačí zapískat," usmála se a mimoděk prsty pohladila drobnou píšťalu pověšenou u boku.

„Smrtelnice, která okouzlila boha tak, že jí samotná Lada dala nesmrtelnost a moc nad uměním," zamrkal pobaveně. „Slyšel jsem. V té době se naše společenství zrovna nezahrnovala láskou. To až ten novodobý úpadek víry."

„Pravda," přisvědčila. „Každopádně díky za tvůj čas. Mějte se, tam na severu."

„Vy taky," zamumlal v odpověď a pokračoval v cestě ven, aby se mohl vrátit na Yggdrasil.

„-bude kde?" zaslechla konec věty z rozhovoru, který probíhal v místnosti, kde se původně hrálo.

„Když Egypťané nechtějí k nám, půjdeme za nimi," navrhla černovlasá Morana. „Já bych si ráda popovídala s někým, kdo ví, o čem mluví, když přijde na řadu smrt. A taky mi Anubis slíbil, že mi vysvětlí mumifikaci."

„Nejsi ty náhodou bohyně zimy?" zavrtěl hlavou Arés.

„To neznamená, že se zhroutím při troše slunce a písku," zamračila se.

„Upřímně, toho písku tam je celkem dost," zauvažoval Hermés, který se do tamních končin dostával nejčastěji. „A slunce ještě víc."

„Všichni víte, jak jsem to myslela," odsekla Morana popuzeně.

„Není to špatný nápad," vrátil se Nij k původnímu tématu hovoru.

„Tak dobrá. Kdo je pro Egypt?" zahlásil Hádes. Většina bohů po krátké chvíli zvedla ruku na souhlas. „Takže rozhodnuto. Herme?"

„Skočím tam," přikývl posel s povzdechem. „Vždyť je to jen kousek. Třeba oproti Americe. Nebo Norsku. Tak zatím." S rozloučením vyběhl z místnosti, křidélka na jeho botech už sebou třepetala jako uvězněný pták.

„Nevidělas Striboga?" natočila se Pizmar k Mokoš. Vlídná bohyně kývla bradou směrem ven.

„Od té chvíle, co odešel, už ne," odpověděla. „Třeba se někde prohání."

„Díky," odpověděla Pizmar vděčně a opět zamířila ven. Lokimu sice tvrdila, že umí létat s větrem, ale sama rozhodně ne. Potřebovala na to jedinou věc - bělouše svého manžela. A píšťalku na přivolání. Vyhledala nejosamělejší výčnělek Olympu, kde foukal silný vítr. Nadouval jí průsvitné šaty, vháněl prameny vlasů do nádherné tváře a tvořil na pažích husí kůži. Zachvěla se. Snad nejsou příliš daleko. Veselé tóny nejdřív vypadaly, že se ztratily v hučení vzduchu, ale pak zesílily. Nechaly se větrem nést až k jeho pánu, až k uším štíhlého bělouše bez uzdy a sedla.

A ona jen stála a hrála. Teď už ne proto, aby ji zaslechl Stribog, ale pro radost, protože chtěla. I když její manžel už skoro dorazil - cítila, jak ji jeden větrný proud objímá a točí se kolem - , nepřestala. Její prsty dál tančily na dírkách ve dřevě a vytvářely tu jemnou, tam veselou, tady divokou melodii. Ozvalo se známe zařehtání, které ji přinutilo sklonit nástroj, a na skále před ní, kde nechala dostatek místa, zaklapala kopyta. Štíhlý dlouhonohý bělouš se srstí lehce zbarvenou do stříbřita s modravými odlesky pohodil nadšeně hlavou, až jeho hříva krátce zavlála. V očích mu svítila radost z letu a rychlosti, jaké mohl dosáhnout pouze on. Stejně se tvářil jezdec, který seděl na jeho holém hřbetu, vysoký muž s dlouhými bílými vlasy a kratšími vousy oblečený v modrých barvách.

„Tak kolik bohů jsi dnes svedla, okouzlila svým půvabem a krásou?" zazubil se rozjařeně.

„Mohla bych všechny, kdybych chtěla," odpověděla zvesela.

„Ale?" povytáhl tázavě obočí.

„Mně stačíš ty," vysvětlila a přistoupila blíž. Stribog se k ní s úsměvem sklonil, ale místo polibku jí rozcuchal vlasy.

„Teď už nikoho nesvedeš. A jsi celá moje." Naoko uraženě se odvrátila, když vtom ji v pase chytily dvě známé ruce. Nestihla ani krátce vyjeknout a Stribog už ji bez námahy vysadil před sebe na bělouše. Pak na ni krátce nalehl hrudí, jak se předkláněl, aby mohl sám sklouznout dolů.

„Předpokládám, že jsi chtěla Pohvizda," poznamenal. I když už stál na pevné zemi, hlavu zakláněl jen málo. Pizmar se s jeho výškou rozhodně měřit nemohla.

„Ano," přikývla. „Chci se podívat na lidi. Neboj, postarám se o něj." Přestože to vypadalo, že svého muže volá jen, pokud něco potřebuje, nebyla to tak úplně pravda. Měla ho ráda a ráda s ním trávila čas. Oba to věděli.

„Hlavně ať se on postará o tebe," zasmál se. „Já se zatím kouknu, jak na tom jsou s hrou."

„Už skončili," oznámila. „Teď mluví o místě dalšího setkání."

„A kdo vyhrál?" pozvedl bůh obočí.

„Remíza. Mezi Lokim a Nijem."

„Takže jako obvykle," pokýval hlavou. „Ani se nedivím. Každopádně se za nimi mrknu." Mávl na pozdrav a zmizel do paláce. Pizmar sevřela mezi prsty hřívu. I když Pohvizd doslova závodil s větrem, nikdy si ji příliš nezacuchal. Jen občas mu z ní vyndavala větvičky nebo rozčesávala spletence - a to ve chvílích, kdy se prohnal nějakým křovím. Nejvíc na něm milovala jeho nadšení a vůni. Ta se často měnila, podle toho, kam se zrovna dostal, ale vždy zůstával jeden základ - čerstvý vzduch.

„Tak co?" zašeptala a sklonila se, aby ho levou rukou mohla pohladit. „Poběžíme rychleji než náš stín?" Hřebec v odpověď pohodil hlavu, zafrkal a za klapotu kopyt se otočil. Pizmar se pevně zachytila žíní a přitiskla nohy ke koňským bokům. Pohvizd se s radostným zařehtáním zvedl na zadní a skokem se vrhl přes okraj skály do prázdna.

Ucítila, jak se žene čirým vzduchem, kopyty tepe prostor bez pevné země a využívá každého větru. Ze začátku to s nimi sice trochu cloumalo, protože Olymp přece jen ležel vysoko a proudy měly velkou sílu, ale hřebci stačilo sotva deset vteřin, aby jim porozuměl. Pak už mu nedělaly žádný problém. Její krátký nadšený výskot odnesla rychlost, takže raději zmlkla a užívala si běh bez zvukových projevů. Přimhouřené oči jí jiskřily a měla pocit, že vítr odfoukne její šaty i vlasy.

Pohvizd se hnal nad řeckým pohořím a všude pod ním, kam jen dohlédla, se rozléhala mračná pláň. Lehce potáhla za hřívu a hřebec se mírně stočil doprava. Zhruba tím směrem ležel jejich cíl. Jenže ho potřebovala vidět. Nadzvedla levou patu o pár centimetrů výš a dvakrát ťukla. Bělouš zahájil pozvolný sestup. Pomalu klesal, dokud to nevypadalo, že běží po vrcholcích mraků, a pak se kolem rozhostilo ticho. A Pohvizd mířil níž a níž, až se z bílého prázdna opět vynořili. Nejdřív ucítila na rukách a trupu, že sevření sražené vody povolilo, a nakonec se i volně nadechla, obličej i vlasy pokryté drobnými kapičkami.

„Hodný kluk," usmála se a natáhla, aby ho podrbala za ušima. Nadšeně zafrkal v odpověď. Výlety s ní miloval a vždy to dával jasné najevo. Asi mu připadala o hodně lehčí než její manžel.

„Tak se na tu fontánu podíváme," zamumlala a rozhlédla se. Kde jsou? S povzdechem Pohvizda stočila doleva. O směrech a polohách nemá zrovna dobrý odhad. Ale tudy by to mohlo vyjít. Snad. Když ne, hřebec ví, co dělá. Líp než on se na zemi orientuje málokdo.

„Ještě že tě mám," poznamenala, ačkoli přes okolní vítr nemohl nic slyšet. Levou rukou ho několikrát pohladila, aby mu dala najevo vděčnost, zatímco prsty pravé měla pevně zapletené v hřívě. Spadnout rozhodně nechtěla, i když by ji Pohvizd určitě chytil. Kdyby se jí sklouznout z jeho hřbetu vůbec podařilo. Dřív, při jejich prvních společných letech, se skoro nedokázala udržet, takže hřebec se neustále pohyboval a sám pod ní podsouval záda, aby ji na sobě udržel. Měl dobrosrdečnou, ač často divokou povahu.

Kvůli jejich rychlosti se svět dole zdál jako pouhá šmouha. Občas zahlédla tmavší skrvny - továrny, elektrárny, oblaky smogu nad většími městy. Všem těmto místům se hřebec bez pobídky vyhnul velkým obloukem. Ani on nechtěl přijít do styku s takovými látkami. Pizmar lidstvo milovala, ale poslední dobou dělalo víc chyb, než bylo moudré. Jestli nechtěli vzbudit hněv Mokoš, kterou svými výpary a odpadky znesvěcovali a otravovali, měli by s nimi začít něco urychleně dělat. Nebo minimálně sami se sebou. Ale i když jim zničení světa nijak nepřála, ani by je nebránila. Nebo aspoň ty zodpovědné.

Tam. Kus na západ. Pobídla Pohvizda a ten se vrhl vpřed ještě rychleji. Kdyby jejich pohyb zaznamenala na mapu, vzniklo by cosi na způsob hranatého oblouku stáčejícího se k srdci Evropy, k zemi, které kdysi někteří říkali Bohemia a později jiní most mezi Východem a Západem, ale pro ni vždy byla a bude Čechy. Nevelké údolí ohraničené nevysokými pohořími milovala. Jak by ne, když se tam narodila? A Šumavu, pohoří, u jehož úpatí prožila začátek svého života, nejvíc. Právě tam se teď chystala. Nyní, na jaře, hory skýtaly nádherný výhled na lesklá jezera, temné lesy a probouzející se louky.

Opět dala Pohvizdovi povel k pozvolnému sestupu. Zatímco se po větrech snášeli dolů, rozhlížela se, kde by mohli vhodně a hlavně nenápadně přistát. Nakonec takové místo našel bělouš. Zakýval hlavou směrem k jedné louce skryté za hradbou stromů, po které vedla cesta, ale nikdo se v okolí nevyskytoval. Kopyta začvachtala v blátě. Jakmile Pohvizd dopadl na všechny čtyři, uvědomila si, že teplota okolí se lehce zvýšila, i když jí na kůži stále vyvolávala husinu a v hlavě pocit chladu.

„Co bych dělala, kdybych tě neměla," podrbala hřebce znovu za ušima. Pobaveně pohodil hlavou, loupl po ní okem a pak se sehnul, aby nozdrami prozkoumal mazlavou směs, která mu ulpěla na rousech. Nespokojeně zafrkal. Pak se na ni tázavě otočil.

„Promiň, ale slézat opravdu nehodlám," zavrtěla hlavou. „Nechci doma dělat stopy." Povýšeně potřásl hřívou. Lehce ho popleskala po pleci. „Nebrblej. A jdeme, musíme najít lidi." Jemně ho pobídla a bělouš poslušně a mlaskavě vykročil. Na cestě za sebou nechával zřetelné otisky. Trochu se lekla, že by někdo mohl zaznamenat jejich náhlý začátek, ale pak nad tím mávla rukou. Fontánu splněných přání jejich představy netrumfnou. A co? Vždyť se pak prostě mohli vrátit z opačného směru a odrazit se na tom samém místě.

Otřásla se chladem, na duben nezvykle silným. Aspoň zevnitř do nohou ji hřály koňské boky. Pohvizd k ní natočil hlavu, jako by říkal: „Měla ses přioblíct."

„To měla," zasmála se. Vjeli do lesa, kde bylo bláta míň.

A ještě prsty mám v teple, připomněla si části těla schované ve hřívě.

„Ale je tu krásně," poznamenala. Pohvizd zastříhal ušima. „Moraně by se to teď asi nelíbilo, ale v zimě by tu dokázala trávit hodiny." Hřebec pochybovačně odfrkl.

„Nech toho," pokárala ho. „Nikdo z nás nemůže za to, proč se zrodil."

„To jsou moudrý slova," ozval se nový hlas. Pizmar zvedla oči z bílé hlavy. Ze záhybu cesty zakryté stromy se vynořil další kůň, menší a kulatější než Pohvizd. A v jeho sedle uvolněně seděla žena, možná třicetiletá. Vlasy měla pod okrajem helmy stažené do culíku a na sobě pouze tenkou šedou bundu.

„Ou," ujelo Pizmar. „Dobrý den."

„Ahoj, dítě," opětovala žena pozdrav a zvedla jednu ruku. Bohyně zastavila svého bělouše.

„Není ti zima?" povytáhla jezdkyně překvapeně obočí a když se ocitla téměř vedle nich, přitáhla otěže a koník zůstal stát.

„Trochu," pokrčila Pizmar rameny.

„Trochu?" povytáhla žena i druhé obočí.

„Pohvizd mě hřeje," namítla, i když společnosti se nijak zbavit nechtěla.

„Jenom zespoda," nenechala se neznámá odbýt. „Pojď, uvařím to čaj. To ti prospěje. Promiň, Sleipnire, ale otáčíme to." Mlaskla na svého vraníka s hustou hřívou a zkušeně ho na cestě, kde už nezbývalo moc místa, obrátila.

„Sleipnire?" podivila se Pizmar. Jestli je to Loki, tak ho přetrhne.

„Jo," přikývla žena. „Severská mytologie mě vždycky zajímala. A Ódinův osminohý kůň je prostě úžasný."

„A nebyl Sleipnir spíš bělouš nebo sivák?" nadhodila Pizmar a pobídla Pohvizda. Na co to myslela? Ne pokaždé je za zvláštním úkazem Loki. To by nemohl dělat vůbec nic jiného. Navíc, co by tu chtěl?

„Nevím," pokrčila žena rameny. „Nikdy jsem ho neviděla, i když nějaká taková barva je pravděpodobná. Každopádně jsem se ještě nepředstavila. Jsem Zuzana. A ty?"

„Mě říkají Simona," zalhala Pizmar obratně.

„A ty se taky zajímáš o mytologii?" zeptala se jezdkyně zvědavě. Přizvedla se a opět klesla na sedlo, jako by se chtěla lépe uvelebit. Otěže držela volně a Sleipnir poslušně šel po cestě. Bohyně musela neustále napomínat Pohvizda, který si nehlídal délku a rychlost kroků a každou chvíli menšího koně předběhl.

„Ano, ale ne o severskou," přikývla. „Já jsem spíš na naše předky, Slovany."

„Abych pravdu řekla, občas mi přijde, že všechny mýty a legendy se jenom opakují v různých obměnách," poznamenala Zuzana. „Ale co tu děláš ty, takhle oblečená a brzo na jaře?"

„Hledám," pokrčila rameny.

„Hledáš?" zopakovala žena. „A co?"

„Říká se tomu fontána splněných přání," vysvětlila Pizmar. „Co vím, tak to má být všude a nikde zároveň. Jak se to často říká."

„Něco podobnýho jsem taky zaslechla," přikývla Zuzana. „Jenže proč jí hledáš? Myslela jsem, že ten, kdo se po ní shání, jí nenajde."

„Zkouším štěstí," mávla rukou bohyně. „Kdo ví, co se může stát. Mám jedno velké přání. Nevíš, kde by náhodou mohla být?"

„Nemám tušení," zavrtěla její společnice hlavou. Povzdechla si. Bude se muset zeptat někoho jiného. Po příjemném úvodu doufala, že by jí jezdkyně mohla říct něco víc. Vypadala mile, i když z ní viděla sotva světlou tvář, tmavohnědé vlasy, dřevo připomínající oči a rty roztažené do úsměvu. Klidně by s ní strávila víc času, jenže chtěla najít fontánu. Může se stavit později.

„Tak nic," potřásla zklamaně hlavou a začala Pohvizda otáčet. „Ale díky za těch pár informací. Ráda jsem si popovídala. Možná se někdy stavím."

„Počkej!" přerušila ji Zuzana a natáhla se, jako by ji chtěla zdržet.

„Ano?" napůl se tázavě otočila a opřela pravou dlaň a běloušovu záď.

„Možná bych ti mohla poradit," vysvětlila. „Teď mě napadlo, že někdo věří, že když hodí mincí do kašny, splní se mu přání. Třeba to souvisí."

„To mě nenapadlo," zamyslela se Pizmar. O tomto lidském zvyku sice věděla, ale nějak se jí s její momentální situací nespojil. Určitě za to mohla rozdílnost slov kašna a fontána. Zuzana mohla mít pravdu.

„Třeba to, že je ta fontána nikde a všude zároveň, může znamenat, že je... Nějak nemůžu najít to správný vyjádření, ale prostě že je spojená, nebo dokonce je každá obyčejná kašna nebo fontána," doplnila žena.

„Chápu tě," přikývla pomalu.

„Zkusíš to?" vyzvídala Zuzana.

„Nic tím nezkazím. Nevíš, kde je nejbližší kašna?"

„Tudy," ukázala jezdkyně pod Sleipnirova kopyta. „Za chvilku jsme u mě, tam si můžeš nechat Pohvizda. Pak už je to do města kousek."

„Pohvizd půjde taky," zavrtěla Pizmar hlavou a jemně koně poplácala. „Potom rovnou vyrazíme dál."

„Nechceš u mě zůstat na noc?" nabídla Zuzana.

„Ani ne, díky," usmála se na oplátku. „Poblíž bydlí jeden můj přítel."

„Tak dobře," pokrčila žena rameny. „Ale musím tě varovat, tady na pohraničí buď opatrná. Neměla bys jezdit takhle sama."

„A co ty?" oplatila jí Pizmar. Samozřejmě věděla, jak to teď v její milované zemi vypadá. Útlaky, ústrky, strach ve vzduchu. Snad se to brzy změní. I když většina snášela absolutistickou vládu komunistů tiše a jen sem tam se odvážila hodit po svých utlačovatelých nenávistný pohled, někteří vystupovali výrazněji. Například tady v pohraničí.

„Já jsem zvyklá a umím se bránit," odpověděla žena, ale už se netvářila moc vesele. V očích jí podezřívavě blýsklo.

„Ty jsi převaděčka," zkonstatovala Pizmar. Pohvizd zastavil, když ho zatáhla za hřívu, a pohodil hlavou.

„A co?" odsekla Zuzana s tvrdým pohledem a přitáhla otěže. „Práskneš mě?" Ta změna byla tak náhlá. Ještě před chvílí se navzdory zdejší situaci uvolněně bavily a teď měla bohyně pocit, že sedí vedle člověka připraveného se jí zbavit.

„Ne," odpověděla nakonec. „Nemám důvod. Nelíbí se mi, jak nám všechno diktují a zakazují. Nejsem z toho o nic nadšenější než ty. Jen nemám sílu nic podniknout."

„Fajn," zabručela žena a obě opět pobídly koně. Přesto nevypadala přesvědčeně. Konečně se před nimi vynořil nevelký domek na okraji malé vesnice. Zuzana ukázala na lesní cestu vedoucí přes levý svah.

„Tudy se dostaneš do města," řekla stroze. „A jestli o mě něco jen cekneš, najdu si tě."

„O tom nepochybuji," souhlasila Pizmar. „A díky. Možná se ještě potkáme." Pohvizd nacválal, až se kolem rozstříklo bláto. Předklonila se. Škoda že se to na konci tak pokazilo. Chápala, proč jí Zuzana nevěřila - mohla říkat cokoli a být věrná komunistům. Neexistoval spolehlivý způsob, jak si to ověřit.

Zatímco uháněli mezi stromy, rozhlížela se. Za pokus ten nápad s mincí stál. Pozdě si ale uvědomila, že vlastně žádnou nemá.

„Tak to jsem nedomyslela," zamumlala si pro sebe. Když se poptá, třeba by jí mohl někdo půjčit halíř. Ale radši se nebude shánět, kromě podezření nechtěla lidi zbavovat toho mála, co měli. Možná by se mohla zeptat Kovlada. Něco by jí snad hodil.

Netrvalo dlouho a město se objevilo. Šedé, vystrašené, co nejnenápadněji se choulící na mírném svahu. Vjeli na ulici. Klapot neokovaných kopyt se rozezněl mezi domy s tichými okny. Domovní dveře ho vracely, jako by s ním nechtěly mít nic společného. Šedá omítka se blýskala kousky jakési horniny.

Na malém náměstí stála kašna. Kruhová, kamenná, nepříliš zdobená a naštěstí stále v provozu, než ji na zimu přikryjí. Doklusali až k ní, kde sklouzla z teplého hřbetu a začala prohledávat zem. Třeba něco najde. Okamžitě se do ní dala ještě větší zima, ale vrátit se ještě nemohla. Až hodí do vody minci, teprve pak pobídne Pohvizda k obloze. Na zbytek noci, která rychle přikrývala krajinu, se vrátí do Irie. Hledat může dál zítra.

„Ztratila jste něco?" ozval se příjemný hlas. Prudce se narovnala. Opodál stál hnědovlasý muž v tenké vestě, ruce v kapsách a na hlavě kostkovanou šedou čepici s rovným kšiltem.

„Ne," usmála se. „Jen jsem hledala nějakou minci."

„Minci?" zopakoval pobaveně. „Tak s tím vám můžu pomoct." Zalovil v kapse a vzápětí k ní vzduchem letěl drobný kovový předmět. Chytila ho. Pětník.

„Díky," kývla a otočila se ke kašně. Chvilku si s mincí pohrávala. Co by si měla přát? Aby se její národ vzepřel a vydobil si zpátky svá práva a svobodu? Ráda by, jenže pokud lidé nezačnou respektovat přírodu, nemusí na ně žádná země zbýt. Hodila. Pětník opsal oblouček a se šplouchnutím zmizel pod hladinou.

„Co jste si přála?" zajímala se muž.

„Aby lidstvo pochopilo, jak moc svým nešetrným chováním ubližuje přírodě," odpověděla.

„Většina lidí by chtěla něco jiného," poznamenal.

„Já nejsem většina," usmála se znovu. „A ještě jednou díky."

„Nemáte zač," klepl se ukazováčkem do kšiltu čepice. „Mějte se."

„Vy také," odpověděla na pozdrav. Dnes už skončila. Než se dostane na nějaké odlehlé místo, bude nejspíš půlnoc. Nasedla a pobídla Pohvizda z města. Nechtěla se tu zdržet o nic déle, než nezbytně potřebovala. Dýchalo na ni strachem a utrpením. Prohnali se osvětlenou ulicí a opět se ocitli v lese, tentokrát na druhé straně, než z jaké přijeli. Díky svému původu se mohla i ve tmě rozhlížet kolem, aby jí neunikla jediná louka. Tam. Napravo. Mezi stromy pronikalo více světla.

Stočila Pohvizda. Než ale vstoupili do měkké země mezi stromy a udělali další stopy, poklepala pravou patou a hřebec místo na jehličí došlápl těsně nad něj. Doklusali až na drobnou louku. Pustila ho vzhůru.

„Tak letíme, hochu," zašeptala. Hřebec radostně zafrkal, pohodil hřívou a chytil vítr. Strmě vystoupal nad stromy. Z každého jeho svalu cítila napětí. Objala bílý krk a přitiskla se k němu, aby nesklouzla. Byl by to dlouhý pád. Hřebec pronikavě zařehtal výzvu každému, kdo by s ním chtěl závodit. Nechala ho letět k obloze, kam jen chtěl a jak rychle chtěl. Nechala ho honit se s větrem, dokud svou nekonečnou energii aspoň trochu nevybil. Podle očekávání to netrvalo krátce.

Když po téměř hodině a půl zběsilé jízdy zpomalil a srovnal let, pomalu se narovnala. Ostatní budou nejspíš ještě na Olympu. Vrátí se tam. Rozhlédla se, aby zjistila, kam je Pohvizd vlastně zanesl.

„No páni," zamumlala. Pod sebou rozeznala dlouhé vodní plochy. A u řeky Pripjať světla města. Nevěřícně se zasmála. Hřebec po svém řádění skončil severně od Černobylu. Ale vlastně ji to ani nepřekvapilo. Rád překonával velké vzdálenosti co nejrychleji a západu měl dnes už asi dost. Stále pobaveně ho pohladila a obrátila k Olympu.

Když opět vyrazili, zaslechla za sebou slabou ránu. Zmateně se ohlédla. Noční oblohu prozářil oheň, jasně oranžovo červený. Oči se jí rozšířily překvapením. Elektrárna... Po několika vteřinách, kdy světlo výbuchu trochu vyprchalo, se na tom samém místě objevil další záblesk. Vypadal ale jinak než ten první. Zářil stejně intenzivně a oslnivě jako slunce při přímém pohledu, jen měl barvu hvězdy. Nebezpečné, smrtonosné bílomodré hvězdy, doprovázené duněním silnějším, než nejhlasitější Perunův hrom. Zakryla si paží oči.

Pohvizd varovně, vyděšeně zařehtal a odrazil se ke skoku, aby unikl, ale vzápětí ho do zádě a boku zasáhla tlaková vlna. Nic nezlomila, ale hřebec zakolísal a spadl. Nedokázal včas chytit vítr a řítil se z oblohy. Pizmar se udržela jen jeho hřívy, prsty křečovitě zaťaté. Vlna ji shodila. Nerozeznávala nahoře a dole, všechno jí připadalo stejné - kolotoč tmy, na jehož konci čeká jen bolest. Ne smrt, nebo aspoň doufala, ale nesnesitelná bolest určitě. Sotva vnímala vyděšené koňské ržání. Vlasy jí létaly kolem a pletly se všude, kde mohly. Pokusila se přitáhnout k Pohvizdovi.

„No tak, hochu, srovnej se!" snažila se překřičet vítr. Kůň hrabal kopyty, která nenacházela oporu. Najednou sebou trhl, převrátil se a znovu se chopil řízení letu. Nemohl hned zastavit, ale těsně nad zemí stihl stočit pád v koordinovaný úprk vpřed. Špičky stromů jen těsně minuly její tvář.

Přehodila pravou nohu přes běloušovu záď. Ještě kousek. Sklouzla, zhoupla se na rukou s pálícími svaly a Pohvizd bolestně zaržál. Znovu. Pravá noha. Boky. Levá noha. Ulehčeně se svalila na koňský hřbet. Nespadla.

„Promiň, hochu," zamumlala vysíleně. Pootočila hlavu. Modrobílá hvězda ztratila část svého původního jasu, teď trůnila uprostřed ohnivé zkázy. Přes mžitky viděla plameny, které skákaly kolem své královny. Zvonilo jí v uších. Sklouzla pohledem dolů. Taková zkáza. Mezi stromy se mihlo šedé tělo. Zamrkala a pokusila se zaostřit. Vlk. Obrovský černý vlk s nenávistnýma očima a zdánlivě drobným jezdcem. Fenrir a Loki. Co... No jistě. Rozezleně se narovnala, až se jí zatočila hlava, a nechal Pohvizda klesat. Pobídka byla hrubší než obvykle a hřebec po ní vyčítavě loupl okem, ale ona se soustředila jen na boha. Had. Podvodník.

Prudce se skrz nebezpečné větve snesla před ně, až běloušovi podklesla záď. Téměř hned to ale vyrovnal a vzepjal se. Fenrir zavrčel a byl by se prohnal kolem a cestou si ještě pochutnal na božském mase, ale na pokyn svého otce neochotně zastavil.

„Krásný ohňostroj, že?" poznamenal Loki. Otevřela ústa, aby na něj začala křičet, ale pak je znovu bezmocně zavřela.

„Vrahu," dostala ze sebe nakonec.

„No tak, přece sis přála, aby lidé poznali, že ubližují Mokoš."

„Ale ne takhle!" vykřikla. „Víš, kolik jsi jich zabil?"

„To já ne," bránil se nepříliš vehementně. „To ten reaktor."

„Ha," vyrazila ze sebe jen. Právě způsobil smrt nejméně jednomu člověku a ještě se snažil ospravedlňovat? Seděl tady a tvářil se jako ztělesnění klidu. Trhla rukou, aby otočila Pohvizda. Hřebec nespokojeně zafrkal. Uvolnila stisk na jeho hřívě, i když stále měla chuť někoho uškrtit. Kdyby měla být přesnější, tak by jmenovala jistého černovlasého boha.

„Jedem, Pohvizde," pobídla bělouše. Vznesli se. „Rychleji." Musí sehnat Živu. Živu, Moranu, Smrtě a Mokoš. Ti jediní tu teď budou něco platní. „Rychleji!" Musí na Olymp. Teď hned.

Sotva o hodinu později se dívala, jak bohyně a bůh prochází místo tragédie. Nechtěla jít blíž, seděla na Pohvizdovi vysoko nad žárem. Bělouš se opravdu překonal, takhle rychle ho nikdy letět neviděla. Ale nestačilo to. Mnozí zemřeli. Jen kvůli tomu, že se Loki chtěl pobavit. Ten had nemá kouska soucitu v těle.

Často přemýšlím, za čím vším ten den Loki stál. Vím určitě, že byl tím mužem u kašny. Zuzana? Možná. Třeba si celou tu věc vymyslel pro vlastní zábavu. Mělo mě to napadnout. Jenže nenapadlo. Na smrti těch lidí nesu taky část viny, i když menší. Teď vím, že ne všechno, co se tváří být dobré, takové opravdu je. A o to víc chápu Zuzanino podezření, pokud to byla skutečně ona. Kdo ví. Já se Lokiho ptát nebudu. Ale pro příště už se manipulovat nenechám.

Po delší době opět něco pro Psaní pro radost, nemůžu ale říct, že by se mi to nějak zvlášť povedlo. Snad poprvé jsem musela výrazně mazat, abych se vešla do limitu (což není žádná výtka, jen jsem si vybrala moc rozsáhlé téma). A nejen kvůli tomu vypadá povídka trochu stroze. Nejsem s ní spokojená na sto procent, ale ani ji nechci zahazovat. Ten nápad se mi upřímně líbí :D S bohy pracuji ráda a musím se přiznat, že k úvodní scéně mě dost inspirovala jedna část z Barvy kouzel nebo Lehkého fantastična, teď si nejsem jistá. Akorát Prattchet to měl pořešené trochu jinak - jeho bohové hráli s kostkami a živými lidmi.

Au revoir