*1. květen 2020
Anotace:
Aniž si to kdokoli z vás, pisálků, uvědomuje, svůj první polibek jste nedostali od člověka. Tedy, možná ano, ale ten, kdo se snaží tvořit už od dětství, určitě ne. Já a mé sestry nerosteme tak rychle jako vy, ale když přijde naše chvíle, podržíme vás a během minuty dokážeme zesílit. Jen vy si to neuvědomujete. A to je důvod, proč už jsem potkala dospělého člověka, jehož múza se mu zimomřivě choulila na rameni, slabá a bezmocná. Někteří nás nevědomky zabíjí, ale já jsem měla štěstí. Má dívka totiž patřila k těm, kteří se nebrání nereálným představám a originálním nápadům. Přijala mě jako svou vlastní sestru, přestože mě její smysly nikdy nemohou zachytit.

Povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt 21. #PsaníProRadost

Nikdy mě neviděla. Nikdo mě nikdy neviděl. S tím vědomím jsem se narodila a prošla celým životem, byla jsem s ním smířená, ale občas... občas mi to neskutečně vadilo a překáželo. Dokonce ani hmotné tělo jsem neměla.

Přesto si dobře pamatuji naše začátky. Slabá a bezmocná jsem se jí tehdy vozila na rameni, to když už se učila chodit. Zuby nehty jsem se snažila z té malé, vrávorající Holčičky nespadnout na tvrdou zem. Ještě dřív se mi dařilo držet s ní krok i po svých, když ale ona rostla a já ji v tom následovala o mnoho pomalejším tempem, došlo mi, že takhle to dál nepůjde. A od té doby mě nevědomky vozila.

Byla jsem s ní všude. Viděla jsem, jak se třásla nervozitou před prvním školním dnem, smála jsem se, když běhala po vesnici a s veselým křikem si s ostatními hrála na Indiány. Já už se naučila nepouštět se jejího ramene, ať to bude stát cokoli, přestože z malého, roztřeseného uzlíčku jsem se stala drobnou, slabou dívenkou. Nakonec mi i její rameno pomalu přestávalo stačit a já se musela naučit běhat za ní po svých.

Když zrovna trávila čas ve společnosti svých kamarádek, z bezpečné vzdálenosti jsem sledovala své sestry. Každým dnem ve mně rostlo větší a větší rozhořčení. Přestože jsem z nás byla druhá nejstarší, oproti nim to vypadalo, jako bych se narodila dlouho po nich. Zdálo se mi to zvláštní. Proč zrovna já musím být tak slabá? Přestože dnes už to chápu a děkuji osudu, tehdy mi to připadalo jako obrovská nespravedlnost. A co jiného čekat od malé múzy, která ještě nepřišla na smysl své existence?

Ta nevědomost a rozhořčení už naštěstí netrvala dlouho. Stačilo počkat si pár let, jenže mému mladšímu já to připadalo jako celé dekády. Dny se táhly jako měsíce a měsíce jako roky. Dnes jsem ráda za své těžké dětství, protože bez něj bych pak neměla co vyprávět.

Později, když už se Dívka naučila číst, jsem jí zvědavě nahlížela přes rameno a snažila se přelouskat hranatá písmenka. Šlo to ztěžka a častokrát mě lákalo se jí prostě dívat do hlavy a jen poslouchat, jak se s nimi pere ona. Občas jsem to dokonce i udělala, když jsem měla obzvlášť špatnou náladu, jinak jsem se ale snažila na vlastní pěst.

A pak přišel můj největší rozkvět. Chvíle, kdy jsem se postavila na nohy a za několik minut vyrostla o všechna ta léta, která mi byla odepřena. Stalo se to tak před půldekádou, na pošmourný podzim. Dívka dobře věděla, že s tímto ročním obdobím se zároveň blíží i jeden důležitý den, a začínala z něj v duchu trochu vyšilovat. Chtěla dát své matce k narozeninám něco jedinečného, něco, co by od nikoho jiného dostat nemohla. Přemýšlela jsem nad tím s ní a společně jsme se snažily tu věc najít, ale marně. Až jsem si nakonec ze zoufalství klekla před ni, o tolik menší než ona, a položila jí ruce na kolena. Seděla naproti mě, nohy skrčené pod sebou, sklíčená a smutná. Chtěla jsem ji povzbudit a dodat naději, elán. Toužila jsem jí pomoct a vdechnout jedinečný nápad.

Pomyslně jsem se opřela o její drobná stehna a naklonila se ke skloněné tváři. Neviděla mě. Nemohla mě vidět. Tohle byl první okamžik, kdy jsem si celou svou bytostí přála, aby mě lidské smysly dokázaly vnímat. Odhrnula jsem její duši pramínek zbloudilých vlasů za ucho, protože hmotných věci jsem se dotýkat nemohla, a po chvilce váhání se natáhla a lehce ji políbila na čelo. Projel mnou třas zimnice, okamžitě následovaný jemným elektrickým výbojem a příjemným teplem. Slyšela jsem, jak se mezi jejími posmutnělými myšlenkami vynořil nápad. V zelenošedých očích jí zajiskřilo a shrbená záda se odhodlaně narovnala. Šlo o úžasnou proměnu, kterou jsem nadšeně sledovala.

Útlými prsty si za ucho zastrčila zbloudilý pramínek vlasů, za přivřenýma očima pečlivě promýšlela náš nápad. Nešlo o nic světoborného, ale tehdy jsme z toho byly obě nadšené. Hned, jak dostala příležitost, sedla k rodinnému počítači. Bavilo mě, jak své matce odmítala cokoli říct s tím, že jde o dárek. Tiše jsme trávily čas u klávesnice, společně vymýšlely a tvořily. Nahlížela jsem jí přes útlé rameno a radovala se z každého naťukaného slova. Psala jedním prstem a trvalo jí to docela dlouho, ale ani jedna z nás si nestěžovala. Když už začínala docházet inspirace, vtiskla jsem jí na čelo lehký polibek a Dívčin elán se okamžitě obnovil.

Nevím, kolik hodin jsme tehdy proseděly před obrazovkou. Celé týdny jsme jen vymýšlely a vymýšlely, až vznikly tři krátké příběhy. Ten čtvrtý nikdy nedokončila. Ne že by ji opustila inspirace, ale nestihla to. Její matka svůj dárek nikdy nedostala, protože Dívka se rozhodla, že jí sbírku dá příští rok. Nakreslila dokonce i pár obrázků k jednotlivým povídkám, jenže texty zůstaly ležet v hlubinách počítače. Později, když trochu zestárla, je své matce skutečně ukázala, přestože ne jako dárek. A i když říkala, jak moc se za ně stydí, obě jsme věděly, že to jen maskuje. I po několika letech v ní stále dřímala láska ke svému prvnímu výtvoru. K mému prvnímu polibku.

***

Opírala jsem se o okraj bílé vany, prsty levé ruky čeřila aspoň ducha hladiny a na pravém předloktí si nechávala položenou bradu. Dívka, dnes už šestnáctiletá, ležela na boku v horké vodě, oči zavřené a zdánlivě spící, já ale zřetelně slyšela hukot jejích myšlenek. Hnědé, nedávno zkrácené vlasy kousek pod spodní čelist si zamotávala do prstů, hlavu podloženou oběma rukama. Přemýšlela.

Narazila na jednu soutěž, jíž se chtěla zúčastnit, ale chyběl jí nápad. Pár sice už měla, jenže je zavrhla pro nedostatek originality nebo absenci děje. Vadilo mi se na to dívat, toužila jsem jí pomoct, jenže zrovna dneska jsem na tom s nápady byla dost podobně.

Ve vaně se nezdržela dlouho. I přes to, že se jednalo o první koupel po velmi dlouhé době, kdy se pouze sprchovala, vylezla během půlhodiny ven. Cítila jsem, že jí horká voda příjemně uvolnila svaly i mysl, a odvážila se doufat v záblesk nápadu. V pyžamu zamířila do kuchyně, kde si udělala teplé kakao a sebrala prkýnko té správné velikosti. S mírným povzdechem jsem ji následovala. Neměla jsem seriály, na něž se Dívka chystala dívat, vůbec ráda. Ano, občas podněcovaly fantazii, ale mě doslova nudily. Zatím šly všechny dokonale předvídat. Zároveň jsem ale chápala, že se tím chce postrčit k psaní, jen mi úplně nedocházelo jak.

Ve své části pokoje, který sdílela se dvěma mladšími bratry, položila prkýnko na postel a za klení nad smotanci kabelů přesunula i starý a pomalý notebook ze stolu na kus nádobí. Už dávno jsem věděla, že je to proto, aby se počítač v peřině nezavařil. Kakao odložila na noční stolek s tím, že si ještě připraví svůj psací blok a propisku, aby si mohla každý nápad okamžitě zaznamenat. Spokojeně jsem kývla.

Zatímco ona prohrabával papíry na stole, mě zaujala jedna z knih ležících na jeho desce. Soudné sestry stálo na obálce. A hned pod tím Terry Pratchett. Dlouhými prsty jsem sebrala ducha knihy a zvědavě ho otevřela na první stránce, přestože už ji Dívka kdysi četla. Terry Pratchett měl dle mého názoru ohromné štěstí. Jeho múza musela být silná, zdravá a neuvěřitelně svobodomyslná. Jak jinak by dokázal vytvořit svět Zeměplochy?

Hned první věty mě polapily natolik, že jsem se probrala až vinou tlumených kleteb. Vzhlédla jsem od knihy a zjistila, že Dívka se sklání k šuplíku, ve kterém celé ty roky uchovávala své výtvory. Zvědavě jsem přešla blíž. Přehrabávala se obsahem a nejspíš pořád hledala svůj blok. Už musela být zoufalá, jinak by po šuplíku nesáhla. Z dálky jsem jí nakoukla přes rameno zrovna ve chvíli, kdy odkryla bílý sešit ležící až úplně na dně. Duch Soudných sester mi vypadl z rukou.

Dívka se taky zarazila, ale po prvotním společném šoku vyprostila světlé desky zpod hromady papírů. Hřbet jako takový kniha neměla, protože si kdosi dal tu práci, že její listy svázal pevnou nití. Možná ji dokonce celou vyráběl ručně. Pamatovala jsem si, jak nám ji Dívčina matka objednávala i jak jsme z ní byly nadšené, dlouho jsem si na ni ale nevzpomněla.

Dívka si se starým sešitem plným vzpomínek vlezla do postele, notebook položila na kolena a s úžasem a posvátnou úctou otáčela stránku za stránkou. Klesla jsem vedle ní, neschopná se jakkoli vyjádřit.

„Můj první polibek," vydechla jsem nakonec tiše. Samozřejmě mě neslyšela. Posmutněle jsem potřásla hlavou, ale její myšlenky na to, že Múza teď určitě sedí vedle ní s hrnkem vlažného kakaa a říká: „Hele, to je můj první polibek," mi zvedly náladu. Možná moji přítomnost přece jen vnímá. Ta myšlenka mě zahřála u srdce.

Přestože styl ani nápady za moc nestály, šlo o naše první společné dílo. A kdo ví, jestli bychom její psací talent vůbec objevily, kdyby kdysi nedošlo k tomuhle. Věděla jsem, že i po těch letech tu bílou knihu stále milujeme.

„Díky, Múzo," zašeptala s úsměvem. Oplatila jsem jí ho a bříšky prstů pohladila bílé stránky. Cítila jsem, že by je nedokázala vyhodit. I přes svoji neumělost byla ta slova stále její součástí, a navždy i budou. Svůj první polibek si s sebou každý pisálek nese celý život. A přestože bývá hořký, stává se důležitou součástí člověka. Bez něj by se žádný ze slavných spisovatelů nedostal tam, kde stojí dnes. Proto si Dívka všechny své pokusy, i ty nepovedené, vždy schovávala a ukládala, abychom se nad nimi mohly jednou sklonit, usmát se našim začátkům a říct: „Opravdu jsme se zlepšily."