„Sore, kde je Hrien?”
„Nevím. Říkal něco o tom, že půjde za tátou.”
„Ach jo. Felo, doběhni za ním, ať ví, že se jde vyprávět.”
„Dobře.”
„Díky. My zatím musíme počkat.”
„Řekneš nám, co budeš dneska vyprávět?”
„Další trénink, Taer.”
„Ale nee. Já chci zvířata.”
„Neboj, jednoho extra milého zvířete se dočkáš zítra. Tak co, Felo?”
„Říkal, že přijde kdyžtak pozdějc, máme začít bez něj.”
„Tak dobře. Dnes to bude mít trochu tajemnější atmosféru...”

***

*27. prosinec 2019
Anotace:
Ten pomník byl zdejší záhadou a zvláštností. Svíčky hořící na stupních jeho podstavce nikdy nezhasínaly, každou noc zářily do šera jako tiší strážci. Ale čeho? Co hlídají? Možná poklad. Lidé se o tom dohadují už dlouho. Náměstí je jich plné, dnes jsou totiž vánoční trhy. A mezi těmi všemi lidmi dohadujícími se o původu a tajemství pomníku, mezi nevelkými stánky se proplétá žena. Mlčí. Slyší všechny ty dohady, ale nic neříká, i když ví svoje. Mohla by všem vzít vítr z plachet, kdyby vyprávěla, co ji kdysi jako patnáctiletou dívku jednu noc potkalo. Jenže by jí nevěřili. Vymýšlejí, co všechno by mohl pomník skrývat, ale před pravdou, kterou by jim nabídla ona, by mávli rukou a prohlásili ji za nesmysl. A ona se jim ani nedivila. Kdyby se tu noc nešla podívat ven, taky by té historce nevěřila. Ale kdoví. Třeba se jednou najde někdo, kdo uvěří.

Jednodílová povídka do soutěže Psaní pro radost, prompt 18

Anna si promnula oči a zaklapla notebook. V tichém bytě znělo cvaknutí mechanismu nepřirozeně hlasitě, ale ona věděla, že nikoho neprobudila. Dost pochybovala tom, že její starší sestra už šla spát, mladšího bratra nedokázalo probrat téměř nic a mamka byla poslední dobou unavená, chodila do postele brzo a přes noc se skoro neprobouzela. I Anna cítila, že si na ní noci prokoukané do obrazovky začínají vybírat daň. Zamrkala a zívla. Už by měla jít spát. Aspoň že zítra nemusí vstávat tak brzo. Díkybohu za vánoční prázdniny!

Vstala, převlékla se do pyžama a přes to na sebe ještě natáhla župan a ponožky. V létě možná stačí šortky a triko s krátkým, ale během zim o tom odmítala byť jen slyšet. Automaticky vyhlédla z okna na náměstí, kde stál vysoký pomník. Tvořil ho poschoďovitý podstavec, poměrně široký a vyšší než dospělý muž, na který byl zdvižený dlouhý, úzký válec se sochou nějakého muže nahoře. Každou noc na jeho stupních hořelo několik desítek svíček z mrtvolně bledého vosku, a to i v té nejtužší zimě nebo silném větru. Byla to taková místní zvláštnost. Pomník obklopovaly desítky legend a An části z nich i trochu věřila, ale především jí ty příběhy přišly zajímavé. Lidé mají barvitou fantazii a takhle to dopadá, když se objeví něco, čemu nerozumí.

Zatáhla závěsy a zachumlala se pod peřinu. I když zhasla lampičku, do pokoje stále pronikalo tlumené nažloutlé světlo pouličního osvětlení. Otočila se zády ke stěně, neuvěřitelným způsobem kolem sebe pokrývku omotala a ještě se přikryla další dekou, tentokrát jen tenkou, vybledle modrou a se střapci na koncích. Po chvilce už klidně oddechovala a nabírala sílu, kterou jí vysál den.

***

To první, co si uvědomila, byla tma. Dokonalá, sametově hebká tma, které za její volně sevřená víčka nepropouštěla ani zlomeček světla. Zmateně vytáhla ruku zpod hlavy a rozsvítila lampičku otočenou ke stěně, takže tím omezila jas, a když zjistila, že nic jiného nesvítí, začala se nemotorně štrachat z peřiny. Rozespale a s rozcuchanými vlasy se nahnula a zapnula mobil. Jedna. Vždyť šla spát teprve před hodinou! Vstala, přistoupila k oknu, odhrnula záclonu a zamžourala ven. Nic. Jen tma, kdesi daleko prosvěcovaná tisíci hvězdami a ustupujícím měsícem. Zamrkala.

Pouliční osvětlení už párkrát vypadlo, ale přesto se jí na té tmě něco nelíbilo. Připadala jí neznámá, svírala a omezovala svět kolem ní. Nikdy taková nebývala. Něco se pokazilo. Sklouzla pohledem níž a konečně jí to došlo. Zhasly. Tam, kde se obvykle vznášela chladná, vypočítavá záře svíček, zela naprostá temnota. Zalapala po dechu. Jak? Nikdy, ani v bouři, plameny nepohasly. Bylo to nemyslitelné, jejich záře provázela její život od nepaměti, i když se lampy rozbily a vypadla elektřina, svíčky na pomníku dál vytrvale hořely a přinášely do jejího pokoje aspoň trochu světla. Teď je neviděla.

S bušícím srdcem popadla mobil, vyběhla z místnosti a strhla z věšáku kabát. Rychle vklouzla do zimních bot a nepořádně si zastrkala tkaničky dovnitř. Musí zjistit, co se stalo. Nepřemýšlela, prostě jednala. Dělala to, co jí radil instinkt. Schody dolů brala po dvou, aniž si musela svítit, ale venku radši přemluvila pomalý mobil, aby zapnul baterku. S nádechem otevřela dveře. Nevěděla, co by tam měla čekat. Tmu? Příšeru, mrtvé vylézající z pomníku nebo snad obyčejné náměstí?

Opatrně vyšla ven a její podrážký tiše zakřupaly na čerstvě napadaném sněhu. Nechávala za sebou zřetelné stopy, ale to jí bylo jedno. Kuželem světla propátrávala okolí, ale nic neobvyklého až na nefungující lampy a zhasnuté svíčky nenašla. Vykročila k pomníku, od úst jí stoupaly obláčky páry a do těla se jí dala krutá zima. Přitáhla si kabát víc k tělu a jednou rukou ho držela, aby se jí nerozevřel.

Před ztemnělým pomníkem se zastavila a zvedla mobil tak, aby si mohla prohlédnout celý podstavec, sloup i sochu. Svíčky tam stále byly, od knotů stoupal šedý kouř, ale ty známé chladné plameny nikde. Celá konstrukce vypadala zvláštně přízračně. Pomalu obešla celý obvod podstavce v naději, že něco najde jinde, ale stejně nakonec skončila zase na původní straně.

V kuželu světla si najednou všimla čtyř tmavých, přerušovaných a kostrbatých čar nad místem, kde se sloup spojoval s podstavcem. Nedokázala z takovéhle dálky jasně určit, o co jde, věděla jen, že to tam nikdy dřív nebylo. Sklouzla pohledem dolů. Prvních pár schodů by v klidu vyšla, ale stupně se postupně zvětšovaly, takže až ke sloupu by se bez šplhání nedostala. Navíc se cítila nesvá z představy, že by na pomník měla stoupnout. Tady, v zimě a tmě na opuštěném náměstí, nabíraly legendy a pověsti nový odstín.

Bázlivě položila nohu na první schod. Jednak jí to připadalo jako zneuctění památky, jednak znala většinu legend. V podvědomí čekala výbuch, ruku, která se vydere z kamene a sevře jí kotník, něco, co na ni ze tmy vyskočí a zaútočí, ale nic z toho se nestalo a na náměstí dál panovalo hrobové ticho.

Se slabým zaprskáním jí vedle nohy vyskočilo několik plamínku. Vykvikla, uskočila zpátky a srdce se jí rozjelo na plný výkon. Divoce tepalo a An se jen snažila rozdýchat nenadálý šok. Svíčky kolem místa, kam prve stoupla, pozvolna zhasly. Co to bylo? Jak to, že knoty chytily až ve chvíli, kdy mezi nimi prošla?

Opatrně a se zjevným strachem a nedůvěrou se přiblížila k pomníku. Pomalu si opět stoupla na první schod, pohled přikovaný ke svíčkám, a snažila se zase neuskočit, když plameny olízly knoty těch nejbližších. Zhluboka se nadechla a vystoupala na další schod, kde se to opakovalo. Pak už zbýval jen jeden, který mohla bez většího úsilí zdolat. Konečně se dostala dost blízko, aby si mohla pořádně prohlédnout tu zubatou čáru na sloupu. Trasu její výstupu označovalo pár hořících svíček.

Zvedla oči a zamrkala. Byla to slova. Na pomníku se skvěla písmena vytesaná do kamene a zvýrazněná černou barvou. Jak to, že si jich dřív nevšimla? Něco takového se přece nedá jen tak přehlédnout. Nebo se tam snad ten nápis objevil až teď? An znala pomník nazpaměť a nic jako slova na něm nikdy nenašla.

V noci sv... dokázala přečíst, ale zbytek mizel za ohybem sloupu. Několikrát obešla celý pomník a složila si dohromady těch pár řádek v krátkou básničku. Zněla pochmurně a An z těch slov přeběhl mráz po zádech.

V noci svíčky ohněm plály,
pro mrtvé i pro živé,
na pomníku zašlé slávy
kvůli válce dychtivé.

Nehlučně pohybovala rty, jak si to přeříkávala stále dokola. Něco jí tam nesedělo. V noci? Copak byly svíčky přes den zhasnuté? Uvědomila si, že vlastně neví. Nikdy jejich záři příliš nevnímala, jen když padlo šero během bouře nebo v noční tmě. Nedokázala říct, jestli hoří i přes den, a překvapilo ji to. Asi ho nezná tak, jak si myslela.

Jak si pořád opakovala ty čtyři řádky, napadlo ji, jestli to třeba není vstupní heslo. Gandalf přece taky musel pro vstup do Morie vyslovit přítel, aby ho kamenné dveře pustily. Co když i v tomhle pomníku se něco skrývá? Může to zkusit. Při nejhorším uteče. Zhluboka se nadechla a šeptem ponuré čtyřverší odříkala. Trochu zklamaně zaznamenala, že se nestalo vůbec nic.

S povzdechem se už už chystala k celé záhadě otočit zády a jít spát, protože už cítila, jak jí padají víčka, když vtom se jí otvář lehce otřel mrtvolný chlad. Otřásla se a zarazila. Zima byla, ale tohle byl mráz, jaký vládne mrtvým, něco, co jí na tváři zanechalo pocit tisíce bodajících jehliček. Opatrně zamířila po třetím schodu kolem zbytku pomníku a všude, kde došlápla, se rozsvěcovaly svíčky.

Hned za dalším rohem podstavce zel v několika posledních, nejvyšších stupních černý obdélník, z něhož dýchala zima a chlad. An do něj namířila baterku, ale tma jakoby veškeré světlo pohltila. A přesto bylo vidět několik prvních dlaždic. Rozhlédla se a sotva očima přejela svíčky, okamžitě se vrátila. To je ono! Jemně jednu sebrala a se strachem natáhla do té mrazivé temnoty ve dveřích ruku. Plamen se zamihotal a ozářil stěny a podlahu.

An polkla a váhavě vykročila. Bezděčně se krčila a rozšířenýma očima kmitala ze strany na stranu. Ozývaly se jen její kroky, jinak vládlo naprosté ticho. Jakmile dveřmi prošla, mobil zablikal a zhasl a jemné světlo za jejími zády ho následovalo. Prudce se otočila a nevěřícně položila ruku na chladný kámen. To snad ne! Zabušila do stěny pěstí, ale tupé rány se ztratily v tichu. Znovu se otočila čelem k chodbě a ustrašeně vykročila.

Hned po prvním kroku si málem zlomila nohu na vysokém schodu a když si to konečně uvědomila, jen tak tak nabrala rovnováhu. Opatrně příkré schody slézala a soustředila se na to, aby neuklouzla, tak moc, až hlavou skoro vrazila do stěny. Od té doby se schodiště stáčelo v úzké čtvercové spirále stále hloub. Slabé světlo svíčky nestačilo na ozáření celého prostoru, viděla vždy jen dva tři schody před sebe, proto postupovala jen pomalu a nanejvýš opatrně.

Když konečně dosáhla rovné podlahy, zhluboka si oddechla a část napětí z ní spadla. Ale jen malá část. Se stále staženým hrdlem se co nejtišeji kradla vpřed, jenže každý krok jí připadal jako zadunění. Chodba nebyla nijak zvlášť velká, člověk jen o trochu vyšší než ona by se musel shýbat, a rameny málem drhla o stěny. Snažila se dýchat klidně a pravidelně, ale byla si dobře vědoma, jak málo jí to jde.

Nakonec dorazila k místu, kde chodba zničehonic končila. Cestu jí zahradil jednolitý kus tmavého kamene. Svíčka zaprskala a An se sehnula, aby si celou překážku prohlédla pořádně. Nenašla nic, co by se dalo nazvat škvírou nebo klikou. Pokud se ovšem jednalo o dveře. Možná zase musí něco říct. Jenže co? To samé co nahoře? Pokrčila rameny a šeptem vyslovila krátkou básničku. Samozřejmě se nic nestalo. Proč by kdokoli dával jedno heslo ke dvěma dveřím? To je to samé, jako dát si jedno heslo ke dvěma účtům - na nic.

Zkusila do desky zatlačit ramenem, ale nehnula s ní ani o píď. Tak tudy cesta taky nevede. Pomalu se otáčela, aby prozkoumala každičký kousek stěn. Třeba tam bude taky nějaká básnička. Hledanou nápovědu našla až po drahné chvíli na stropě, a navíc to nebylo nic moc. Vypadalo to spíš jako úryvek z historie, než cokoli jiného.

Jejich světlo chladné bylo
a vosk v slzách vytvořen,
jako by smrti bylo málo,
že jí je život pokořen.

Jak jí to má sakra pomoct? Svíčku sice má, ale co s ní dál? Možná to musí zase vyslovit. Za pokus to stojí. Ani poté, co její roztřesený hlas utichl, se nestalo nic zvláštního. Teď už si připadala spíš vzteklá a zoufalá, než vyděšená. Je tady zavřená a pokud nenajde cestu ven, nikdo nebude vědět, kam se ztratila. A ona tu umře žízní. Možná by se mohla zkusit vrátit a říct tu první básničku, aby ji pomník pustil ven.

Opřela se zády o stěnu a svezla se po ní až k zemi. Svíčka jí vyklouzla z ruky a skutálela se na kamennou podlahu, aniž zhasla nebo ji pokapala. An opřela hlavu o chladnou stěnu. Nemá to cenu. Pomník ji tu uvěznil a ona si byla jistá, že dveře zpátky jí neotevře. Pomalu tady umře. Nemohla si zavolat o pomoc, protože mobil byl stále vypnutý, nemohla nikudy ven. Byla tu uvězněná. Zamrkala, aby rozehnala rozmazanost, která jí zastřela zrak. Ta opravdu zmizela, ale teď tekly An po tvářích horké slzy. A nejen po nich. Přes spánky jí zatékaly do vlasů, dostaly se jí dokonce i do pusy. Polkla je a zbytek nechala bezmocně téct.

Neměla sem chodit. Co ji to jen napadlo? Rukama si slané proudy rozetřela po obličeji, i když větší část jí zůstala na dlaních. Nahmatala svíčku a zvedla si ji před oči, aby měla aspoň nějakou útěchu. Plamen jí stále připadal odtažitý, ale byl to jediné, co měla. Pevně svíčku sevřela a najednou ucítila, jak se jí tělem rozlévá příjemné teplo. Utěšovalo ji, že bude líp, že se z téhle díry vyhrabe a vrátí se do svojí postele, pod svoje dvě deky a nevyleze až do poledne.

Potřásla hlavou. Co se to děje? Dlaně ji pálily, ale nebylo to tím, jak křečovitě svíčku svírala. Jednu z nich odtáhla. Nebylo na ní nic zvláštního, jen brněla a pomalu přestávala pálit. A vosk v slzách vytvořen. S novým elánem se vyhrabala na nohy a položila pravou ruku na desku. Dlaň i jemně zářící otisk, který na kameni zanechala, několikrát slabě zapulzovaly a pak se, díkybohu, deska nehlučně zasunula do stěny.

An znovu vytryskly slzy, ale tentokrát to byly slzy úlevy. Vklopýtala do slabě osvětleného prostoru a upadla by, kdyby se včas nezachytila nejbližšího předmětu. Otřela si slzy a otočila se právě včas, aby viděla desku zapadnout zpět na své místo. Konečně se rozhlédla po místnosti a musela se několikrát zhluboka nadechnout. Ne pomník. Hrobka. Před ní se táhla dlouhá chodba, po obou stranách lemována rakvemi. Nad každou z nich hořela bílá svíce a na každé bylo vyryto několik slov, většinou jedna až dvě věty. Všechno bylo z toho samého tmavého kamene a An se zdálo, jako by tu nic nedýchalo, jako by i vzduch byl mrtvý. Přistoupila k první rakvi vlevo.

Kéž tvá duše září jako padající hvězda, stálo na ní. An po písmenech bázlivě přejela prsty a se zatajeným dechem si to četla znovu a znovu. Pak přešla doprava.

Kéž najdeš tu nejtemnější půlnoc, abys mohl v klidu spočinout. A tak pořád dál a dál. An přešla ke každé rakvi, přečetla si její poselství a pohladila ji. Tolik mrtvých, tolik ztracených životů. Zase jí tekly slzy, ale teď brečela pro ně, ne pro sebe. Brečela pro lidi, které ani neznala, brečela společně s těmi, kteří je tady ukládali k věčnému odpočinku. Brečela, protože věděla, že jednou její rodiče opustí i ji, a ona s tím nemůže dělat nic.

Než došla na konec místnosti, sotva viděla pod nohy, a přesto dočetla i poslední nápis až do konce. Jako tělo bez duše se rozhlédla. Chodba se opět zúžila a když do ní po posledním ohlédnutí vklopýtala, zavedla ji ke stoupajícímu čtvercovému schodišti. Aniž by pořádně věnovala pozornost tomu, že si při předchozím sestupu ničeho jako chodby nevšimla, což bylo velmi nepravděpodobné, vyploužila se o těch několik čtvercových spirál výš.

Konečně se vynořila z podstavce, zakopla a jen tak tak udělala dva tři kroky dolů a instinktivně se stočila do kotoulu, aby aspoň trochu zmírnila náraz. Zůstala ležet v chladném sněhu. Svíčka jí v tom zmatku někde vypadla. Měla by ji najít a vrátit na pomník.

Na hrobku, opravila se. V myšlenkách se pořád vracela k dlouhé uličce mezi rakvemi, k přáním vyrytým do kamenných vík a k desítkám štíhlých bílých svící nad každým z nich. Vzlykla. Pomalu a neochotně vstala. Pomník - hrobka - byl zase stejný jako dřív, jen opodál se ve sněhu válela jediná chybějící svíčka. Všechny ostatní už hořely a jakmile vrátila An i ji, vyskočil na jejím knotu plamínek. Vosk byl trochu zdeformovaný, jak ho pevně držela. Tuhle svíčku si bude pamatovat do konce života.

Se stále rozmazaným zrakem se dostala před dveře bytu, vešla tiše dovnitř, skopla z nohou boty a bezvládně padla do postele. Přetáhla si přes hlavu peřinu a pořádně se do ní zabalila. Zase vzlykla. Po tvářích jí tiše stékaly slzy a vsakovaly se do polštáře, pálily ji na kůži a připomínaly událost dnešní noci. Pod peřinou ležela schoulená dlouho a teprve nad ránem se jí podařilo usnout. Zdálo se jí o mrtvých, o válce a smrti a probudila se už po pár hodinách. Ten den neměla na nikoho náladu.

***

Dospělá žena se zastavila jen kousek před prvním stupněm. Nakonec na něj váhavě položila nohu v teplé botě a vystoupala první tři schody. Zaklonila hlavu a zadívala se do místa, kde čtverhraný podstavec přecházel ve sloup. Svíčky kolem ní jasně zářily a spolu s pouličními lampami zaháněly tmu. Žena položila ruku na pomník a přes slzy v očích se usmála.

„Kéž jsou jejich duše navždy spolu," zašeptala. „Už spí s vámi v rakvích, v hrobě mnohem menším, než je ten váš. Ať vás všechny provází klid."

***

„Argh, nesnáším dvounožce.”
„To už jsme probírali.”
„I tak. Pořád je nemám ráda.”
„Ty, Taer, proč ti vlastně kentauři nevadí, ale dvounožci jo?”
„Copak to není jasný? Kentauři jsou způlky naši, jsou jako my. Tělem jenom napůl, ale duší celí. Jsou divocí, nespoutaní, prostě jako my. A navíc, kdyby byli jako dvounožci, ti by jim nikdy neubližovali.”
„Chceš říct, že žádná liška nikdy neublížila jiný lišce?”
„Ne, proč?”
„Dvounožci to mají stejný - i oni si ubližujou navzájem, je jim jedno, jestli jsou stejný. Kentauři se jsou napůl oni a napůl my, tak proč ti nevadí?”
„Protože oni nás neloví.”
„Nejsou skuteční.”
„Ty mlč, Sore. Prostě dvounožce nemám ráda.”
„No jo, ale-”
„Kluci, nechte sestru být. Běžte pro Hriena, ať už jde spát. K téhle debatě se můžete kdykoli vrátit.”