„No tak, uklidněte se!”
„Ale-”
„Hriene, Taer, jestli se okamžitě neuklidníte, s vyprávěním jsem skončila.”
„To bys neudělala!”
„Chceš se vsadit? Můžu vás dva teď hned poslat za tátou a tady Felovi se Sorem vyprávět. Dneska se necítím zrovna vesele, chceš to riskovat?”
„Promiň, mami.”
„Dobře. Ale jestli ještě jednou dneska uvidím, že se chystáte prát, půjdete ven. A teď si sedněte a poslouchejte...”

***

*1. duben 2020
První věta:
Bylo naprosto nemožné ji dostat.

Ať zaútočil z kteréhokoli úhlu, její ladný meč se mu pokaždé postavil do cesty. Pokaždé! Byl jedním z nejlepších šermířů Letky, a to nejenom té své, Severní, ale i ostatních. Dokonce i v boji jeden na dva se stávalo, že vyhrál, a občas se dokázal ubránit i třem. Ale pak přišla tahle cizinka s tmavoslámovými vlasy a požádala o začlenění.

Od ostří mečů odlétla sprška jisker, když mistrně zastavil její pokus o useknutí jeho hlavy. Vzápětí přešel do rychlého ústupu vpravo a pokusil se jí zabodnout meč ze strany do hrudi. Samozřejmě se mu to nepodařilo. Nakonec ji, nutno přiznat, že díky výhodě znalosti terénu, dostal těsně před tenký kmen povaleného stromu a několika rychlými útoky donutil její nohy k jednomu kroku vzad. Patou zavadila o kmen, zavrávorala a než stačila opět nabrat rovnováhu, dostal se přes její obranu, odklonil ruku s mečem tak, že mu nemohla ublížit, a své vlastní ostří jí přitiskl na hrdlo. Znehybněla, v očích upřených do těch jeho ale nebyl strach nebo vztek, který očekával. Jen pokora a nadšení z toho, že se stále ještě může učit.

Pustil ji a ustoupil, pomáhaje jí zpět nabýt rovnováhu. Vzájemně se uklonili, jak vyžadovala pravidla, načež si klekl a se skloněnou hlavou otřel čepel do trávy, jako by ji zbavoval pomyslné krve. Mělo to symbolizovat lítost nad zabitými, nad nutností takového činu a zároveň slib, že se bude vždy starat o svůj meč a nikdy nevezme život bez důvodu.

„Na půlelfku to nebylo špatný," prohodil, zatímco zbraň zasouval do pochvy, a otočil se. Překvapilo ho, když uviděl, jak si hrot meče tiskne pod zvednutou bradu, držíc ho za jílec. Oči měla zavřené a neotevřela je ani ve chvíli, kdy zbraň protočila a zvedla tak, že se jílcem dotkla čela. Hrot jí do měkké kůže pod bradou vyryl mělkou ranku a on si všiml, že zdaleka není první.

„Děkuju," pípla tiše. Jinou reakci, typu: „Ty jsi na elfa taky dobrej,", vlastně ani nečekal. Od chvíle, kdy zaklepala na jeho dveře s maličkým tvorem podobným legendárnímu Fénixovi v náručí, věděl, že není zrovna drzá, vychloubačná ani sebevědomá. Vlastně působila dost nejistě a ztraceně a nebýt svarhee*, určitě by ani nepřišla. A i kdyby, stejně by jí asi nedovolil ani souboj. Nebo možná ano.

Tak či tak, přinesla jim malého jízdního tvorečka, a proto ji musel vyzkoušet. Pokusili se jí sice svarhee odebrat, ale ta se překvapivě prudce bránila a držela se půlelfky jako záchranného voru. Nebo, a to spíš, jako matky. Ubytoval ji na jednu noc u sebe s tím, že zítra se uvidí, a zjistil, že toho rozhodnutí nebude litovat.

„Kdo ti ten meč ukoval?" zeptal se jen tak mimoděk, protože už se nezdálo, že by chtěla něco říct, a on si během boje navíc všiml, že zbraň je neobvyklé kvality. Neměla ale žádný znak, podle kterého by kováře mohl identifikovat, takže mu nezbývalo nic jiného, než se zeptat. Zarazila se a svaly jí ztuhly, jako by na pár vteřin zmrzla.

„Jeden... přítel," odpověděla nakonec s krátkým zaváháním. Přišel blíž a natáhl k ní ruku.

„Můžu se podívat?" požádal. Přikývla, vytáhla zbraň a podala mu ji. Pak se obrátila doprava, protože malá bílá svarhee, kterou s sebou přinesla, se začala hlasitě dožadovat její pozornosti. Vzala ji do náruče a tvoreček natáhl krk, až se jeho zobák dotkl půlelfčina nosu.

„No tak, holka. Klídek, ano?" promluvila na ni tiše, očividně nesvá z toho, že jejímu počínání přihlíží dvacítka dalších členů Severní letky. Přesto dala přednost možné ostudě před tolika humanoidy před situací, kdy by musela svou svarhee nechat neklidnou a vystrašenou.

Teiar mečem několikrát mávl naprázdno ve vzduchu a vyzkoušel několik bojových póz, docela bez ostychu. Byl na svou letku zvyklý. Pak se na zbraň podíval zblízka a prohlédl si ji ze všech možných úhlů.

„Drüke, pojď se na to podívat!" zavolal na jedinou půltrpaslici ve skupině a ukázal jí meč. „Co si o tom myslíš?" Tak jako on předtím vyzkoušela několik póz a pak, bez dalšího prohlížení, si čepel položila přes stehno a pokusila se zbraň zlomit. Teiar viděl, jak se půlelfka vrhá vpřed, ale zarazil ji. Věřil svým lidem.

„Kvalitní," uznale pokývala hlavou Drüke, když čepel odolala její síle a pružně se vrátila do své původní podoby. „Ten, kdo ho vyráběl, věděl, co dělá."

„Dokážeš mi říct kdo?" zajímal se Teiar, zatímco Drüke vracela meč půlelfce, která se při jeho slovech okamžitě napjala. Věděl, že to zaznamenali všichni.

„To asi ne. Ale byl to mistr," odpověděla s pokrčením ramen menší půltrpaslice a zašklebila se na něj. Protočil očima. Odvrátil se od její tváře a pokynul půlelfce, aby přistoupila k němu.

„Popravdě, nevím," začal, když ho poslechla. Viděl, jak se smutně pousmála na tvora ve své náruči. Jako by říkala: „Tak nic, holka. Promiň, aspoň jsem to zkusila." Pak pokrčila rameny a začala se otáčet k odchodu, ale zarazil ji.

„Nejsem si jistý tím, kdo jsi a jak jsi se dostala k tak... hm, řekněme zvláštní svarhee, ale bojovat umíš docela dobře," začal, ignoruje pobavený lesk v očích své letky, otřásání ramen a polovičaté úsměvy. „Bílá svarhee se jen tak nevidí a já budu jenom rád, když bude patřit ke mně a mým lidem. Můžeme tě naučit všechno, co víme, ale máme jistá pravidla. Pořád se k nám chceš přidat?" Viděl, jak se jí v očích lesknou slzy, což ho překvapilo. A pak pochopil. Pro samotnou půlelfku možná členství v Severní letce nic neznamenalo, i když to bylo nepravděpodobné, ale díky jejímu poutu s malou svarhee se pro ni uspět stalo tím nejdůležitějším dosavadním cílem. Vlastně ani nemusela odpovídat.

„Všechno ohledně práce a spolužití v letce si sdělujeme," pokračoval, aniž by čekal na potvrzení. „Všechno, co se týká fungování a vztahů v letce, je záležitost všech. Úkoly a rozkazy se plní okamžitě, otázky jsou dovoleny. Zároveň musíš poznat každého z nás osobně, do hloubky, abys mohla aspoň trochu předvídat naše reakce na různé situace. V celé Královské letce je důležitá spolupráce a sehranost, stejně jako schopnost rychle reagovat a naučit se předvídat svoje i nepřátele. Pro Severní letku to platí dvojnásob, protože létáme do jedné z nejnebezpečnějších oblastí. Musíme se chovat jako tým a pokud se s někým rozhádáš, nesmí ti to zasáhnout do chování během nácviku. Protože kdyby k tomu došlo během skutečného boje, mohlo by to být katastrofální. Pochopilas všechno?" Přikývla a on si uvědomil, že vlastně ani nezná její jméno.

„A taky by bylo fajn se nám představit. Myslím jméno, odkud jsi a tak, ne svoji osobnost. Tu musíme poznat každý sám," pobídl ji a ustoupil, jako by jí přenechával pódium. Stísněně polkla. Bílá svarhee se jí konejšivě přitiskla na hruď, jako by se jí snažila dodat odvahu. Půlelfčiny ruce se přesto dál křečovitě svíraly v pěst.

„Jmenuju se... Ljune," řekla nakonec potichu, ale bylo to tak slabé a váhavé, že navzdory naprostému tichu ji zaslechlo pouze pár členů Letky.

„Nahlas," pobídl ji Teiar. Zhluboka se nadechla a začala znovu.

„Jmenuju se Ljune," zopakovala, opět s drobným zaváháním před svým jménem, jako by se něčeho bála, a přidala na síle. „Pocházím ze Severních osad a za pár měsíců mi bude dvacet." Po krátké odmlce, kdy nejspíš přemýšlela, co ještě dodat, kývla na svarhee ve své náruči.

„A tohle je Snafe, našla jsem ji před pár měsíci. Nevěděla jsem, co s ní, tak jsem jí přinesla vám, protože jsem si říkala, že vy to vědět budete. No, ale ona se mě nějak nechce pustit, takže mě v podstatě donutila za vámi přijít s tím, s čím jsem přišla." Nejistě zmlkla, ale to netrvalo moc dlouho, protože teď se slova ujal opět Teiar.

„Večer tvoje přijetí oslavíme," počkal, dokud neskončí nadšený hukot, a obrátil se ke členům letky, „ale do té doby vám zbývá ještě dost povinností a minimálně jeden nácvik, tentokrát beze mě." Následovalo několik vědoucích mrknutí, pár všeříkajících šklebů a jedno nebo dvě zakroucení hlavou. Opět protočil očima a povzdechl si. Tahle letka ho jednu dovede k šílenství.

„Tak pojď," pokynul Ljune, která to celé zaraženě sledovala. „Dneska budeš spát zase u mě. Jinde pro tebe nemáme místo." Rychlým krokem zamířil ke svému domku, vedle kterého právě přistával Erisin, jeho orlí svarhee.

„Můžeš pak o postel poprosit Drüke, jestli ti to takhle není příjemný," dodal, když spatřil, že ho sleduje se směsicí údivu, zmatení a strachu. Mlčky kývla, stejným gestem pozdravila Erisina a následovala ho do domku.

Málem tě porazila, ozvalo se Teiarovi v hlavě. V duchu zabručel.

Pomohla ti jenom znalost terénu, pokračoval Erisin. Jinak by tě určitě porazila. Elf nechal jeho komentář být a raději se natáhl pro mapu oblasti, aby mohl Ljune vysvětlit výcvikový plán. Pak ji chtěl provést po základně.

„Neboj," protočil očima, když si všiml, jak si ho nejistě prohlíží. Ihned poznala, co tím myslel, a zrudla. „Jsem naprosto spořádaný občan, nebudu tě obtěžovat." S drobným úsměvem, samozřejmě skrytým, pozoroval, jak nabrala sytější odstín a němě otevřela ústa.

„Pojď sem," kývl na ni nakonec. „Chci ti ukázat oblasti, kde má Severní letka hlídkovat, a jak jsou hlídky rozdělený. Pak tě provedu po základně, vysvětlím ti, jak to tu funguje, a odpovím na každou tvojí otázku. Souhlas?" S kývnutím přikročila ke stolu a zvědavě se nahnula nad mapu.

„To je Fjedr?" nadhodila překvapeně a zabodla bílý prst do tečky znázorňující jednu z nejsevernějších vesnic, zírajíc na ni modrýma očima.

„Jo," potvrdil, načež překvapeně zvedl obočí, když uviděl výraz nevěřícnosti a ohromení na její tváři. „Tys nikdy neviděla mapu?" Zavrtěla hlavou, až jí vlasy v jednoduchém copu poskočily na zádech.

„Číst a psát ale umíš, předpokládám?" zeptal se opatrně. To by mu tak ještě chybělo!

„Jo, to jo. Ale mapy jsou u nás na severu strašně vzácný a drahý, takže vím, co to je, ale doteď jsem žádnou neviděla zblízka." Pokrčila rameny, na což Snafe zareagovala nespokojeným zavřísknutím. Okamžitě se k ní obrátila veškerá pozornost v místnosti.

„No tak, holka. Klídek. Co se děje?" zamumlala Ljune. Opět u ní nad studem převážila zodpovědnost nad malou svarhee. Teiar je pozoroval napůl s překvapením, napůl s pochopením. Viděl v nich sebe a Erisina, když byli oba malí. Taky k němu takhle mluvil nahlas, dokud ho starší letci nenaučili domlouvat se s ním mentálně. Na druhou stranu ho ale překvapovalo, jak rychle si ty dvě vybudovaly takhle blízký vztah. Běžně to trvalo téměř rok, než si svarhee a letec navzájem důvěřovali natolik, aby se přiblížili obličeji. Možná to u nich způsobila nebezpečná cesta.

„Co je vlastně za druh, nevíš?" napadlo ho při pohledu na půlelfku a Snafe. Zavrtěla hlavou.

„Zobák má jako vrána nebo havran, ale barva peří sedí spíš k holubovi, možná rackovi. Tam je problém, že ani jeden z nich není takhle čistě a zářivě bílý." Během řeči vzala Snafe pod křídly a zvedla ji před sebou, což samozřejmě vyvolalo nespokojený vřískot, takže si ji okamžitě přitáhla zpátky.

„Můžu se ještě jednou kouknout na tvoje ruce?" zeptal se. Z rukou letce se toho o jeho svarhee dalo vyčíst mnoho, včetně druhu. S kývnutím opatrně odložila Snafe na stůl, načež následoval hlasitý skřek podobný krákání následovaný půlelfčiným: „Ššš.". Pak k němu Ljune natáhla bílé dlaně. Asi v polovině vzdálenosti mezi předloktími a zápěstími přecházela klasická barva pokožky ve sněhovou, která pokračovala až ke konečkům prstů.

Možná je to albín, nadhodil Erisin. Teiar se zamyšleně zamračil.

Je to možné, odpověděl. Kůži má jako vraní letec, jediné, co nesedí, je barva.

„Tak?" zeptala se nejistě Ljune. Odtrhl pohled od jejích dlaní a pohlédl jí do pomněnkových očí.

„Vypadá to, že Snafe je bílá vrána," odpověděl. „Prostě vrána, akorát albín, nemá to, co jí barví peří do černa, takže zůstala bílá," vysvětlil, když si všiml její nechápavosti.

„Aha. A to je špatně?" zajímala se, stáhla si ruce k sobě a opět zvedla Snafe, která se ihned uklidnila.

„Ne. Je to jenom neobvyklý," pokrčil rameny a ukázal na mapu. „Ale teď už se pusťme do tohohle."

***

„Musíš jí trochu řídit! Sakra, kam jsi dala rozum? Takhle by ses vydala nepřátelům jak na podnose!" zahulákal, přičemž pomalu znakoval rukama, aby měla možnost si doplnit slova, která kvůli větru přeslechla. Nemohla totiž zaznamenat absolutně všechno, co na ni křičel.

„Tak tohle bude ještě dlouhý," povzdechla si Drüke nad naprostou poddajností letkyně, která nedokázala řídit pomalu ani vlastní svarhee.

„To teda," přisvědčil. „Sakra, ta holka se musí naučit, že nemůže všechno nechat na Snafe! Vždyť si ta ještěrka dělá doslova co chce!"

„Vlastně to není..." začal Nylian, elf s občas až nepříjemnými sklony k perfekcionismu a doplňování detailů.

„Jo jo, já vím. Není to ještěrka, říkáš mi to už po tisícé. Stejně to je ale jedno, podívej se na ně," přerušil ho Teiar prudce. Nečekal, že vycvičit bázlivou a stydlivou půlelfku bude tak těžké. Úspěch, se kterým se pokoušela svoji divokou svarhee řídit, se dal popsat jen slovem minimální. Snafe si dělala co chtěla a elf si vlastně ani nebyl jistý, jestli ji Ljune vůbec ovládat chce. Možná jí nechat se unášet vyhovovalo víc, jenže ve formaci by taková nulová disciplína měla katastrofální následky.

„Dolů!" zakřičel a mávl na ně, aby přistály. Ačkoli i odtud bylo jasně vidět jednoznačnou povídku k sestupu, kterou Ljune provedla, na Snafině chování se nezměnilo absolutně nic. Udělala ještě asi pět koleček plných výkrutu a vrtulí, načež konečně zamířila k zemi, očividně spokojená s vlastním výkonem. Jak se dalo čekat.

„Takhle to dál nejde!" ozval se Teiar ostře. Přerázoval těch pár metrů, které je dělily, aniž počkal, až si svarhee složí křídla a půlelfka z ní sjede na zem. „Jestli jí nedokážeš přinutit ani přistát, tak nemůžeš počítat s ním, že se někdy dostaneš na hlídku! Uvědomuješ si to? Co jsem komu udělal, že mi dali na krk tebe!" Frustrovaně potřásl hlavou, neschopen se ovládnout. Obyčejně dokázal v klidu vysvětlit a poradit, ale tohle... Prostě už toho měl za dnešek dost.

Ráno ho vzbudila hlasitý skřípot - to Snafe omylem zavadila drápy o kamennou stěnu jeho domu. Špatná nálada se ho držela celé dopoledne, ačkoli ji ještě dokázal maskovat. Pak ale Snafe - proč to musí být vždycky ona?! - sežrala Erisinovu porci a přestože si z toho starší a zkušenější svarhee nic nedělal, příjemné mu to nebylo. To se stalo před několika hodinami. Po krátké polední pauze se rozhodl, že trochu víc nácviku dvěma nově příchozím rozhodně nemůže uškodit, jenže Snafe odmítala spolupracovat a citlivá a nejistá Ljune ji nedokázala dostatečně ovládat.

„Ale říkal jsi, že jí mám nechat, ať si sama najde proudy," pípla půlelfka ze sedla a přestože seděla mnohem výš, než stál on, přikrčila se, jako by se ho bála.

„Ale ne jí nechat naprosto volnou ruku!" namítl Teiar ostře. „Musíte se propojit. Musíš cítit to, co cítí ona, a ona musí cítit to, co cítíš ty. Musíš poznat, kdy je třeba zasáhnout a poručit jí, ať přestane, stočí se doleva, udělá výkrut nebo co já vím. Chápeš? Tam je to o kombinaci!" Odmlčel se a když si uvědomil, že se před ním Ljune krčí strachy, bezradně potřásl hlavou.

„Postarej se o Snafe a pak přijď ke mně. Zkusím ti to vysvětlit," oznámil rychle a rázným krokem zamířil ke svému domu. Už během několika metrů se však dal do běhu a zahanbenou půlelfku, nechápavě se tvářící svarhee i některé zaskočené členy letky nechal za sebou.

„Co to do něj vjelo?" nadhodil překvapeně Nylian. Drüke pokrčila rameny a obrátila se k Ljune.

„Pojď, pomůžu ti," nabídla.

„Ne, děkuju," odmítla půlelfka slabým hlasem a sklouzla ze Snafina hřbetu na opačné straně, aby zakryla svoje tváře rudnoucí ponížením. Co nejrázněji pobídla bílou svarhee do hnízda, kde ji ještě několikrát překontrolovala, než se bezvládně svalila vedle ní. Snafe ji přikryla křídlem a ochranářsky a trochu omluvně ohnula krk, aby si mohla hlavu položit do jejího klína. Nic ale neřekla.

„Proč?" zeptala se Ljune. Cítila, jak ji v očích tlačí slzy. Nedokázala jim zabránit sklouznout. Cítila se ponížená a neschopná. Jako by do tohohle světa nepatřila. Všichni ostatní létali se svými svarheemi v dokonalé harmonii, zatímco ona nebyla schopná ani přinutit svou vlastní přistát, natož s ní ve vzduchu splynout, jak říkal Teiar.

„Já se snažím," pokračovala. Ramena se jí začínala třást potlačovanými vzlyky a Snafiny bílé oči se na ni zdola omluvně obracely. Objala její tvrdý zobák.

„Není to tvoje vina. Já to vím, jenže prostě... Nejsem dost silná. Cítím tvojí touhu po svobodě, po příkazy nevázaném životě a nedokážu ti to odepřít. Promiň mi to, holka." Hlas se jí zlomil, a tak utichla. Hnízdem se rozléhalo jen poklidné svarheeino oddechování a její vzlyky. Zavřela zarudlé oči.

„Promiň," zopakovala šeptem. Snafe tiše krákla a půlelfka z ní ucítila příval lítosti a provinění. Jako by svarhee poznala, že udělala chybu, a upřímně toho litovala.

Teiar až do svého domu nedorazil, přestože přešel téměř do sprintu. Chladný šlehavý vítr mu pročistil hlavu a on si uvědomil, jak hrubě a nelítostně musela jeho slova znít. Postupně zpomaloval, až zastavil úplně, jen kousek za polovinou trasy.

Otočil hlavou zpátky, ale až na místo, kde Snafe přistála, nedohlédl. Stejně by tam už nebyly. Věděl, že Ljune jeho příkaz splnila okamžitě. Nepatřila mezi ty, co by se vzpírali výše postaveným, respektovala jeho hodnost a každý úkol plnila hned. Jak už ho napadlo, byla spíše ten poddajný typ lidí, kteří na sebe zbytečně neupozorňují.

S povzdechem obrátil i zbytek těla a sprintem zamířil k jejímu domu. Měl by se omluvit. To, že vybuchl, bylo s odstupem času nepřijatelné i pro něj, tak jak se pak měla cítit ona?

Tiše vklouzl do hnízda a našel stočenou Snafe, s hlavou zastrčenou pod pravé křídlo, tak se obrátil k odchodu. Zarazily ho téměř neslyšné vzlyky a najednou se cítil strašně provinile. Tohle se nemělo stát. Měl se lépe ovládnout.

„Ljune?" zavolal tiše. Vzlykání se zadrhlo, ale neustalo, a Snafe vytáhla hlavu a varovně na něj zaklapala zobákem. Napadlo ho, jaký je to paradox, nepokusil se k ní ale přiblížit. „Omlouvám se," dořekl, otočil se a odešel. Neměl rád emočně vypjaté chvíle. Ljune nejistě vykoukla zpod Snafina křídla a dívala se za ním.

„Myslíš, že to myslel vážně?" zeptala se. Svarhee se o ni otřela v uklidňujícím gestu a dodala jí jistotu, že příště to zvládnou. Zítra bude líp.

Počet slov: 300-3000 (2993)

***

„Vždyť to nebylo vůbec akční!”
„No a?”
„No a?! Tobě to nevadilo, Sore? Vždyť to bylo jenom o hloupých pocitech.”
„Mně se to náhodou líbilo.”
„Jenže ty seš citlivka, tobě se líbí úplně všechno.”
„Taer, nech Felu být. Jestli se ti to nelíbilo, tak svůj názor necpi ostatním. Všichni budeme ten tvůj respektovat, vždyť to byl můj první vlastní příběh, a ty respektuj ten náš.”
„Tos vymyslela sama?”
„Ano, Felo. Nemusíš se ani ptát, abych věděla, že tě zajímají svarhee. Existují různé druhy, které se vyvinuly z různých druhů ptáků, podle kterých převážně vypadají. Podle toho mají určený tvar zobáku, křídel, ocasu, drápů, taky barvu peří a většinu vlastností. Všichni mají dlouhý ohebný krk, záď jako kůň a nohy, kromě drápů, lví. Mláďata se brání horkými víry.”
„A proč měla Ljune bílý ruce?”
„Tebe to opravdu zajímá, viď? Některé svarhee a lidé mají už od narození pouto. Nemusí se vůbec pohybovat ve stejné oblasti, ale když se najdou, jenom tenhle člověk je schopný se své svarhee dotknout. Takový člověk pak má ruce od poloviny předloktí k prstům v barvě svarheeina peří. Spokojený?”
„Hm...”
„On je unavený?”
„Ano. A ty určitě taky, což znamená, že teď všichni půjdete na kutě.”
„Ergh.”
„Bez odmluv.”

2993. Měla jsem to fakt těsně. Kolem dvou a půl tisíce slov už jsem se začínala opravdu bát, že to tam nevměstnám, ale podařilo se :D

U téhle kapitoly jsem na začátku jaksi počítala se znalostí svarhee, pak jsem si řekla, že popis doplním později, ale do těch 7 slov už by se to asi nevešlo :D Stále mám však pocit, že tomu něco chybí, že se to nemohlo plně rozvinout. A uvědomila jsem si, že to vlastně nemá pořádný děj xD Jsou to prostě dva úryvky ze života elfa, půlelfky a svarhee, nic samostatně zajímavého, pokud postavy už neznáte, jenže zároveň mi to přijde takové milé a i trochu akční, jen to není ta akce ve stylu "a teď zachráním celou planetu".

*svarhee - tvor s ptačím zobákem (tvar podle druhu), dlouhým ohebným krkem, dvěma lvíma zadníma nohama zakončenýma spáry (opět dle druhu), párem pernatých křídel a ptačím ocasem
- barvu peří, kterým je pokrytý, určuje druh ptáka, ze kterého se vyvinul
- popsán v jiné mé povídce (Hexafoxan týdenní - tetrafoxan), ale nahoru jsem dala, jak vypadá krkavčí svarhee
- člověk, se kterým je spojená, má ruce v barvě jejího peří (od poloviny předloktí k prstům)
- brácha mu říká Fénix, ale já tohle označení moc nepreferuji, Fénix totiž nemá víc barev jak duha a je celý pták s krátkým krkem, což se o svarhee zase říct nedá
- svarhee se říká samci i samici, avšak celkově druh je ta svarhee