Visel hlavou dolů z převisu. Přestože ocas ho zatím vždy udržel, do štěrbin v kameni zasekl i drápy, soví pohled nespouštěje ze svého okolí. Většinu dne strávil létáním po odlehlých částech podzemního světa, ale teď se na chvíli zastavil, aby dal odpočinout křídlům, nyní složeným k bokům a halícím jeho tělo jako pavoučí kokon. Čekal. Pozoroval. Hlídal. Už ve Valčině hnízdě přijal roli jakéhosi strážce hejna, ve Skrytém světě v ní jen pokračoval. Už toho ztratil příliš, než aby dovolil nějakým neopatrným mláďatům vystrčit bez dozoru čumák z vodopádu hlučícího nedaleko.

Přejížděl očima po šerém okolí, bezděčně vzpomínaje na svítivé krásy svého nového domova, ukryté hlouběji v jeskyních, a pátral po pohybu. Jakkoli miloval doutnavou záři, která se od určité hranice zmocňovala i jeho šupin, lidské přátele, a ani ty dračí, nahradit nedokázala. A tak dál létal na hlídky - aby se zabavil a aby jen tak preventivně zabránil možnému rozpadu nově nalezeného hnízda.

Náhle se mu myšlenky zatoulaly k dětství. Snad za to mohl klid prosycený hukotem padající vody, která situaci dodávala jakýsi mír, snad vlastní úkol, jež si stanovil. Byl si jistý, že jeho mladší sourozenci by se kolem podobné stráže pokusili protáhnout první. Nikdy se nechovali zodpovědně. Až nemístně je zajímaly neznámé kraje a oblasti, přestože se měli držet v hnízdě. Oni i ona. Z hrdla se mu vydal tichý povzdech. Valka se to nikdy nedozví, ani žádný jiný z lidí, ale to, že ji vzal do mrazidračího hnízda, nezpůsobila pouze její milá, drakům nakloněná duše. Když viděl, jak se s mečem v ruce vrhá před své bezbranné mládě, připomněla mu, co mohlo být. O čem kdysi sníval a co už nikdy nedostane. Jakmile k ní otočil hlavu, jako by hleděl na někoho úplně jiného a přitom stejného. Před očima mu bleskly bílé šupiny, v uších zazněl jemný vrnivý hlas a nos obklopila tak známá, tak bolestně dávná vůně.

Jako by tu chvíli prožíval znovu. Zamrkal, aby ji zahnal. Čemu poslouží bodavé vzpomínky? Valčina přítomnost je utlumila, zahrabala tak hluboko, že víc by se namáhal, kdyby se pokoušel o jejich obnovení, přesto… je nedokázala úplně smazat. Stále kdesi vzadu v jeho mysli číhaly, uspané a zastrčené, ale přítomné. A s odloučením od své lidské přítelkyně lehce probuzené.

Nepokojně zavrtěl horním párem křídel. Probíraly se, přestože se jim snažil bránit. Ještě chvíli a hlídka, kterou drží, vyjde úplně nadarmo. To vědomí mu dalo sílu uklidnit zrychlující se srdce, vyrovnat čím dál těžší oddychování. Hlídka. Jenom to teď má na starosti. Bezpečí hnízda. Nic víc ho nemusí zajímat. Plně zaměřil svou pozornost zase na okolí, ponořené v hustém šeru. Pod ním ústil nízký tunel, temný a tichý, za kterým pak začínal jeho nový domov. Rozlehlou podzemní jeskyní s ohromnými krápníky zněl pouze hukot nedalekých vodopádů, jež cloniky výhled ven. Kdyby prokličkoval mezi nimi, mohl by jemnou tříští vyletět ven. Mohl by se znovu nadechnout vzduchu, ve kterém by se slabě neozývala hlína, kámen a minerály. Mohl by navštívit Valku. Uspat vzpomínky.

Ne. Nesmí. Kdo by pak pohlídal hnízdo? Bezzubka a Luna měli už tak dost starostí, než aby se zabývali něčím podobným. Slíbil jim, že si to vezme pod křídla, nesměl je zklamat.

Klidnou vodu podmořského jezera zvířil pohyb. Pozorně zvedl záhlavní štíty a začichal. Určitě drak. Podle rychlého, nepravidelného plácání křídel, které přes vodopády konečně uslyšel, nejspíš mládě. A… bouřkořezí? Překvapeně naklonil hlavu, zatímco uvolňoval drápy, aby se mohl okamžitě spustit níž. Někoho svého druhu tu nečekal. Vždy bral sebe samého jako typický příklad a své sourozence spíš řádil mezi výjimky. S jeho štěstím ale mohlo jít o podobného výtržníka.

Mohlo by dokonce jít… Ne. Oni už přece dávno vyrostli. Když je viděl naposledy, uměli létat skoro stejně dobře jako on sám. Jenže i tak. Copak mezi nimi neměl sestru? Sice jednu, ale o to víc starostlivou i ztřeštěnou zároveň. Na rozdíl od ostatních na něj a jeho smysl pro opatrnost brala tolik ohledů, kolik šlo. Samozřejmě že ji měl nejradši, zvlášť když bratr nevydržel v klidu ani minutu. Mohla najít Skrytý svět? Co když založila rodinu? Co když se z něj nevědomky stal strýc? Unesl by to vůbec? Starat se o hnízdo je jedna věc, o vlastní krev druhá. Možná proto tolik dbal na bezpečnost hejna. Vynahrazoval si, co ztratil.

Plácání zesílilo. Tolik se zabral do myšlenek, že skoro zapomněl na svůj prvořadý úkol. Zatlačil vzpomínky tak hluboko, jak dokázal, aby ho už nic nevyrušilo. Jediným pohybem se pustil nohama i ocasem. Podobný těžkému stínu propadl téměř až k hladině, než roztáhl všechna čtyři křídla a na místě zastavil. Náhlý tah ve svalech sice pocítil, ale dlouhé hodiny neúnavného létání je zocelily, takže to sotva zaznamenal. Místo toho se plně soustředil na vylekané kníknutí vydané drobným tvorem, který se snažil prudce zabrzdit. Byl příliš blízko. Spustil se příliš pozdě.

Sotva se stihl natočit tak, aby mu panikařící mládě nenarazilo plnou rychlostí přímo do břicha, než oba nedobrovolně zamířili vstříc vodě. Aniž si to pořádně uvědomil, schoulil se kolem tělíčka jako ochranný štít. Na plecích cítil jeho splašený dech, do břicha ho občas zasáhly zběsilé kopance, ale většina z nich dopadla na membrány překrývajících se křídel, která je oba uvěznila v těsném prostoru. Měl čekat, že zpanikaří. Co si myslel. Pro okřídlené hvězdy!

O záda se mu rozbila vodní hladina. Zahučeli pod ní s děsivou rychlostí, načež se mládě začalo bránit ještě chaotičtěji a prudčeji, až stisk nakonec povolil. V kalném okolí neviděl téměř nic, jen světlejší skvrnu zmírající se hned vedle. Přetočil se, aby ho chytil do drápů, jenže neustálé náhlé pohyby mu něco takového značně ztěžovaly. Několikrát sevřel pouze vodu, než pod drápy ucítil drobné nohy. Okamžitě stisk zesílil. Pokud by ho teď pustil, v tom zmatku by se velice pravděpodobně utopilo. Zamával křídly. Když si nemohl pomoct kopáním, šlo plavání ztěžka, po několika mohutných úderech obou párů zbývajících končetin však ucítil, jak tlak okolní masy povoluje, jak se jeho šupiny vymaňují ze zajetí dusivého a zároveň životodárného živlu. Stačilo pár dalších rychlých záběrů, během nichž do vzduchu vyletěla vodní tříšť, aby vyklouzlo zpod hladiny i mládě.

Nevšímal si kuckání a kňourání, které se začaly ozývat pod ním, místo toho prudce vystoupal až k římse, kde byl předtím zavěšený, a opatrně položil malého tvora na pevnou skálu. Vzápětí dosedl vedle, aby zkontroloval, jestli mu nehrozí nic vážnějšího. Sotva se ho však dotkl, drobné tělo sebou vyděšeně cuklo a do tlapy ho lehce škrably drápy. Zavrčel. Ten zvuk mládě zarazil na tak dlouho, aby si ho konečně pořádně prohlédl. Znatelně se uvolnilo, i když ho stále pozorovalo s notnou dávkou nedůvěřivosti. Uvědomilo si, že patří ke stejnému druhu, kvůli šeru ale nejspíš nepoznalo, před kým to vlastně stojí. Podrážděně zaprskalo, načež zvýšilo hlas do naříkavého volání. Naklonil hlavu. Znělo to jako…

Na okraji skály zaskřípaly drápy doprovázené temným vrčením. Prudce se otočil, připravený ubránit je oba před nezvaným vetřelcem. Místo toho se před ním výhružně krčila tmavošedá bouřkořezka se světlejším břichem a červenými stíny na hřbetních ostnech, okrajích čelních rohu i záhlavních plátů a na křídelních drápech. Jak její zuřivostí zúžené zornice putovaly po jeho těle, objevovalo se v nich poznání, chvěly se. Ne strachem, spíš jako by sama sebe nutila se uklidnit. Pomalu upustila od výhružné pozice a popošla mírným obloukem do strany, směrem k mláděti. Hrdě se narovnal, protože vytušil, že od ní už nebezpečí nehrozí, a ladně uhnul. Určitě matka. Pozorně sledoval, jak i ona kontroluje svého potomka. Nemohl si pomoci cosi na ní v jeho mysli budilo zamlžené vzpomínky. Nevěděl jaké. Připadala mu pouze vzdáleně povědomá, nedokázal však její obraz nikam zařadit.

„Utekl?" nadhodil, zatímco ona pečlivě očichávala malé. Krátce k němu zvedla pohled, pak rychle, avšak o nic méně důkladně, dokončila prohlídku a narovnala se.

„Ne," odpověděla zdánlivě nevzrušeně. „a od tebe bylo něco takového značně nezodpovědné."

Překvapila ho. Jak slovy, tak tónem. Jeden by čekal, že po něm bude dál večer, že mu zařve do tváře, aby dala najevo mateřské rozčilení z ohrožení potomka. Párkrát roztáhl rozpůlené záhlavní štíty. Nějak nedokázal najít vhodnou odpověď.

„A to, že tvoje mládě letělo ven, nezodpovědné snad není?" nadhodil nakonec.

„Ne, když jsem s ním," namítla okamžitě.

„Ano, a přesně proto, že jsi má něj dohlížela, jsme zahučeli do vody," potřásl hlavou. „Kdybych měl zlé úmysly, už bychom byli dávno pryč."

„Věděla jsem o tobě. Vždycky jsi z nás byl nejopatrnější, dalo se předpokládat, že v tom budeš pokračovat. Navíc jsme tě sem viděli letět."

„Z nás?" hlesl. Na nic jiného se nezmohl. Do vědomí se mu pomalu položilo poznání, zabalené do dávných vzpomínek jako do trnitých větví.

„Ty jsi… zapomněl," zkonstatovala celkem překvapeně. Ani ona však nic víc nedokázala. Plece se jí zachvěly, ocas schlípl a křídla se úzkostně přitiskla k tělu. „Zapomněl."

Rozhostilo se mezi nimi ticho, jenže on to stěží vnímal. Díval se do už pohřbené minulosti. Do míst a chvílí, jejichž neustálé připomínání ho bolelo natolik, že je odstrčil. Vnímal skupinku čtyř dráčat. Všechna vypadala podobně jako to, se kterým se nedávno zřítil do vody, snad vyjma zbarvení. Dvě v různých odstínech hnědé a okrové - jeho sourozenci. Poskakovali a neustále pobízeli zbylé dvě dračice. Díval se na ně ze svého místa stranou, kam se usadil sotva před pár minutami, když přiletěli. Tmavošedá samička jejich výzvě vyhověla, se smíchem po nich skočila, ale ta druhá…

„Nikdy," zašeptal. „Nikdy bych na vás nemohl zapomenout. I když je to tak dávno. I když mě bouře unesla tisíce mil od vás, nikdy jsem nezapomněl. I když jsem se tak moc snažil."

„Nehledals nás," namítla, přesto jí v hlase zněla určitá úleva.

„Jak jsem měl vědět, že tu jste?" potřásl hlavou, aby zahnal rozmlžený pohled. „Jsme spíš samotářský druh, s ostatními se moc nestýkáme." Pak zmlkl. Vlastně… mohl se vůbec bránit podobným argumentem? Copak mohl tvrdit, že se o své nové hnízdo zajímal natolik, aby ho celé poznal?

„Čekali na tebe," oznámila po chvilce. „Několik dní."

Neodpověděl. Neměl tušení jak zareagovat. Oni čekali. Počítali, že si jich všiml a že se k nim vrátí. Ke své rodině. Ke své spřízněné duši. Znovu se mu vybavilo pobřeží se třemi hrajícími si mláďaty, jeho vrstevníky. Čtvrtá se na ně jen krátce podívala, než se ladně otočila a téměř líným krokem zamířila k němu. Přestal vnímat oba své sourozence i kamarádku z hejna. Veškerou jeho pozornost si zabraly bílé šupiny, na rozích, hřbetě a záhlavních štítech doplněné lehce duhovými, načervenalými odlesky. Pohroužil se do očí zbarvených jako krev, jako by je už nikdy neměl pustit. Nemluvili spolu. Jen si sedla vedle něj, obtočila si nohy ocasem a ve všeříkajícím tichu pozorovali své blízké.

„Kde jsou?" zvedl náhle hlavu. Musel ji vidět. Musel se přesvědčit, že ona tu bouři přežila. Celá ta léta doufal, že ji vítr zanesl domů, že i kdyby spadla do moře, vlny by ji vyplavily na jednu z nemnoha pláží líhného ostrova. Že by se vyčerpaná, promočená a možná i nešťastná dostala do bezpečí hejna. Jenže… co kdyby ne? Co kdyby…

Dračice, její sestra, kývla hlavou k tunelu v jednoznačné výzvě. Popostrčila mládě, které se nemotorným klouzavým letem pustilo zpátky. Ona sama však zůstala a ocasem položeným přes plece zarazila i jeho.

„Počkej," požádala. „Vím, za kým ve skutečnosti jdeš. Neptej se. Nehledej. Před lety… odlétla tě hledat a ještě se nevrátila."

Jeho srdce přestalo bít. Jen na zlomek sekundy, na kratičký moment, ale stejně to stačilo k vyvolání palčivé bolesti. Dech se mu zkrátil, nohy povolily. Klesl na římsu. Kdyby mu to náhlá slabost dovolila, okamžitě by zamířil k vodopádům. Vylétl by ven a křižoval svět tak dlouho, dokud by ji nenašel. Jeden by čekal, že dlouhé odloučení jeho city spíše utlumilo. Jenže spřízněnou duši najde drak jen jednou za život. A ta šance se neopakuje.

„Nech ji," přerušila jeho myšlenky. „Ona se vrátí. Pokud bude moct, vrátí se. Už několikrát se ukázala, i když jen na den nebo dva. Jen čekej."

Chtěl odseknout. Chtěl zařvat, že něco takového zkrátka udělat nemůže! Jenže co Bezzubka? Co jeho dávná známá a sourozenci? Měl je opustit, už zase, nechat své nové hnízdo bez zodpovědného strážce?

Odevzdaně potřásl hlavou a pomalu se zvedl. Beze slova sklouzl z římsy, křídla roztažená k plachtění. Za sebou slyšel tichý svist vzduchu otírajícího se o šupiny. Pustil ji před sebe. Dohnalo mládě, které už zatím stihlo dorazit skoro na konec tunelu, a bouřkořezka se ujala vedení. Následoval ji skrz les skalek obklopených milovanou září, ale nevnímal. Myslel pouze na jediného draka. A toho nespatřil, ani když dorazili k souboru jeskyní nedaleko od shromažďovacího krystalu. Možná se z nich vyřítil nadšený bratr tak prudce, že je málem oba srazil, možná kousek za ním následovala podobně zbarvená sestra, z náhlého shledání stejně šťastná, jenže bílé ladné tělo se neukázalo. Nezvykle zbarvené oči se nevynořily ze tmy, aby ho přivítaly a ujistily, že se všechno zlepší. O obou svých sourozencích si myslel, že už je nikdy neuvidí, a těšil se z jejich opětovné přítomnosti v životě, spřízněnou duši však nahradit nedokázali.

Počká. Nezáleží, jak dlouho to potrvá. On se nevzdá. Každý den bude strážit hejno a neustále kontrolovat vodopády, toužebně na ně hledět, jako by ji tím mohl přitáhnout zpátky. Bude prosit hvězdy o smilování a doufat, že ho vyslyší. Že vyřídí svému poslu na zemi, aby se vrátil a našel to, co ztratil. Bude sedávat u ústí podzemního komplexu, dokud se Hvězdopravka neobjeví ve spršce tříště, jež jí na šupinách vytvoří duhu.

Zdravím. Snažím se minulou výzvu trochu doplňovat, což mi přijde fajn, ale zároveň zase nestíhám Odrazy 😅 Hups, moc mi to nejde vypočítat. A hlavně napsat. U Odrazů jsem se zkrátka sekla a nevím jak dál. Ale tady jo. A to je fajn. Jinak ship je Mrakošlap a jakýkoli drak - vybrala jsem si dračici jménem Hvězdopravka (respektive vytvořila), anglicky Starconvey. Odtud název shipu. Neobjevuje se u mě nikde jinde, jde o blíže nespecifikovanou bouřkořezku z Mrakošlapovy minulosti. Jak se dostal k hnízdu Valčina mrazidraka jsem si vymyslela, jestli je někde oficiální verze, tak se omlouvám, nenašla jsem ji :D Nicméně Hvězdopravka je zvláštní ještě tím, jak vám určitě došlo, že se narodila jako albín. Proto červené oči a bílé šupiny. A to je ode mě asi vše. Ještě mi zbývá pár shipů, tak uvidíme, jestli se k tomu kdy vůbec dostanu. Ráda bych. Zvlášť když začínám přemýšlet i o účasti na letošním ročníku, i když poněkud jiným stylem než dosud. Tak snad brzy u Dagcup :D