Wallaeky naposledy zkontrolovala uzly na kožených popruzích, které přidržovaly část její výbavy u sedla, a pořádně dopla brašny. Se Střelcem stáli kousek mimo střed tábořiště, aby nepřekáželi. Bylo časné dopoledne, snídaně už proběhla a všichni se teď věnovali buď úklidu, nebo svým pracím. Ona tu svou už měla hotovou - potřebovala ji odevzdat co nejdřív, protože odlétala už během první poloviny týdne, přesněji řečeno druhý den po přistání na ostrově.

„Už odlétáš?" ozval se známý hlas. Dívka se otočila.

„Už musím. Nemůžu nechat své přátele čekat," usmála se.

„Vždyť ses ani hromadně nerozloučila," namítla Destiny.

„Nemám loučení ráda," potřásla Wallaeky hlavou. Všem už jsem to řekla, ale samotný odchod mám raději, když se nenápadné vytratím." Pohladila Střelce a lehce se vytáhla do sedla.

„Tak ahoj," usmála se Destiny. „A užij si to."

„Díky," kývla Wallaeky. „Hodně štěstí. Tobě i Danhel." Pak, v obavách z trapné chvilky, pobídla smrt vzhůru. Otočila se a naposledy zamávala. Dívka dole její pozdrav opětovala.

***

*10.-17. července 2020
Ship: Stalka (Kliďas, Valka)

Myslel si, že nezná slzy. Nebo aspoň ne slzy smutku. Když zemřel jeho otec, neplakal. Ani když odešla i jeho matka. Věděl, že tu s ním nebudou věčně, že jejich konec nadejde, a to brzy. Vyrovnal se s tím už během mládí, dávno před samotnou ztrátou, i když ho pak hluboce zasáhla. Proto neplakal. Ano, oni si slzy zsaloužili, jenže on, prvorozený, se musel vzchopit. Pro ně, pro jejich památku. Pro svůj lid. Nečekal ale, že mu do života vstoupí i třetí smrt. Nepředvídaná, náhlá, zdrcující. Nečekal, že se jeho srdce rozbije na střípky, že se duše potrhá. Nikdo to nečekal. Nemohl. Nešlo to předvídat.

Ten den, kdy si jí pořádně všiml poprvé, foukal nezvykle silný vítr. Všichni mladí válečníci se pod vedením jeho nejlepšího přítele Tlamouna shromáždili v aréně, včetně štíhlé hnědovlásky, jedné z nejstarších dívek ve skupině. Zatímco ostatní svírali sekery nebo meče, ona si nesla obyčejnou hůl z pevného dřeva, se středem omotaným kůží. Slyšel pobavené poznámky na její účet, ale byl hodně zvědavý, co s ní hodlá dělat. Holí se přece drakům ubránit nedokáže!

Mýlil se. Častokrát přihlížel jejich tréninku a všiml si, že vždy, když se jedna z těch bestií vypustila, držela se stranou. Jako by jí nechtěla ublížit. Když ji ale drak nakonec zaregistroval, bránila se. Nic víc, pouze uhýbala a odrážela jeho rány, neútočila. Dívala se mu zpříma do očí, ale ne agresivně. Snažila se ho uklidnit i během mrštných pohybů, kterými se mu vyhýbala. Její hůl nikdy nezabila. Vždy pouze varovala, že je schopna roztříštit kost, ale nikdy to neudělala. A draci ji po čase vždy nechali na pokoji.

Nikomu to nepřišlo divné, Tlamoun vždy říkal, že takhle hubení lidé za tu námahu drakům nestojí. On si ale myslel něco jiného. Pozoroval její souboje. Došlo mu, že mezi ní a draky probíhá bezeslovná komunikace, které nerozumí nikdo jiný. Zaujala ho právě tím, ale i něčím jiným - nikdy neublížila víc, než bylo třeba. Sice to nezměnilo jeho názor, že draci jsou krvelačné bestie, které zabíjejí pro potěšení, ale možná šlo tehdy právě o to. Možná ho přitáhl pouze kontrast toho, jak taková zrůda ustoupí před patnáctiletou dívkou, která neprolila ani kapku její krve.

Tenkrát to považoval za slabost. Za neschopnost postavit se drakům zpříma. Teď mu ale její chování připomínalo spíše dokonalé sebeovládání. Jako by věděla, že bude mít pokoj, když těm bestiím ukáže odhodlanost a vytrvalost, když nepovolí a nedá jim ani záminku k tomu, aby si mysleli, že by ji snad mohli porazit. Mezi všemi Vikingy ona jediná dokázala pomocí pouhé hole to, co nikdo před ní. Postavila se drakům a bez krveprolití je zahnala. Pod tou slupkou vyrovnané válečnice se ale skrývala milá a citlivá duše.

Procházel lesem. Prsty se lehce dotýkal topůrka sekery. Dračí útok mohl přijít kdykoli a on musel být připravený. Hnědovláska při každém cvičení v aréně zmizela do lesa a vracela se až večer, zdálo se ale, že on a Tlamoun si toho jako jediní všimli. Nebo to zajímalo jenom je. V každém případě toho odpoledne prohledával prostor pod korunami stromů sám.

Přivedly ho k ní až hekavé nádechy, téměř neslyšný dupot a sem tam silnější rána. Přiblížil sek okraji nehluboké kotliny s jezerem. Cvičila. Chvíli pozoroval, jak kolem sebe krouží holí, odráží pomyslné útoky, jak bojuje, jako by tancovala. Pak se mu ale pod nohama uvolnila sprška kamínků, chodidla podklouzla. Zavrávoral, aby udržel rovnováhu, a rychle seskákal až dolů. Právě včas, aby spatřil hůl mířící na jeho hlavu. Než ji stihl zachytit, sama od sebe zastavila a dívka držící druhý konec si ho zkoumavě prohlédla.

„Působivý," poznamenal. Pokrčila rameny a stáhla hůl.

„Nutný." Víc neřekla, jen odložila tyč a klekla si k jezeru, aby si opláchla obličej. Od toho dne chodil za ní. Cvičili spolu, i přes to, že byla o deset let mladší, se z nich stali přátelé. Pak si vždy sedli na břeh a povídali si. Trochu zpocení, ale spokojení se loučili na kraji vsi. Jednou se jí zeptal, proč si jako zbraň vybrala hůl.

„Hůl nezabíjí," odpověděla vážně. „Hůl netrhá maso, nepřetíná šlachy. Neseká končetiny, nepáchá nenapravitelné škody. Jen varuje, že kdyby chtěla, umí být i nemilosrdná."

Jako ona. I ona, hnědovláska s copy do půli zad, v sobě skrývala neskutečnou sílu, kterou dokonale ovládala a usměrňovala. Miloval to na ní. Nezkrotnost, kterou dokázala v některých chvílích projevit, i když ne vždy vhodně. Tichou. neústupnou sílu, která nutila draky se stáhnout. I přes to ale byla milá. Citlivá, a přece silná. Jemná, ale odhodlaná. Kéž by mohl být jako ona. Ona by neplakala. Držela by své slzy na uzdě, nedovolila by jim skanout, protože by ji jejich lid potřeboval. Ale on to nedokázal. Nedokázal si tváří v tvář té nejzákernější smrti ze všech udržet suché oči a nehybná ramena.

„Takže tohle... to jste opravdu zažili?" zeptala se se zájmem. Příběh o tom, jak spolu s Tlamounem hledali ztracený poklad Hamishe II., ji očividně nadchl, přestože skončil nezdarem. Přikývl. Seděli na břehu jezera a v klidu si povídali, přesto na ní zřetelně viděl známky napětí. Když se zeptal, co se děje, okamžitě smutně protáhla tvář.

„Jen přemýšlím," odpověděla. „Jsem ráda, že zítra nemusím do arény." Zvědavě na ni pohlédl. Nechápal. Proč? Ten den se ale nezeptal. Když na ni pak pohlédl během slavnostního ukončení výcviku, kdy ten nejlepší mladý válečník bude mít tu čest zabít draka, nespatřil závist, hrdost, uraženost, dokonce ani vztek, které čekal jen ze zvyku. Ne, spatřil pouze smutek a lesk slz, jimž nedovolila skanout. Když se jí začal ptát, odvrátila se a odmítla odpovědět. Možná dorazila k aréně, ale stoupla si co nejvíc dozadu, nejásala v davu, ani svého spolužáka nepovzbuzovala křikem. Nechápal. Co se stalo? Vždyť o tomhle okamžiku přece sní každý mladý muž i žena. O tom, že bude vybrán, aby sám porazil draka. Zapálila tím další plamínek jeho zvědavosti a touhy ji poznat.

„Nezasloužil si to," odpověděla, když to téma načal v jejich rokli. Nejdřív si myslel, že mluví o mladíkovi, ale pak mu došla nemožná skutečnost. Ta slova ho rozzlobila i zarazila. Draci jsou zrůdy, bestie bez slitování. Zaslouží si všechnu bolest, kterou mohou zakusit.

„Nesnaž se mi to vymluvit," přerušila jeho protesty a v očích jí blýskl oheň, který tak miloval. „Draci na nás možná útočí, ale proč? Kdybychom je nenutili s námi bojovat a pokusili se jim porozumět, nejspíš by přestali. To, že jim nerozumíme, ještě neznamená, že nemají city a vědomí. Ale to většina z vás odmítá vidět." Trhl sebou, jako by mu dala políček. To si opravdu myslí o dracích, o těch stvůrách bez jediné emoce? Odešel. Ale jeho hněv netrval dlouho. Ani nemohl.

Časem její názor začal tolerovat. Neměl na výběr. Miloval ji, ale to znamenalo přijmout celou její osobnost, nejen ty líbivé části. Nakonec se mu to ale podařilo, přestože až díky krveprolití a válce. To už byl náčelníkem. Náčelníkem bez ženy, která by za každé okolnosti stála vedle něj, která by svou lásku rozdělovala mezi něj a jejich potomky. A i když miloval štíhlou hnědovlásku, nenašel odvahu ji požádat o ruku. Vzklíčilo mezi nimi silné pouto, jež nechtěl zničit. Jednoho dne se ale pevně rozhodl, že až na to bude vhodná chvíle, poklekne před ní.

Kolem zuřila bitevní vřava. Od srážejících se zbraní sršely jiskry, ostří sekala do masa a probouzela zoufalé hlasy volající po smrti, po konci utrpení. A uprostřed toho všeho se jako hrozivý postrach pohybovala ona. Hůl ztratila už dávno, stejně jako on sekeru. Bila se pěstmi. Rozháněla se kolem sebe, mrštná jako kočka, rozdávala rány a protiútokům se vyhýbala, procházely kolem ní jako pouhý závan. I přes to, že neměla nic ostrého a nepřátele chránilo brnění, se každý, kdo se jí postavil, skácel v bezvědomí do podupané trávy. Klidná vodní hladina jejích očí se změnila v zuřící bouři, která vytváří obrovské vlny, tříští je o útesy a zpěněné hřbety vzedme právě tak vysoko, aby ničily. Před blesky sršícími do okolí muži, kteří se odvážili vtrhnout do jejího domova, zakolísali. On ale ne. On se rval vedle ní, schytával a vstřebával údery, jen aby je pak vrátil dvojnásobnou silou. Byli hroziví. Neporazitelní. Ničiví.

Bitva je pohltila. Nevnímali, jak běží čas, ruce jim ale těžkly a dech se zrychloval. A pak najednou bylo po všem. Stáli uprostřed bezvládných těl. Zadýchaní, s klouby prstů odřenými, bolavými pažemi a několika modřinami, ale to je nezajímalo. Porazili své nepřátele. Vyhráli. V tom okamžiku ale bylo víc emocí, než si kdokoli z nich uvědomoval. Smutek nad vlastními padlými. Radost z vítězství. Smíření. Uspokojení.

Ta chvíle se dala popsat jen jako magická. Kdoví proč si vzpomněl na známou vikinskou píseň, spíše veselou než smutnou. Tichým a chraptivým hlasem nejdřív vybroukal melodii, než se s očima upřenýma na bezvládné muže pustil do slov.

„Já dám se vlnám na pospas,
sám zbrázdím oceány.
Snad příboj strastí mine nás,
když budeš ženou mou."

Odmlčel se, jemný vítr se mu ovíjel okolo tváře s počátkem rudého vousu.

„Ni slunce žár, ni krutý mráz
mi v cestě nezabrání,
když na dlani mi srdce dáš
a lásku věčnou přislíbíš."

Opět zmlkl, tentokrát ale ne kvůli dechu. Tuhle píseň nemohl muž ani žena zpívat sám a on doufal, že hnědovláska, s níž právě bok po boku bojoval a vyhrál, cítí to samé, co donutilo ta slova vytáhnout i jeho. Chvíli jen hleděla do dálky, zvláštně skleslá i klidná zároveň, pak ale nabrala do plic vzduch. V jejím hlase zaznělo cosi, co prozrazovalo, že píseň má pro ni daleko větší význam, než se může na první pohled zdát.

„Můj milý, ráda odpovím,
z tvých slov mě závrať jímá.
Leč chrabré skutky oželím,
když v náručí mě třímáš."

V dokonalém souladu pozvedli pravé ruce a v polovině předloktí je zkřížili mezi sebou tak, že když natočili hlavy, viděli si do očí. Pak udělali krok, pak druhý a třetí. Vyměnili směr otáčení a prohodili pravou ruku za levou. Lehce se na sebe usmáli. Pak se k sobě obrátili čelem, spojili dlaně a z pozvolných pohybů se stal skákavý tanec. Další sloka náležela opět jemu.

„Já dám ti prsten ze zlata,
já básně začnu skládat
a rád tě před zlem ochráním,
když budeš mě mít ráda."

Teď už se jim úsměvy roztáhly po celých tvářích. Píseň i tanec znali oba, pohybovali se díky tomu ve vzájemné shodě a souladu. Hnědovlásce se opět blýsklo v očích, tentokrát šlo ale o sluneční paprsky, které si hrají s vlnkami, ne o smrtící bouři.

„Co já se zlatým prstenem,
já básně nechci slýchat už.
Já toužím po obětí tvém."
„Já toužím být jen tvůj."

Hleděli si do očí, když smíchali své hlasy a nechali je stoupat nad bitevní pole.

„Já láskou chci tě zahrnout,
tancovat i zpívat
a slasti, strasti veškeré
chci ve dvou dál prožívat.

Já dám se vlnám na pospas,
sám zbrázdím oceány.
Snad příboj strastí mine nás,
když budeš ženou mou!"

Zvedl ji a zatočil se, až jí copy zavlály kolem těla. Jemně ji pak postavil zpět na zem, zatímco ona se na něj usmála.

Už tehdy v sobě ta píseň skrývala víc, než se mohlo ostatním zdát. Přestože se k zásnubnímu daru, železnému náhrdelníku, odvážil až později, už v ten den je na celý život svázalo nezničitelné pouto. A když před celou vesnicí řekli oba své: „Ano," věděl, že je může rozdělit už jen smrt. Šlo o jeden z nejšťastnějších dní jeho života. Ten další nadešel až po několika letech, kdy v náruči sevřel malý tichý uzlíček. Nekřičel tolik jako ostatní děti, jen si ho prohlížel těma svýma velkýma zelenýma očima. A pak se dostavil ten nejbolestnější okamžik, který kdy zažil. Jeho žena se už léta snažila přesvědčit ostatní, že se s draky dá domluvit, ale v ten den se jí to vymstilo. I když uměla zacházet s mečem, v tu rozhodující chvíli nebyla schopná ho použít.

Draci zaútočili. Blpané se jim hrdinně bránili. A přesto se mezi nimi vyskytl jeden, který se ty bestie nesnažil zabít. Viděl, jak štíhlá hnědovlasá žena zadržela ruku vousatého Vikinga, který se právě chystal spustit napřaženou sekeru. Cosi zakřičela. Do té chvíle bezmocný děsovec obludný se prosmýkl kolem nich a vzlétl. Pak se najednou zarazila, pohled zakotvený na jediném domě. Rozběhla se.

Otočil hlavu a spatřil, jak na jeho střeše přistává čtyřkřídlý drak a vlézá dovnitř. Zařval a snažil se probojovat si cestu za svou ženou, ke svému malému synkovi. Hnědovláska ale k domu doběhla první. Kupodivu se budova nezapálila, ani se neozvaly zvuky boje. To mu ale nezabránilo ještě zrychlit. Jestli ho ten drak připraví o rodinu, neodletí odsud. Krutá bestie žíznící po lidské krvi, bez soucitu a emocí.

Vrazil dovnitř. Jeho žena držela v ruce meč, ale čepel byla pokleslá a ona se tiskla ke stěně. Drak k ní pomalu přibližoval hlavu, v pozadí zněl známý dětský pláč. Tak to ne! Jeho milovanou mu nikdo nevezme! S řevem se vrhl na bestii před sebou, ale drak prudce trhl hlavou a mezi zuby se mu vyvalily plameny. Dřevo domku chytilo okamžitě.

Škyťák, proletělo mu hlavou. Vrhl se přes oheň a dopadl do kotoulu. Jemně sebral svého syna se škrábancem na tváři z kolébky a pak se otočil po křiku své ženy. Drak ji držel ve spárech a odnášel pryč.

„Kliďasi!" slyšel, ale nemohl udělat vůbec nic. Dokázal zachránit jen sebe a svého syna, přesto mu draci vzali to nejcennější. Kdyby mohl zařídit, aby čtyřkřídlý tvor odnesl jeho, bez zaváhání by to udělal

Slzy. Ona si je zaslouží. Byla bojovnice, válečnice. A i když neměli její tělo, o smrti náčelníkovy ženy nikdo nepochyboval. Proto na vodu spustili jen samotnou loď, bez nákladu. Jeho žena má právo na stejný pohřeb, jako kterýkoli velký náčelník v historii Blpu.

Jen matně vnímal, jak v pozadí kdosi pronáší slavnostní slova. Hned vedle něj hořel koš se dřevem. Zahleděl se do plamenů lesklýma očima. Válečnice. Bojovnice. Manželka. Matka. Konečně mohl nechat hrot šípu vzplát. Pomalu a jakoby s námahou natáhl tětivu tak, až se prsty dotkl tváře. Až vypustí jasně hořící střelu, uzná konec. Uzná, že jeho hnědovláska odešla a už se nevrátí. Zatímco on tu se svým synem zůstal, její duše už vstoupila do Valhally. Zavřel oči, aby zadržel příval slz. Až planoucí šíp opustí luk, až se ramena zbraně vymrští a tětiva práskne, budou po celý zbytek jeho života odděleni.

„Sbohem, Valko," zašeptal a tětiva mu vyklouzla z prstů.

***

Pohodlně se opřela o vaky za sedlem a založila si ruce za hlavu. Čekala je ještě dlouhá cesta. Nedalo jí to a opět si vzpomněla na mapu s básničkou.

Mezi živými sloupy s reliéfy vrásek,
jimž pichlavou košili vždy drží pásek,
hledej ten jeden, který kabátu se vzdal
navzdory houfům okolních masek.

Chvilku jen bezcílně bloumali lesem, nad čímž se teď lehce usmívala, než narazili na modřín. Polovina jeho jehličí ležela na zemi.

„No samozřejmě," pleskla se rukou do čela. „Jediný opadavý jehličnan. Že nám to nedošlo?" Vzápětí obdržela drsný šťouchanec, až zavrávorala.

„Hele!" ohradila se vůči takovému chování, ale Střelec si jí nevšímal. Povzdechla si. Teď se musí soustředit na zadání. Prohlédla do větví. Po několika pokusech se konečně dostala mezi ně, ale prohledala už celý strom a po papírku ani stopa. Když slehla, zjistila, že plížívá Smrt obhlíží kořeny. Pomohla mu a brzy sevřela v ruce malý kousek papíru.

„Ha!" usmála se a posadila, aby mohla přečíst zadání.

Smutek a loučení.

„Cože?" vydechla nevěřícně. Takhle krátké zadání ještě nikdy nedostala. Ne že by jí to nějak moc vadilo. Při pohledu na strom za sebou ale dostala úžasný nápad.

„Osten," poprosila Střelce a vytáhla od pasu dýku.

Když si strom o nějakou chvilku později prohlížela, zjistila, že se jí výsledek i celkem líbí. Měl přesně takovou atmosféru, jakou chtěla. Původně přemýšlela nad sochou uprostřed kmene, ale protože by něco takového muselo dopadnout katastrofálně, rozhodla se nakonec pro reliéf - konec konců, aspoň to ladí s básničkou. Byla se svým dílem spokojená na nejvyšší míru, dokonce i teď, když letěla vstříc starým přátelům, a dokonce i přes skutečnost, že se na tomto ani dalším ostrově nezúčastní soutěže.

I přes to, že během následujících tří týdnů nebude mít tu možnost, protože bude s přáteli, byla odhodlaná úkoly dodělat. Sice nebude v hodnocení, ale co. Tady přece jde o zábavu, ne?

Tak, a Stalka je konečně venku! Upřímně, myslím si, že je to opět jeden z povedenějších kousků, i když to nemá moc samostatný děj. Posuďte sami. Úvody i závěry doplním, jen mi dejte čas.

Aktualizace: Stalka už dostala svůj úvod i závěr, přestože oba krátké. Zbývá poslední, Hiccstrid.

Au revoir