„Neříkej mi, žes s sebou vzala i Phantoma," potřásla Wallaeky hlavou, zatímco si s kamarádským zájmem prohlížela tmavohnědého hada s béžovými znaky po celém těle, který se obtáčel kolem Destiny.

„Nechtěl zůstat doma," vysvětlovala druhá jezdkyně napůl omluvně.

„Vždyť Hel si s sebou Stína vzala taky," zapojila se do rozhovoru dívka s dlouhými světle hnědými vlasy svázanými do culíku. Působila klidným, milým dojmem, jako by byla připravená každému poradit a pomoct. Vedle hnědočerveného garvana s vyrovnaným výrazem se celkem tyčila, její výška se pohybovala lehce nad průměrem, což ve srovnání s nižším drakem vypadalo trochu zvláštně.

„Tys neslyšela Kernyho, jak vykřikl, když ho kousl?" doplnila a usmála se.

„Včera večer?" ujišťovala se Wallaeky. Destiny se trochu stáhla, přesto pozorně poslouchala každé vyřknuté slovo. Její kamarádka potřásla pobaveně hlavou. Zvyk mladého vlčete jménem Stín znali všichni. Rád se totiž zezadu připlížil k mužským jezdcům, aby jim nohu jemně sevřel ve svých čelistech. Vypadal, že si užívá, jak pokaždé leknutím naskočí. Jednou už se mu sice stalo, že ho jeho oběť v sebeobraně nakopla, své zábavy se ale nevzdal.

„Jo," přikývla třetí dívka, stále s úsměvem na rtech.

„Ještě že nejsme kluci, co?" potřásla Wallaeky pobaveně hlavou a chystala se obrátit zpět k Destiny, když v tom je přerušil známý řev.

„Díky, Soumraku," pohladila Anabeth svého běsa s bílým břichem, koncemi ocasních letek, tlapami a dvěma menšíma ušima. „Připraveni na vyhlášení?" obrátila se pak štíhlá dívka s ořechovými vlasy nad lopatky ke své výpravě. Všichni nedočkavě přikývli.

„To jsem tedy zvědavá," poznamenala tiše Anima, vysoká hnědovláska s garvanem.

„Myslím, že Wall má šanci," zapojila se Destiny, prsty jemně přejíždějíc po hadím těle svého přítele Phantoma.

„Uvidíme," zamumlala zmíněná a bylo vidět, že ji chvála sice ne úplně překvapila, ale určitě z ní má radost.

„Tak, abych to neprotahovala. Jako šestý, a tedy poslední se umístil Kerny. Tvůj výtvor nebyl tak zajímavý jako ostatní, i když pobavil, proto jsme se s Andy rozhodly takto." Povzbudivě se usmála na jediného hocha ve skupině.

„Na pátém místě máme Danhelku s opět zajímavým nápadem, ale trošku chaotickým."

„To je abstraktní umění," zamumlala si menší jezdkyně s tmavočerveným děsovcem obludným po boku pod vousy, takže ji slyšelo jen nejbližší okolí - její drak a ochočené vlče.

„Čtvrtá se umístila NikiMiniCz. Tvůj výtvor patří mezi ty, nad nimiž se nejde nerozplývat, bohužel tomu stále něco chybí." Další povzbudivý úsměv.

„A už jdeme na první trojici. Třetí místo zaujala Anima. Ve svém díle jsi nádherně zobrazila Snoplivce."

„To je dobrý, ne?" šeptla dívka ke svému garvanovi, který do ní šťouchl na znamení podpory. Destiny s Wallaeky se na sebe překvapeně podívaly. Jejich jména zatím nezazněla a minimálně mladší jezdkyně měla zatajený dech a napnuté svaly. Nervózně si poťukávala o stehno. Přestože po tom, co si prohlédla dílo své kamarádky, s výhrou nepočítala, nějak si teď nemohla pomoct a prostě doufala.

„Druhá se umístila Destiny. Ve tvém výtvoru byly skvělé vystižené charaktery postav," vyhlásila Anabeth vzápětí a Wallaeky ztuhla. Destiny se pousmála, zjevně byla se svým výkonem spokojená, přestože určitě tak jako každý doufala ve výhru.

„A první místo slaví Wallaeky. Hezký nápad i zpracování, tvé dílo se nám líbilo nejvíce," vyhlásila Anabeth vítězku, která překvapením a radostí nemohla popadnout dech. „Gratulujeme tobě i všem zúčastněným. Až budeš vědět, řekni, jaké hodiny by sis přála." Pět a půl stopy vysoká pořadatelka se naposledy usmála na své publikum a pak spolu se Soumrakem opustili vyvýšenou skalku, aby se připravili na zítřejší cestu k dalšímu ostrovu.

„Já věděla, že na to máš," usmála se na svou kamarádku Destiny.

„Upřímně, já čekala, že to vyhraješ ty," poznamenala Wallaeky. „Ale jsem ráda, že jsi mi věřila. Druhé místo taky není k zahození, ne?" I ona vytáhla koutky do úsměvu. Dalších pár minut se cítila neskutečně trapně a nervózně, když jí všichni gratulovali. Nebyla na takovou pozornost zvyklá a jedinou útěchu jí poskytovala společnost Destiny a Střelce, který odpočíval hned vedle. I ona ale milá slova oplácela a snažila se každou svou větu formulovat tak, aby nezněla povýšeně. Měla pocit, že jí to občas nešlo.

„Uf," dosedla nakonec prudce k jednomu společnému ohni, rozdělanému kvůli jídlu a pití. Večeře už proběhla, teď vládla uvolněná atmosféra, kdy si účastníci chystali místa na spaní a povídali si při tom mezi sebou. Tyhle večerní chvilky měla vždycky nejradši.

„Už se těšíš na další úkol?" přisedla si Destiny. Wallaeky jí byla vděčná, že stočila všudypřítomné téma ohledně vyhlášení k něčemu, co ji neznervózňovalo.

„Trochu," odpověděla. „A ty? Už máš nějaký nápad?"

„Taky," přikývla starší dívka a nechala Phantoma, který se doteď vezl na jejích ramenou, sklouznout na zem. Had okamžitě vyrazil na průzkum terénu, zatímco Destiny se za ním starostlivě dívala.

„Bude v pohodě," prohlásila Wallaeky, protože se jí zdálo, že si kamarádka dělá trochu moc obav.

„Když myslíš..." odvrátila se starší jezdkyně od směru, kterým had zmizel.

„Nepůjdem si lehnout?" navrhla Wallaeky, když se ticho protáhlo.

„Dobře," přikývla Destiny. „Stejně nás zítra čeká dlouhá cesta. Tak dobrou." S lehkým úsměvem zamávala na rozloučenou, protože její místo bylo u Broučka. Jiným se to zdálo nebezpečné, ale Brouček si, stejně jako každý drak, dával pozor, aby své jezdkyni neublížil ani jediným zacukáním svalu.

„Dobrou," usmála se Wallaeky a rozložila si deku hned vedle Střelce, který ji obtočil velkou částí svého ocasu a složil hlavu podél jejího trupu.

„Tobě taky," popřála mu a pohladila ho. Nechala ruku na známém těle a zavřela oči. Netrvalo dlouho a usnula. Celý tábor se postupně uklidňoval a ukládal na noc, nakonec Anabeth uhasila oheň a i ona se ukryla ke svému drakovi, aby v jeho teple přečkala chladnou tmu. Nazítří ráno budou všichni odpočatí a připravení poprat se s dalším úkolem, který je pro ně nachystaný.

***

*18.-24. června 2020
Ship: Meret (Merida, Eret)

Chladný vítr roznášel jemný sněhový poprašek po bílých horách, na kterých se občas vyskytlo nezaváté tmavé místo. Fičel jako smyslů zbavený, objímal svou mrazivou, ostrou náručí vrcholky majestátních štítů.

Někteří tvrdí, že se náš osud pojí s touhle zemí.

Klidná voda řeky, nebo snad fjordu, líně plynula, vytvářela spodní proudy a rozestupovala se před kameny, jež se tyčily až nad hladinu. Na pevném břehu rostla řídká zelená tráva, po několika stopách se ale země zvedala ve vyvýšeninu, na které začínal hustý les. První stromy byly rozptýlené, některé dokonce zasáhly až k jemně se čeřící vodě.

Že je ta země naší součástí, tak jako my její.

Krátká načervenalá tráva obklopovala občasné tuhé keříky, hrubý mech obrůstal kameny, které se ve zvlněné, řídkou mlhou pokryté krajině válely, jako by je tam naházel nějaký obr. Na tom nejbližším, velkém, byly zřetelně vidět vyryté znaky, další podobné úkazy, ale skrýval stín a našedlé chuchvalce, za nimiž se v pozadí rýsovaly obrysy tmavých skal.

Jiní říkají, že osudy všech lidí jsou vzájemně propletené.

Hory sestoupily v pánev porostlou naoranžovělou travou, místy až do červena, lemovaly ji a ztrácely se v dálce a stínu těžkých mraků. Tenká říčka, nebo spíše potok, se prodírala zeminou prostředkem pláně, rovné úseky se střídaly se zákruty, stejně často ostrými jako do pravého úhlu.

Že jsou propletené tak, jako jsou vlákna spletená v sukno.

Pokroucené větve povrzávaly, mezi kmeny štíhlých, zlověstných stromů profukoval vítr. Na malé vyvýšenině hluboko v lese se tyčil megalit, snad dolmen se třemi opěrnými menhiry. Zelený vřes se jemně komíhal, částečně zakrývaly kameny, které nehybně spočívaly na úpatí návrší, pár jich ale bylo vidět i kousek po svahu. Do ticha se ozývalo chraplavé krákání, z něhož běhal mráz po zádech.

Někdo svůj osud hledá.

Les se rozestoupil a odhalil kamenný kruh, megalit z vysokých, tajemných menhirů. Vzdálenější strana mizela v mlzr našedlé jako několik dní starý sníh. Tiše prostupovala mezerami mezi vztyčenými obelisky, s konzistencí hustého mléka přetekla z vyvýšené rovinky, kde prastarý útvar stál, vnikala do prohlubně na hranici lesa a halila kmeny stromů chladného obětí. Zamračená obloha bez jediného slunečního paprsku dodávala krajině pod sebou zlověstný nádech.

Někdo se svým osudem bojuje. Někteří ho nikdy nenajdou.

Jiskřivá vodní hladina se vlnila, sotva dávala znát nebezpečnou, temnou hlubinu, již skrývala. S přesností vlastní jen přírodě kopírovala břeh, na mírně zvlněné části pokrytý hustým lesem. Na skále nořící se přímo s vln jezera se hrdě tyčil kamenný hrad s jedinou věží, kulatou a bytelnou. Za ním se zvedaly svahy travou a lesem porostlých kopců, ustupovaly do větší a větší dálky, až nakonec zmizely v šedavém oparu.

Ale jsou tací, kteří se nechají osudem vést.

Skála stoupala do výšky, vymaňovala se z mlžného sevření a nakonec ostře přecházela v rovinou tuhé naoranžovělé trávy. Mezi stébly seděla rusovláska s kudrnatou, hustou hřívou. Skláněla se nad novým lukem, její vlastnoručně vyrobenou zbraní, kterou měla položenou na kolenou, a nožíkem do ní vyřezávala propletené symboly. Výhled do údolí mezi horami, v němž se povalovala řídká mlha, ji nezajímal. Jemně přejela po svém díle prsty. Vedle ní polehával mohutný vraník s bílým klabonosem a ponožkami. Převrátil se na záda, obrovskými kopyty několikrát nakopl prázdný vzduch a pak se převalil, potřásl hřívou a spokojeně si odfrkl. Rusovláska ho koutkem oka pozorovala, když se však nad nimi ozval orlí hlas, prudce zvedla hlavou a obrátila pohled k nebi. V očích modrých jako záře bludičky jí prokmitla hrdost stejná, jakou se pyšnil křik dravého ptáka.

Tací, kteří se vzepřou zvyklostem, sejdou z pohodlné stezky vyšlapané předky a pustí se trnitým křovím do neznáma.

Vítr se probíral jejími vlasy, cítila jeho chladnou náruč, jak ji ujišťuje, že už není svázaná, že není vězněm ve vlastním domově. Zavřela oči, nechala se svým věrným přítelem obejmout. Doširoka roztáhla ruce a vydala ze sebe radostný výkřik, konečně úplně svobodný a volný. Na víčkách ji polechtala mizející sluneční záře, otevřela tedy bludičkově modré oči a zamávala ze své výšky na Anguse přešlapujícího hluboko dole. Pak se otočila čelem k vodopádu hučícímu jen kousek od vrcholu Babského zubu. Poslední paprsky, které slunce vyslalo, jí zazářily nad hlavou a zbarvily burácející vodu do naoranžovělé zlaté, jako by se jí teď jen kousek od tváře valil z nebes nespoutaný oheň.

Vnořila ruce do okraje proudu, její dlaně naplnily tekuté plameny. Bez zaváhání vodu vypila, po rtech se jí rozlil radostný úsměv. Otočila se se zpět ke slunci a radostně zavýskla. Po tolika letech se konečně cítila volná. Po tolika letech se konečně cítila doopravdy volná. Po tolika letech mohla být svá, nemusela hrát dokonalou princeznu, ani si vzít toho, koho by jí určil turnaj. Lordi se svými syny sice odpluli už před několika měsíci, přesto cítila každý nádech, jako by byl prvním. Svobodně se proháněla lesy a horami své domoviny, zároveň ale pomáhala matce na hradě. Společně našly kompromis mezi jejími sny a povinnostmi.

Slunce zapadlo a Ohnipád pohasl. Poslední zlatavé paprsky ji polechtaly na tváři a zmizely. Byl čas vrátit se domů. Ještě se ze své výšky rozhlédla po zšeřelém světě, než sleze. Zamračila se. Něco se jí nezdálo. Nedokázala přesně určit, co vlastně, přesto s jistotou cítila cosi nesprávného, rušivého. Nespokojený výraz se prohloubil. Povzdechla si a chystala se slézt dolů, když si uvědomila, proč se jí pohled do hornaté krajiny nezdál. Prudce se otočila - aby mohla sešplhat, obrátila se čelem k Ohnipádu - a zapátrala ve známém prostředí.

Tam! Zpoza jednoho ze skalních převisů zasahujících až do údolí se linula teplá záře, ne moc silná, ale zároveň ne dost slabá, aby si jí nevšimla. Přimhouřila pronikavé oči ve snaze zaostřit a napnula sluch. Nemýlila se. Někdo zde tábořil nebo rozdělal oheň. Jeho záře sice zůstávala mihotavá a nijak silná, ale přesto tam byla. Uši jí nyní příliš nepomáhaly - za jejími zády duněl a řval Ohnipád.

Otočila se a začala se sestupem k černému hřebci netrpělivě čekajícímu u úpatí Babského zubu. Jestli někdo táboří v téhle oblasti, měla by o tom vědět. Nebo minimálně její otec, ale k ní se nic podobného nedoneslo. Půjde oheň zkontrolovat, jen pro jistotu. Může to totiž-

Vyjekla, když se jí zpod ruky uvolnil malý kámen a spolu se sprškou štěrku zmizel v hustém šeru. Rychle se natáhla po jiném úchytu a na chvíli zastavila. Zezdola se ozvalo starostlivé zařehtání. Rty jí zkřivil úšklebek a plícemi nabrala co nejvíc vzduchu, aby uklidnila zběsile tepající srdce. Takhle to dopadá, když se nesoustředí. Znovu se pustila do sestupu, tentokrát ale pomaleji a s pečlivě vybíranými úchyty.

Dřív, než se její chodidla, sotva stopu nad zemí, mohla dotknout trávy, ucítila v zádech šťouchnutí, které ji bolestivě přirazilo na skálu. Hekla, ztratila rovnováhu a ve zmatku se pustila. Dopadla na zadek hned vedle kopyt svého hřebce, který ji tak nevybíravě shodil. Zafrkal a sklonil k ní hlavu, aby zkontroloval její zdraví. Rozladěně ho odstrčila.

„To se nedělá," zamumlala si pod vousy, ale hřebec si z brblání své jezdkyně očividně nic nedělal. Když zjistil, že je v pořádku, odvrátil se a zadupal. Dívka vstala a oprášila si z tmavozelených šatů hlínu. Nad několika odřenými a ošoupanými místy jen mávla rukou a bez zbytečného zdržování přivedla Anguse blíž ke skále, aby z ní mohla přelézt na koňský hřbet. Ze země se na zvíře takové velikosti, jaké dosahoval hřebec, nasedalo špatně, takže využívala každé možnosti, kterou známý terén nabízel.

„Ne, domů ještě ne," zavrtěla hlavou, když se hřebec obrátil směrem ke hradu. Tázavě po ní loupl okem.

„Něco jsem ze Zubu viděla," vysvětlila. Potáhla za pravou otěž, posunula levou nohu více dopředu a trochu zatlačila, aby Anguse otočila na správnou stranu. „Vypadalo to jako tábor." Hřebec zastříhal ušima na znamení souhlasu s rozhodnutím jít neznámý úkaz prověřit a po jemné pobídce se rozklusal. I přes snahu pohybovat se co nejtišeji byl zvuk jeho okovaných kopyt dopadajících v pravidelném rytmu na půdu slyšet docela hlasitě. Omluvně na svou jezdkyni potřásl hřívou.

„To je v pohodě," usmála se a jemným tlakem na udidlo zastavila. Sklouzla z koňského hřbetu a pod podrážkami ucítila tvrdou zem. Poplácala Anguse po krku, načež hřebec nespokojeně švihl ocasem.

„Zůstaň," přikázala. „Neboj, budu v pořádku," ujistila ho, když nervózně zafrkal. Neměl rád chvíle, kdy se jeho paní stavěla možnému nebezpečí sama, ta si z toho ale nic moc nedělala. Mávla na něj a vytratila se do houstnoucího šera pod stromy. Snažila se našlapovat co nejtišeji, zatímco pomalu postupovala lesem, který strašidelně vrzal a skřípal, směrem, kudy tušila cizí tábor. Děsivé stíny kmenů, mlčenlivá mlha ani nepříjemné zvuky ji nedokázaly rozhodit. Znala svůj kraj, jeho krásy i nebezpečí. Po tom, co její matka porazila Mordua a osvobodila ducha chtivého prince, se toulky po nočních lesích staly o něco méně zdraví ohrožujícími.

Uslyšela hlas. Ztuhla uprostřed kroku a naslouchala. V dálce hřměl Ohnipád, větve okolních stromů tiše povrzávaly, podrostem šustila malá zvířátka. A kdesi nedaleko se tlumeně bavila skupinka několika mužů. Zarazilo ji, že jejich hlasy zaznamenala dříve, než záři rozdělaného ohně. Přemýšlivě se zamračila. Možná už ho uhasili. Nebo trochu ztlumili. V každém případě to ale musí jít omrknout.

Vykročila dál, ale cítila se nesvá. Na těch hlasech se jí něco nezdálo. Měla dojem, že se přibližují příliš rychle, jako by se i muži pohybovali, a to směrem k ní. Zastavila a vklouzla za strom, který vypadal stranou jejich trasy. A opravdu. Cizinci očividně taky postupovali lesem, na rozdíl od ní ale nadělali podstatně víc hluku.

Sevřela pevněji luk, který s sebou mívala vždy, když někam jela. Má za nimi jít? Nebo počkat tady? Po zvážení všech pro a proti usoudila, že nejvýhodnější pro ni bude zůstat na místě. Při přesunu by mohla nechtěně způsobit hluk, který by muže varoval, a jestli jsou v pohybu a ona nevidí žádné světlo, pravděpodobně nemají zapálené pochodně, což by prohlídku značně ztížilo. Takže se spokojila s tím, že z toulce vytáhla šíp a opatrně jej zahákla do tětivy. Ještě luk ale nenapnula, jen prsty jemně přidržovala končík, aby nevyklouzl ze založené pozice. Vyčkávala. Hlavu natočila bokem, díky čemuž lépe zaznamenávala každý zvuk, a nehybně stála za ochranným kmenem.

Netrvalo dlouho a hlasy se přiblížily natolik, aby si mohla být jistá, že muži se teď pohybují jen stopy od ní. Přicházeli zleva, tedy ze směru, kterým měla původně namířeno. Dala se do pohybu. Vystoupila zpoza stromu, během čehož se otočila tak, aby k cizincům stála čelem, plynule napnula luk do pozice, kdy se konečky prstů svírajících tětivu téměř dotýkala koutku úst. Hlasy zmlkly, nezřetelné stíny postupující lesem se zarazily.

„Jsem Merida," oznámila jim pevně, ale zároveň dost tiše na to, aby neupoutala pozornost zvířecích predtorů. „Merida DunBroch, prvorozená dcera krále Ferguse a dědička trůnů. Kdo jste vy a proč se jako zloději plížíte naší zemí?" Přestože mluvila klidně a sebejistě a ruka svírající luk zůstávala výhružně nehybná, v krku cítila vlastní srdce bušit se silou medvědí tlapy. Ostrým hrotem šípu, který se ani nezachvěl, mířila na nejbližší stín a doufala, že hned nezaútočí. Nebyla si totiž jistá, kolik jich je a kolik by dokázala sestřelit dřív, než by se k ní dostali.

„Hele, princezna," poznamenal jeden ze vzdálenějších mužů. „Kdybysme jí donesli Dragovi-"

„Sklapni," zavrčel první, zejveně vůdce. Zněl ale nějak moc mladě. „I kdybychom mu donesli dunbrošskou princeznu, nenechal by nás vyváznout bez trestu. Navíc s tím pořád nesouhlasím." Merida se musela kousnout do rtu, aby hned nevystřelila.

„Nejdřív byste mě museli dostat," vložila se do debaty kousavě. „A to není tak snadný, jak se zdá. Krom toho, když zamířím, nikdy neminu cíl." Ostrý tón jí získal plnou pozornost celé skupinky. Ušklíbla se. Zjevně nebyli zvyklí, aby s nimi ženy mluvily takto. Nebudou se o ní ale bavit, jako by jim nemířila šípem na vůdce.

„Máš docela prořízlou pusu, princezničko," zachechtal se zrovna ten nejohroženější pobaveně. Trochu víc napnula tětivu, nechtěně ta dávajíc najevo svou podrážděnost.

„Kárání nech na mojí matce," odsekla. „Kdo jsi? A kdo je ten Drago?" Tentokrát nenásledoval žádný pobavený smích.

„Já jsem Eret, syn Ereta," odpověděl tázaný nakonec překvapivě vážným tónem, až to znělo skoro pyšně. „Nejlepší průzkumník, kterej kdy žil."

Zníš dost nadutě, okomentovala jeho slova v duchu s lehkým úšklebkem.

„A ten Drago?" pobídla ho nahlas a pro zdůraznění doplnila slova o kývnutím lukem, takže se matný hrot šípu pohnul a upoutal na sebe pozornost. Věděla, že muži nemohou její postavu vidět jasně, ale kovu si všimnou.

„Drago Rudvist," upřesnil Eret. „Je to nájezdník, plenitel, kterej za sebou nechává jenom spoušť. Bezohlednej, krutej. Velí celý armádě a kdysi býval i mým nadřízeným a já jeho průzkumníkem, nejlepším." Odmlčel se, aby nabral dech.

„Na průzkumníka děláš trochu moc rámusu," namítla. Ozvalo se ponuré uchechtnutí.

„Tak to neznáš jiný Vikingy. Ale to je teď jedno. Já a mí muži jsme Draga opustili. To, co dělá, není správný. Jeho armáda táboří jenom kus tamtudy," mávl rukou přibližně směrem, odkud přišli, „a my chceme varovat zdejší lidi. Drago nezná slitování. Musíte odejít."

„Odejít?" odfrkla si pohrdavě. „Opustit naše hory a lesy, řeky a jezera? Zradit naší zem? O tom si nech leda tak zdát." I přes silný tón ji však sevřela ledová ruka strachu. Armáda... Co víc, armáda připravená pozabíjet každého, koho najde. Zadoufala, že ostatní klany jsou v pořádku. Jak to ale tak vypadalo, v největším ohrožení se nacházelo právě její království. Musí dát vědět otci, aby se mohli připravit.

„Člověk by čekal, že princezna bude trochu chytřejší. Hej, kam to jdeš?" zavolal za ní, když se otočila a rozběhla k Angusovi. „Nemůžeš nás tu nechat! Ne po tom, co všechno jsem ti řek!" Zarazila se. Měl pravdu Jenže když na ně bude brát ohledy, nemůžou domů dorazit včas.

„Fajn. Ale potřebuju jenom tebe," odpověděla, zatímco se obracela, aby ho mohla chytit za ruku. Uhnul jí a odmítavě zavrtěl hlavou.

„A co oni?" kývl na své muže.

„Hrad je tímhle směrem," ukázala netrpělivě. „Když si pospíšíte a dáte pozor na šelmy, zítra za námi dorazíte. A my jdeme." Popadla váhavého Ereta za zápěstí a rozběhla se. Po pár krocích se jí sice vytrhl, za zády ale slyšela jeho těžké kroky. Útrpně si povzdechla. Nezastavila ani ve chvíli, kdy se před nimi vyloupl obrovský, nezřetelný stín. Ozvalo se varovné zafrkání.

„To jsem jen já," uklidnila Anguse v rychlosti a bez zpomalení se mu vyšvihla do sedla. Pak shlédla na Ereta přešlapujícího u koňského boku.

„Tak dělej," pobídla ho netrpělivě.

„To jako pojedem na... tomhle?" ujišťoval se. Když přikývla, nervózně polkl. „Fajn." Neohrabaně se vyškrábal na černý zadek.

„Chyť se," poručila.

„A čeho?" opáčil nejistě. Z té výšky se mu nejspíš točila hlava. Nad tou představou se ušklíbla.

„No čeho asi? Mě," protočila očima.

„Eh, dobře." Velkýma rukama jí jemně sevřel ramena. V duchu se zasmála jeho nervozitě.

„Pořádně," upozornila. „Hejá," pobídla Anguse do rychlého cvalu. Ihned ucítila, jak její spolujezdec ztrácí rovnováhu. Natáhla se dozadu a pevně mu sevřela zápěstí.

„Řekla jsem pořádně," zamumlala si pod vousy, když přesouvala jeho ruce ke svému pasu. Kdykoli jindy by jí možná tak těsná blízkost neznámého mladíka - už zjistila, že není dospělý, mohlo mu být jen o pár let víc než jí - byla nepříjemná, teď se ale upírala jen k záchraně své země.

Uháněli nocí, les řídl a zase houstl a mlha se rozestupovala jen neochotně. Pod sebou cítila dunění Angusových kopyt, která v pravidelném rytmu odhazovala trsy trávy a nesla ji k domovu. Vnímala napínání hřebcových svalů, jeho odfrkování a vítr usvědčující o rychlosti, již vyvíjel. Na zádech ji hřálo Eretovo tělo, ja se k ní ve snaze udržet se na koňském hřbetu přitiskl. Kupodivu jí to nepřišlo moc nepříjemné, jen jaksi... zvláštní. Ještě nikdy s nikým takto nejela. I přes vážnou situaci se pousmála. Vlastně ani nevěděla čemu, možná se její rty prostě zkroutily v předtuše budoucnosti.

***

Viděla rozmazaně. Slzy jí stékaly po tvářích a hromadily se na dolní čelisti, tlačily v očích. Nemusela ale okolní svět vnímat ostře, aby si uvědomovala zkázu a smrt rozesetou po bitevním poli. Kéž by se to nikdy nestalo. Všichni ti lidé, kteří teď leží v tuhé trávě cizí země, měli rodiny a přátele čekající na jejich návrat. Většina ale už nevstane, jejich blízcí zůstanou sami. A proč? Protože si jakýsi jednoruký Viking umanul, že ovládne svět! Vztekle nakopla nejbližší trs trávy. Kde je v tom nějaká spravedlnost? Ani vítězství nedokázalo zahnat její smutek smíchaný s rozhořčením.

„Princezničko!" Při zaslechnutí toho hlasu se prudce odvrátila. Nechtěla, aby ji kdokoli viděl plakat. Prudce si slzy setřela hřbetem ruky. Bolavé prsty, namožené po dni natahování tětivy, se opět ozvaly. Zaťala zuby a pevněji sevřela luk, aby si připomněla svoji hrdost. Ona je princezna, dědička trůnu království DunBroch. Nesmí brečet. Navzdory unaveným, bolavým svalům narovnala záda a otočila hlavu. Angus pod ní zafrkal na pozdrav.

Po mírném svahu k ní stoupal mladík se širokými rameny, černým válečným malováním v podobě několika pruhů na vysoké bradě a černými vlasy svázanými do krátkého, volného culíku. Předloktí mu kryly tmavé návleky lemované srstí, jinak paže nechránilo nic. Z jeho ramen splývala světle béžová kožešina, stažená tenkým páskem. Pod ní si nejspíš oblékal cosi na způsob vesty s prodlouženým předním dílem. Divila se, že se mu ten červenobílý obdélník oblečení neplete pod nohy. Tmavomodré kalhoty končily v hnědých kožešinových botách. Za pas si zavěsil dva meče, nyní oba očištěné a po nedávné bitvě vrácené do pochev.

„Co chceš, přeběhlíku?" povytáhla na něj obočí. Přezíravě nad oslovením mávl rukou a než odpověděl, došel skoro k ní.

„Jenom ti poděkovat. Samozřejmě bych to zvlád sám, ale díky tobě to bylo o dost rychlejší." Aby se jí mohl dívat do tváře, musel zaklánět hlavu, takže si nevšiml, když se do něj Angus chystal nespokojeně strčit.

„No tak," zamumlala hřebci. Nesouhlasně odfrkl, ale poslechl. Na mladíka pak protočila očima. „To už jsi udělal tak pětkrát. A já ti pošestý říkám, že děkovat máš mojí zemi, ne mně." Pokrčil rameny, najednou lehce strnulými.

„Vlastně jsem ale chtěl ještě něco," začal po chvilce napjatého ticha. Tázavě naklonila hlavu na stranu.

„A co?"

„No," zasmál se nervózně, „protože předpokládám, že unést tě by mi asi neprošlo..." Odmlčel se a ona zareagovala instinktivně, přestože tělo měla ztuhlé nevěřícností.

„I kdyby se ti to nakrásně podařilo," odsekla. Ale zdálo se jí, jako by za ni mluvil kdosi cizí.

„To taky. Ale hlavně..." nervózně se protřel za krkem, „tě chci požádat, jestli by sis mě vzala. Jednou." Přestože něco takového tušila, vzalo jí to dech. Nebyla schopná slova.

„Cože?" vydechla nakonec.

„No, já se teď vracím domů, ale určitě si ještě chci tuhle zem pořádně prohlídnout, jestli je aspoň z poloviny taková, jako ty. Takže se ptám, jestli... bys tu na mě nepočkala." Viděla, jak se kouše do rtu. Byl nervózní. Nejistý.

„To si děláš srandu," vypadlo z ní. „Ty po mně chceš, abych ti slíbila, že si nevezmu nikoho jinýho, dokud se nevrátíš?"

„Když to říkáš takhle, zní to blbě, ale-" bránil se.

„Ne, to neudělám," přerušila ho rázně. „Nemůžu. Vždyť tě ani pořádně neznám!"

„Tak až mě poznáš," nevzdával se.

„Uvidím," zamumlala nezřetelně. Jejich odchod pak sledovala z hradeb. Viděla, jak jim otec děkuje, jak se otevírají brány a oni mizí do divoké krajiny za zdmi hradu.

Uvidím, znělo jí v uších. Co když už se ale nevrátí? Co když nebude mít šanci ho poznat a zjistit, jestli je tím, s kým by chtěla strávit zbytek života? Uvidíme.

***

Angus pohodil hlavou tak prudce, až jí málem vytrhl otěže.

„Wohou, chlape, klídek," vykřikla překvapeně. „Co se děje?" Pak to zaslechla. Šeptavou melodii, tichý hlásek, důvěrně známý a přesto vzácný, nelidský. Otočila hřebce na jednou stranu, pak na druhou, jak se snažila zahlédnout kouzelnou bytost. Pak ji spatřila. Vznášela se mezi kmeny stromů, nad sotva viditelnou stezkou. Jemná světlounce modrá tvořila tělíčko, které kolem sebe šířilo odstín téměř půlnoční oblohy. Bílá očka se upírala přímo na ni a šeptavý hlásek volal.

„Hejá!" pobídla Anguse. Hřebec zařehtal, postavil se na zadní a pak skokem vyrazil. Bludička zmizela ve chvíli, kdy jí dotkl nozdrami, mezi stromy se však objevovaly další a další a vedly cválajícího koně klikatou cestou. Kopyta duněla na lesní půdě, větve se natahovaly po přikrčené jezdkyni, ale neměly dost síly na její strhnutí. Skláněla se ke hřebcovu krku, hříva ji šlehala do tváře a ona mhouřila oči před prudkým větrem.

Pak Angusovi najednou v zákrutu podjela záď. Prudce zvedl hlavu, zakoulel očima a zařehtal, ale vzpamatoval se dřív, než narazili do nějakého stromu.

„Opatrně, hochu," zamumlala Merida, přestože byla stejně nedočkavá. Kůň nesouhlasně zafrkal, ale přece jen trochu zpomalil. Bludičky je vyvedly na vršek poblíž vodní hladiny, kde končil les a svah pozvolna klesal. Na břehu kdosi včera večer rozbil tábor a teď jej balil. Jednalo se o jeden stan a vyhaslé ohniště, které ohraničoval kruh kamenů. U vody klečel vysoký mladík, myl misku a krátký černý culík se mu při tom přehoupl na rameno. Nemusela vidět jeho tvář. Světlá kožešina a dva meče vypovídaly dost.

„Vrátil se," zašeptala nevěřícně. Angus souhlasně odfrkl. Pak hlasitě zařehtal a vzepjal se. Několikrát zahrabal předními kopyty do vzduchu, než dopadl a opět se zvedl. Merida se mu tiskla ke krku. Když se mladík otočil po zvuku, po tváři se jí rozlil úsměv. Proč jen chodí po její po zemi sám? Výkřikem pobídla Anguse do rychlého cvalu. Řítili se z kopce, hřebec měl natažený krk a pohyboval hlavou podle rytmu svých skoků. Kopyta duněla. Vzápětí se dusot na zemině změnil ve šplouchání, když kůň nezastavil ani před vodou a vjel přímo do ní. Seskočila z jeho hřbetu ještě dřív, než úplně zastavil.

„Vrátil ses!" zavolala na mladíka.

„Slíbil jsem to, ne, princezničko?" opáčil.

„Proč ale jdeš po zemi? A kde máš svoje muže?" vyptávala se zvědavě.

„Moji muži k vám připlují na lodi, já tě chtěl překvapit," ušklíbl se.

„Ale vždyť to tu vůbec neznáš," zamračila se.

„Trochu jo," namítl. „Ale stejně se průvodce hodí. Jen se zabalím a můžeme jít."

„Tak prej průvodce," odfrkla si pohrdavě. Vrátila se však k poklidně pijícímu Angusovi a nasedla.

„Tak dělej!" zavolala na mladíka, který jen mávl rukou. Cesta na hrad jim sice zabrala asi další dva dny, protože šli celkem pomalu a dělali odbočky, aby mu mohla ukázat zajímavé věci, oba si ji ale užili.

Bludičky vždycky ví, pomyslela si Merida, když přejížděli kamenný most a les se jim ztratil za kamennými hradbami.

***

„Tak co, jaký podle tebe je?" ptala se královna, zatímco se snažila rozčesat rezavé vlasy své dcery.

„No," zaváhala Merida a pak začala vypočítávat na prstech. „Všímá si některých věcí, který by ostatním unikly, na druhou stranu občas nepochopí dobrý vtip. Rád se naparuje a vychloubá. Je celkem dobrý lovec, umí trpělivě čekat, ale když může, mluví a směje se celkem hlasitě. Nesnáší jízdu na koni." Při poslední větě se pobaveně ušklíbla.

„A něco vyloženě dobrého?" pobídla ji Elinor.

„Je ochranářský, občas až moc," pokračovala mladá žena. „Rád se dobře nají a vyspí, ale cestování, tvrdou zem a chudé jídlo přežije bez brblání. Za každým rohem čeká nebezpečí, takže je na neznámých místech opatrný, ale rád objevuje a má odvahu. Celkem vzato se mi líbí."

„Tak to je dobře," usmála se královna a sklonila hřeben. „A já to s tvými vlasy vzdávám." Obě propukly v pobavený smích. Merida se ale na matku po chvilce vážně otočila.

„Dělám správnou věc?" zeptala se.

„To já ti říct nemůžu, má milá," zavrtěla Elinor hlavou. „Ale myslím, že ti to jen prospěje. Eret vypadá jako dobrý mladík. Věřím, že s ním budeš šťastná." Vtáhla dceru do mateřského objetí.

„Budu vás muset opustit?" zaváhala Merida.

„Na chvíli možná, stejně jako on opustil svou zemi. Ale já vím, že ty se vždy vrátíš ke svým kořenům. Ukáže ti svůj kraj a pak se vrátíte zpátky k nám."

„To dává smysl," přikývla s povzdechem. „Jen se mi bude stýskat."

„To nám taky, ty moje malá rebelko. Ale vždy s tebou budeme," usmála se královna a odtáhla se. „A teď..." Vstala, vytáhla na nohy i svou dceru a za ramena ji obrátila čelem ke dveřím. „Teď musíš po těch týdnech vzájemného poznávání, kdy jsi mu ukazovala naši zem, říct ano." Merida polkla. Prsty se jí nervózně třásly a měla pocit, jako by ji oblíbené tmavozelené šaty dusily. Na rameni ucítila matčinu dlaň. Vděčně na ni pohlédla, uklidnila splašené srdce plné obav o svou svobodu a zhluboka se nadechla. Až řekne ano, spojí svůj život s jiným, odpluje do neznámé země. Volnost ale neztratí. Ne, svatba nejsou okovy. A ten, jemuž se rozhodla svěřit sebe samu, ji při plavbě pryč bude doprovázet a chránit, ukazovat nová místa, stejně jako ona učila jeho porozumět své zemi. Usmála se. Není to tak hrozné. Objeví neznámé krajiny, pozná jiné lidi. A pak se vrátí ke svým, k temným lesům, zářivým bludičkám a hustým mlhám, k divokým horám a hlubokým jezerům. Odhodlaně vykročila a vzala za železnou kliku.

***

„Tak s tímhle jsem spokojená," oznámila Střelci rozhodným tónem a usmála se. Drak jen pochybovačně pokýval hlavou.

„Nebuď takový morous," odbyla ho. „Je fakt, že Destiny říkala něco podobnýho. Ale i kdybysme trefily stejný námět, jak by nám to mohli vyčítat? Zaprvé, podle mě taková Anabeth ani Andy není, to je první věc. A ta druhá je, že občas se to prostě sejde, zvlášť když máme podobný zadání. Jsem ale celkem zvědavá, co vymyslela. Co ty?" Střelec neřekl nic. Jen jí nastavil hřbet, aby konečně mohli vyrazit za ostatními.

„Ale upřímně," začala znovu Wallaeky, zatímco nasedala, „trochu se bojím, že to fakt budeme mít dost podobný. Já vím, že jsem říkala, že to je vlastně fuk, ale stejně..." Povzdechla si. Drak po ní loupl okem.

„No jo, já vím," usmála se. „Zase si dělám moc starostí, co?" Vzlétli, ale jakmile vystoupali nad okraj kráteru, museli opět klesnou, protože se přímo na ně hlasitě řítil červený hromohlas. Prolétl jim nad hlavou i se svým neohrabaným jezdcem a zmizel z dohledu.

„Uf," odfrkla si Wallaeky. „Jednou mi Potápník s Kernym způsobí infarkt nebo otevřenou zlomeninu." Střelec souhlasně protočil svých šest řad zubů. Opatrně se rozhlédl a opět se vznesl, tentokrát ale nerušeně vystoupali výš a vyrazili směrem k základnímu tábořišti. Za nimi se mlčky tyčila spící sopka. Wallaeky si vzpomněla na básničku napsanou na mapě, která jim opět měla pomoci k nalezení upřesnění úkolu.

Tam, kde tvá slabina číhá za keři,
kde tě oštěpy světla zákeřně udeří,
mlčenlivý drak rozvírá chřtán
a v pravé poledne paprsek zazáří.

Střelci se to moc nelíbilo. Bylo totiž jasné, že musí na světlo plného slunce v době, kdy stojí nejvýš. Dívka se mu ani nedivila. Nakonec to ale zvládli celkem rychle a mohli úkol promýšlet hezky v klidu ve stínu. Mlčenlivým drakem určili jedinou spící sopku na ostrově a po prohledání jejích úbočí se neochotně snesli až do samotného kráteru. Tam konečně našli papírek s nápisem:

Každý z nich musí být z jiného národa, jeden cizinec, který na novém území není až tak dobrovolně.

Nedobrovolnost sice v jejím výtvoru není až tak patrná, přesto se, když se člověk zamyslí, dá najít. Doufala ale, že příští úkol nebude na tak horkém, slunci vystaveném místě. Jednak to Střelci nebylo příjemné, což chápala, a jednak se i ona při tvorbě svého díla pěkně zapotila. V noci bohužel pracovat nemohla, jinak by hrozilo, že si se svou šikovností vážně ublíží.

Zamířili k základně, jak Anabeth a Andy říkaly velkému společnému táboru. Tam počkají na ostatní. Nějak teď úplně neměla náladu jim koukat přes ramena, sama byla dost unavená a její drak koneckonců taky. Jakmile ale ostatní své výtvory dokončí, určitě se na ně mrkne.

Tak s tímhle jsem docela spokojená. Místy mi sice trochu drhne styl a čekala jsem to trochu jinak, ale nakonec to není špatné. A opět: kdyby zmíněným cokoli vadilo, napište :) (což platí po celý zbytek výzvy)

Au revoir