„Wall?" ozvalo se tiše.

„Chrm?" zabručela hnědovláska obtočená plíživou smrtí, stále ještě napůl spící.

„Dneska máme na starost snídani," pokračovala Destiny. „Promiň, že tě budím, ale všichni už jsou vzhůru."

„Cože?" zívla mladší dívka, posadila se, aby protáhla tělo ztuhlé po včerejší koupeli, a protřela si oči. Pak rozespale zamžourala na svou kamarádku.

„Snídaně," zopakovala Destiny.

„Aha," kývla Wallaeky odevzdaně. „Díky. Nějak se mi po včerejšku chtělo strašně moc spát."

„To chápu," usmála se hrobohrabí jezdkyně.

„Obstaráte s Broučkem dřevo? Nějaké menší soušky?" zeptala se hnědovláska. „My to pak se Střelcem zapálíme a uvaříme vodu. Můžeš se zkusit mrknout po okolí, jestli nenajdeš nějaké bylinky, co by se daly použít."

„Tak dobře," souhlasila mírně váhavě Destiny. „Obstaráme dřevo. U těch bylinek si ale nejsem jistá. Většinu poznám, ale ne na sto procent."

„Já na tom nejsem o moc líp," ujistila ji Wallaeky, neochotně se vymotala z pokrývek a poklepala na svého draka. „Vstávej, Střelče. Práce volá." Smrt jen nespokojeně zabručela.

„No tak dobrá," vzdala se Wallaeky. „Ještě se to musí nasekat. Ale přísahám, že jestli do té doby nevstaneš, poletím příště s Destiny." Okamžitě se kolem ní ovinul tmavý ocas. I když se mu vzepřela, nedokázala pevně utaženou smyčku povolit.

„Pusť mě," zasípala na svého draka. „Na rozdíl od tebe se totiž já snažím nějak pomoct. Hej!" Vyhekla, když stisk zesílil. Věděla, co je příčinou Střelcova chování.

„Odkdy draci žárlí?" odfrkla si přidušeně. Smrt po ní loupla okem a pak ho opět zavřela. Wallaeky si sice řekla, že se nevzdá, ale pomalu se utahující smyčky ji v tom rozhodnutí nijak nepodporovaly.

„No tak dobrá, vyhráls!" vzdala se nakonec. „Nepoletím s Destiny. Jen už mě, ve jménu Thóra, pusť." Stisk povolil. Střelec spokojeně zabručel a pohodlněji se uvelebil, aby dostal ještě těch pár minut.

„Ještěrko žárlivá," brblala si Wallaeky pod vousy, zatímco brala sekyru a mířila ke špalku, kde se sekalo dřevo. Ozvalo se několik ran, jak kmeny podťaté Broučkovým ocasem padly k zemi. Mladší dívka věděla, že Destiny nemá sečnou zbraň používanou ke kácení stromů nijak v lásce a žádala proto svého hrobohraba, aby jí pomohl. Nedivila se jí. Její vlastní první pokus o naštípání dřeva začal tak, že si málem rozsekla holeň. Od té doby už se ale zlepšila, takže mohla s klidem říct, že nepotřebuje odborný dozor.

Soušky, které Destiny s velkou pomocí Broučka dotáhla, potřebovaly ale ještě nařezat na špalky. To ale vyřešil mohutný drak - několika přesnými údery kmeny naporcoval tak, že Wallaeky mohla rovnou začít sekat.

„Díky," usmála se a hrobohrab jí úsměv vrátil. Pak následovala jen únavná práce se sekyrou, kterou zakončilo až zmizení posledního špalku. V tu chvíli se vrátila Destiny s bylinkami. Střelec jim zapálil oheň a ony daly vařit vodu na polévku, přičemž ještě vybalily chlebové placky od včerejší večeře.

Když se pak všichni jezdci s výjimkou Andy a Anabeth, které snídaly dřív a pak odletěly, sešli nad ranním jídlem, zavládl konečně klid. Hovory povětšinou utichly a lidé i draci si užívali tu pohodu a spokojenost. Snídani přerušil až přílet pořadatelek, nutno říct, že mokrých, nad čímž se Wallaeky ušklíbla. Tentokrát vyhlášení proběhlo v půlkruhu kolem ohně, kde se čtveřice vůdců zároveň i sušila.

„Tak," začala Anabeth. „Nebudeme to protahovat, začínám mít hlad. Na šestém místě máme NikiMiniCZ, ale to jen proto, že nestihla nic vytvořit. I tak ale děkuji za upozornění. Páté místo obsadil Kerny. Upřímně řečeno, ve tvém díle jsme se... no, ztrácely. Krátce řečeno - mírný chaos." Usmála se a jezdec jí to vesele oplatil.

„Tak už to bývá," mávl rukou. „Sice se dřu, ale výsledku stejně rozumím jenom já. A tady Potápník, co?" Podrbal hromohlasa na hřbetě.

„Čtvrté místo zaujala Anima s výborným zakomponováním Větrostřižky," pokračovala Anabeth.

„Lepší než minule," zhodnotila svůj výkon jezdkyně. „Předtím jsme byli třetí ze čtyř. Teď jsme čtvrtí z šesti."

„Pravda, ale všichni z vás jste se s tím poprali svým vlastním způsobem," poznamenala Anabeth. „Třetí máme Wallaeky. Přijde nám to nejzajímavější a tak... hezky umístěné."

„Jo, hezký umístění, ty jsou naše, viď, Střelče?" zkonstatovala hnědovláska pobaveně. Byla ale za svůj úspěch ráda, zvlášť s ohledem na podmínky.

„Druhou máme Destiny a první Danhelku. Vaše obě díla jsou velmi emocionální a chytají za srdce. Nedokázaly jsme mezi vámi rozhodnout a nakonec to vyřešilo až to, že chceme, aby každý aspoň jednou vyhrál a Destiny byla první minule. Takže velké gratulace Danhelce i všem ostatním." Jakmile vyhlášení skončilo, vzaly si pořadatelky každá svou porci, zatímco nechaly účastníky, aby prodebatovali uplynulý týden.

„Je to neuvěřitelný," kroutila hlavou Danhelka. „Výhru jsem teda nečekala."

„Určitě si ji zasloužíš," poznamenala Anima. Kerny se na to zasmál a ani Wallaeky, kterou obvykle pobavilo kde co, nedokázala odhadnout čemu.

„Tak co příští úkol?" nadhodila směrem k ní Destiny, která seděla od hloučku trochu dál a hladila Phantoma.

„Už mám nápad," kývla Wallaeky. „Jen asi budu potřebovat trochu poradit. Můžu se tě kdyžtak zeptat?"

„Samozřejmě," usmála se Destiny. „Já už taky něco mám. Sice to už trochu naznačila dnes Anima ve svém díle, ale už mám vymyšleno moc na to, abych ten nápad jen tak zahodila. Myslíš, že to vadí?" Zjevně jí to dělalo starosti.

„Nemyslím si," potřásla Wallaeky hlavou. „Určitě to nezahazuj." Oheň pomalu dohořel a uhlíky byly polity vodou. Pořadatelky už stihly pořádně uschnout a nálada se jim s pomocí jídla vylepšila o několik stupňů. Ještě se jezdci sbalili a mohlo se vyrazit dál.

***

*5. července 2020
Ship: Dagala (Dagur, Mala)

Kňučení. Přestože se ozvalo jen párkrát, v jeho hlavě se znásobilo do tisíci ozvěn. Neustále je slyšel, zoufalé volání o pomoc, plné bolesti a strachu. On na něj spoléhal. Spoléhal na svého pána, ale ten selhal. Dovolil, aby mu bylo ublíženo, přestože šlo o jeho nejlepšího přítele, jednoho z toho mála, vždy věrného až za hrob. A když přišla chvíle, kdy potřeboval pomoct nejvíc, on ho nedokázal ochránit.

Slyšel, jak kňučení utichlo, ale v jeho hlavě znělo dál. Volání. Rozzuřeně se otočil k viníkovi, k tomu, který vztáhl ruku na jeho přítele. Nedokázal jasně uvažovat. Věděl jen, že ho musí potrestat. Úder střídal úder. Ozval se bolestný výkřik a po kloubech ruky mu stekla teplá krev. Sám utrpěl několik ran, sotva je ale zaznamenal. Zapraštěla kost. Muž padl v bolestech k zemi.

Uličkou zaduněla kopyta. Někdo s ním hrubě smýkl. Ohnal se po něm. Vedla ho touha ochránit přítele, ale nebyl dost rychlý.

„Dr-ti-páne," zasípal tváří k zemi. Bernardýn se ale nepohnul. Bezvládně ležel na tvrdém betonu, přestože hrudník se mu zdvihal a klesal.

Žije, vydechl v duchu úlevou. Cizí ruce ho nevybíravě postavily na nohy. Kdosi mu spoutal paže před tělem. Nebránil se. Zrak upíral jen na svého přítele.

„Vnímáte mě?" zazněl odněkud zdálky ženský hlas. Neodpověděl. Zatočila se mu hlava. Nohy se podlomily a nebýt pevné opory, zřítil by se na chodník. Svět se houpal a rozmazával, tmavl.

„Ustup, Slídile," promluvil znovu ten rozkazovačný hlas. „Tady jízdní policistka Mala, odbor Ochránci zvířat. Mám tu jednoho v bezvědomí a se zlomenou rukou a druhého, který nevnímá. Jsme v ulici Dračích plodů, poblíž sochy Velké ochránkyně. Počkám na vás, toho druhého vezmu s sebou." Zaklapání kopyt, jako by se nedaleko pohnul kůň. Zafrkání.

„Drti-pán," podařilo se mu ze sebe tiše dostat. Nesmí zapomenout na něj. Nesmí.

„Co jste říkal?" zpozorněla žena.

„Dr-tipán," zopakoval s námahou. Spodní ret měl roztržený a špatně se mu mluvilo. Zjevně sledovala jeho pohled, stále upřený na nejbližšího přítele, protože do hlasu, se jí vmísilo pochopení.

„Ah, ten pes," zkonstatovala. Ostrá světla. Zvuk kol a brzd. Hlasy.

„Ještě je tu ten bernardýn. Odvezte ho k Valce, ať se na něj podívá." Viděl, jak ho někdo bere do náruče. Chtěl mu vyrazit na pomoc, ale neměl dost sil. Zamrkal, aby si pročistil zrak. Nepomohlo to. Hlava se mu opět zatočila, nohy podlomily. Jen vzdáleně vnímal, jak ho několik párů rukou vysazuje někam vysoko. Kam, to nevěděl. Kdosi se posadil za něj a protáhl kolem něj ruce. Kdosi štíhlý a drobný, přesto silný.

„Jedeme, Slídile," mlaskl ženský hlas za ním. Najednou se to, na čem obkročmo seděl, dalo do pomalého pohybu, který se po chvilce změnil v nepříjemný drncající, ale vzápětí přešel do rychlého houpavého. Cosi klapalo na dlažebních kostkách a přenášelo ten zvuk přímo do jeho těla. Kymácel se, nebyl schopný pořádně zaostřit. Rozmazané okolí nevnímal, zajímala ho jedna jediná věc.

Drtipáne, pomyslel si. Pokusil se ohlédnout.

„Seďte klidně," napomenula ho přísně žena. Neposlechl. Tvrdě ho uhodila do ramene.

„Řekla jsem v klidu," rozkázala chladně. Přestal. V hlavě mu hučelo, klapot zněl ostře a bodal v uších. Nedokázal soustředit myšlenky. Pokusil se vzchopit, ale místo toho se mu zatmělo před očima. Hebké bezvědomí ho obklopilo jako příjemná klec, které se marně vzpíral.

***

„Throku, pomoz mi."

„Kdo to je?"

„Myslím, že se jmenuje Dagur Vyšinutý. Klídek, Slídile."

„Vyšinutý? Malo, co se stalo?

„Je nepředvídatelný a občas mívá výbuchy vzteku, ale co vím, vede jeden z nejlepších útulků ve Zběsilci. Co dělá tady nevím. Slídil ho našel v jedné uličce, kousek od Velké ochránkyně. Byl tam ještě Ryker Pochmura a zbitý bernardýn."

Drtipán. Kde je? Musím za ním, musím ho ochránit!

„A kde je Ryker?"

„Jede záchrankou. Měl přeražený nos a nejspíš zlomenou ruku. Vypadalo to, že se poprali. Nejspíš kvůli tomu psovi."

„A má aspoň nějaký dohled?"

„Není to poprvé, co jsem potkala Rykera nebo Vigga Pochmuru. Samoz-"

„Drtipán," zamumlal téměř nesrozumitelně. Ucítil, jak ruce, které ho stahovaly z něčeho vysokého, ztuhly.

„Malo, probral se," promluvil hluboký mužský hlas.

„Akorát včas," odpověděla žena. Na okraji vědomí vnímal, jak ho někdo podpírá, aby zůstal stát. Snažil se zaostřit zrak na rozmazané skvrny kolem, ale točící se hlava to značně ztěžovala. Nakonec se mu to přece jen podařilo a on spatřil policejní stanici. Těsně vedle něj stál štíhlý muž, který měl jednu jeho ruku kolem ramen a pevně jej podpíral. Po celém těle cítil stopy po nedávném střetu. Potřásl hlavou, aby zahnal dezorientaci, a obraz se ustálil.

„Odveď ho dovnitř, Throku," ozvala se opět žena. „Přijdu za chvíli. Jen uvážu Slídila." Vzhlédl. Přísnýma očima ve tváři s ostrými rysy a špičatou bradou na ně shlížela z výšky, které jí poskytovalo tmavé sedlo. Na modré dečce se zářivě vyjímal bílý nápis POLICIE.

Tmavý ryzák klidně čekal na další povely, jen chytrýma očima občas loupl po tom, kterého chtěl bránit. Přišel mu povědomý. Snažil se vzpomenout si, kde už ho jen viděl, a pohledem při tom putoval po koňském těle. Najednou se zarazil, očima zastavil na světlé jizvě na boku zvířete. Nebyla nijak výrazná, ale zato dlouhá. Táhla se od jednoho z posledních žeber směrem ke kyčli, kterou těsně míjela, a mizela kousek nad kořenem černého ohonu. Znal ji.

„Trojčáku?" vydechl překvapeně a postoupil o krok dopředu. Kůň zafrkal na pozdrav a natáhl k němu nozdry. Prsty je jemně pohladil.

„No tak, hochu," broukla štíhlá policistka na jeho hřbetě. „Jdeme." Ryzák s černými podkolenkami, hřívou a ocasem naposledy přátelsky odfrkl a pak vykročil k průchodu opodál.

„Můžete jít sám?" přerušil Dagurovy úvahy druhý muž.

„Můžu," přikývl. Jakmile ale ztratil oporu, zavrávoral. Naštěstí už se vzpamatoval natolik, aby se udržel na nohou, jenže ho bolelo celé tělo. Schody do kanceláře vyšel snad jenom silou vůle. Připadal si slabý, hlava mu třeštila a svět se čas od času zhoupl a rozmazal. Prsty si sevřel kořen nosu. Musí jít dál. Nemůže projevit slabost. Přesto na nepohodlnou židli dopadl ztěžka.

Policista mu věnoval jen tolik pozornosti, aby ho zachytil, kdyby začal padat, jinak mu pomoc nenabídl. Chápal to. Řekl, že může chodit, tak proč by se o něj měl nějak přehnaně starat?

Tiché vrznutí dveří ho okamžitě upozornilo na příchod policistky. Prudce se otočil, až se mu z tak rychlého pohybu na chvilku zatmělo před očima.

„Kde je Drtipán?" zajímal se okamžitě, aniž dal ženě s krátkými vlasy v barvě bronzu možnost se vyjádřit. Policista k němu ihned přistoupil a neústupně mu položil ruku na rameno. Naštvaně se ji pokusil setřást. Před očima měl obrázek bezvládného psího těla.

„Já jsem Mala, jízdní policistka města Kaldera, vedoucí odboru Ochránci zvířat," nedbala žena na jeho otázku.

„Kde je Drtipán?" zavrčel varovně, usekávaje každé slovo. Vstal a postoupil k drobnější policistce, která mezitím došla až k dubovému stolu. Muž za ním mu rázně zatlačil na ramena.

„Nech ho, Throku," zastavila jej Mala. Nahnul se k ní. Jestli bude muset, dostane z ní odpověď násilím.

„Být vámi, sedla bych," pokračovala klidně, pokynula k židli naproti a sama usedla. „Ten bernardýn byl dopraven k naší veterinářce, která přijela z vedlejšího města. Nemusíte o něj mít strach, je v dobrých rukou." Neochotně poslechl. Z větší části proto, že svět před jeho očima se opět zhoupl.

„Tak," začala Mala a pohodlně se opřela lokty o opěradla, „co mi k tomu můžete říct, Dagure Vyšinutý?"

„K čemu? A jak to, že znáte moje jméno?" zareagoval útočným tónem.

„Od jednoho přítele své kolegyně z vedlejšího města," vysvětlila nevzrušeně. „A chci slyšet vše, co se stalo tam v té uličce." S jejím posledním slovem se cvalem objevily vzpomínky. Možná útržkovité, rozmazané a zahalené nejasným rudým závojem, ale přesto dost jasné. Kňučení. Rány. Vztek. Snaha ochránit bezmocného přítele.

„Odpoledne jsem si přijel pro jednoho psa, kterýho jsem si měl odvézt do útulku," začal po chvilce ticha, kdy se snažil vstřebat hněv a ovládnout tvář. „Vzal jsem s sebou svýho bernardýna Drtipána a protože jsme dorazili trochu dřív, rozhodl jsem se, že si město prohlídneme, když už jsme tady. Zrovna jsem mířili k soše Velký ochránkyně, abysme vyzvedli toho psa. Drtipán zahlídl přes silnici kočku a vytrhl se mi. Nic by jí neudělal, jenom si chtěl hrát. Zaběhl za ní do tý uličky. Pak se ozvaly nadávky a kňučení. Okamžitě jsem běžel za ním. Ten prevít-"

„Bez vulgarismů, prosím," přerušila ho pevně Mala. Odvrátil se a zatnul zuby. Pak vstal, založil si ruce za záda a začal pochodovat sem a tam, aby nevybuchl vzteky.

„Ryker, ten chlap," navázal po chvilce přemáhání, „do mýho Drtipána kopal. Držel vodítko, aby nemohl zdrhnout, a ubližoval mu. Drtipán je jeden z mých nejlepších přátel. Nemohl jsem to tak nechat. Prostě jsem... zaútočil. Nemohl jsem jinak!"

„Měl jste zavolat policii," odtušila žena chladně.

„Nebyl čas," zavrtěl rázně hlavou. „Ryker by ho zabil, umlátil by ho k smrti."

„Takže jako argument svého nevhodného chování uvádíte obranu zvířete?" zvedla obočí.

„Přesně tak. A nejen zvířete. Je to můj přítel. Mám právo i povinnost ho bránit."

„Ano, ale ne takto drastickými způsoby. Ten muž má přeražený nos a zlomenou ruku," pokračovala.

„Zasloužil by si víc," zavrčel.

„Moc si nepomáháte," poznamenala. „To jsme vyřídili to nejnutnější. Throku, máš to?" Vyklonila se ze svého místa, aby upřela tázavý pohled na policistu.

„Ano, Malo," přikývl.

„Výborně," řekla a obrátila se zpět k Dagurovi. „Mám ale ještě jednu otázku. Odkud znáte Slídila?"

„Koho?" zamračil se. To jméno mu bylo povědomé, mlhavě si ho vybavoval, ale nedokázal k němu přiřadit tvář.

„Mého ryzáka," vysvětlila a spojila špičky prstů do stříšky.

„Vy myslíte Trojčáka?" pochopil. „Chvilku jsem se o něj staral a jezdil ho, ale už je to několik let. Vykoupili jsme ho z jedný parkurový stáje. Nenechal na sebe ani sáhnout, tak mu ubližovali, aby ho přinutili poslouchat. Při jednom incidentu ho zranili vidlemi na boku a zadku. I v tomhle stavu ale strašně trojčil, proto to jméno. Nikdo ho nedokázal přesvědčit, že jsme přátelé, to až jedna známá. Je taky napůl jízdní policistka, ale zároveň koně i cvičí. Pak jsem ho měl na pár měsíců u sebe, protože mi byl dost podobnej, ale od tý doby už jsem ho neviděl."

„Ta vaše známá, jak se jmenuje?" zpozorněla Mala.

„Astrid Hoffersonová. Žije ve městě Blp, kde i pracuje. Teda, jeden čas se ta parta na chvíli přestěhovala na venkov, do vesnice Hranice, ale většinou jsou v Blpu. Astrid je taková štíhlá bloncka, se kterou bych se nechtěl poprat jako nepřítel," odpověděl. „A odkud máte Trojčáka vy?"

„Od Astrid," oznámila klidně. „Je naší nejlepší cvičitelkou, snad s výjimkou jejího přítele Škyťáka Tresky, který ale pracuje se všemi zvířaty, nejen s těmi našimi."

„Škyťáka? Vy znáte mýho bratra?" užasl.

„Bratra? Říkal, že nemá sourozence," namítla.

„Bratra v boji," upřesnil.

„Ach tak, v boji," pokývla hlavou. „Pamatuji se, že se zmínil o historickém šermu a vikinských tradicích."

„To on ke mně přivedl Drtipána," dodal. Lehce se pousmála, poprvé od chvíle, kdy spolu promluvili. Možná v jeho hlase zaznamenala upřímnou starost o přítele, možná už ho z vyprávění Škyťáka znala natolik dobře, aby si o něm mohla obrázek dotvořit sama.

„Bude v pořádku."

„Já vím," pokrčil rameny. „Je po svým pánovi."

***

„Víš, co mi kdysi řekl jeden kolega?" nadhodila. Seděla na skalním výčnělku a nastavovala svou obvykle přísnou tvář větru. Trojčák - vlastně Slídil, měl by si na to jméno zvyknout - se pásl opodál. Zastavili přesně na hranici, kde tráva přecházela v holý kámen vybuchlé sopky, pod níž se rozkládala Kaldera, centrum jízdní policie zvané Ochránci zvířat. Cesta sem sice vedla strmě, ale pro speciálně vycvičeného a neuvěřitelně inteligentního Troj... Slídila nepředstavovala žádný problém. Drtipán ho očichával a snažil se s ním spřátelit, zatímco jeho pán si sedal vedle policistky.

„Ne. Co?" zeptal se zvědavě. Už s ní strávil dost času na to, aby věděl, že nikdy neřekne nic, co nemusí. Za těch pár měsíců ji stihl poznat dost dobře.

„Že si vezmu někoho, kdo zachrání mé nejlepší zvíře," odpověděla, ale nepohlédla na něj. „Myslel to sice v žertu, ale měl pravdu." Jeho šťastný poloúsměv ztuhl. Možná se mýlil, když doufal, že by jednoho dne...

„A kdo je ten šťastlivec?" zeptal se místo nevrlého odseknutí, aby odehnal zlé myšlenky.

„Někdo, kdo je schopný bránit své přátele do posledního dechu. Znáš ho. Kdysi zachránil tady Slídila." Něco se mu na tom nezdálo. Škyťák už holku měl a Heather, pokud věděl, byla na kluky. Tak co mu uniká? „Dal mu přezdívku Trojčák."

„To měla být..." zaváhal a uvažoval, jestli se jen ztrapní před ženou svých snů, nebo se pro ni ukáže dost inteligentní, „žádost o ruku?" Otázku dokončil se značnou nejistotou.

„Přeber si to, jak chceš," pokrčila rameny a obrátila k němu zelené duhovky, tolik podobné těm jeho. „Žena nežádá muže, aby si ji vzal."

„A co když muž požádá ženu?" navrhl váhavě. Nikdy v takovémhle slovíčkaření nebyl moc dobrý. V očích jí zajiskřilo.

„Pak řekne ano."

***

„Díky za pomoc," usmála se Wallaeky. Destiny jen pokrčila rameny, kolem kterých jí ve volných smyčkách obtáčel Phantom.

„Rádo se stalo. Vždyť to je vzájemné." Seděly spolu se svými draky na útesu nad mořem a pozorovaly západ slunce. Obě už měly svůj úkol splněný, každá sice s trochu jinou dávkou spokojenosti, ale přesto si teď volna užívaly.

„Kde jsi vlastně měla umístěné upřesnění?" zajímala se starší dívka, aniž spustila oči z obzoru, který vypadal, jako by vzplál. Zády se opírala o levou přední nohu Broučka, který ležel za nimi, hlavu položenou na zemi, a klidně oddechoval. Wallaeky měla kolem ruky lehce obmotaný konec Střelcova ocasu a smrt samotná se uvelebila jen o kousek vedle.

„V zemi," zakřenila se Wallaeky.

„V zemi?" zopakovala Destiny váhavě.

„Podívej," ukázala jí hnědovláska svou mapu. „Na tu básničku."

Za rudou, která vězní,
jdi pevnou, ale volnou zemí,
až dorazíš na konec tunelu,
kde úder jak zvon zazní.

Když Destiny přikývla na znamení, že má verše přečtené, pustila se do vyprávění. Ponořila se do vzpomínek a nechala se jimi obalit.

Nejdřív si myslela, že slovo rudou značí barvu.

„Jak může barva něco věznit?" ušklíbla se na Střelce. „Nedává to smysl." Drak jen protočil zubama a ocasem si poklepal na kovové kroužky spojující kožené řemeny sedla.

„Aha," prohlásila pomalu. „Takže ty myslíš, že tím oni myslí železnou rudu, jako horninu, železo v syrový podobě?" Smrt přikývla. Wallaeky se na tom ale pořád něco nezdálo.

„No jo," začala zamyšleně a podepřela si bradu rukou, „jenže kudy? Co když tím opravdu myslí barvu. Podívej na slunce. Teď je sice takhle... no, dejme tomu nažloutlý, ale večer změní barvu. Když zapadne, obloha zčervená. A tím ta rudá v podstatě slunce uvězní, ne?" V očích jí vítězně zajiskřilo. Střelec si odfrkl, ale přesto věděla, že na něj teď udělala dojem. Což se jí stávalo málokdy.

Nasedla a drak vzlétl. Zamířili na západní stranu ostrova a už ze vzduchu jasně zaznamenali, nebo aspoň ona, Thór ví, jak Střelec vidí s klapkami, nezvykle narudlou barvu zeminy i kamení. Jedním z útesů se táhla přírodní spleť tunelů.

„To bude určitě ono," poznamenala Wallaeky. „Teď se v tom jenom nesmíme ztratit. Co kdybyste to vzali tam, kde je to zbarvení nejsytější?" Odpovědi se jí dostalo jen v podobě zabručení, takže se zhluboka nadechla a vkročila do neznámého bludiště. Stopu ale bylo celkem snadné sledovat, nakonec dorazili až do slepé uličky končící velkou železnou deskou. Když do ní Střelec několikrát klepl ocasem, ozval se lehce zvonovitý zvuk. Wallaeky se pečlivě rozhlédla a pak z výklenku těsně vedle vyndala kovovou schránku s lístečkem, na kterém bylo napsáno:

Výtvor musí být z materiálu, ze kterého je zhotovena schránka

„No jo," povzdechla si Wallaeky, „jenže nemám pec." Přestože kovářství vždy patřilo mezi ty věci, které chtěla skoro zoufale umět, nikdo ji k tomu nikdy nepustil a ona neměla odvahu stavět se na odpor dospělým. Nehledě na to, že by tak těžkou a únavnou práci asi sotva zvládla.

Přesto si jen o pár dní později prohlížela dvě nevelké sošky. Formy vyřezala nožem ze dřeva a schránku roztavila ve Střelcově plameni, takže to nakonec tak složité nebylo. Stačilo jen přijít na ten správný způsob.

„Ten nápad zase není tak špatný," okomentovala svůj výtvor následně. „Jen zpracování lehce pokulhává. Ale některý detaily se mi povedly, to musíš uznat." Střelec to neuznal, aspoň na první pohled. Po tom druhém už pomalu měnil názor.

„Nevěděla jsem, že ses chtěla naučit kovařinu," nadhodila Destiny po tom, co její kamarádka ztichla. Bylo zvláštní, že na celém vyprávění ji zaujalo právě tohle, ale Wallaeky už si zvykla.

„Kdysi," pokrčila rameny. „Se mnou je to vždycky tak, že když něco obdivuju, chci se to naučit. Většinou mi to ale nevydrží, i když daná věc se mi líbí pořád." Povzdechla si a pobaveně nad sebou zavrtěla hlavou.

„Co ty?" zeptala se na oplátku. Destiny chvilku mlčela, aby si urovnala myšlenky a při vyprávění na nic nezapomněla. Wallaeky se pohodlněji opřela a pak už jen naslouchala známému kamarádčinu hlasu.

Omlouvám se, ale jsem ráda, že vymyslím umístění a básničku pro sebe, natož pro tebe, Destiny 😅 Abych byla upřímná, mám z téhle docela dobrý pocit. Dost se mi líbí to přenesení víceméně jejich historie do našeho světa. Akorát teda s tím rozdílem, že nejde tak úplně o ostrovy, jako o města :D

Au revoir