„Mami?”
„Ano?”
„Kdy už nám konečně řekneš něco o zvířatech?”
„Nevím, Taer. Čistě o zvířatech asi hned tak ne, ale dnes pro vás mám připravený příběh dvounožce a draka. Není to tak akční, aspoň druhá část, takže tohle si užije spíš Fela. Ale i tobě by se to mohlo líbit.”
„Achjo.”
„No tak.”
„Nesměj se, mami!”
„Klídek, Taer. Felo, Sore, pojďte blíž. Hrien je zase venku s tátou?”
„Hm.”
„Tak dobře, asi začneme bez něj...”

***

*14. srpen 2018 (jak vidíte, první starší dílko, když nepočítáme Čokoládu)
Fanfikce do soutěže ze Středozemě, ale neobsahuje žádnou známou postavu, všechny jsou moje. (Přestože inspirované hned několika faktory - HU, psy a Httyd, alespoň to říkají porotci soutěže)

Něco nebylo v pořádku. Cítil to. Poklekl na jedno koleno a zvedl květ, který se válel na zemi. Vypadal nádherně. Pozorně si ho prohlédl a došel k závěru, že ho někdo uřízl nožem. Ale proč ho pak zahazoval? Byl to jeden z nejkrásnějších exemplářů této květiny, které kdy viděl.

Rozhlédl se a napravo zahlédl list, něčím přeříznutý vedví. Opodál se válela zlomená malá, tenká větev a kolem ní spatřil zválenou trávu. Znovu se podíval na zvířecí stezku, na které klečel, a kousek dál objevil podivné stopy umístěné kolmo ke stezce. Pokud to byly stopy. Jestli ano, nikdy takové neviděl. Tvořily je tři delší a hlubší rýhy a jedna kratší a mělčí vedle. Co mohlo takové stopy udělat?

Vstal, oprášil se a prohlédl si strom, na který stopy směřovaly. Od půlky kmene nahoru bylo několik rýh. Vypadaly nově. Když je porovnal se stopami, zjistil, že jsou stejné. Znovu a pečlivěji si prohlédl stopy. Přesně jak si myslel. Něco vyběhlo zleva na stezku, odrazilo se a vydrápalo na strom. Z jiného to spadlo, protože se pod tím zlomila větev.

Pohlédl do lesa napravo. “Cesta“ z usekaných květů, zlámaných větví, rýh a přeříznutých listů pokračovala dál na severozápad. Vykročil ze stezky a proplétal se po nepatrných stopách mezi stromy. Černýma očima neustále pátral v nazelenalém lesním šeru po něčem neobvyklém.

Tam! Kousek stranou ležel napůl sežraný zajíc. Normálně by tomu nepřikládal velkou váhu, ale protože  byl zajíc vedle podivných stop, všiml si ho. To něco mělo zřejmě hlad, ale nedokázalo to sníst celé zvíře. Nechal zajíce zajícem a šel dál. Vadilo mu, že neví, co se tu prohání. Stopy ani rýhy nikdy neviděl, takže předpokládal, že je to něco nového.

Jak pokračoval, postupně se ho zmocňoval neklid, protože začínal tušit, kam ho tenhle objev dovede. A nelíbilo se mu to. Místo, kam drobné náznaky a stopy směřovaly, neměl rád. Připadalo mu temné a necítil se tam dobře.

Odhrnul větvičku, která by ho jinak škrábla do obličeje. Věděl, že někdo na to může jiný názor, ale stejně tak věděl, že většina ostatních to cítí stejně. To místo bylo zlé a v minulosti už posloužilo temným účelům.

I když přemýšlel, pořád ostražitě sledoval les kolem sebe. To, že nic neviděl, neznamenalo, že tam nic není, a opatrnosti není nikdy dost. Jako stín se proplétal lesem, až nakonec mezi stromy před sebou zahlédl oblohu a volný prostor. Zastavil se a naslouchal. Nic.

Přestože všechno vypadalo v pořádku, nechtělo se mu vstoupit na volné prostranství, ani stát na kraji lesa. Vrhl rychlý pohled přes rameno a přistoupil k jednomu z krajních stromů. Prsty přejel po jeho kůře. Vyšplhal se na větev, ze které měl nerušený výhled, ale zároveň byl blízko země, kdyby musel skočit. Přidřepl si na bobek a jednou rukou se stále přidržoval kmene. A před ním se tyčily rozvaliny bývalého elfského, později Sauronova sídla. Ruiny Dol Gulduru.

Zdánlivě opuštěné a bez života. Přimhouřil oči, aby mu nic neuteklo, a čekal. Uplynula hodina, dvě a nic se nedělo. I když byl vycvičen k trpělivosti, začínal ztrácet naději. No, nebyla to ani tak naděje, spíš doufal, že něco najde, uvidí. A pořád nic.
Teď už ho nepoháněla jen nutnost zjistit, co neznámého se objevilo v lese, ale také zvědavost. Ten tvor ho začínal zajímat, ať už to bylo cokoli.

Klid, napomenul se v duchu. Vždyť tu dřepíš sotva dvě a půl hodiny. Trpělivost. Dál pozoroval prastaré ruiny Dol Gulduru a každou minutou s ním zvědavost a neklid cloumaly čím dál víc. Zvědavost proto, že toužil toho tvora poznat, a neklid, protože se nic nedělo.

Nebyl to zvuk, co ho upozornilo. Ani pohyb. Spíš instinkt, takový šestý smysl. Bleskově se sehnul a skočil dolů. Dopadl do kotoulu, okamžitě tasil meč a otočil se. Na místě, kde ještě před chvílí seděl, naprázdno sklaply šupinaté čelisti.

Vzápětí se ze stromu před ním spustil neznámý tvor a rychle k němu zamířil. Uskočil stranou a švihl mečem. Byla to bezděčná reakce. Ozval se trhavý zvuk, tvor bolestně zavřeštěl a na meči ulpěla černá tekutina. Ucítil, jak mu něco ostrého přejelo po tváři a zanechalo za sebou tři pálící škrábance. A podivný tvor byl pryč.

Ani si ho nestihl pořádně prohlédnout. Zaregistroval jen pár blanitých křídel a dlouhý šupinatý ocas, který se kolem něj mihl. Je možné, že zasáhl koženou membránu na křídle? Asi ano. A pak tu byla ta černá krev. Nepochyboval, že je to krev. Otřel meč o trávu a zasunul ho zpátky do pochvy.

Zvedl ruku a dotkl se tváře. Na prstech mu ulpěla krev, ale to ho nevyděsilo. Přežil už mnohem horší věci. Utrhl si část tuniky a látku přitiskl na ránu. Zasykl bolestí. Příšerně to pálilo.

Chvíli tiše stál a když si uvědomil, že dnes už nejspíš toho tvora neuvidí a nic nezjistí, otočil se zpátky do lesa. Jak šel mezi stromy zpět ke stezce, přemýšlel. Co to mohlo být za tvora? Kde se tu vzal? Je tu sám? Nad svou poslední úvahou se chvíli zamyslel. Vše nasvědčovalo tomu, že tvor je sám. A on doufal, že to tak i je.

Konečně se před ním objevila zvířecí stezka, na které našel první useknutou květinu. Zastavil a chvilku se rozmýšlel. Pohled mu padl na rýhy na stromech a stopy. Asi by bylo dobré pořídit si jejich kopii. Paměť měl sice dobrou, ale člověk nikdy neví. Z malé brašničky na pásku, která byla připnutá vedle meče, vyndal sešit, kam si poznamenával různé věci, a překreslil si stopy i rýhy.

Otočil se a vydal zpět po stezce. Za chvilku došel ke křižovatce, kde nechal svého koně, protože stezka, kterou se rozhodl prozkoumat, na něj byla příliš úzká.

„Ahoj, Laimëndile,“ pozdravil ho a přátelsky poplácal po krku. „Vypadá to, že se nám po hvozdě něco prohání,“ pokračoval, zatímco nasedal. Uvelebil se v sedle a otočil Laimëndila k domovu. „A vadí mi, že nevím, co to je.“ Hřebec pohodil souhlasně hlavou a zafrkal. Jezdec ho pobídl do klusu a za chvíli už Laimëndilova kopyta dusala po cestě vinoucí se mezi stromy.

„Má to ostré drápy a dlouhý ocas a velká blanitá křídla. Je to docela malé,“ pokračoval v řeči. Na svých cestách, než se před nedávnem usadil tady, poblíž Lesa zelených listů, si ke koni zvykl mluvit, když nemusel být potichu. Laimëndil občas kývl nebo zatřásl hlavu a jeho hříva při tom poletovala vzduchem, jako kdyby rozuměl.

Byl to nepříliš velký šedák s hustou hřívou a klidnou povahou, jeho srst měla odstíny od světlé až skoro po černou. Jeho jméno pocházelo z elfského jazyka a v překladu znamenalo Přítel stínů, protože jeho zbarvení způsobovalo, že v lese, zvláště navečer, často splýval s okolím. Vychovali ho elfové a darovali Hraničáři, u kterého zůstal doteď. Byl neobyčejně inteligentní a citlivý a jeho jezdec se postupně naučil rozeznávat různá znamení, kterými ho Laimëndil upozorňoval na různé zvuky, pachy, věci nebo na nepřátele.

Teď však klusal uvolněně, uši a hlava se mu pohupovaly do kroku a Hraničář na jeho hřbetě mu líčil nedávný zážitek s podivným tvorem. Po příběhu zastříhal ušima a švihl ocasem.

„No jo,“ poplácal ho jezdec a pousmál se. „Vždyť je to jen škrábnutí. Nemusíš mě hned kritizovat, že jsem moc pomalý.“ Opět si sáhl na tvář a zjistil, že už mu přestala téct krev.

„Aspoň jedna pozitivní věc,“ zabručel. Nemohl přestat myslet na tvora, který ho napadl. Nedokázal si vzpomenout na žádné zvíře, které by se mu podobalo. Jedno ho sice napadlo, ale to se mu nelíbilo. Jednak proto, že bylo nebezpečné a jeho rasu stvořil Morgoth, a jednak proto, že by tady vůbec nemělo být.

„Řekni, nemohl to být drak, ne?“ zeptal se Laimëndila. „Draci jsou obrovští, chrlí plameny a tady nežijí.“ Hřebec zatřásl hřívou a loupl po něm jedním okem.

„No dobře, dračí mláďata nejsou tak velká a nechrlí plameny, ale to nic nemění na tom, že draci tu prostě nežijí. Nemůžou tu žít. A navíc, dráče potřebuje matku. Ne snad? A žádnou dračici jsem v okolí neviděl.“ Laimëndil zafrkal. Hraničář draky moc neznal. Věděl, že jsou obrovští, chrlí oheň a někteří létají. Z příběhu hobita Bilba Pytlíka si odvodil, že mají rádi hádanky a zlato, jsou chamtiví, lstiví a vychytralí. To bylo asi tak všechno.

Konečně vyjeli z lesa a po cestě zamířili k vesnici, poblíž které měl hraničář dům.

***

Pálilo to. A bolelo. Jako by pořád cítil to mrazivé ostří, které mu roztrhlo membránu křídla. Pocítil prudkou nenávist a strach vůči tomu dvounohému tvorovi, který se mu postavil.

Pokoušel se tu neústupnou, palčivou bolest zahnat. Marně. Snažil se soustředit na chladný kámen, na kterém ležel, přemýšlet o dvounožci. Jenže pulsující bolest v levém křídle ho rozptylovala. Byla nepříjemná, nežádaná a palčivá.

Schoulil se do klubíčka a pokoušel se ji nevnímat.

***

Hraničář seděl u stolu a prohlížel si hromady papírů. Na ně si zakresloval, zapisoval a zaznamenával vše, co věděl o zvířatech obecně i o konkrétních druzích. Teď hledal cokoli, co by se aspoň náznakem podobalo tvorovi z Dol Gulduru, protože chtěl dřív, než ho prohlásí za dračí mládě, vyloučit vše ostatní.

U netopýrů našel blanitá křídla, někteří z plazů měli dlouhý ocas, ale neobjevil žádné zvíře, které by mělo obojí. Zhluboka si povzdechl a opřel se o židli. Takže je možné, dokonce pravděpodobné, že to je drak. Jestli ano, musí ho co nejdřív zabít. Věděl, že to je chladnokrevné, ale kdyby drak vyrostl, mohl by ohrozit tento kraj. Nelíbilo se mu, že se z něj nejspíš stane bezcitný vrah, ale jinak to prostě nešlo.

Jediný problém byl v tom, že nevěděl jak. O tom by se měl s někým poradit, případně získat pomoc. A také by měl někdo vědět, kam jde a co chce udělat. Navíc, kdyby ho drak zabil nebo smrtelně zranil, mohl by ten, za kým by šel, to zkusit skoncovat. Jak takhle přemýšlel, nenapadal ho jediný člověk, za kterým by mohl jít.

Vzdychl a vstal. Vyšel ven, chvíli postával na verandě, ale nakonec zamířil ke stájím za chatou. Došel k ohradě a opřel se o břevna. Laimëndil zvedl hlavu od trávy a pomalu se k němu přiloudal. Hraničář ho pohladil a prolezl do ohrady.

„Zdá se, že to je opravdu drak,“ začal. „Ty bys asi nevěděl, jak ho zabít, co?“ Hřebec zatřásl hřívou a čenichem do něj strčil. Zasmál se. „Musí to být někdo, kdo ví o zvířatech víc, než všichni ostatní a žije v přírodě. Napadá tě někdo? Ne? Tak nevadí, snad něco vymyslím.“ Odmlčel se. Hladil Laimëndila a přemýšlel. Zná někoho takového?

Na nedalekém sloupu ohrady přistál pták a Hraničář se na něj podíval. Zvíře mu kdesi vzadu v hlavě probudilo vzpomínku.

Stalo se to někdy před pěti. Toulal se tenkrát kolem Lesa zelených listů a našel zraněného sokola – měl zlomené křídlo. Vzal ho k sobě, ošetřil a staral se o něj. Ale jak šel čas, sokol se neuzdravoval. Tehdy si vzpomněl na Radagasta Hnědého, čaroděje, který ví vše o přírodě a zvířatech a žije mezi nimi. Donesl sokola k němu a Radagast ho uzdravil.

To je ono! Měl by za ním zajít a poradit se s ním. Vzpomínal si, že to byl celkem milý stařík. I když ho navštívil jen dvakrát a krátce, zdál se mu čaroděj jako celkem příjemný člověk.

„Takže tak,“ zabručel. „Ráno pojedeme za Radagastem,“ oznámil Laimëndilovi, který zafrkal a zatřásl hřívou. Radagasta už viděl a měl na něj stejný názor jako jeho jezdec. Hraničář ho poplácal a šel zpět do chaty, protože už měl celkem hlad.

***

Donesl sedlo a uzdečku. Laimëndil si malinko odfrkl. Neměl ani jedno rád, ale toleroval to a Hraničář nechal obojí vyrobit z té nejlehčí a na dotek nejpříjemnější kůže a kovu, které našel.

Zvedl sedlo z hořejšího břevna ohrady a položil jej koníkovi na hřbet. Zapnul podbřišník, spustil třmeny a pohladil Laimëndila po krku. Hřebec se před zapínáním sedla nenadechoval jako většina ostatních koní. Elfové na něj žádnou výstroj nedávali a on sám to zkusil jen jednou. Pak už mu to uražená hrdost a dohoda s jeho jezdcem nedovolily.

Hraničář mu nasadil uzdečku a nasedl. Uzdečka vypadala spíše jako ohlávka s otěžemi. Věděl, že Radagast žije v jižní části Lesu zelených listů, v místě zvaném Rhosgobel. Obrátil Laimëndila k lesu a pobídl ho.

„Snad si budu cestu ještě pamatovat,“ zabručel.

***

„Takže ty jsi Hraničář,“ řekl Radagast a tázavě pohlédl na muže před sebou. Ten přikývl.

„Říkají mi tak.“ Seděli naproti sobě uvnitř čarodějova domu. Radagast měl na klíně položeného malého zajíčka, kterého hladil. Laimëndil stál venku. S Hraničářem v sedle přijel teprve před chvilkou. Jemu i jeho jezdci trvalo poměrně dlouho, než sem našli cestu. Mnohokrát špatně odbočili a vraceli se, ale nakonec sem přece jen dojeli.

Hraničář ho odsedlal a nechal volně. Neměl strach, že by utekl – elfští koně byli věrní. U svého domu sice měl ohradu, ale kdykoliv hřebec chtěl, mohl otevřenou bránou ven. Dokázal na zavolání přiběhnout a nikdy nechodil daleko.

Nyní seděl Hraničář před Radagastem a doufal, že mu čaroděj poradí. Ten se pohodlněji opřel a znovu si ho pečlivě prohlédl.

„Proč ti tak říkají?“ zeptal se.

„Asi proto, že střežím hranice mezi hvozdem a přilehlými vesnicemi,“ pokrčil Hraničář rameny. „I když už tu nežijí stvůry jako za Války o Prsten, les je pro obyčejné lidi pořád nebezpečný.“ Radagast pokýval hlavou.

„Ty už jsi tu byl, že?“ zeptal se. „S tím zraněným sokolem, mám pravdu?“ Hraničář opět kývl. „A co bys rád teď?“

„Víte, potřebuju poradit,“ začal. „Chtěl bych se na něco zeptat, ale obávám se, že to bude chvíli trvat.“ Radagast kývl, opatrně odložil zajíčka a vstal. Nebyl moc velký, přesto dokázal budit hrůzu a respekt. Teď se ale usmál.

„V tom případě, dal by sis čaj? Je bylinkový,“ nabídl.

„Rád,“ odpověděl Hraničář. Když mu čaroděj o pár minut později podal hrnek s kouřícím čajem, poděkoval.

„Tak do toho,“ povzbudil ho klidně Radagast. Hraničář mu vše řekl. Jak našel stopy, o tvorovi i o své domněnce, že je to drak.

„Hmmm...“ udělal čaroděj. „A co bys chtěl přesně vědět? Jak ho ochočit, odehnat, jestli by nešel přesunout? Nebo jak ho zabít?“ Poslední větu pronesl šeptem. Tato možnost se mu zřejmě příliš nezamlouvala. Hraničář si povzdechl, opřel se a zavřel oči. Až teď ho napadlo, že Radagst z toho, co se chystá udělat, moc nadšený nebude. Měl rád vše živé. Jenže nikdo jiný ho pořád nenapadal. Třeba by mohl zalhat, odjet a zkusit to na vlastní pěst. Pak potřásl hlavou a nadechl se. Radagast si zasloužil upřímnost a on neměl lhaní rád.

„Zabít,“ řekl tiše. Čaroděj si povzdechl a jeho oči posmutněly.

„Čekal jsem to,“ poznamenal. „Ale ani tak se mi to nelíbí.“

„Já vím,“ přikývl Hraničář. „Taky z toho nemám radost.“ Radagast se mu podíval do uhlově černých očí.

„Řeknu ti to,“ začal, „když mi slíbíš, že jeho smrt bude rychlá a nebudeš ho mučit.“ Počkal, až muž přikývne a pokračoval: „Jejich jedinou slabinou je břicho. Víc ti nepovím, protože ani já toho o nich moc nevím.“ Obrátil pohled pryč a nevypadal, že by chtěl něco dodávat. Hraničář vstal a odložil prázdný hrnek.

„Děkuju,“ řekl a vyšel ven. Osedlal Laimëndila, vyhoupl se do sedla a pobídl ho. Klusali lesem a on přemýšlel. Kde teď může drak být? Usoudil, že se nejspíš schovává v Dol Gulduru. Neuteče? Co když na něj nestačí? Takové otázky se mu honily hlavou.

Domů dojeli za tmy. Byla už skoro půlnoc, když konečně usnul.

***

Stál uprostřed zborcené místnosti. Kolem se válely kameny a rostl mech. Opatrně vykročil a pod jeho chodidlem praskla větvička. Strnul uprostřed pohybu. Někde za rozpadlými zdmi něco zachřestilo a koutkem oka zahlédl pohyb. Po dláždění se sunulo cosi velkého a dlouhého, hladkého jako sklo a vydávalo to tichý, šustivý zvuk.

Vyděšeně se na to díval, ale nedokázal se pohnout. Nakonec dlouhé tělo obtočilo celou místnost a před ním se vztyčila hlava. Došlo mu, na co se dívá. Ten tvor, který mu znemožnil únik, byl drak. Obrovský, šupinatý, s hadím tělem a křídly, která měl složená u těla.

Drak otevřel tlamu a odhalil tak množství velkých, jako jehla ostrých zubů. Zařval. A Hraničář se začal propadat. Padal temnotou a drak se řítil za ním. Jeho tělo se při pohybu kroutilo a vlnilo. Najednou byli sami, v naprosté tmě, ale on přesto plaza před sebou zřetelně viděl. Drak opět zařval a vychrlil sloup plamene.

Stál, díval se smrti do tváře a nebyl schopen pohybu. Už cítil žár ohně, cítil, jak ho pohlcuje. A uslyšel slova. Hlas byl suchý a jakoby plazí.

„Je to opravdu nutné? Opravdu chceš vzít někomu život bez důvodu?“

***

Prudce se posadil a otevřel oči. Čelo měl zbrocené potem. Srdce mu splašeně tlouklo a rychle oddechoval, jako po namáhavém běhu.

Jen klid, pomyslel si. Byla to jen noční můra. Jenže i když se přesvědčoval, ta poslední slova mu zůstala vězet v hlavě. Je to opravdu nutné? Opravdu chce někomu vzít bezdůvodně život? Co když měl ten hlas pravdu?

Ale to není bezdůvodně, namítl hlásek v jeho hlavě. Kdyby vyrostl, ohrozil by své okolí.

A není možné ho někam převézt? Pomyslel si.

A kam? Navíc, tohle je jediné trvalé řešení. Co ty víš, třeba se tu vylíhl a bude se sem chtít vrátit, oponoval mu hlásek. Vzdal se.

Počkal, až se trochu uklidní. Nakonec vstal, oblékl se, připnul si opasek s mečem, přehodil si přes ramena plášť a vyšel ven. Pak se vrátil a popadl luk a toulec se šípy. Třeba se mu budou hodit. Předtím si je nebral, ale pokud se bude drak snažit uletět, bude luk praktičtější než meč.

Sešel z verandy a zamířil dozadu k ohradě. Byla ještě tma, ale na východním nebi už začínalo svítat. V ohradě Laimëndila nenašel. Čekal to – věděl, že se hřebec toulá nejvíc v noci.

Strčil si dva prsty do úst a zapískal. Ozvalo se slabé zařehtání. Mezitím, co čekal, vynesl ven sedlo a ohlávku s otěžemi. Za chvilku do ohrady přicválal se zvednutou hlavou Laimëndil, zamířil k němu, prudce zabrzdil, sklonil hlavu a zafrkal. Hraničář ho pohladil. Vyhřebelcoval ho, vyčistil mu kopyta, osedlal ho a nasadil mu ohlávku. Nasedl.

„Tak jedeme,“ pobídl ho. „Mám tam práci.“ Nezněl vesele. Jak by taky mohl. Laimëndil vykročil a mrkl po něm.

Co, že tak brzy? Ptaly se jeho oči. Hraničář se smutně pousmál, ale vzápětí zase zvážněl.

„Nemohl jsem spát,“ zašeptal, protože už byli v lese a on nechtěl ticho, které tu panovalo, rušit. Laimëndilova hlava několikrát houpavě klesla a zase se zvedla, jakoby koník kýval.
Konečně před sebou Hraničář zahlédl v mizejícím šeru úzkou pěšinu. Zastavil a sesedl.

„Zůstaneš tady, viď?“ zeptal se Laimëndila. Nechtěl ho ohrozit. „Možná se nevrátím. Kdyby se to stalo, běž za Radagastem, ten tě ochrání. V žádném případě nesmíš jít za mnou.“ Hřebec znovu zakýval hlavou a strčil do něj nosem. Pohladil ho a vydal se po stezce, připravený okamžitě vytáhnout meč. Les byl klidný, a jen občas se ozvalo zaharašení drobného zvířátka v porostu.

***

Ve vzduchu byla cítit krev. A strach. Bál se. Ležel ochromený hrůzou a poslouchal vlastní dech a tiché kroky, které se k místu, kde se schoval, pomalu blížily. Neutíkal. Už na to neměl sílu. Tržná rána v levém křídle opět krvácela, takže za sebou nechával uhlově černou cestičku. A pořád cítil silnou bolest, ale tu teď přebíjel strach. Věděl, že má jen jedinou, poslední naději, že lítost nedovolí tvorovi ho zabít. Byla opravdu hodně mizivá, protože to vypadalo, že je bezcitný a krutý.

Kroky se vedle něj zastavily. Zvedl hlavu a očima plnýma bolesti a strachu pohlédl vzhůru. Nad ním se vznášela stříbřitá, blyštivá čepel a její hrot mířil na něj. V očekávání rány zavřel oči a odevzdaně položil hlavu na zem. Věděl, že teď ztratil i tu poslední, mizivou naději na přežití, kterou, jak zoufale doufal, je slitování. Ale ten tvor ho našel a je konec.

***

Hraničář stál nad dráčetem, meč pozvednutý k úderu. Ale spustit ho nedokázal. Pořád měl v hlavě bolestný výraz těch temně černých očí, plných strachu. Tvor, který ležel před ním, se už zdál smířený se svým osudem.

Před očima mu znovu proběhla jeho noční můra. Nedokázal dráče zabít. Nemohl. Ty obrovské, černé oči vyzařovaly takový strach a bolest, že se v něm zvedla vlna lítosti a soucitu. Tvora, který takhle trpí, nemůže jen tak zabít. A navíc, tohle je jeho poslední naděje na přežití. Spustil meč.

***

Čekal. Ale smrt nepřicházela.  Byl smířený s tím, že zemře. Ta čepel totiž nemohla znamenat nic jiného. Věděl, že je naživu, i když před očima měl jen tmu. Věděl to, protože ho křídlo pořád bolelo. Kdyby umřel, už by tu hroznou bolest necítil. Byl by konečně volný, zbavený strachu.

Najednou se ho něco dotklo. Něco měkkého, teplého a příjemného. Vsunulo se to pod něj. Tak jemně a opatrně, že ho to skoro nebolelo. Cítil, že se zvedá ze země. Vyděšeně se schoulil ještě víc.

Pootevřel oči. Nad sebou spatřil tvář orámovanou černými vlasy. Poznal toho dvounožce. Už se chtěl začít bránit a sekat kolem drápy, ale něco v jeho očích ho zarazilo. Odrážela se v nich jeho vlastní podoba. Viděl svůj strach, bolest, své tělo. A emoce. V tu chvíli bezpečně věděl, že mu ten tvor nechce ublížit. Zavřel oči.

***

Když drak zavřel svoje černé oči, Hraničář si ho prohlédl. Byl uhlově černý. Ne v takové té lesklé, ale v černi, která pohlcuje světlo a je spíše hrobem barev než jednou z nich. Stavbou těla se podobal koni s dlouhým a ohebným krkem a ocasem. Hlava byla protáhlá, se dvěma dlouhými rohy v místě, kde se spojovala s krkem, a dlouhou tlamou plnou ostrých zubů. Z horní strany krku vyrůstaly ostny a táhly se až po špičku ocasu. Pár velkých křídel byl právě složený, ale Hraničář si všiml, že z levého kape krve. Poslední membrána byla natržená následkem jejich prvního střetnutí.

Slétl pohledem níž a prohlížel si čtyři silné nohy. Každá končila tlapou s čtyřmi prsty s ostrými drápy. Jeden byl vždy kratší a obrácený dozadu. Tak se vysvětlily neznáme stopy. Dlouhý ocas měl drak obtočený kolem celého těla. Na jeho konci se skvěly jako břitva ostré letky. Hraničář si domyslel, že když drak utíkal lesem, mával ocasem, čímž uřezával kytky a listy. Celého tvora pokrývaly šupiny, na hlavě drobné, ale pořád ostré.
Sundal si plášť, draka jím omotal a vydal se zpět k Laimëndilovi.

***

„Díky, že jsi počkal,“ řekl tiše a pohladil hřebce po krku. Ten čekal na úzké stezce u stop. Zafrkal a zvědavě se podíval na draka zamotaného v plášti. Lehce do něj šťouchl nosem, a když mládě vypísklo a ohnalo se po něm, ucukl. Složil uši k hlavě a couvl.

U Valar, co to je? Ptal se jeho pohled. Hraničář se pousmál.

„To je ten drak,“ oznámil. Laimëndil si odfrkl, a když se jeho jezdec vydal zpět po zvířecí stezce, vykročil za ním. Ve společnosti draka se mu sice nelíbilo, ale Hraničáři věřil, a jestliže byl on přesvědčený, že ten tvor není nebezpečný, byl ochoten to risknout.

Když se dostali na širší cestu, muž nasedl a draka si opatrně položil před sebe. Pravou rukou ho držel, levou rukou vzal otěže a natočil Laimëndila k domovu. Jemně ho pobídl do cvalu. Drak potřeboval co nejdřív ošetřit a cval je pohodlný, houpavý krok. Nehází to a lze jím urazit cestu k jejich domovu poměrně rychle.

***

Byl potichu. Jen občas zakňučel, když ho zabolelo křídlo, ale jinak se snažil být v klidu. Nemělo smysl protestovat – věděl, že je v bezpečí.

Příjemný, houpavý pohyb ho uspával. Jeho myšlenky začaly bloudit. Nebránil se tomu. Nechtěl. Naopak, otevřená náruč spánku ho lákala. Poslední dobu strávil schováváním a utíkáním se strachem a bolestí. Spánek pro něj byl osvobozující. Usnul.

***

Z pláště se ozývalo pravidelné oddechování. Hraničář usoudil, že drak usnul. Opatrně sesedl a položil uzlík na zem pod ohradu. Odstrojil Laimëndila, odnesl věci do přístřešku. Rozloučil se s hřebcem a s drakem v náruči zamířil do chaty. Vešel dovnitř, položil mládě na stůl a koukl do spíže. Vyndal pár proužků masa, ty nožem ještě zmenšil a položil je na stolní desku.

Rozbalil draka. Tvor klidně oddechoval. Pousmál se a šel najít kus látky, ze které by mohl udělat pelech. Připravil ho vedle své postele a když vešel do kuchyně, zjistil, že se drak probral.

***

I skrze příjemný spánek něco ucítil. Něco k jídlu. Něco dobrého. Zavětřil. Nemohl se mýlit. Cítil maso, syrové maso. Jeho žaludek se přihlásil o slovo a zakručelo v něm. Otevřel oči. Ležel, ale už nebyl zabalený do té příjemné, teplé věci.

Nejistě se posadil. Natáhl krk, opět zavětřil a pokusil se vstát. Jenže do levého křídla mu vystřelila bolest a srazila ho zpátky do sedu. Zakňučel. Zraněná končetina mu bezvládně ležel u boku. Mohl s ní sice hýbat, ale to vyvolávalo příliš bolesti.

Rozhlédl se kolem. Byl v jakési podivné jeskyni, která… byla ze dřeva? To nemůže být pravda. Jeskyně jsou z kamene, ne ze stromů, nemají pravidelný, hranatý tvar a už vůbec v nich nejsou žádné prapodivné věci, které viděl všude kolem.

Ohlédl se, aby prozkoumal i druhou část zvláštní jeskyně, a ztuhl. Díval se přímo na dvounožce, který mu bolestivě ublížil. Chtěl zasyčet, ale zjistil, že zírá do těch samých černých očí, které ho ujistily, že je v bezpečí. Emoce už v nich nebyly sice tolik patrné, ale stále jim věřil.

***

Hraničář ztuhl. Když na něj drak otočil hlavu a ohrnul horní pysk, ani nedýchal. Nakonec mládě obrátilo celé tělo a teď na něj s očekáváním hledělo. Pomalu se rozešel a zamířil k druhému konci stolu. Drak ho neustále sledoval a otáčel za ním hlavu.

Ten nehybný pohled ho znervózňoval. Mládě párkrát mrklo. Opatrně vzal do ruky kus masa a pomalu jím zamával sem a tam. Drakovi přeskočily oči na jídlo. Hraničář k němu natáhl ruku s masem.

„No tak, vezmi si,“ zabručel. „Je to dobrý.“ Dráče nedůvěřivě natáhlo krk a zavětřilo. Opatrně maso očichalo. Vrhlo se vpřed, laplo jídlo do tlamičky, stáhlo se a polklo. Hraničář ucukl. Tak rychlou reakci nečekal. Mládě se postavilo, lehce vrávoravým krokem se trochu přiblížilo a opět si sedlo. Křídlo mu viselo u boku jako mrtvá váha.

Znovu drak nasadil pohled plný očekávání a přeskakoval pohledem z masa na Hraničáře a zpět. Muž vzal do ruky další kousek. Postupně mládě nakrmil, i když vypadalo nenasytně. Nakonec však zívlo, čímž ukázalo drobné zoubky, a schoulilo se do klubíčka. Za chvilku už klidně oddechovalo.

Hraničář se opřel o židli, do které se během krmení posadil, a zamyšleně hleděl na draka. Pak se zvedl, přinesl si lékárničku a jemně, opatrně mu ošetřil křídlo. Na tržnou ránu nanesl mast proti bolesti, zašil ji a celou končetinu obvázal. Drak sebou párkrát trhl a občas se lehce ohnal drápy, ale jinak byl v klidu. Když ho ošetřil, zvedl ho a přemístil do pelechu. Pak se s povzdechem vrátil a šel utřít stůl a vyprat plášť. Během toho všeho přemýšlel.

Asi by měl dát drakovi jméno. Ale jaké? Přemýlal si v hlavě různá elfská slova, jména co znal. Zkoušel je kombinovat, zkracovat, ale pořád se mu to nezdálo ono. Představil si celé dráče před sebou do co největších detailů. Jeho ostré šupiny, drápy jako břitva, silná křídla, černou barvu… To je ono! Čerň, temnota. Je celý černý. Vybavil si slova, která se používají pro temnotu. Mordo? Ne, to moc připomíná Mordor a Saurona. Huinë? To mu nezní nejlíp. Mornië? Jo, tohle. Zkusil přidat koncovku dil nebo ndil, které jsou používány pro přítele. Morniëdil? Morniëndil? To zní líp. Nebo by ještě šlo…

Vzpomněl si na to, jak draka našel a jak ho málem zabil. Přítel smrti, Nurudil? Nebo Přítel života, Coiviëndil? Spíš Nurudil… Znovu přelétl myšlenkami k barvě. Temný drak by mohl znít dobře. Přeložil si to a lehce se zamračil při vybírání slova drak. Morna rámalócë? Moc dlouhé. Mornalócë? To zní trochu lépe.
Přemýšlel dlouho do noci, až se nakonec rozhodl nechat výběr na drakovi.

***

Probudil se a otevřel oči. Byla mu zima. Zavrtěl se, ale nepomohlo to, jen ho víc rozbolelo křídlo. Pomalu vstal. Pod svými tlapami ucítil tu příjemnou, teplou věc, do které ho dvounožec předtím zabalil. Sklonil hlavu, aby ji prozkoumal, ale kousek nad ním se najednou něco pohnulo.

Zvedl se na zadní nohy a přední tlapy opřel o zvláštní dřevěnou věc před ním. Kousek vedle jeho hlavy se něco pohybovalo. Byl to kus té příjemné věci. Natáhl krk a šťouchl do ní. Rozhoupala se. Chňapl po ní a zatáhl. Trochu se pohnula, ale vzápětí ji něco stáhlo zpátky. Tiše zavrčel a znovu zatáhl. Zapřel se nohama a kousek po kousku ji stahoval. Po chvilce si neviditelný tvor vzal tu věc zpátky.

Chvíli se s ním přetahoval, ale začal na něj být zvědavý. Pustil se a vyšplhal nahoru. Ocitl se na měkké plošině. Před ním ležel dvounožec a byl přikrytý tou věcí. Jemně do něj strčil. Když nereagoval, z náhlého popudu si k němu lehl a stočil se. Začínalo mu být teplo.

***

Probouzel se pomalu. Vůbec se mu nechtělo vstávat. Uvědomil si, že mu u levé ruky něco leží. Pomalu otočil hlavu a překvapením se mu na chvíli zastavil dech. Pod levou paží, přitisknutý k jeho boku, ležel schoulený drak. Drápky mu zatínal do volné haleny a klidně, rovnoměrně oddechoval. Hraničář se pousmál. Vypadal roztomile.

Potichu se zvedl na loket a ztuhl, protože se dráček pohnul. Když se ujistil, že spí dál, co nejopatrněji vstal, protože ho nechtěl vzbudit. Přikryl ho dekou a oblékl se. Vyšel z domu a pohlédl k východu. Slunce už bylo skoro celé nad obzorem. Probudil se nějak pozdě. Zamířil dozadu, zkontroloval Laimëndilovo vědro s vodou a když zjistil, že je pořád skoro plné, hodil na zem trochu sena.

O chvilku později, když si připravoval snídani, se drak rozespale vploužil do hlavní místnosti a větřil. Hraničář vstal, vzal misku s masem, kterou mu připravil, a položil ji před krb na zem. Drak se posadil a zmateně na něj koukal. Hraničář překvapeně zvedl obočí.

„Cože? Ty to nechceš?“ podivil se. Vstal a přidřepl si k mláděti. Vzal kus masa a podával mu ho. Drak zavrtěl ocasem a nabízené sousto ihned zhltl. Hraničáři v tu chvíli připomínal psa.

„Měl bych ti dát jméno,“ mluvil, zatímco mládě vlastnoručně krmil. Další zavrtění ocasem a radostný pohled. Pousmál se. „Vypadá to, že už jsi se z toho otřesu vzpamatoval,“ poznamenal. Věděl, že pro draka musel být trochu šok, když ho zachránil někdo, kdo mu předtím ublížil.

„Tak jo. Budu ti říkat jména a ty si vybereš, co ty na to?“ zeptal se ho a hned pokračoval: „Co takhle Mornalócë?“ navrhl to první, co ho napadlo, což byla zkrácenina pro Temný drak. Mláděti se to zjevně nelíbilo – vycenilo zoubky a jeho ocas ztuhl. „Tak nic. A Morniëndil?“ Stejná reakce. „Nurudil?“ Zkusil poslední jméno, které dokázal vymyslet. Nic. „Eriador?“ vyslovil první slovo, které mu přišlo na jazyk, což byla shodou okolností rozlehlá oblast na západ od Mlžných hor, ve které se narodil a částečně v ní i vyrostl. Změna byla okamžitá. Ocas se dal opět do pohybu, cenění zoubků se změnilo na poněkud kostrbatý úsměv a v dračích očích zaplál souhlas. Hraničář si vydechl. Aspoň už měl jméno.

***

Zmateně si dvounožce prohlížel. Levé křídlo měl natažené a jemné ruce sundavaly obvaz. Ano, dvounožec mu ho sice každý den minimálně jednou měnil, ale teď vypadal jinak. Prohlížel si ránu se skoro nedočkavým výrazem. Nakonec se narovnal a usmál.

„Tak co říkáš?“ oslovil ho. „Už jsi připravený se vznést?“ Rozuměl mu, ale nebyl si jistý. Vznést se? To už je zdravý? Vyskočil dvounožci na rameno. Po chvilce houpavé chůze se ocitli před dřevěnou jeskyní a dvounožec si ho sundal z ramene a postavil na zem. Povzbudivě se usmál. On se na něj bezradně díval – nevěděl, co dělat.

„To asi nezvládneš, co?“ zeptal se. Opět ho zvedl, ale najednou, aniž to čekal, ho vyhodil do vzduchu. Zareagoval instinktivně. Rozepjal křídla a klouzavým letem se snesl na zem. Uslyšel radostný smích. Doťapal až k dvounožci, který ho zvedl a vyhodil. Líbilo se mu to. Ten pocit, když mu vítr hladil membránu křídel. Několikrát plachtění zopakovali.

Nakonec ho dvounožec vzal do náruče a zamířil k ohradě za dřevěnou jeskyní, ve které spali a jedli. Položil ho na jeden sloupek a ustoupil. Tentokrát pochopil. Zaměřil svou pozornost na další kůl a co nejvíc se odrazil. Při vzletu několikrát instinktivně mávl křídly a zjistil, že mu to pomáhá. Plachtěním se dostal ke svému cíli a dosedl. Vzrušeně se otočil na dvounožce, který se usmál, a v očích mu zaplála radost. Opět skočil.

***

Hraničář seděl na židli před krbem, ve kterém plápolal oheň, a zašíval si halenu. Přes opěradlo měl přehozenou už vyspravenou vestu. Utrhl nit zuby a vzhlédl. Eriador seděl na zemi před ním, v zubech držel kus masa a upřeně ho pozoroval. Povzdechl si.

Už to bylo hodnou chvíli, co ho přinesl domů, ale dráče mělo pořád ve zvyku se nechat krmit. První zhruba dva týdny mu to nevadilo, ale po tom, co mu drak málem ukousl prsty, se rozhodl, že je čas, aby se naučil jíst samostatně. Lovit uměl, častokrát díky němu Hraničář nepřišel o kořist, ale vždy úlovek přinesl. Většinou snědl porci z misky v pohodě, ale občas se mu prostě nechtělo, a tohle byla jedna z těch chvílí.

Odložil skoro zašitou halenu a vzal maso Eriadorovi z tlamy. Opět mu je podal a dračí hlava po něm vystřelila rychlostí, která by zahanbila i útočícího hada. Ozvalo se zaklepání. Drak zpozorněl.

„Už jdu!“ křikl Hraničář a ukázal ke dveřím do svého pokoje. Vzal misku a donesl ji tam. Eriador šel poslušně za ním. Lidé z nedaleké vesnice tu už několikrát byli. Pochopit, že se musí v jejich přítomnosti schovat, i když se mu to nelíbí, pro něj nebylo nijak těžké. Sedl si na podlahu a tiše čekal. Hraničář zavřel dveře a šel otevřít ty přední. Dovnitř vtrhl studený vítr – venku zuřila bouře.

„Co si přejete?“ zeptal se a nasadil kamenný výraz. Před ním stál poměrně vysoký muž, boty a větší část nohavic úplně bílou od závějí, ramena, čepici a kabát pokryté vrstvou sněhu. Byl to hospodský U Rezavého lva. A vypadal rozčileně. Hraničář ustoupil a pustil ho dovnitř.

„Posaďte se,“ pobídl ho, sám opět sklouzl do židle před krbem a obrátil ji čelem k Rentleymu Lípovi, hostinskému, který trochu nervózně postával uprostřed místnosti. Vypadalo to, že vyrovnaný Hraničářův hlas ho částečně uklidnil.

„Víte,“ začal, ale zarazil se, když si muž na židli povzdechl.

„Posaďte se,“ vyzval ho znovu. „Vemte si nějakou od stolu.“ Rentley poslechl. Nechtěl odporovat. „Co potřebujete?“

„No, před nějakou dobou mi zmizelo pár stříbrných lžiček. S tim sem vás nechtěl obtěžovat. Řek sem si, že počkám, a když se to stane zasejc, budu to řešit. Víte, pár stříbrných lžiček nejni moc, ještě jich docela dost zůstalo, a kdybysem chtěl, moh bych si koupit nový. Ne že bych vyhazoval peníze za stříbrný lžičky, to zasejc ne, protože je normálně nepoužívám, ale to víte, že když sem přejede nějaká bohatá, vzácná…“ drmolil Rentley a trochu odbočoval od tématu. Hraničář zvedl ruku.

„Zkrať to,“ přerušil ho a hospodský se zarazil.

„Tak dobře,“ začal po chvilce váhavě. „Jak sem řikal, že počkám, tak sem se asi splet. Včera v noci mi zmizely ty zbylý. A to už sem vydržet nemoh, zasejc tak bohatej nejsem. Tak sem šel za váma. Potřeboval bych, abyste toho zloděje dostal. Slyšel sem i některý ostatní, jak si stěžujou, že jim zmizlo něco lesklýho.“ Hraničář pomalu přikývl.

„Podívám se po něm a chytím ho,“ slíbil. Rentley si oddechl a vstal. Došel ke dveřím, otevřel je a ohlédl se. Hraničář už si svou židli opět otočil ke krbu, v ruce držel halenu a na tváři měl zamyšlený výraz. Hostinský vyšel ven a zavřel. Hraničář si povzdechl. Věděl, kdo je ten zloděj, měl ho chyceného, ale nedokázal ho uhlídat. Vstal, otevřel dveře do svého pokoje a přísně pohlédl na Eriadora, který se krčil uprostřed místnosti. Skoro jako kdyby věděl, že se mluvilo o něm.

„Pojď,“ řekl Hraničář a sebral ze země misku. Položil ji před krb a posadil se. Drak si sedl před něj a vypadal zahanbeně.

„Kolikrát ti to budu muset ještě říct?“ zeptal se muž a hleděl mu zpříma do očí. „Tím, že bereš lidem cenné a lesklé věci, mě stavíš před problém. Jestli se nezačneš ovládat budeš muset pryč. I přesto, že tě mám rád, nemůžu dovolit, aby se tohle dělo,“ vysvětloval. „Už jsem tak zoufalý, že si troufám říct, že tvou poslední nadějí je Radagast. Jedině on by tě toho dokázal zbavit.“ Nebylo to poprvé, co Eriador něco sebral, i když to pak pod dohledem vrátil. Vlastně se drobné krádeže poslední dobou stále stupňovaly. Za Hraničářem přicházeli lidé z nedaleké vesnice. Vždy je vyslechl a slíbil, že zloděje chytí. Pak si s Eriadorem promluvil, pár dní to mezi nimi malinko skřípalo, ale přestaly se ztrácet věci. Jenže to moc dlouho nevydrželo. Po nějaké době k Hraničáři přišel člověk, kterému ukradli něco lesklého. Zdejší lidi, i když se vše opět objevilo, tyhle vlny drobných krádeží znepokojovaly. Protože co když se jednou něco nevrátí?

Zlobilo ho, že Eriador není schopen se ovládat. O možnosti, že by ho dal pryč, zatím nepřemýšlel. Nechtěl. Přes všechno, co ten malý ďáblík udělal, ho měl rád. Nedokázal by ho opustit. A on to věděl.

***

„Musíš to vrátit,“ řekl dvounožec. Jako vždycky. Ale on si prostě nedokázal pomoct! Lesklé věci ho přitahovaly jako vlka zajíc. Většinou seděl a snažil se působit co nejnevinněji, ale teď… Věděl, že dvounožec ho má rád. Koneckonců, on to cítil stejně. Věděl, že by ho nevyhodil ven, ale odvézt jinam ho mohl. A tušil, že teď už k tomu nemá daleko. Proto vypadal zahanbeně. Zvedl se a odploužil, aby přinesl lesklé, stříbrné, kovové věci, které vzal naposledy.

***

Než se Eriador vrátil, Hraničář dozašil halenu. Na ramenou a rukávech byla trochu potrhaná, protože i přes to, že se mládě naučilo celkem slušně létat, ne jen plachtit a klouzat, mělo občas své chvíle. Stejně jako s jídlem. Prostě se mu nechtělo být ve vzduchu, tak si sedalo Hraničáři na ramena, nebo vzlétalo z jeho natažené paže. Zprvu byl muž podrápaný a poškrábaný, ale pak si vytvořil vycpávky.

Když Eriador přinesl stříbrné lžičky, Hraničář si je vzal. Dovolil mu, aby vylezl na levé rameno, oblékl si plášť a vyšel ven. Zamířil k ohradě. Laimëndil se choulil v ze tří stran uzavřeném přístřešku. Vítr a sníh nalétávaly na zadní stěnu, takže na něj moc nefoukalo. Hraničář ho osedlal a nasedl.

Jeli krokem po cestě, kterou znal hřebec nazpaměť. I přesto však prozkoumal každou část půdy, než na ni došlápl. Eriador se choulil Hraničáři na rameni. Muž to chápal. Létat v takovéhle bouři bylo nebezpečné.

Když dojeli k vesnici, Laimëndil zastavil a Hraničář sundal draka z ramene a dal mu lžičky. Mlčky ukázal ke světlům hostince. Eriador se loudal ke dveřím. Položil lžičky na práh a zaškrábal na dveře. Hospoda ztichla. Drak se schoval do stínu a pozoroval, jak dveře otevřela rusovlasá dívka.

„Hej, Rentley!“ zavolala do lokálu. „Neříkal jsi, že se ti ztratily lžičky? Jo? Tak to tu máš donášku!“ Sebrala je a zavřela dveře. Eriador se vrátil k Hraničáři, čekajícímu na kraji vsi. Usmál se.

„Vidíš, šlo to, ne?“ poznamenal a počkal, až mu drak vyleze na rameno. Pobídl Laimëndila a za chvíli už spatřili přívětivé světlo, linoucí se z okna chaty.

***

Držel se na dvounožcově natažené ruce a pomocí křídel a ocasu udržoval rovnováhu. Ucítil pohyb dolů a pak nahoru. Odrazil se a zamával křídly. Vzlétl, párkrát zakroužil, vrhl se střemhlav dolů, proletěl jako šíp mezi dvěma opracovanými kládami ohrady a cestou ocasem usekl květ nějaké kytky. Aspoň dvounožec tomu říkal ohrada. Pro něj to byl neznámý pojem. Zařval radostí z rychlosti, i když to znělo spíš jako vypísknutí.

Ozval dusot kopyt a on spatřil, že dvounožec cválá na tom čtyřnohém tvorovi, kterému říkal Laimëndil, směrem k lesu. Obrátil se a vydal se za nimi. Plachtil, křídly máchl jen občas. V lese sletěl níž, těsně nad ně, a snažil se udržet krok. Nevěděl sice, kam mají namířeno, ale dvounožci věřil.

***

„Zdravím Radagaste,“ řekl Hraničář a počkal, až ho čaroděj stojící ve dveřích domu vyzve, aby sesedl. Eriador mu seděl na rameni a zvědavě si Radagasta prohlížel. Čaroděj se usmál.

„Vítej, Hraničáři. Co se stalo?“ zeptal se. Muž sklouzl ze sedla.

„Tohle je Eriador. Eriadore, tohle je Radagast Hnědý,“ představil je. „Nic se nestalo, jen jsem změnil názor.“ Pozoroval draka, který doplachtil před Radagasta a sedl si. Upřeně  čaroděje sledoval a nakonec pomalu zavrtěl ocasem. Hraničář se pousmál.

„Líbíte se mu,“ poznamenal. Čaroděj se sehnul, aby ho podrbal, ale Eriador vypískl a couvl. Zase tak moc mu nevěřil. Obrátil se a vylezl Hraničáři na rameno.

„Vážně?“ zeptal se Radagast. Muž přikývl.

„Vážně,“ potvrdil. „Jen na vás není zvyklý. Jediný člověk, se kterým se během zimy běžně stýkal, jsem já.“ Podrbal draka pod bradou. Chvíli oba mlčeli, ale pak Laimëndil frkl a přitáhl jejich pozornost. Hraničář se mu omluvil, přešel k němu a odsedlal ho. Hřebec do něj přátelsky šťouchl hlavou a sklonil se k trávě. Už začalo jaro, takže byla čerstvá a svěže zelená.

„Zdržíš se?“ zajímal se Radagast. Hraničář přisvědčil.

„Nejspíš ano,“ odpověděl. „Mám na vás otázku a potřebuju poradit a pomoct.“ Čaroděj přikývl.

„Pojď dál,“ řekl a pozval ho dovnitř. „Popovídáme si o tom u čaje.“ Za chvíli už Hraničář seděl naproti Radagastovi v pohodlné židli, hladil v klíně stočeného Eriadora a popíjel čaj. Pár minut seděli mlčky a Hraničář si promýšlel, jak začít. Čaroděj ho předběhl.

„Tak. Než začneme, také na tebe mám otázku. Proč jsi změnil názor? Co tě vedlo k tomu, si Eriadora nechat?“ Drak zvedl při zaslechnutí jména hlavu, ale když po něm nikdo nic nechtěl, opět se uvelebil, vyfoukl a zavřel oči. Hraničář se zamyslel.

„Nevím,“ začal. „Nevím to jistě. Asi lítost. Když jsem zvedl meč, abych ho zabil, zvedl hlavu a podíval se na mě. Jeho oči byly černé jako uhel.“ Na chvilku se odmlčel. „Díval jsem se do nich a připadalo mi, že jsou nekonečně hluboké. Byl v nich tak velký strach a bolest, že jsem mu nemohl ublížit. Nešlo to. Tehdy jsem si pomyslel, že tvora, který takhle trpí, nemůžu jen tak zabít. Tak jsem ho vzal domů a vyléčil. Naučil se létat, pomáhal mi lovit a celkově mi zpříjemnil život… Myslím, že jsem se tehdy rozhodl dobře.“ Několik minut pozorně sledoval Radagastovu zamyšlenou tvář.

„Ano,“ přisvědčil nakonec pomalu čaroděj. „Souhlasím. Jsem rád, žes ten meč nespustil. I ten jeden život, který bys tím sebral, je důležitý. Ale mám na tebe ještě jednu prosbu. Pověz mi, co jste zbytek podzimu, celou zimu a začátek jara dělali, jak se Eriador choval.“ Hraničář pohlédl na draka ležícího v jeho klíně. Klidně odfukoval a jeho břicho se zvedalo klesalo v pravidelném rytmu. Vytušil, že se mluví o něm, a otevřel jedno oko. Koukl na Hraničáře, zavrněl, zavrtěl se a s jedním okem přivřeným ležel dál.

Hraničář ho pohladil a začal mluvit. Vyprávěl, jak Eriadora musel krmit, jak drak neměl rád měnění obvazu, jak se poprvé sám vznesl do vzduchu, o každodenních trénincích létání, o společných lovech, o tom, jak mu drak dělal díry do oblečení, o zimních večerech strávených společně u krbu, o ranních procházkách. Ale i tom, jak drak bral lesklé věci a jak je musel vždy vrátit.

***

Nespal, jen odpočíval – let na tohle podivné místo ho vyčerpal. Pod přivřeným víčkem pokukoval po tom zvláštním dvounožci, ke kterému ho jeho dvounožec přivedl. Byl očividně starší, měl dlouhé, bílé chlupy i na bradě a zdál se mu milý a přátelský. Pro něj nepředstavoval ohrožení a docela rád by ho poznal lépe.

Zahýbal špičkou ocasu sem a tam a poslouchal, jak jeho dvounožec mluví. Trvalo mu jen chvilku, než pochopil, že řeč je o něm. Nijak mu to nevadilo. Se zájmem poslouchal, jak ho jeho dvounožec vidí a jak vnímá jeho chování. Jen chvilkami byl mrzutý – v částech, kde se zmiňovaly drobné krádeže. To občas mrskl ocasem, ale pak se vždy uklidnil. Neustále po očku koukal po cizím dvounožci, který seděl a sem tam přikývl.

***

„… a v tom je ten problém. Proto jsem za vámi přijel. On tomu nedokáže odolat. Jste jediný, kdo mu může pomoct. Jste jeho poslední naděje,“ končil Hraničář. Skoro zoufale doufal, že to Radagast pochopí. Musel. Čaroděj zamyšleně pozoroval Eriadora.

„A co přesně chceš?“ zeptal se. „Radu, pomoc?“ Hraničář pokrčil rameny.

„Doufal jsem, že byste mi mohl pomoct i poradit,“ odpověděl a zhluboka se nadechl. „Víte, napadlo mě, že bych ho mohl poslat jinam, někam mimo lidi.“ Radagast zvedl hlavu a pozorně si ho prohlédl.

„Zajímavý nápad,“ poznamenal. „Ale řekni mi, byl bys schopen to udělat? Podle tvého vyprávění soudím, že se z vás stali přátelé, ty máš rád jeho, on tebe. Bylo by to těžké rozhodnutí. A já bych se k němu neuchyloval, dokud to nebude nutné. Jste sehraná dvojka, Hraničáři, a on ti věří. Je to vidět. Byla by škoda vás oddělit. Krom toho si myslím, že je tu ještě jedna možnost.“ Hraničář zpozorněl a zahořela v něm jiskřička naděje. Už se chtěl zeptat, ale čarodějova zvednutá ruka ho zastavila.

„Nejdřív mi odpověz. Byl bys ochoten to udělat?“ Muž sklopil pohled k Eriadorovi, ale po chvilce jej opět odhodlaně zvedl.

„Ano,“ odpověděl. „Kdyby to bylo nutné, tak ano. Ale teď vy. Jakou možnost jste měl na mysli?“

„Jak víš, přeprava Eriadora by byla nákladná, jak na čas, tak na jídlo a musel by ho někdo doprovázet. Někdo, koho zná. Navíc ani nevíme, kam bychom ho vezli. Proto mě napadlo, že by mohl zůstat u mě a ty bys sem mohl jezdit a občas ho brát s sebou. Na lov a tak. A navíc si myslím, že je to jeho poslední naděje na spokojený život. Daleko a sám by, když poznal lásku, péči a přátelství, nebyl spokojený, ale vystrašený. Co ty na to?“ Radagast vypadal, že je s tím nápadem spokojený a uvolněně se opíral v židli. Hraničář se dlouho nerozmýšlel. Nic proti tomu neměl. Byl skoro nadšený z představy, že by měl Eriadora tak blízko a že by byl drak v dobrých rukou. Samozřejmě – nejradši by ho měl u sebe, ale to nešlo. A tohle bylo lepší řešení, než ho poslat pryč úplně. Byl rozhodnutý dřív, než čaroděj domluvil.

„Beru,“ souhlasil téměř okamžitě.

***

Byl zmatený. Jeho dvounožec odjíždí bez něj? Seděl bezradně na trávě a díval se, jak čtyřnohý tvor jménem Laimëndil a na něm sedící dvounožec mizejí v lese. Cítil zradu. Proč ho tu nechává? Zoufale zakňučel. Tenkým řevem, spíše pískáním, se snažil upozornit na sebe. Dvounožec se otočil v sedle a zamával.

„Zůstaň,“ řekl mu, než vylezl na čtyřnožce. „Vrátím se. Nikdy tu nebudeš sám, ani když budu pryč. Tady ti bude dobře. Radagast se o tebe postará.“ S těmi slovy ho pohladil, zvedl se a odjel. Dlouho seděl a zíral na pěšinu, po které zmizel. Rozuměl jeho slovům. A věřil jim. Říkal, že se vrátí. Ale kdy? Jak si je pořád opakoval, pocit zrady, ztráty a bezmoci ho opustil.

„Nemáš hlad?“ ozval se za ním přívětivý hlas. Trochu zkroušeně se otočil. Stál tam dvounožec s dlouhými bílými chlupy na bradě a usmíval se. Uvědomil si, že jeho dvounožec měl pravdu. Bude mu tady dobře a on se vrátí. Ne hned, ale vrátí se. Vždycky. Věřil jeho slibu. Rozběhl se a vzlétl. Párkrát zakroužil kolem dvounožce a doplachtil před dveře. Vcupital do dřevěné jeskyně, stočil se u krbu, ve kterém sice nehořel oheň, ale i tak to bylo příjemné místo na ležení, do klubka a po chvilce začal pravidelně odfukovat.

***

„Proč nám pořád vyprávíš o hodných dvounožcích? Vždyť to jsou naši nepřátelé.”
„Tohle už jsme probírali. Abys svému nepříteli mohla úspěšně vzdorovat, musíš ho poznat. Po všech stránkách. A navíc, dvounožci si většinou prostě jen chrání svoje teritorium.”
„Ale tenhle chtěl draka zabít! Bez důvodu.”
„To není pravda. On se bál, aby drak neublížil lidem, které má ten dvounožec chránit. Ale jak vidíš, nezabil ho. Pomohl mu a vyléčil ho. A víš proč?”
„Ne.”
„Já jo!”
„Tak povídej, Felo.”
„Bylo mu ho líto. Nejdřív v něm viděl jenom nestvůru, bestii ohrožující ty, které má chránit. Ale když ho pak uviděl před sebou, uvědomil si, že se zmýlil. Že to je jen malé, ztracené a vyděšené mládě, které chce jenom místo, kde by bylo v bezpečí.”
„Ano, dobře. Učíš se rychle. Dvounožce ale nevedla jenom lítost. Sice to není zmíněné přímo, vlastně i v náznacích jen velmi slabě, ale přesto to tam vidím. Byla to touha po společnosti.”
„Cože?”
„Mami, ty si vymýšlíš!”
„Nevymýšlím. Možná to vidím proto, že jsem autorem a vám jsem to dostatečně nenaznačila.”
„Ale copak neměl toho koně?”
„Měl. A nedal by na něj dopustit. Jenže ta touha v něm prostě byla. Je to těžké vysvětlit.”
„To nevadí. Časem to určitě pochopíme i my.”
„Určitě. Ale teď už běžte pro Hriena a spát. Dnes to byl delší příběh.”
„Už jsem tady.”
„Výborně. Hezké sny.”