Ihned mi ztuhla krev v žilách. V jednu chvíli jsem nevěděl, jestli mám zuřit nebo se smát. Ale když jsem viděl, jak jí sluneční paprsky tancovaly po rudých vlasech a na jejím pihovatém obličejíku jsem spatřil ten nejkrásnější úsměv, který dokázal změnit mé nohy v rozklepané želé, tak jediné, na co jsem se zmohl, bylo jen: „Samozřejmě, že ano!"

„Tak na mě, prosím, počkejte venku. Jsem Natálie, mimochodem."

Za normálních okolností své jméno nevykládám každému cizinci, na kterého narazím. Musíte mít odznak nebo zbraň, abych s vámi vůbec ztratil řeč. Ale koneckonců už jsem znal její jméno, tak nebyla cizinec, ne?

„Tomáš," představil jsem se a šel čekat ven.

Začalo jaro. Všechno zářilo životem a já jako bych slyšel šeptat vítr její jméno. Natálie. Natálie. Stále dokola a dokola, jako deska, co se nikdy neomrzí.