Nikdy jsem neměla ráda malé děti. Nikdy. Skutečnost, že si Kryštof přivedl i svého drzého bratra, mě nějakým způsobem doháněla k šílenství. Plus když před chvílí ztropil tu scénu. Když jsem se ale před pár dny dozvěděla, že s námi tenhle malý smrad pojede, chtěla jsem si hodit fén do vany. Po dvou panácích a jednom krabicovém víně jsem se ale uklidnila.

Jak často říkám – Jäger a krabicák spraví všechny problémy.

Jenže když jsem se spolu s ostatními otočila za hlasem a všimla si malé holky v červených holínkách, světle hnědými dlouhými vlásky a nevinným kukučem, bylo mi jasné, že ani dvojitý Jäger, krabicák a oblíbený Camelky tomuhle nepomůžou.

„Promiňte. Ale já jsem tady kvůli těm klíčům," slova té holky byla směřovaná na naší učitelku. Ta na ni nejdřív hodila překvapený výraz, pak se ale přívětivě usmála.

„Jistě. Jistě. Ehm. Ano," řekla a mě napadlo, že žádný přívětivý úsměv nemůže skrýt to, když je člověk nervózní jako prase.

Během toho, co šla ta malá holka směrem ke dveřím, aby je odemkla, se začala představovat: „Jmenuju se Agáta Doležalová. Jsem neteř místního hajného. Naše rodina tuhle chatu pronajímá už spoustu let," říkala to, jako by si celý tenhle proslov procvičovala každou noc před spaním.

„A to se tě rodiče nebojí posílat samotnou v lese?" na ta slova naší učitelky jsem si nějakým způsobem vzpomněla na pohádku o Červené Karkulce. Nedalo mi to a musela jsem se uchechtnout. Jo. Třeba ji cestou sežere vlk.

„Moji rodiče už bohužel nežijí. Žiju pouze u strýčka. Krom toho se v tomhle lese vyznám, jako ve svých botách." Zastavila se a vytáhla z kapsy svazek klíčů.

„T-to je mi líto," pronesla Marková, ale nepříjemná atmosféra po Agátiných slovech stejně zůstala.

Otráveně jsem nad tím protočila očima. Mně v deseti umřel křeček Bonifác. No a co? „Kolik ti je let?" zeptala jsem se raději, aby tu už nevládlo to tíživé ticho.

„Dvanáct," odpověděla, zatímco se snažila najít ten správný klíč.
Na svůj věk je dost vyspělá. Mluví jak učebnice češtiny a ani není nervózní. Prohlížela jsem si ji ve snaze, že na ní snad najdu nějaké chyby. Byl to můj koníček. Lidi mi často říkali, že hledám negativní věci na ostatních, ale na sobě ne. Lidi říkali spoustu věcí. Taky říkali to, že jsem sobecká, nepříjemná a necitlivá. Neříkám, že to není pravda.

Když Agáta našla klíče a se slovy: „Je to ten největší klíč s modrým písmenem N," otevřela dveře, začali jsme se hrnout dovnitř. Popadla jsem svoji krosnu a s tichou nadávkou na její váhu jsem se vydala ke dveřím. Za sebou jsem uslyšela šoupavé kroky a zakašlání.

„Nasrat, Šimone. O cigára se nedělím."

„Ale Esterko! Podělíme se. Mám zapalovač!" zafňukal za mnou.

„Jo. To já taky."

Uvnitř chaty byla tma a nevyvětraný vzduch. Agáta někde zapnula spínač a nad námi se rozsvítilo slabé světlo vycházející ze žárovky. „Než jste přišli, vyměňovali jsme světla. Tohle je ale stará stavba a tak to trošku zlobí. Když půjdete tady po schodech, tak dorazíte do kotelny, kde jsou jističe," řekla a ukázala  na nenápadně vyhlížející úzké dveře přímo naproti vchodu do chaty.

Normálně by mě asi napadlo něco jako 'jakej cvok navrhoval tuhle chatu, že dal jističe do kotelny', jenže tentokrát moji pozornost upoutalo něco úplně jiného. A když jsem se podívala po ostatních, bylo zřejmé, že to upoutalo pozornost všech.

Na stěně přímo nade dveřmi do kotelny visela lebka jelena. Bílá jako porcelán, až budila dojem, jako by nebyla opravdová, a příliš velká oproti parohům, které nebyly největší, ale to neubíralo na jejich majestátnosti. To co mě ale uchvátilo ze všeho nejvíc, byly oční důlky. I přesto, že byly prázdné, mi přišlo, jako by mě z nich něco záhadného pozorovalo. Jako by mě pozorovalo samotné mrtvé zvíře. Pohledem mrtvým, varovným a ujišťujícím, že mě sleduje na každém kroku.

„Ehm. Můžeme pak tu lebku sundat?" ozval se Kryštofův bratr, u kterého už jsem stejně zapomněla, jak se jmenuje, a všechny pohledy se stočily na něj.
Na to jaký dělá ramena, je pěkně velkej srab. Zašklebila jsem se a snažila se nemyslet na prázdný pohled mrtvého jelena.

Agáta se smutně usmála. „Je mi líto, ale to asi nepůjde. Ten jelen je, řekněme něco jako rodinná památka a nechceme, aby se s ním něco stalo. Takže na něj ani prosím nešahejte."

Tomáš vztahující ruku k dolní čelisti lebky se zastavil, když do něj Kryštof ze zakroucením hlavy drkl.

„To samozřejmě chápeme a respektujeme," kývla profesorka a věnovala klukům spalující pohled.

„Jak jste k němu přišli?" zeptala se Petra a kývla hlavou směrem k jelenovi.

Přinesla jim ho víla Zuběnka. Jak asi ty vole? Prolétlo mi hlavou a otočila jsem oči v sloup.

„To je na dlouhé povídání. Každopádně... vpravo jsou schody do druhého patra a kuchyně. Lednice je plná. Vlevo je toaleta a obývák. Je mi ale líto. Televize nefunguje. Nahoře jsou pak pokoje. Peřiny jsou povlečené. Na stole v kuchyni je vysílačka a papírek se všemi informacemi k ní. Kdyby cokoliv, zavolejte mi. Stavím se u vás každý den v jednu hodinu, kdy vám můžu přinést jídlo, pití, či cokoliv jiného. Ohledně toho mi ale dejte vědět předem, ať mám čas to jít nakoupit. Hlavně vás ale zkontroluju, jestli ještě žijete," vychrlila na nás a u poslední věty se zasmála. Podívala se na kapesní hodinky zastrčené v kapse a pak se otočila směrem k nám. „Musím jít. Snad jsem vám řekla všechno. Kdyby něco, dejte mi vědět."

Paní učitelka Marková jen kývla, potřásla si s Agátou rukou a už byla ta malá podivně vyspělá holka v červených holínkách pryč.

„No. Asi běžte nahoru si rozebrat pokoje. Pokud si to správně pamatuju, tak jsou tři. Holky budou spolu, kluci budou spolu. Pokoj s jednou postelí je můj. Za půl hodiny se sejdeme dole v kuchyni. Do té doby si dělejte co chcete, ale nechoďte ven. Maximálně na verandu. Samozřejmě je tu po celý týden zákaz alkoholu, omamných látek a snažte se prosím i omezit kouření."

V mysli jsem zavítala k těm pár krabičkám Camelek co mám schované v krosně a ušklíbla se.

Marková měla pravdu. V druhém patře byly skutečně tři pokoje. Jelikož jsou ale kluci zmrdi, tak si samozřejmě zabrali hned ten největší. Gentlemani. My holky se tedy musely smířit s tím, že jedna z nás skončí na malém rozkládacím gauči.
Vlastně mi to bylo fuk. Postele vypadaly stejně nebezpečně jako gauč. Vlastně vypadal nebezpečně celý pokoj. Bledě žlutá omítka nad jednou z postelí se loupala a z velké části ji zakrýval obraz jakési lodě, který mi způsoboval stejné kotrmelce žaludku jako třeba optické iluze. Možná bych se i sama nabídla, že budu na gauči spát, kdybych si nevšimla, že délka toho gauče se zrovna moc neshoduje s mojí výškou. S Petrou jsme se na sebe podívali. Bylo jasné, že ani jedna z nás nechce ustoupit.

Už jsem chtěla spustit salvu argumentů, když se ozval tichý, slabý a sladký hlas: „Já na tom gauči klidně spát budu."

Já i Petra jsme se otočily na Blanku, která stála ve dveřích a nervózně svírala popruhy své krosny, kterou si přitom dávala ze zad. Ani nevím proč, ale samou radostí že nám ušetřila hádku a nabídla se jako obětní beránek, jsem ji objala.

„Doprdele jo! My dvě jsme ode dneška kamarádky!" Sama jsem se divila nad svou náhlou pozitivní náladou, ale nijak víc jsem se tím nezabývala. Možná to bylo mou nenávistí k Petře a skutečností, že bavit se celý týden jen s klukama, nezní jako nejzábavnější nápad. Možná jsem prostě potřebovala nějakou holku vedle sebe.

Petra nade mnou jen s mlčením zavrtěla hlavou a začala si vybalovat svoje věci.

Protočila jsem nad ní oči a začala táhnout dceru naší učitelky ven z pokoje. „Nehodlám s ní být v jedné místnosti už ani minutu," odůvodnila jsem Blance to, proč jsem s ní tak rychle vypadla pryč a společně s ní šla dolů po schodech.

Nakonec jsme skončily v kuchyni. Nadějně jsem se koukala do lednice, jestli v ní najdu něco zajímavého, ale nakonec jsem se musela spokojit s jogurtem.

„Uhm. Jakže se jmenuješ?" zeptala se s pohledem upřeným na své boty a opírala se zády o topení pod oknem.

„Ester. Koho všeho tady z nás znáš?"

„Jen Šimona. Seděl se mnou v autobuse."

No jasně. Šimon. Hajzl jeden. Měli jsme v plánu se společně cestou koukat na Stopařova průvodce galaxií.

„Nikoho dalšího?" zeptala jsem se během toho, co jsem prohledávala šuplíky kvůli lžičce. Nemusela jsem se ani otáčet, aby mi bylo jasné, že záporně vrtí hlavou. „Tak dobře," povzdechla jsem si. „Ta bruneta s náma na pokoji je Petra. Je tupá jak poleno a moc nemluví. A když náhodou mluví, tak vypouští z huby jen sračky. Tomáš je ten tlustej kluk, co furt něco žere. Kryštof je tu jedinej normální. Aspoň myslím. Moc se s ním nebavím. A jméno toho malýho smrada – teda jeho bratra – už si nepamatuju."

„Mikuláš. Jeho mladší bratr se jmenuje Mikuláš," ozvalo se ze schodů a my se otočily po hlase. Scházel po nich Šimon a usmíval se od ucha k uchu. Všimla jsem si, že se Blanka začervenala.

„A tohle je Šimon. Osina v zadku, co nemá vlastní cigára a tak s tím neustále otravuje mě. Ale toho už, jak jsi říkala, znáš," dopověděla jsem a snažila se ignorovat Šimonovu přátelskou auru.

Je to zvláštní. Sice je to můj kámoš, ale stejně mě sere. Je tohle u přátel normální?

„Ester. Prosím. Já ti pak taky koupím krábu," přemlouval mě dál.

„Nekoupíš. Znám tě," oponovala jsem mu.

„Uhm... Lidi?"

„Tak ti za ni zaplatím."

„Nezaplatíš. Nezaplatils mi ani ty minulý."

„Lidi?"

„Jaký minulý?"

„Nedělej ze sebe blbce."

„Lidi!"

Já a Šimon jsme se otočili na Blanku, která stála čelem k oknu a něco venku pozorovala. „Někdo je venku."

Rychle jsme po sobě se Šimonem hodily nicneříkající pohledy a přešli k oknu.

„Nikoho nevidím," řekl opatrně Šimon. Musela jsem s ním souhlasit. Ani já si ničeho mezi stromy nevšimla.

Blanka ukázala na jedno místo a pak tiše dodala: „U toho stromu, který má skoro celý kmen porostlý mechem."

Mhouřila jsem oči tím směrem ve snaze najít něco, co alespoň trochu připomíná tvarem člověka.

„Ty vole. A jo," ozval se Šimon.

Než jsem se stihla nevrle zeptat, kde ho sakra vidí, všimla jsem si podivného muže i já. Vysoká mohutná postava byla schovaná ve stínech, takže jsme ani neměli šanci zpozorovat, jaké má na sobě oblečení. Když se ale muž trochu pohnul a na část jeho těla dolehly sluneční paprsky, všimli jsme si všichni jedné a té samé věci.

„Panebože. On má pušku."