Nikdy jsem z ničeho neměl tak nepříjemný pocit, jako když jsem stál před tou chatou. Nikdy. Ani když Tomáš jednoho dne vletěl do třídy se slovy, že píšeme pololetku z matiky. Ani když se se mnou rozcházela moje teď už bývalá holka. A dokonce ani ve chvíli, kdy mi zavolala máma a mezi vzlyky sdělila, že doktoři budou tátu odpojovat od přístrojů.

Za celý život jsem zjistil, že je hodně nepříjemných pocitů. Ale ten, který jsem měl před tou budovou byl nejnepříjemnější.

Byl to středně velký dvoupatrový srub s velkými okny a menší verandou. Trochu připomínal jednu z loveckých chat, co mají v Americe. Květiny v květináčích byly uschlé, dřevo lehce ztrouchnivělé a budova celkově vypadala, že za chvíli spadne.

„Nemají být sruby bytelné?" zeptal jsem se a sundal si ze zad krosnu. Bolela mě ramena, záda i nohy. A to jsem ji nesl jen chvíli.

„Však buď rád, že máš kde spát." Profesorka Marková mě sjela káravým pohledem a vyhrnula si rukáv, aby se podívala na hodinky. „Klíče by nám měli přinést každou chvíli."

Toužebně jsem se podíval směrem, kterým jsme přišli. Autobus nás vysadil asi tak před pěti minutami. Na místě kde nestála žádná zastávka a všude byly jen stromy. Na místě, kde byla jen obyčejná málo ježděná silnice a dopravní značka varující na divokou zvěř. Když mi autobusák před těmi pěti minutami podával ze zavazadlového prostoru moji krosnu, měl jsem o našem příbytku hodně představ. Nikdy by mě ale nenapadlo, že nás všech sedm bude bydlet v... tomhle.

„Připadám si jak želva, co právě vylezla z krunýře," ozvalo se vedle mě a já se otočil na Tomáše, který si masíroval krk. „Hladová želva, co právě vylezla z krunýře," a vytáhl si z kapsy proteinovou tyčinku.

Kolem nás prošla Petra a se slovy: „Jestli ten obal necháš ležet na zemi, zabiju tě," si šla sednout na verandu.

„Nejsem čuně, ekoložko," zamručel na ni můj spolužák a žvýkal proteinovou tyčinku dál. Směrem ke mně pak trochu tišeji dodal: „Nemusím se na ní ani koukat, abych věděl, jak se tváří. Zase má ten odměřenej nepříjemnej výraz, díky kterýmu vypadá, jak nasranej králík."

„Já tě slyším!" zakřičela na něj Petra a já čekal, kdy na sebe s Tomášem začnou ukazovat prostředníčky.

„A já taky. Deset dřepů!" ozvalo se od dveří srubu, kde stála paní profesorka.

Mezitím co Tomáš dělal dřepy, přišoural se k nám Šimon. Jeho krosna byla neznámo kde a já si všiml, že v kapse nervózně žmoulá zapalovač. „Blanka je fakt kus."

„Vždyť je to dcera naší úči, ty debile."

„Dalších deset dřepů, Navrátile."

„Jo. Já vím," pokračoval Šimon. „ale hele... V buse jsme si pokecali. A rozumíme si. Je milá. A má fakt hezký nohy." Na ta slova jsme se všichni tři podívali na Blanku (a hlavně na její nohy), která stála nedaleko od nás a zrovna fotila naší "naprosto dokonalou" chatu. V hlavě mi problesklo, že jsem nikdy neviděl člověka s tak hrozně moc od přírody blonďatými vlasy.

„Přestaň si v kapse šahat na ten zapalovač, ty závisláku. Máš štěstí, že si tě ještě nevšimla Marková," zavrtěl jsem nad ním hlavou, když jsem se přestal dívat na Blanku a nenápadně hodil očko po naší učitelce, jestli něco netuší. Tomáš mezitím dodřepoval a s chutí se znova pustil do nedojedené proteinové tyčinky.

„Když Ester je tu jediná, kdo má cíga. A nechce mi ani jedno dát, protože jsem se na ní v buse vykašlal a odsedl si k Blance."

„A to nemáš svoje?"

„Nemám, Kryštofe. Můj milovaný dementní starší bratr mi je před odjezdem zabavil," a jakmile to Šimon dořekl, v hlavě mi blesklo.

„A doprdele!" řekl jsem víc nahlas, než jsem měl v plánu.

„Tak teď vy deset dřepů, Pospíšile."

„Ne. Počkejte, paní profesorko. Není tu můj brácha!" sám jsem ve svém hlasu slyšel tu frustraci. Panika se mě zmocnila šílenou rychlostí a já se začal rozhlížet kolem sebe v domnění, že svého mladšího bratra někde zahlédnu. Neúspěšně. Během několika chvil už byli všichni na nohou a volali Mikulášovo jméno.

„Kryštofe? Chci abys vzal Mikiho s sebou."

„Ale mami-"

„Žádné mami. Poslouchej... od té doby, co vašeho otce odpojili od přístrojů, se nám Mikuláš vzdaluje. Nám všem. Hodně ho to vzalo. Jste bratři, Kryštofe. Jednou odejdu i já a bude na tobě, aby ses o něj postaral."

„Není jediný, koho tátova smrt vzala, mami."

„Já vím. Ale on je ještě dítě. Má z toho všeho v hlavě zmatek. Musíš mu ukázat správnou cestu. Prosím. Vezmi ho s sebou. Oba tak aspoň přijdete na jiné myšlenky. Prosím, Kryštofe. Už kvůli mně. Prosím."

„Bože... no tak fajn."

„Děkuju."

Doprdele, Doprdele, doprdele, doprdele.

„A Kryštofe? Slib mi, že se o něj postaráš..."

Doprdele!

Prosila mě. Ten den mě tak moc prosila. Neměl jsem dovolit, aby jel s námi.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, a dokonce jsem i odběhl dál od chaty. Nic. Nikde nebyl. Všichni volali jméno mého bratra, ale on se neukázal. Všiml jsem si, jak je profesorka Marková bledá a že něco zběsile ťuká do telefonu. Když si přiložila mobil k uchu, došlo mi, že někam volá.

Jenže na druhé straně to nikdo nezvedl.

No jasně. Jsme v lese. Není tu signál. Anebo je, ale hodně slabý.

Vzpomněl jsem si, jak jsem ještě pár dní před odjezdem v jejím kabinetě vyřizoval všechno ohledně toho, aby s námi Mikuláš mohl jet. Bylo to těžké, protože byl pořád nezletilý, a navíc on sám vypadal, že se mu nikam nechce.

„Je ti ale jasné, že jako jeho starší bratr, a ještě k tomu zletilý student, bereš za svého bratra veškerou zodpovědnost? Já ho budu brát jako jednoho ze studentů, a tudíž i účastníků výletu, ale ač to říkám nerada, tak nebudu chůva desetiletému chlapci."

To mi tenkrát řekla. A samozřejmě že první, co se stane je to, že se ztratí. Tolik k braní veškeré zodpovědnosti.

„Třeba si jen odskočil na záchod," uslyšel jsem Petru, která vypadala, že to spíš říká pro sebe než někomu jinému.

„Nebuď blbá. To už by se dávno ozval," otočil jsem se na ni s vervou a rozhodil rukama.

„Všichni se uklidněte. Tahle situace se dá vyřešit," řekla rázným hlasem učitelka a já si všiml, že svůj telefon dala do kapsy. Ať už volala komukoliv, vzdala to.

A jak se mám sakra uklidnit? To je nejhorší věc, kterou nervóznímu člověku můžete říct. Aby se uklidnil.

„Chvíli počkáme," pokračovala Marková dál, „a když se do tří minut neobjeví, tak já, Blanka a Kryštof půjdeme zpět směrem k místu, kde nás vysadil autobus. Nerada to říkám, ale Ester s Tomášem to tu budou mít do té doby na starost."

A tak jsme čekali. Čekali jsme minutu. Čekali jsme dvě minuty. A já měl celou dobu pocit, že nervozitou vybouchnu. Když uběhla třetí minuta, profesorka Marková se svou dcerou přešli ke mně. Já mezitím přešlapoval na místě a kousal se zevnitř do tváře.

„Dobře. Tak my jdeme. Instrukce znáte," a zrovna když to učitelka dořekla, nedaleko od nás se ozvalo praskání větviček. Všichni jsme se otočili tím směrem. Zvuky se přibližovali a všem nám v tu chvíli došlo, že to jsou kroky.

Najednou se mezi stromy vynořily dvě postavy. V té větší jsem okamžitě rozeznal toho autobusáka. Víc mě ale překvapilo, koho táhl za límec od bundy.

„Příště si laskavě svoje děcka spočítejte. Tenhle smrad mi tajně zůstal v buse a všiml jsem si ho až na zpáteční cestě," zavrčel nevrle řidič autobusu a odstrčil mého bratra směrem ke mně. Já ho rychle chytl za ramena a přitáhl si ho blíž k sobě. „Na shledanou," dodal ještě a s rázným otočením odpochodoval pryč.

Mikuláš se mi vyvlíkl z rukou a odstrčil mě od sebe. V hlavě se mi z řidičových slov zatemnilo a okamžitě jsem na něj spustil: „Co si myslíš, že děláš?! Víš, jak jsem se lekl? Tohle nemůžeš dělat!"

Kolem nás bylo hrobové ticho a nikdo se neodvážil ani ceknout. Paní učitelka Marková se mračila a ruce měla naštvaně založené.

Já pokračoval: „Myslíš si, že si můžeš dělat co se ti zachce? Víš, jaký by byly problémy z toho, kdyby si tě ten řidič nevšiml. Jen počkej, až tohle řeknu mámě."

Mikuláš se na mě ani nepodíval. Místo toho ke mně stál bokem a se zaťatými pěsti koukal do země.

„Máma řekla, ať se o tebe postarám, ale vůbec mi to neulehčuješ. Tak přestaň s těmi puberťáckými výlevy a uvědom si, že máš taky nějakou odpovědnost."

„Tak mě nech bejt! Postarám se o sebe sám," zakřičel na mě, upravil si popruh sportovní tašky, kterou měl přehozenou přes rameno a s pohledem stále přišpendleným k zemi se rozešel pryč.

„Co to děláš? Okamžitě se zastav!" zakřičel jsem na něj.

„Kryštofe. Slib mi to."

Ne. Nenenenene. Ne!

„Slyšíš mě? Stůj!"

„Slibuju, mami."

Ale můj mladší bratr se nezastavil. Šel pořád dál a vzdaloval se tak ode mě čím dál tím víc. Už jsem za ním chtěl vyběhnout, ale zastavila mě čísi ruka.

„Mikuláši. Zastav se prosím na chvíli," pronesla paní učitelka. Byl to jemný hlas, ale stejně obsahoval něco rázného, co donutilo Mikiho vážně zastavit. „Předtím než vyrazíš někam pryč na svou vlastní pěst," promluvila opět, „se chci zeptat... Co budeš jíst? A kde budeš spát? Nejbližší město je od nás přibližně deset kilometrů. A i kdyby... máš nějaké peníze?" Marková říkala ta slova klidně, jako by se ho vůbec nesnažila přesvědčit, aby zůstal. Já ale cítil, jak se jí potí dlaň, kterou mě držela za rameno.

Mikuláš chvíli mlčel a během toho se na nás vražedně díval, ale nakonec stejně sklopil hlavu a rozešel se zpátky směrem k nám. Když procházel kolem mě, ani se mi nepodíval do očí a drkl do mě ramenem.

Se zamračením jsem zakroutil hlavou, ale v duchu jsem byl rád, že neodešel. Marková ze mě sundala dlaň a poplácala mě po zádech.

„Promiňte za zpoždění," ozvalo se zničehonic za námi.