„Začínal jsem se bát, že se neukážeš," zamumlal Eskel, když se Geralt konečně došoural dolů k bráně. Pořád vypadal příšerně. Tmavé kruhy pod očima nepomáhaly tomu bezduchému výrazu, co se mu usadil na obličeji, a korunku tomu nasadil pomalu krvácející ret, kde si ho zaklínač rozkousal. Alespoň ho poslechl a oblékl si něco teplého.

„Tady máš," podal bratrovi balík věcí a sledoval, jak zlatým očím chvilku zabralo, než se zaostřily, a zaklínač si všechnu loveckou výzbroj upevnil na příslušná místa mechanickými pohyby, které se za ty roky spolehlivě vryly do jejich mozků. Ještě chviličku váhal, obavy o Geralta stále sílící, než se otočil a vyrazili z pevnosti pryč do rozlehlých horských lesů okolo ní.

Pod stromy bylo ticho. Bouře se uklidnila dva dny zpátky a zanechala po sobě na zemi tlusté sněhové peřiny. Zvuk jejich křupajících kroků byl jediná věc, která je po cestě provázela. Nemluvili. Jejich ústa opouštěly pouze malé mráčky jejich vlastního dechu, které se měnily na mrazivý opar v okamžiku, kdy opustily jejich těla.

Šli několik hodin. Potichu pozorovali les, stopovali zvířata, jejichž stezky byly ve sněhu snadno vidět. Několik králíků a jelena ulovili pouze pomocí šípů, než brzké zimní šero polilo svět a oni se vydali do jedné z jeskyní přichystaných přesně pro tuto situaci, než začne opět sněžit. Čekalo je tam ohniště a dost dřeva na to, aby se nemuseli bát zimy, když vytáhnou i své lůžkoviny.

Do pevnosti se vrátí zítra. Bylo bezpečnější se v horách pohybovat, když bylo slunce na obloze. Les sice pravidelně od příšer čistili a měli s sebou své stříbrné meče, ale nechat se monstrem překvapit ve tmě s jelenem přes rameno nikdy nebylo příjemné. Teprve tehdy, když se usadili u praskajícího ohně a vytáhli sušené maso i ovoce, se Eskel podíval do bratrových očích a povzdechl si.

„Takže... co hodláš teďka dělat?" zeptal se, zatímco se temnota pod bratrovým obočím prohloubila a jeho výraz opět zhořknul, i když se předtím díky pobytu venku mírně uvolnil. Přes obličej mu tancovaly mihotavé stíny a Eskel sledoval, jak se mu svaly okolo čelisti nenápadně pohybují, jak pátral po slovech, která mu tak často unikala.

„Kdybych to věděl, neseděl bych teďka tady," odsekl nakonec s naštváním v hlase, než se provinile podíval na Eskela a s povzdechnutím sklonil hlavu dolů.

„Je toho strašně moc. Mám v hlavě bordel. Tolik vzpomínek, slov, která jsem neřekl, anebo ty, která jsem řekl. Slova, který říkal on mně, a který jsem nepochopil. Některým ještě pořád nerozumím. A je toho moc..." promnul si čelo, než roztřeseně vydechl a složil ruce do klína, kde sledoval a přejížděl prsty po kousku dřeva, které našel na zemi jeskyně.

Eskel viděl, že bojuje sám se sebou. Byl si jistý, že ostatní si toho všimli také, ale nikdo z nich neznal Geralta tak jako on. Lambert ho znal jako perfektního staršího bratra. Když viděl nějaký nedostatek, sice se nebál ho vypíchnout a rýpat do něj, dokud s ním Geralt něco neudělal, ba si to dokonce užíval, ale i přes to jej vnímal jako svůj vzor a vzhlížel k němu. Takže i když Lambert věděl, že tohle Geralt podělal, a postavil se na Marigoldovu stranu, pořád věřil, že až si bílý vlk vylíže rány, tak se vrátí a všechno vyřeší, protože to je to, co Geralt v jeho očích vždycky dělal.

Pak tady byla Yennefer. Geraltova nešťastná láska. Ex, ze které se stala přítelkyně, která sice věděla trochu více o Geraltových nejistotách, ale také s ním nikdy nestrávila dost času na to, aby mu rozuměla tak, jako ostatní zaklínači. Viděla ho jako někoho, kdo ji k sobě připoutal z vlastní sobecké potřeby. Teprve teď začala doopravdy poznávat. Ne jako milenka, ale jako přítelkyně, a pouto, které se mezi nimi pomaloučku tvořilo, bylo příliš křehké na to zatěžkávat ho dalšími problémy.

Když přijde na Ciri, to poslední, co by Geralt chtěl, je přidělávat jí další starosti. I kdyby byl k smrti vyčerpaný, předstíral by, že je v pořádku, a pokusil by se pro ni zvednout koutky úst. A Ciri, i když si všimla té starosti a viny, které zaklínač poslední dobou přímo vyzařoval, byla trochu jako Lambert. Pro ni byl Geralt její osud, její zachránce. Ten, co vždycky našel správnou cestu.

Vesemir měl Geralta rád. Tři mladší vlci často vtipkovali o tom, že je trenérovým oblíbencem, a byla to pravda. Ne, že by Vesemir Eskelovi nebo Lambertovi dával míň, ale Geralt byl vždy výjimečný. On byl ten, komu osud určil velké věci, a Eskel měl za to, že starý zaklínač v bílém vlku viděl kousek sebe. Ale teď, když Vesemir co se stalo vyčítal Geraltovi stejnou měrou jako sobě, už při pohledu na svého vlka nedokázal prohlédnout tolik. Byl příliš přemožen starostí o svého starého přítele na to, aby se dokázal podívat na Geralta a nevidět jenom své vlastní selhání. Další věc, ve které byl Geraltovi dost podobný. Dokázali se tak utopit ve vlastní vině, že neviděli problémy a pocity ostatních.

Díky tomu se starý vlk vyhýbal bílému stejně jako bílý starému, což zhoršilo už tak napjatou atmosféru, která v pevnosti panovala, jak každý ze zaklínačů, který znal nemocného barda, byl den ze dne akorát mrzutější.

Což znamenalo, že ze všech lidí, kteří Geralta znali a měli nejraději, byl Eskel sám na to, aby se koukal a všímal si, jak moc se to všechno zažírá Geraltovi pod kůži. Jak vypadá menší a bledější s každou uplynulou hodinou. Jak se hroutí sám do sebe. Jak se ztrácí ve svých myšlenkách a nedaří se mu najít únikový východ, takže padá do další depresivní spirály.

„Co kdybys začal tam, kde to všechno začalo? Nebudu tě nutit mluvit, ale možná kdybys začal systematicky urovnávat věci tak, jak se staly, mohlo by to pomoct," nadhodil Eskel a prohrábl skomírající uhlíky, než na ně přiložil další větve a počkal, dokud oheň živě nepraskal. Geralt sledoval své ruce, zatímco přemýšlel, ale Eskel na něj nespěchal. A to se vyplatilo.

„Posada... hned co jsem ho potkal, bylo to špatně. Od chvíle, kdy jsem ho praštil, aby zavřel pusu a nechal mě být, ale on zůstal," začal Geralt pomalu. O tomhle Eskel věděl. Marigold o tom zažertoval, když se s ním poprvé potkal.

„Pořád jsem čekal, kdy se něco pokazí. Na to, až se otočí a odejde, až řekne, že už mu to stačilo. Ale on to nikdy neudělal. Nikdy by to neudělal. Myslím, že po pár letech jsem tomu chtěl věřit. Ale z nějakého důvodu jsem nebyl schopný přestat být podezřívavý k tomu, že by někdo chtěl zůstat zrovna se mnou. Nebyl jsem schopný pochopit, proč by to chtěl on," zavrtěl hlavou.

„Vím, že to bylo jenom v mojí hlavě. Nikdy neudělal nic, co by dalo důvod k mému nedostatku důvěry. Právě naopak. Ale i přes to... byl tak milý, veselý, ... zářivý? Někdy, když se na mě podíval, cítil jsem se, jako kdyby se na mě koukalo slunce. On... říkal různé věci. Mluvil o mě a o tom, jak mě viděl. A jeho pohled byl tak jiný od toho, co jsem viděl já a ostatní, že jsem věřil, že jenom nemístně vtipkuje, jako to někdy dělá Lambert. A to... nebylo to příjemné," Geraltovy ruce se třásly a Eskelovo srdce se sevřelo. Tohle on moc dobře znal a chápal. Pokud na vás někdo pokřikuje ‚příšero' tak dlouho, jak to lidé křičeli na ně, pomalu ohluchnete ke všem, kdo říkají něco jiného.

„On... říkal, že jsem krásný," zašeptal Geralt.

„Říkal, že jsem hodný, půvabný, silný, hoden lásky, milý, a používal tolik dalších vznešených slov, a mě to zraňovalo. Tehdy mě to zraňovalo, protože jsem myslel, že je to nějaký druh perverzní zábavy, nějaký sarkastický vtip, kterému jsem nerozuměl, i když ho opakoval znovu a znovu, protože jsem se pokaždé akorát cítil hůř. Teď? Vzpomínám na každý z těch okamžiků, kdy řekl něco takového znovu a znovu s vědomím, že mě miloval, s vědomím, že ta slova myslel vážně, a ono to bolí ještě víc, protože jsem byl tak slepý, tak zaujatý tím, jak mě viděl zbytek světa a jak jsem se viděl já, že jsem nebyl schopný věřit člověku, který mě doopravdy miloval," mluvil rychleji a hlasitěji, zoufalství jasně čišící z každého slova.

„Takže jsem byl frustrovaný. Snažil jsem se ve světě získat něco svého. Snažil jsem se to najít s Yenn, zatímco po mém boku stál člověk, který mi to celou tu dobu bez váhání nabízel, a kterého jsem ignoroval. A když jsem selhal i v tom. Když jsem zničil i to málo, co jsem si vystavěl na přáních a lžích, byl jsem v koncích. Tak moc naštvaný sám na sebe za to, že nejsem schopný mít nic pěkného, že jsem neviděl tu jedinou pěknou věc, kterou jsem měl.

A tak jsem ho odehnal pryč, tentokrát hůř než kdykoliv předtím. Schválně jsem ho zranil a nevrátil se pro něj, protože jsem nemohl snést tu představu, že se na mě usměje a řekne že jsem krásný a milý po tom všem hrozném, co jsem udělal. U Melitele, já se tak nenávidím, Eskele..." Geralt zvedl hlavu a podíval se na bratra s očima plnýma slz.

„Nesnášel jsem se a podíval jsem se na něj, zatímco jsem stál v jednom z nejhorších bodů svého života, a neviděl jsem starost, neviděl jsem zájem, viděl jsem samolibého arogantního bastarda, který si užíval moje zklamání a s libostí mi házel do obličeje všechny mé chyby schované za krásnými slovy, která mi určitě neměly pomoct, protože kdo by chtěl pomáhat zrovna mě, když i já nad sebou zlomil hůl? Když jediná věc, kterou jsem v tu chvíli chtěl, bylo roztřískat svůj život na kousíčky a vydat se na lov, ze kterého bych se nevrátil?

Chtěl jsem, aby mě taky nenáviděl. Myslel jsem, že mě nenávidí, a chtěl jsem to i vidět. Ale místo toho? Místo toho jsem mu zlomil srdce, o kterém jsem tehdy ani netušil, že je moje, i když mi to říkal různými způsoby znovu a znovu, a odehnal jsem ho. Nechal jsem ho abych se mohl utápět v sebelítosti a nenávisti. A cítil jsem se v tu chvíli strašně. Ale v nějakém zvráceném smyslu toho slova mi to připadalo spravedlivé," zhluboka vydechl a zajel si prsty do vlasů.

„Když ho Lambert donesl do pevnosti, všechny ty lži, které jsem si za ty dva roky napovídal, se srazily někde nad mojí hlavou. Když jsem se tehdy po hoře uklidnil, věděl jsem, že to byla moje chyba. Nejsem tak mimo. Ale uvnitř pořád byl nějaký kousek mého já, který věřil, že i když jsem udělal něco špatného, alespoň to mohlo mít dobrý výsledek. Že když jsem byl schopný bardovi po všech těch letech udělat tohle, bude na tom líp beze mě, abych mu nemohl ublížit ještě víc. Tolikrát jsem se choval příšerně za těch dvacet let a myslel jsem si, že alespoň to teď přestane. Že na tom beze mě bude líp.

A teď se ukáže, že jsem ho tím prakticky odsoudil k smrti? Že... že jsem zničil jeho život, zlomil mu srdce a udělal z něj tuhle prázdnou schránku? Že všechno, co jsem si myslel, že vím, co jsem použil abych sám sobě ospravedlnil své chování, bylo naprosto špatně? Já... já nevím, jak se s tímhle vypořádat. Nevím, co mám dělat!" opět se podíval na Eskela, s každým slovem blíž a blíž propasti. Zjizvený zaklínač se zvedl a obešel oheň, aby si sednul na zem vedle něj. Aby přitáhl svého bratra do pevného objetí, protože nevěděl, jak jinak mu pomoct.

„Chci utéct, zalézt do nějaké díry a už nikdy z ní nevylézt. Mám pocit, že se utopím ve studu a výčitkách. Vím, že je to moje vina, to dávno vím, ale co s tím mám teďka kurva dělat?" zeptal se Geralt s hlavou na Eskelově rameni.

„Potřebuju to spravit. Musím to spravit, protože Marigold si tohle nezaslouží. On má tolik důvodů proč žít. Tolik lidí, co ho miluje a které bolí jenom se na něj takto dívat. Svět bez něj by byl příšerné místo a já skoro zavinil, že se takový svět stal realitou. Ale i když tohle všechno vím, prostě to nedokážu. Připadám si jako zlomený meč. Jsem zbytečný, unavený, a umím pouze zraňovat. Už jsem ho byl navštívit. Dvakrát," polknul Geralt.

„Jednou byl vevnitř Lambert a já s ním nedokázal mluvit potom, co jsem slyšel jejich rozhovor. A dneska v noci jsem tak byl zase, když spal. Jenom jsem tam seděl a brečel. Stěží jsem ze sebe vydusil jednu větu, kterou on ani neslyšel, a zase jsem prohrál sám se sebou. Jsem jedno obrovské zklamání a ani s tím nejsem schopný nic udělat," řekl a zůstal potichu, lehce se chvějící po Eskelově boku.

„Vím, jak to myslíš, vlku. Věř mi, že to chápu. Ale Marigold tě takhle nevidí. Nikdy tě tak neviděl a ty to víš. Nikdy neváhal říct co si myslel nahlas. I když nám to přijde zvláštní a neuvěřitelné. Doprdele, když mně poprvé řekl, že jsem krásný, málem jsem ho za to praštil. A když řekl Lambertovi, že má zlaté srdce, ten hajzl mu vrazil doopravdy. Ale to barda nikdy nezastavilo.

Nikdy se nebál nám říct, jak nás vidí, a když ti řekl, že jsi krásný, milý, hoden lásky a cokoliv dalšího, tak to myslel vážně. I když ty se tak vidět nedokážeš. I když ho odstrčíš pryč. Pořád tě tak vidí, jinak by jeho srdce nebylo zlomené, potom co tě ztratil.

A já věřím, že kdyby tady teďka byl, neztrácel by naději. Neopovrhoval by tebou, nenenáviděl by tě. Byl by smutný, že jsi tak dlouho nevěřil jeho slovům. Možná trochu naštvaný na to, jak tupý někdy dokážeš být. Ale Marigold, kterého jsem znal, by ti nikdy neřekl, že jsi zbytečný," řekl a čekal, jestli k tomu bude Geralt chtít něco dodat. Vypadalo to však, že Geralt už plně vyčerpal svou dnešní dávku komunikačních schopností.

„Zkus se na věci podívat tak, jak by se na ně koukal Marigold. Nevím, jak ho přivést zpátky, ale chci ti pomoct. Jenom... buď si jistý, že jediný člověk v Kaer Morhen, který tě teď nenávidí, jsi ty sám. Pamatuj, že máš nás a cokoliv se stane, i když se věci zase změní, zůstaneme po tvém boku.

My tě neopustíme, vlku," na chvilku zpevnil své objetí, než se vrátili k tichému sledování plamenů. Přál si, aby mohl udělat víc.