„Kam to kráčíš?" zeptal se bard opřený o vchod do stájí.

„Marigolde," zaklínač se otočil, jeho neustále zamračené čelo se lehce narovnalo, zatímco ještě doupravil brašny na Klepnině sedle.

„To byla ale doba. Chyběl jsem ti?" usmál se, pohrávaje si s popruhem loutny na své hrudi, zatímco sledoval svého přítele.

„Hmm," dostalo se mu obvyklé odpovědi. Zaklínač vyvedl svou klisnu ven, než se vyšvihl na její hřbet a pobídl ji do klusu.

„Hej! Zpomal trochu. To mě snad nevidíš rád? Měl jsi celou zimu na to se potichu mračit," zvolal bard a přidržel si klobouk, zatímco spěchal za ním. Zaklínač neodpověděl, ale Marigold věděl, že se Geralt nejspíš jen snažil dostat rychle z města a za chvilku opět zpomalí. Přece by ho tady nenechal, ne?

„Geralte?" zeptal se bard nejistě a opět přidal do kroku. Nebyl dost rychlý. Klepna šla a šla, nesouc bělovlasého zaklínače dál a dál od něj. Cítil pomalu vzrůstající paniku a nechal klobouk kloboukem, jak se dal do běhu. Stihl se jen ohlédnout, aby viděl, jak hučka s pérem dopadá na prašnou zem, a když se otočil zpět, byl sám. Nebyla tam žádná povědomá postava. Žádné žluté oči. Žádné meče na zádech.

„Geralte?" zavolal do té prázdnoty. Připadal si příliš obnažený. Příliš sám.

Probudil se se zalapáním po dechu, čímž okamžitě přilákal pozornost jiného páru kočičích očí, jak zaklínač rychle zvednul ruce od čištění jeho chodidel.

„Sakra, bolelo to?" zeptal se Lambert, když spatřil volně tekoucí stříbro na Marigoldově tváři.

„Ne, to byl jenom sen. Nebo vzpomínka. Možná směs obojího," zavrtěl bard pomalu hlavou a viděl, jak se Lambert opět uvolnil a pokračoval v čištění jeho zranění. Aby řekl pravdu, Marigold jej skoro necítil. Bylo to, jako by nebyl ve svém vlastním těle. Jako by jej pouze sledoval odněkud z dálky. Vlastně si ani nemohl být jistý, že tohle není jen nějaké zvláštní pokračování jeho snu.

„Jak ti je?" zeptal se Lambert po chvilce a natáhl se pro čistou gázu.

„Vlastně ani nevím. Jenom... je to zvláštní. Připadám si, jako kdybych byl... někde jinde? Hodně daleko. Teď už zbývá jenom umřít a všechno bude, jak má být," pronesl nepřítomně. Prsty žmoulal okraj deky, do které byl zabalen. Když mu oči zabloudily nahoru, viděl, jak se mladý vlk snaží z obličeje setřást bolestnou grimasu.

„Je tady něco, co bych... co bychom mohli udělat?" probodl ho starostlivě pár žlutých očí až nepříjemně podobných těm Geraltovým, a snad v nějakém léty získaném reflexu se jeho rty pokusily ohnout do prázdné napodobeniny úsměvu.

„Nemyslím si," zakroutil hlavou. „Měl jsem dva roky na to se s tím smířit. Napsal jsem pár písní. Vyzkoušel nějaké lidské způsoby zapomínání. Ale teď? Už to stačilo. Snažil jsem se dvacet let. To musí být dost času i pro zaklínače. Jestli všechno, co jsem za to dostal, bylo, že na mě někdo hodí veškeré své problémy a nechá mě někde samotného pojít, tak ať," zavřel oči. Jeho obličej byl uvolněný, bez výrazu. Jenom dva pramínky téměř neustále stékající na polštář.

Slyšel Lamberta zhluboka vydechnout, udělat pár kroků, než se opět zastavil a po chvíli konečně odešel. Netrvalo dlouho, než se Marigold propadnul do dalšího snu.

...

„Drahá Ciri, nemohla byl prosím aspoň předstírat, že se snažíš soustředit?" povzdechla si Yennefer a pokusila se znovu posílit svou tenčící se zásobu trpělivosti. Ciri byla od minulého rána rozrušená a podle toho, co čarodějka zaslechla od Lamberta, si byla prakticky jistá, že se nenechavá dívka pokusila barda potají navštívit.

„Ale já se snažím," zamumlala Ciri, ovšem z toho, jak nepřítomně zírala stále na stejné místo v textu, nad tím Yennefer upřímně pochybovala.

„Tak dobře," odložila Yennefer svou knihu. „Tohle očividně nefunguje. Máš obavy o Marigolda, že ano?"

Lehce provinilý pohled, který jí princezna věnovala, byl dostatečnou odpovědí, a tak vzala z dívčiných rukou i její knihu a uklidila je do polic. Na studium bude času ještě dost. Vědomosti zaznamenané na papíru jen tak někam nezmizí, na rozdíl od jistého barda.

„Co si o něm popovídat?" opáčila a sledovala zájem vracející se do dívčina obličeje.

„Takže ty jsi ho taky znala?" zeptala se dívka a čarodějka přikývla.

„Samozřejmě. Byl všude, kde se Geralt jenom mihl. Nebylo možné si nevšimnout někoho tak oči a uši rvoucího," ušklíbla se a k její spokojenosti vyloudila zachichtání i z Ciri.

„Je pravda, že byl vždycky barevný, jako papoušek. A vyprávěl ty nejlepší příběhy. Jen o Geraltovi nikdy nemluvil. Myslím, že mu to musela zakázat moje babička. Podle toho, co říkal Geralt, z něho nebyla zrovna nadšená," pokračovalo lvíče, očividně prohrabujíc se vzpomínkami.

„Tak tomu věřím," pousmála se Yenn. „Také bych se nechtěla vzdát někoho, jako jsi ty," dodala mírně. Netrvalo ovšem dlouho a opět sledovala nejistotu vracet se na dívčin obličej.

„Co když se neuzdraví?" otočila na ni svá velká zelená kukadla.

„Včera jsem za ním byla. Já vím, já vím, že jsem neměla. Ale já ho potřebovala vidět. Všichni se chováte tak tajnůstkářsky. Chtěla jsem ho zkusit rozveselit, jako to dělal on, když jsem byla nemocná nebo smutná já," řekla s třesoucím se rtem. Yennefer jí nabídka ruce k objetí a o chvilku později se jí už dívka schoulila na hrudi.

„Šššš, šššš... To je v pořádku. Určitě by byl šťastný, kdyby věděl, že si to pamatuješ," zašeptala jí do vlasů, zatímco princezna tiše vzlykala.

„On – on byl tak nehybný, Yenn. A potichu. Vypadal jako mrtvý. Nikdy, nikdy jsem ho neviděla vypadat takhle," naléhala a čarodějce těžklo srdce v hrudi.

„Myslíš, že se uzdraví? Tak moc chci, aby byl v pořádku. Chci s ním znova mluvit, chci, aby mi vyprávěl příběhy a zazpíval," cedila Ciri přes slzy.

„Šššš. Poslouchej, zlatíčko. Nikdy jsem nepotkala nikoho tak neodbytného, jako je Marigold. Není z těch, co by se jen tak vzdali. Bude to dobré," pohladila dívku po vlasech a doufala, že se neplete.

...

„Eskele?" ozval se Lambert a zjizvený zaklínač zvedl hlavu od hřebelcování své kozy.

„Jsem vzadu u Malý Mé!" odpověděl a pokračoval ve známých uklidňujících pohybech. Koza jej sledovala zpod klesajících víček, viditelně užívající si proces, zatímco mladší zaklínač došel stájemi až k nim.

„Jak se má rohatá?" optal se Lambert, ale Eskel viděl skrývané napětí v jeho postoji.

„Mé se má fajn, ale ty vypadáš celkem přešle. Co je?" Eskel se vyhoupl na nohy, vyprášil použitý kartáč a opřel se o zeď stání.

„Mluvil jsem s Marigoldem," přiznal zrzek.

„On se probudil?" zbystřel mohutný zaklínač.

„Jo, ale... nechová se jako on. Řekl, že už by měl umřít. Že prej měl dva roky na to se s tím smířit. Že je tohle výsledkem dvacetiletýho snažení. Zněl, jako by to vzdal. Vůbec to nebylo jako on... Navíc brečel. Za všechny ty roky jsem ho neviděl byť jenom popotáhnout a teďka mu z očí permanentně kape stříbrná. Nikdy jsem nic takovýho neviděl," otřásl se Lambert a Eskel ucítil náznak husiny.

„Nemyslím si, že můžeme udělat cokoliv jiného než mu ukázat, že nám na něm záleží. Z toho, co jsem tak pochopil, tak jediný, kdo má aspoň maličkou šanci to nějak spravit, by měl být Geralt, ne? Byl to přece jenom on, co to srdce zlomil. Proč by ho nemohl zase vyléčit? Očividně lituje toho, co udělal. A pokud nejsem úplně mimo, podle mě mu Marigold nikdy nebyl zrovna lhostejný," přemýšlel Eskel nahlas.

„Geralt z něho byl úplně udělanej. A proto je to v takových sračkách. Pokud to bard nedá, ten idiot si to nikdy neodpustí. Přidej k tomu Ciri, která má barda očividně ráda, a to, jak se Vesemir poslední dobou na svého oblíbence kouká jako na černou ovci rodiny a průser je na světě," bručel Lambert se špičkou nohy kopající do hromádky slámy. Eskel si znovu povzdechl a promnul si zjizvenou tvář.

„Jenom doufám, že se Geralt brzo sebere a půjde za Marigoldem. Vypadal tak mimo, že přemýšlím, jak dlouho to bude trvat, dokud vůbec bude schopný vidět a slyšet. Jak dlouho, než bude po všem," pokračoval zrzek.

„Optimista jako vždy, Lame," poznamenal Eskel, ale necharakteristická vážnost neopouštěla zrzkův obličej.

„Tys ho neviděl, Esku. Neviděl jsi ho ani necítil. Je jako mrtvej les. Vždycky voněl jako kytky, ale živý kytky. Teďka? Kdybych neslyšel jeho srdce bít, měl bych ho za mrtvýho," Lambert se kousl do rtu a pach krve se roznesl po stájích.

„Pokusím se promluvit si s Geraltem. A pokud nepůjde on, navštívím barda s tebou. Aspoň uvidí, kolika lidem není lhostejný. Možná, možná by to mohlo aspoň trošku pomoct," zamračil se Eskel na kartáč ve své ruce. Doufal, že se jim podaří bardovi nějak pomoci. Neznal jej sice tak dobře, ale nebyl z těch, kdo by se nestaral, když mu někdo umírá před očima. Zvlášť někdo blízký ostatním vlkům.

...

Vesemir ztěžka dopadl na svou židli v čele jídelního stolu a zamračeně si prohlížel ostatní okolo něj. Nálada v pevnosti se v posledních dnech zhoršila natolik, že i čarodějka vypadala do jisté míry ovlivněná. Zastavil se pohledem na Geraltovi, který měl místo očí dvě černé díry, ramena schoulená do sebe, a na několik metrů se od něj táhl odér viny. Starý mistr si povzdechl a opět si promnul spánky.

Věděl, že byl vůči němu poslední dobou chladný, ale ani on tohle nedokázal tak rychle zapomenout. Zvláště, když i on cítil, jak mu kousíčky viny svírají vlastní vnitřnosti, ještě víc ztěžujíce jeho pokusy o neutralitu. Pro teď by toho zamračeného dumání však mohlo stačit, a tak sem pozval ty z pevnosti, které k bardovi měli blízko, na jakousi parodii válečné porady.

„Ehrm," odkašlal si a počkal, než se jejich pohledy ustálily na něm.

„Nechtěl jsem vás volat včera, kdyby se to opět zhoršilo, ale vypadá to, že se bard probudil," začal, přejíždějíc po nich očima. Geraltovy oči se na okamžik v překvapení rozšířily, než před svým mistrem opět uhnul pohledem, zatímco Ciri se viditelně rozzářila.

„Věřím, že k většině z vás se to už doneslo, ale pro ty, kteří neví, se věci pokusím uvést na pravou míru. Marigold, jakožto jednorožec, má zlomené srdce. Obvykle má tento stav sloužit k tomu, aby ušetřil jinak nesmrtelnému tvoru nekonečné přežívání v žalu po ztrátě svých milovaných. Když ztratí svou lásku, jejich srdce se zlomí, projdou několika stádii smutku, kdy truchlí nad tou ztrátou a mohou se rozloučit se zbytkem světa, než se vydají na svou poslední cestu. Tehdy jdou, dokud se znovu se svou láskou neshledají, a společně odejdou na druhou stranu," odmlčel se, aby dal okamžik na vstřebání novinek těm pár, kteří doteď přesně nevěděli, o co jde. Nejvíce překvapení bylo vidět u Ciri, ale také Coena a Letha, obrovského zaklínače ze školy zmije, který se s bardem spřátelil během několika zim, které v Geraltově nepřítomnosti trávili společně. Holt by to nebyl Marigold, kdyby se nesblížil s tím největším a nejděsivějším zaklínačem v širokém okolí.

„Pardon, omluvte mě, ale jak tohle všechno víte? Jediné, co jsem kdy o jednorožcích slyšel já, byly pověry," zeptal se griffin Coen.

„Řekněme, že když jsme spolu cestovali, řekl mi toho spoustu. I jako jednorožec nepatřil zrovna k velkým tajnůstkářům a vzhledem k jeho sdílnosti by se dalo říct, že toho nejspíše vím o jednorožcích téměř tolik, jako oni sami," vysvětlil Vesemir.

„To zní sice strašně fajn, ale není to náhodou pro nás spíš špatná zpráva? Tohle všechno s poslední cestou vypadá celkem dost bezvýchodně," zahučel Lambert.

„Vlk má pravdu. Když jsem zpěváčka potkal asi rok a půl zpátky, truchlil po bílém vlku opravdu znatelně. Ale ta písnička byla chytlavá," dodal obvykle tichý zmiják, čímž na sebe přitáhl pozornost ostatních.

„Rok a půl zpátky?" zamumlal Geralt, ale podle toho, jak se zarazil, neměl v úmyslu to říct nahlas. Letho se k němu otočil s obličejem hrozivě zkrouceným.

„Jenom proto, že jsi ho odkopl ty, neznamená, že to udělali i ostatní zaklínači," zasyčel a Geralt sebou téměř neznatelně škubnul.

„Tohle si vyřešte někdy jindy. Nezavolal jsem vás tady, abyste do sebe ryli," zarazil je Vesemir.

„Jste tady, protože tohle opravdu je jeho poslední cesta. Zapomínáte ale na jeden důležitý detail. Ten, koho Marigold miloval, byl Geralt. A ten sedí tady, docela naživu." Pozornost se opět přesunula na mladšího vlka.

„Marigold šel, aby se znovu shledal se svojí láskou, která na něj nečekala po smrti, ale tady. A co víc. To, co jsem vám vyprávěl, bylo všechno o případech, kdy šlo o lásku dvou jednorožců, jelikož žádný z nich se nikdy dřív nezamiloval do jiného tvora. Zima byl vždy jiný. Ta jeho fascinace lidmi, a tak dlouhý život v jejich těle... Zamiloval se do zaklínače, a i když je jeho srdce zlomené, ten, koho miloval stále žije. Nemůže s ním odejít na druhou stranu.

Nic takového se ještě nestalo, ale z celého srdce doufám, že by nám to mohlo dát šanci. Alespoň trochu času na to přemýšlet a něco s tímhle vším udělat. Takže nechci, abyste se mi tady zadumaně koupali v temných myšlenkách," podíval se přímo na Geralta, „ale přemýšleli, jak ho přivést zpět. Ještě je naděje. Marigold už je člověkem více než čtyřicet let. Možná se změnilo i jeho srdce. Možná to ještě půjde napravit," skončil a sledoval zádumčivé výrazy okolo stolu.

„Takže... už bych ho mohla navštívit?" ozvala se Ciri po chvilce ticha a starý vlk cítil, jak mu zacukaly koutky.

„Jenom, pokud to nebude za našimi zády," svolil. Přecijen se hodila každá špetka pomoci. A malá princezna by mohla přeci jen vědět oléčení zlomených srdcí o trochu víc než starý zaklínač.