Marigold sledoval žlutou skvrnu chycenou uprostřed skleněnky, kterou jeho ruka kutálela po stejném lepkavém stole, na kterém měl položenou hlavu. Podnik byl prakticky prázdný, zatímco se noc za ušmudlaným oknem pomalu měnila v ráno. Jenom pár těch nejnechutnějších a nejvěrnějších návštěvníků napůl sedělo napůl leželo na rozvrzaných lavicích. Marigold byl bohužel jedním z nich.

Sledoval skleněnku. Sledoval tu žlutou, která mu připomínala jistý pár očí, než se náhle zvednul, skleněnku v sevřené pěsti, připraven hodit ji přes místnost a sledovat, jak se tříští na kousíčky, než se s třesoucím se tělem zastavil, schoval skleněnku zpět do kapsy a opustil to místo s loutnou bezpečně přes rameno. Loutna byla tím jediným, co mu zbylo. Jediným kouskem jeho já, který byl ještě celý, jako kdyby jej ten den na hoře ani následující události nijak neovlivnily.

Setřásla ho zima, zatímco s vyskakující husinou sledoval první paprsky slunce zalévající město, ale nedělal nic pro to, aby se zahřál. Nemohl se přinutit se starat. Poslední dobou se nestaral o nic.

Věděl, že to je konec. Věděl to v momentě, kdy Geralt vyslovil ta slova. Věděl to, když se pro něj zaklínač nevrátil. Věděl to, když mu poprvé v životě z očí vyhrkly slzy a on zvednul překvapeně ruku ke své vlhké tváři a věděl, že jeho srdce je zlomené. Tak to bylo tady.

Nějakou chvilku žil. Využil všechen ten hněv bublající uvnitř něj. Přál si, aby svět shořel. Obrátil se k pití a hazardu. Cestoval kam ho jen napadlo. Hněv mu ale nemohl vydržet navždy. Nemohl ho udržet naživu, když na dveře jeho srdce každý den klepala ta strašná agonizující samota připomínající mu jeho pomalu se naplňující osud.

Teď v toto brzké ráno kráčel ulicemi Oxenfurtu. Sledoval město okolo sebe a posílal neslyšná sbohem ulicím, které se mu staly takřka domovem během jeho času v lidském těle. Několikrát se téměř nevědomky zastavil. Při pohledu na Univerzitu vzpomínal na přátele, které tam získal, z nichž většina již byla slavná, měla rodiny, nebo skonala brzkou smrtí, a na jeho tváři se na okamžik zformoval stín drobného úsměvu, než se opět otočil a pokračoval dál.

Odešel pryč z Oxenfurtu. Cítil temnou prázdnotu obalující se okolo jeho srdce, chladnou a strašlivou uvnitř jeho hrudi, a stříbřité slzy opět stékající po jeho tváři přes bradu až kamsi dolů, kde se vpíjely do látky košile. Nikdy si nemyslel, že zemře kvůli zlomenému srdci.

...

Šel daleko. Nezáleželo mu na tom, zda jedl, pil nebo spal. Nic z toho už nepotřeboval. Po nějaké době si sundal boty a nechal je na zemi. Potřeboval cítit pod chodidly hlínu, tak, jako když se narodil. Nikdy předtím svého rozhodnutí pořídit si lidské tělo nelitoval. Teď? Teď všechno, co chtěl bylo běžet, jít, skákat přes propasti a do moře, probodnout něčí srdce svým rohem, nebo zkrátka jenom utéct daleko, utéct zpět domů, ulehnout zpět ve svém lese a nechat zvířata jej využít jako potravu. Měl pocit, že je jeho lidské tělo příliš malé.

Šel několik týdnů. Cítil pomalou přeměnu svého těla, jak ho hluboký žal zraňoval způsobem, kterým ani žízeň a hlad nemohly. Opustil svou loutnu. Zachytla se na jedné z větví, když se snažil dostat skrze trnité křoví, tak ji tam nechal. Už ji nebude potřebovat.

Jeho mysl bloudila. Život se mu měnil v obrázky, které se objevovaly a opět mizely před očima, když přivřel víčka. Vzpomínal na dobu, kdy před dvaceti lety poprvé spatřil Geralta v Posadě. Vzpomínal na jejich cesty, dítě překvapení, tváře lidí, které potkali. Vzpomínal na své cesty do Cintry kde u královského dvora pravidelně navštěvoval malou princeznu. Vzpomínal na zlaté oči, bílé vlasy a všechny Klepny, které poznal.

Vzpomínal na horu. Plakal. Stříbro barvilo listoví, kterým se prodíral. Vzpomínal na časy dávno minulé. Na své stádo. Vzpomínal, jak jeden z ostatních odešel od stáda poté, co ztratil svou lásku. Říkali tomu poslední cesta. Odešel, aby se znovu shledal s tím, koho ztratil. Marigold tušil, že tohle byla jeho poslední cesta, i když netušil, kam ho zavede.

Vzpomínal na jiné chvíle, kdy si myslel, že mu jde o život. Život strávený po boku zaklínače je plný nebezpečných momentů. Ale na těch bylo přeci jen cosi příjemného, když tušil, že mu někdo hlídá záda. Samozřejmě, než potkal Geralta, také mu párkrát táhlo za krk. Zvláště těsně poté, co získal lidské tělo a snažil se teprve zjistit, jak lidé fungují. A ovšem, ještě tehdy, před tím vším, se mu také povedlo připlést se nebezpečně blízko ostří smrtčiny kosy. Vždycky měl talent na hledání nebezpečných situací.

Možná proto se Geralta vůbec nebál, když se poprvé potkali. Už před tím jednoho zaklínače znal. Muže, který mu zachránil život, když jej polapil lidský šlechtic a chtěl si jej nechat jako atrakci. Byl to jeden z momentů, který jej donutil přemýšlet nad získáním lidského těla. Nebýt stříbrovlase, zůstal by tam uvězněn. Mluvící kůň pro pobavení lidí, zlatý důl pro jakéhokoliv čaroděje, který by o něm zjistil.

Kdyby mu stříbrovlas nepomohl uprchnout a později najít spolehlivého mága na sehnání toho, co potřeboval, byl by mrtev. A tak Marigold věřil zaklínačům. Choval k nim jistou náklonost a cítil se zadlužen. Když objevil své volání v podobě hudby a když vybíral své jméno, pamatoval na ně. Chtěl pomoct. Proto následoval Geralta.

Takto se jeho srdce otevřelo stvůrám se zlatýma očima a takto se do jedné z nich zamiloval. Proto se jeho srdce zlomilo a on teď šel. Jeho zmrzlá chodidla do krve rozedřená, zatímco je posouval krok za krokem pomalu rostoucí vrstvou sněhu a cítil, jak jím prostupuje chlad mrazící jej do morku kostí. Bylo to vlastně docela příjemné, něco cítit. Mráz byl tak silný, že téměř pálil, a ani ta prázdnota mu nepřipadala na moment tak temná a prázdná.

Svět okolo něj byl bílý, stromy rozmazané, zatímco sněžilo, sněžilo a sněžilo. Připomínalo mu to jeho les v zimě. Byl klidný. Když nechal svou mysl se toulat, mohl skoro slyšet smích a vidět bílé tvary pohybující se mezi stromy. Na okamžik se zastavil a naklonil hlavu v naslouchání. Vtipné, jako by volali jeho jméno. Ale tohle by znát neměli. Předtím přeci jen ještě nebyl Marigoldem.

„...golde. Marigolde!" najednou jím třásl pár silných rukou a jeho oči se na okamžik pokusily zaostřit, jen aby spatřil pár zářivých zlatých očí hledících na jeho tvář. Cítil střípky vědomí pomalu vracet se zpátky a zamrkal.

„Lamberte?" zeptal se, hlas skřípavý z dlouhého mlčení, a naklonil hlavu na stranu. Poznával tohoto muže. Již jej párkrát potkat na svých cestách s Geraltem. Pomyslel si, že vypadá ustaraně, téměř vylekaně, ale Marigold nerozuměl proč. Vždyť jenom šel, už nebylo, čeho se bát.

Najednou ale jít už nemohl, jelikož byl zvednut, a Lambert jej někam začal odnášet. Nejdříve cítil podivné nutkání a snažil se slézt, ale poté zaklínač chytil otěže svého koně a opět se otočil správným směrem, načež se Marigold lehce uklidnil a zaklonil hlavu, aby mohl sledovat nebe a větve stromů nad jejich hlavami.

Po chvíli větve zmizely a bledou oblohu nahradil temný kámen. Slyšel klapot kopyt na tvrdém podkladu a lehce natočil hlavu, aby lépe viděl. Měl pocit, že měl někam jít. Ale kam to jenom bylo?

Slyšel hlasy. Škádlivé hlasy, které se rychle změnily v obezřetné.

„Lamberte? Co se to děje? Kdo to je?"

„Počkej, Eskele, sežeň Geralta. To je Marigold, ale něco s ním je zle. Nevím, co dělat," ozval se známý hlas z hrudi člověka, který ho držel. Lambert. Bylo to ovšem něco jiného v těch slovech, co upoutalo jeho pozornost.

„Geralt?" Marigold zašeptal a ucítil tupou bolest bušící na jeho hruď. Oči mu opět naplnily stříbrné slzy. Ne. Ne, ne, ne. Opět se začal zmítat, tentokrát úspěšně, a Lambert jej se zakletím pustil na zem, kde se začal hrabat na nohy, aniž by poslouchal smršť hlasů, která se hrnula jeho směrem. Povedlo se mu dobelhat k jedné ze zdí a narovnat se, načež se mu na okamžik vyjasnil zrak a on viděl. Viděl lidi vycházející ven z ohromného černého hradu, který musel být Kaer Morhen, neboť nikdy předtím neviděl tolik zaklínačů na jednom místě.

Viděl sníh a kámen a schody a na těch schodech vysokou temnou postavu se zářícíma očima, které se náhle zadrhl dech. Zaklínač sešel schody, neběžel, ale šel rychle, než se zastavil přímo před ním a sledoval jej s poznáním a starostí jemu vlastní.

„Stříbrovlase?" Marigold sledoval toho muže skrz stříbřitý závoj, zatímco zaklínač přikývnul, překonal vzdálenost mezi nimi posledními pár kroky a přivinul umírajícího jednorožce na svou hruď. Marigold zavřel oči.

...

Lambert byl zmatený. Bard smrděl jako hnijící les. Jeho jiskra jako by vyhasla spolu se vší jeho energií a životem, kterými obvykle přímo sršel. Navíc ho našel bosého, v půli stezky k pevnosti, bez ničeho. Bez koně, jídla, zimního oblečení, bez jeho loutny. Když jej nesl nahoru, bylo to jako nést kus ledu.

K pevnosti vylezl bez dechu a ihned poslal Eskela pro Geralta. Pokud někdo věděl, co se děje, měl by to být jeho zabedněný bratr. A potom se bard náhle oživil, jenom proto aby spadl na zem a zíral ze všech zaklínačů zrovna na Vesemira. A co více? Vesemir zíral zpátky! Lambert tam stál a koukal, jak jeho přísný mistr téměř doběhl k tomu zmrzlému člověku a starostlivě jej sledoval. Bard mu zlomeným a nevěřícím hlasem řekl stříbrovlas. Vesemir jej objal.

Bylo ticho. Všichni, kdo se seběhli, aby přivítali Lamberta při jeho návratu domů, potichu sledovali, jak starý zaklínač pomalu zvedl teď již bezvědomého človíčka a opatrně jej odnesl do pevnosti. Lambert hodil prosebným očkem po Coenovi a když gryffin s přikývnutím přebral otěže jeho koně, vyběhl schody za Vesemirem, který odnášel barda kdovíkam.

„Znáš ho?" zeptal se jeho mentor, když jej Lambert dohonil.

„Jasně. To je Geraltův bard. Párkrát jsme se potkali na Stezce," řekl a málem do Vesemira vrazil, když se starý vlk zastavil a prudce se nadechl. Poté se beze slov opět rozešel, a i přes jeho pokročilý věk měl Lambert problém ho stíhat. Nemohl udržel překvapení ze svého obličeje, když došli až k Vesemirovu pokoji a starý zaklínač jej bez skrupulí položil do své vlastní postele.

„Přines mi teplou vodu, dezinfekci a nějakou gázu. Potřebujeme vyčistit jeho chodidla," probodl jej jeho mistr přísnýma očima a Lambert nemohl jinak než přikývnout a otočit se na patě. Ještě předtím ale nemohl nezahlédnout chmury, které se zračily ve Vesemirově tváři, když si prohlížel bardovo tělo.

Lambert tedy pospíchal dolů do lázní se džberem, poté do ošetřovny, kde sebral známou lahvičku a balík složené bílé látky, načež vyběhl schody zpět k Vesemirově pokoji, kde se ve dveřích téměř srazil se svým bledým bratrem.

„Á, Geralte, možná bys mohl otevřít pusu a začít vysvětlovat, proč jsem tvýho barda našel skoro tady a takhle," opáčil Lambert, než otevřel dveře a protlačil se kolem Geralta dovnitř, aby mohl složit věci k Vesemirovi, který už stihl zabalit většinu zmrzlého barda do kožešin a dek a přiložit do skomírajícího ohně v krbu dost na to, aby místnost příjemně vyhřál. Geralt obešel svého bratra a zastavil se u postele, s tváří skloněnou k bardovi. Táhly z něj obavy a vina.

„Jak se sem dostal?" zeptal se hlasem ještě hrubějším než obvykle. Vesemir zvednul hlavu a přerušil čištění bardových chodidel, aby věnoval svému oblíbenému učni jeden z nejchladnějších pohledů, jaký od něj kdokoliv viděl za posledních pár desetiletí.

„Je to jeho poslední cesta," řekl a z toho něčeho schovaného v jeho odpovědi vyskočila Lambertovi husí kůže.

„Vesemire, ty Marigolda znáš? Řekl ti stříbrovlas," sebral Lambert konečně odvahu k položení otázky, která mu vrtala hlavou od té chvilky na nádvoří. Ramena jeho mentora se mírně sklonila, zatímco si hluboce povzdechl.

„Znám ho už dlouho. Bude to čtyřicet let, co jsem ho viděl naposled. Tehdy si říkal Zima," Vesemir konečně dokončil očistu rozedřených chodidel a opatrně je zabalil do gázy.

„Čtyřicet let?!" Lambertovo obočí vyletělo téměř k jeho vlasům a přešel blíže k posteli, aby si prohlédl bardův obličej. I takto nemocný nevypadal nad třicet. I když, s Geraltem určitě cestoval okolo dvou desetiletí, tím pádem by mu mělo být okolo čtyřicítky. A Vesemir ho znal ještě předtím?

„Čím je?" Byl to Geralt, komu se podařilo ze sebe vysoukat tuto otázku skrz sevřené hrdlo, obava a nervozita naplňující pokoj. Sledoval muže v posteli s obočím sevřeným a skrývanou bolestí hluboko v očích, zatímco Vesemir přetáhl deky i přes jeho ošetřené nohy. Pohled starého zaklínače přitom zabloudil k jeho stolu, kde stála malá mramorová soška, kterou už léta používal jako těžítko. Pomalu se postavil, ignoroval zapraskání ve svých kloubech a přešel tam, aby toho maličkého jednorožce opatrně zvednul.

„Poprvé jsem Zimu potkal někdy před padesáti lety, když jsem ho osvobodil od nějakého šlechtice, který si ho chtěl nechat jako kuriozitu. Byl mladý, zvědavý a přímo přitahoval problémy. Párkrát jsem mu pomohl, když byl v úzkých, někdy pomohl on mě. Často zmizel na dlouhou dobu, jenom proto, aby se zase objevil. Jako prchavý paprsek světla, vždycky s novými nápady a nekončící zvědavostí. Úžasná bytost s nejčistějším ze srdcí," vyprávěl Vesemir a přejel po hladkém povrchu sošky bříšky prstů.

„Když ke mně přišel prosící, abych mu pomohl sehnat lidské tělo, nikdy by mě nenapadlo, že to bude můj vlastní vlk, díky komu skončí takto. Tohle mi pořídil, abych si jej pamatoval jako Zimu. Potom jsem ho viděl už jen jednou. Čtyřicet let zpět," Vesemir položil sošku zpět poněkud prudčeji, než bylo nutné, a Lambert i Geralt sebou trhli.

„Co tím myslíš, Vesemire?" Geralt naléhal, zmatení a bolest mísící se v jeho slovech. Lambert mlčel. Byl bard vážně jednorožcem, jak mistr naznačoval? A co to mělo společného s jeho stavem?

„Jednorožci sami od sebe neumírají. Žádná nemoc je nezdolá, kromě zlomeného srdce. Co jsi udělal, Geralte?" starý učitel se chladně zeptal a oba mladší vlci zbledli. Lambert, protože mu konečně začalo docházet, co se děje. Bardova nepřítomnost poslední dva roky, Geraltova neochota o něm mluvit... něco se muselo příšerně pokazit. Geraltovi se zakymácel a musel se zachytit o rám postele, zatímco mu cosi z hrudi vyrazilo bolestný zvuk, a on se otočil k umírajícímu muži v posteli.

„Posral jsem to," řekl, výřečný jako vždy, a vycouval z pokoje.