Probudil ho zvuk tlumeného brnkání na struny loutny a mumlaná slova. Oheň už dávno vyhasl a les byl tichý, až na obvyklé zvuky noci.

„... já dávno kráčel těmito cestami, přes kámen, přes bláto, s těžkými brašnami. Motal jsem se jimi znova a znova, ve snaze změnit svět tak jako měním slova..." pokračoval text pomalu plující z povědomých úst, zatímco zaklínač opět usnul unášen kousky písně.

„Přestaň s tou zádumčivostí, Geralte. Copak on modravou oblohu nevidí? Copak on zpěv ptáků z větvoví neslyší? A z jeho tváře ten mrak nikdy nezmizí..." pošťuchování se změnilo v opět další melodii, tentokrát milou a sladkou, obdivující věci, kterých si Geralt dávno přestal všímat. Zavřel oči, důvěřujíc Klepně, že sama vybere nejlepší cestu, a pokusil se trochu uvolnit.

„Páni, to je pěkné," píseň se zastavila, zatímco bard obdivoval něco dalšího.

„Měl by ses usmívat víc, Geralte. Vypadáš ještě krásněji než obvykle," dodal bard a zvonivě se zasmál, když zaklínač oči opět otevřel, rty okamžitě formujíce rovnou linku.

„To nebylo vtipné, barde," zahučel. Konečně se pokusil okolo toho otravy trochu uvolnit, a on si z něj hned musí utahovat. Skvělé.

„Protože to nebyl vtip," opáčil bard a zaklínač si hluboce povzdechl, než se opět v sedle narovnal a na zbytek dne se vrátil ke své obvyklé zádumčivosti.

„Přestaňte s tím! Byl snad někdo z vás tam, když se to stalo? Tak byl? Jak si můžete dovolit říkat mu řezník?!" zaječel bard, než se vrhnul zpátky do bitky, ze které ho Geralt zrovna vytáhnul.

„Ale no tak, Geralte! Prostě si ty kytky vezmi. Je to festivalová tradice. Vypěstovali a nařezali je proto, aby je někdo nosil, a ty bys je jenom tak vyhodil?" modré psí oči se mu zabodly až kamsi do lebky.

„Nařezali je proto, aby je nosil někdo pěkný a milý, ne zabiják," odvětil Geralt, vzal onen věnec a položil ho na bardovu hlavu.

„Já ti přece říkám, že ty jsi krásný," namítnul bard a Geralt cítil, jak se dobrá nálada vytrácí a zanechává mu hořkou pachuť na jazyku.

„Jak to, že kdykoliv se ocitnu po krk ve sračkách, jsou vždycky hlavně tvoje?!" vykřikl, naštvaný na svět, naštvaný na Yennefer, neštvaný na sebe. Nedal bardovi šanci promluvit. Nepodíval se do těch zraněných modrých očí.

„Kdybych si mohl přát jedinou věc, bylo by to zbavit se tě!" křičel a křičel a křičel. ‚Zbavit se tě. Zbavit se mě. Prosím... proč vždycky všechno poseru?'

Stál tam, krev mu hučela v uších, zatímco sledoval barda pomalu odcházet. Nemohl mluvit. Nebude brečet. Otočil se na druhou stranu a cítil, jak sám sebe trhá na kusy. Jako kdyby ho někdo praštil do hrudi. Nemohl dýchat a svět se začínal rozpadat.

Probudil se s leknutím. Panika svírala jeho hruď pevně a když se mu konečně povedlo nadechnout, lapal po vzduchu v krátkých, rychlých a hlasitých intervalech, ne nepodobných zuřivému bušení jeho srdce. Látka propoceného prostěradla se mu lepila na kůži, když se posadil. Pomalu se díval kolem sebe a snažil se ukotvit se v přítomnosti, ve svém pokoji. Zhluboka se nadechoval, tak pravidelně, jak mu to jen šlo, prsty neklidně ťukající o rám postele, než na sebe natáhl košili i kalhoty a postavil se.

Teď, když tušili, že Marigold jen tak zničehonic neumře, přestěhovali ho do jeho vlastního pokoje, a tam Geralt zamířil. Nebylo to poprvé, co šel barda navštívit. Pokusil se o to včera, ale zastavil se u dveří, když ho slyšel mluvit s Lambertem. To samotné jím otřáslo dost na to, aby nebyl schopný dveře otevřít, a potom už se Lambert vracel a Geralt musel zmizet. Byl si jistý, že kdyby tam bratra potkal, dotáhl by ho zrzek za límec dovnitř, ať by se mu to líbilo, nebo ne. Jenže Gerlat nebyl připravený čelit bardovi, který je vzhůru. Nebyl připravený čelit bardovi vůbec.

Ale teď? Byl půlkou hlavy bez sebe a tou druhou ještě pořád ve snu. Musel jít, musel vidět na vlastní oči, že tady bard opravdu je. Že se ho nezbavil tak, jak to tehdy na něj na hoře zakřičel. Musel mu říct všechno to, co nikdy nedokázal vyslovit nahlas. Musel to zkusit. Musel to zkusit...

A pak stál u dveří, ještě celý zadýchaný. Položil ruku na studenou kliku. Pomalu dveře otevřel a vstoupil dovnitř. Pokoj byl zalitý jak světlem měsíce, tak plameny z krbu. Bylo tu teplo. Prach a pavučiny někdo uklidil a nábytek vyleštil. Bard ležel v posteli nehybný, oči zavřené.

Geralt konečně cítil, že jeho srdce začíná zpomalovat. Přešel k posteli a posadil se na stoličku vedle ní. Teď byl dost blízko na to, aby jasně viděl stříbrné cestičky, kde na Marigoldově tváři uschly slzy. Nikdy předtím barda brečet neviděl. Ani jedinkrát za dvacet let.

Najednou to byl Geralt, koho svědily oči. Slzy se v hrozbě z přetečení hromadily v koutcích očí a mlžily mu zrak, stejně jako vina v bolest v jeho hrudi, jak se zlomil dopředu a opřel čelo o postel, než je nechal téct. Hrdlo se mu svíralo okolo slov, která nemohl nalézt. Mysl měl jako v mlze a byl příšerně vyčerpaný. Sevřel rám postele tak silně, až mu zbělely klouby.

„Kdybych si mohl přát jedinou věc," prodral se mu přes rty první vzlyk, „byl bych to já, kdo umírá, a ne ty."

...

„Takže jsi barda potkal? Rok a půl zpátky?" zeptal se Lambert, zatímco se opřel o zeď kousek od stání, kde Letho hřebelcoval svého koně. Vlk moc dobře toho zmijáka neznal, ale třeba by mohl pomoct.

„Jedno z mnoha setkání. Tohle bylo naposled, co jsem s ním mluvil. Od té doby jsem ho viděl ještě jednou minulé léto, ale dav byl moc hustý a já spěchal. Proč?" nadzvedl zmiják obočí, zatímco pokračoval v práci. Lambert si povzdechl.

„Co já vím. Asi už hledám jakoukoliv blbost. Neznal jsem ho tak dobře, ale po patnácti letech známosti... řekněme že není lehký sledovat ho takhle. Jak... jak na tom byl? Když jste mluvili," zeptal se vlk znovu. Na chvilku bylo ticho. Když už si Lambert myslel, že se s ním zmiják bavit nebude, a byl připravený se otočit a hledět si svého, obrovský plešatý zaklínač zavrtěl hlavou.

„Rozpadal se. Navenek vypadal jako vždycky, ale něco bylo špatně. Zatímco dřív pil na radost, teď utápěl smutek. Napsal písničku o tvém bratru. Řekl mu tam řezník. Říkal mu, ať shoří. Viděl jsem ho ji zpívat jenom jednou. Potom se zhroutil v slzách. Napsal i pár dalších, ne tak zlých. Došlo mi, že se rozešli," zmiják dohřebelcoval a chystal se odejít.

„Nemohli se rozejít, když spolu nikdy ani nebyli," zamumlal vlk, načež si Letho odfrkl.

„No samozřejmě, že ne," opáčil posměšně. „A ty písně plné zlatých očí, vlajících bílých loken a sladkých polibků byly o mně, samozřejmě," pohodil hlavou, rukou odhazujíc imaginární vlasy stranou, než zamrkal na zaraženého vlka a odkráčel ze stájí.

„Vážně nebyli spolu. Nemáš ponětí, jak tupý v tomhle Geralt je!" zavrčel ještě vlk, než si povzdechl a vydal se taky ven. Přece jenom byl čas na Ciriin trénink.

...

Když Eskel došel ke Geraltově pokoji, našel dveře otevřené a bělovlasého zaklínače uvnitř chodícího sem a tam. Ani si svého bratra nevšiml.

„Ahoj vlku," pozdravil ho Eskel a teprve tehdy Geralt zvedl hlavu, překvapení ve tváři.

„Ahoj Eskele," zamumlal. Oči měl zarudlé a skelné, schované v hlubokých, nedostatkem spánku způsobených dírách. Celý jeho zevnějšek byl neupravený i na zaklínačské standardy a ruce se mu lehce třásly. Eskel se o bratra bál. Geralt nebyl plně ve své kůži celé ty poslední dva roky, ale všichni to připsali tomu, co se dělo s Ciri a Nilfgaardem. Teď už to Eskel viděl jinak.

„Chceš jít na lov? Jsem na řadě, ale ty vypadáš, že by ti trocha čerstvého vzduchu bodla," nadhodil. Popravdě ještě lovit nepotřebovali. Měli dost masa z minulého lovu a to ani nepočítali všechno nasušené a zásoby křížal a brambor, ale k sakru. Geralt vypadal, že ještě dalších pět minut bude v pevnosti a zblázní se.

„Dobře, tak jdeme," Gerlat po pár vteřinách přikývnul a hned se hrnul ke dveřím, než ho Eskel zastavil rukou na rameni.

„Vlku. Je zima. Pořádně se oblékni a potkáme se venku za půl hodiny. Já vezmu vercajk," poplácal ho po zádech, než odešel z pokoje a zavřel za sebou dveře. Potřebovali si pořádně promluvit, a to brzy.

...

„Vesemire?"

„Ano, Ciri?"

„Můžu dovnitř?" blonďatá hlava nakoukla do pokoje sledujíc, jak starý zaklínač u stolu v bardově pokoji něco píše.

„Samozřejmě," přitakal a Ciri vklouzla dovnitř jako lasička. Co kdyby si to přeci jen rozmyslel. Přešla přímo k posteli a posadila se na stoličku vedle ní. Bard právě spal. Oči měl zavřené a tvář klidnou, i když vypadal až příliš hubený a unavený. Na stole vedle Vesemirovy ruky byla miska se z půlky snězeným vývarem a prázdný pohárek na bylinkový čaj, který byl neustále pro barda připravený ve džbánku na krbové římse.

„Takže... Marigold doopravdy je jednorožec, že? Nikdy jsem si nemyslela, že to myslel vážně," zašeptala sledujíc ten bledý spící obličej.

„Doopravdy? Neříkej, že jsi to věděla, dítě?" Vesemir otočil svoji židli, aby na Ciri viděl.

„Marigold mi to řekl," začervenala se trošku. „Na jedné z jeho návštěv Cintry jsem se ho zeptala, jestli má také rodinu, když tak krásně mluvil o té mé. Řekl, že je jednorožec a ti se rodí z měsíčního svitu zhruba každých tři sta let. Že nemá rodiče, ale stádo. Samozřejmě, že jsem mu nevěřila. Hnedka potom to zahnal pryč další ze svých písní a už se o tom nezmínil," zamumlala s obočím staženým, jak uraženě našpulila rty.

„Jak jsem mohla vědět, že to myslel vážně?" založila si ruce na hrudi a probodla spícího jednorožce pohledem.

„Nemohla jsi," pousmál se Vesemir. „To byl prostě on. Mluvit o pravdě tak nedbale a nečekaně, odpovídat upřímně i na ty nejzvláštnější otázky, i když odpovědi zní víc jako lež než pravda. V tomhle světě, kde se se lží potkáš mnohem častěji, je upřímnost tak vzácná vlastnost, že lidem dělá problém ji rozeznat," vysvětlil a lépe se v židli usadil. Vzpomínky na čas strávený se Zimou nikdy nebyly daleko.

„Zníš, jako bys ho dobře znal," nadhodila Ciri s doufajícíma očima. Milovala poslouchat, když se jí výjimečně rozhodl vyprávět jeden ze svých příběhů.

„Cestovali jsme spolu. Z toho, co vím, ne tak dlouho jako on a Geralt, ale mnoho let mě na stezce následoval. Pokaždé to bylo jako poryv čerstvého jarního větru, když se ukázal, i když oplýval zvláštním talentem na přitahování problémů. Několikrát ho chytili a já tam byl abych ho osvobodil. Jednou se pokusil spřátelit s harpyjí. Věřil tomu, že by se s ní dalo smlouvat. Snad by ani nebylo třeba zmiňovat, že ho za ten pokus o rozhovor málem dostala.

Často nás nevědomky dostal do úzkých, ale to přátelství, co jsem dostal na oplátku? Strpěl bych mnohem víc jen za zlomek toho, co mi dal," přikývnul vážně.

„Potkal jsi ho na stezce? Ale vždyť jsi byl trenér, ne? Myslela jsem, že vždycky zůstáváš v Kaer Morhen," zeptala se Ciri a temný stín se na okamžik přelil přes zlato zaklínačových očích, když si vzpomněl na ten čas beznaděje.

„Vždycky to tak nebylo, lvíče. Geralt ti říkal o útoku na Kaer Morhen, že?"

Ciri přikývla, výraz vážný. Dobře, takže o tomhle mluvit nemusel.

„Potom... věci se měnily. Bylo nás příliš málo. Žádní studenti nepřežili. Neměl jsem koho učit, kromě pár zbylých vlků, kteří buď již byli na stezku připraveni, anebo už na ní několik let byli. Zabralo pár desítek let, než se povedlo pevnost spravit alespoň do tohoto stavu. A když to bylo hotovo, byla moc prázdná. Příliš tichá, když ostatní v létě odešli. Tak jsem se na stezku vrátil i já.

Tehdy jsem ho potkal. A znal jsem jej po mnoho let. Vždy přišel nečekaně. Někdy vprostřed léta, přiběhl by ke mně přes mělké pláže, když jsem se vydal na jih. Jindy by mě potkal až na podzim, vynořujíc se z mlhy jako duch. Když se ukázal brzy na jaře, jen co jsem odešel z Kaer Morhen, obvykle se mnou zůstal celý rok. A jeho odchody byly právě tak náhlé.

Vždy byl výřečný. Byl starý, a přece ve spoustě věcí tak mladý. Nezkažený, nepoznamenaný zlem skrývajícím se v tomto světě, ale i tak podivně moudrý, svým vlastním způsobem. Staral jsem se o to, abych chránil jeho kůži, zatímco on zachránil moji duši. Jen díky němu jsem schopný opět přes léto zůstat tady," pousmál se starý vlk, než se nad jeho tváří opět zatáhlo. Ciri celou dobu pozorně poslouchala a sledovala, jak se stříbrovlasý zaklínač pomalu ve svojí židli čím dál víc hrbí, jak už i pro něj bylo vyčerpání posledních dní těžké skrýt.

„Taky bych si s ním chtěla znovu popovídat," zašeptala.

„Je skvělý přítel, že? Pokaždé nás vytahuje z temných myšlenek."

„To ano, dítě. Je ten nejlepší."