Isaac, 17 let

Zrzek ležel ve svojí posteli, byl schoulený do peřiny a oči měl zavřené. Byl unavený, takže šel do postele brzy, ale ač se snažil ze všech sil, nedokázal usnout. A po několika minutách už se ani nemohl snažit, protože uslyšel, jak něco neustále bouchá do okna, pravděpodobně do něj někdo házel kamínky.

Naštvaně se zvedl a šel k oknu, byl odhodlaný toho, kdo to dělá, rozčtvrtit na nejmenší části a ty pak hodit do řeky. Čekal, že to budou nějaké děti, pro které je terorizování sousedů zábava, ale když se podíval z okna, uviděl jen jednu postavu a tou byl Noel.

V ruce držel několik kamínků a když v okně zahlédl zrzka, na jeho tváři se objevil malý úsměv. Blonďaté vlasy mu rozcuchával vítr a zatím slabé měsíční světlo zářilo na jeho tvář a on vypadal tak zatraceně nádherně, že byl Isaac rád, že je opřený o okno, kdyby nebyl, existovala možnost, že by se mu podlomila kolena a on by spadl.

Naštvanost a chuť vraždit okamžitě zmizela. Isaac si povzdechl a otevřel okno, načež se úsměv na Noelově tváři zvětšil a on odhodil zbytek kamínků na zem.

"Co tady děláš?" zeptal se zrzek.

"Chci s tebou mluvit," odpověděl blonďák.

"Ne."

Přestože s ním chtěl mluvit, nemohl z hlavy vypustit myšlenku, že je to takhle možná všechno lepší. Možná, že oba potřebují jeden na druhého zapomenout. Možná, že si každý z nich zaslouží někoho jiného. Isaac jen při pomyšlení na Noela s někým jiným dostal vztek.

"Proč ne?"

"Prostě ne," odpověděl Isaac a zavřel okno. Blonďák zakroutil hlavou a odešel. Isaac si myslel, že odešel domů nebo někam jinam, ale během několika sekund uslyšel zvonek.

Rychlým krokem se vydal ke dveřím a vzápětí je otevřel.

"Potřebuju s tebou mluvit," řekl znovu blonďák. Zrzek otevřel pusu s plánem začít odporovat, ale Noel ho přerušil. "A tvůj názor mě nezajímá." Rozhodil rukama a bez svolení vešel dovnitř. Pokračoval ke schodům a zmizel ve druhém patře. Isaac zavřel dveře a se svraštěným obočím a s hodně nechápavým výrazem šel za ním.

Noel stál v zrzkově pokoji, zády k oknu, do kterého ani ne před deseti minutami házel kamínky, čelem ke dveřím, ve kterých teď stál zrzek. Isaac zavřel dveře a opřel se o ně.

Noel se několikrát nadechnul a začal mluvit: "Vím, že mě nenávidíš. Já se taky nenávidím, i Emma mě nenávidí, vlastní -,"

"To není pravda," přerušil ho Isaac, "To, že tě Emma nenávidí. A to, že tě já nenávidím."

Isaac by ho nikdy nedokázal nenávidět. Pravděpodobně by ho nedokázal nenávidět, ani kdyby mu vyvraždil celou rodinu. Věta "já se taky nenávidím" se mu pořád přehrávala v hlavě a on začal pociťovat tak silnou bolest na hrudníku, kterou ještě nikdy necítil.

Nedokázal se přestat dívat na jeho rty. Byly zarovnané do rovné linie a byly tak neuvěřitelně růžové, úžasně kontrastovaly s jeho bledým obličejem, jako tenkrát jeho modré vlasy, a byly tak zatraceně nádherné. Nebylo možné, aby se někdo s takovými rty dokázal nenávidět.

Pomalým krokem šel směrem k němu, úplně zničil prostor mezi nimi, který byl i tak zbytečný. Najednou byl tak blízko, že by mu mohl spočítat řasy a všechny chloupky na jeho tváři. Opřel se čelem o jeho, ale blonďák byl o dost vyšší, takže to vypadalo docela komicky. Rty obou chlapů byly tak neuvěřitelně blízko, dělilo je jen pár milimetrů, stačil jeden jediný pohyb a mohli by se políbit.

A Isaac to udělal. Ten jediný pohyb, kterým zničil ten zbytečný prostor mezi nimi. Políbil ho, opatrně a jemně, jako by se bál, že by ty nádherné rty mohl nějak poškodit. Noel se na sekundu odtáhl a řekl: "Promiň". Potom svoje rty opět vrátil na ty jeho, kam patřily, svoje dlaně dal na zrzkovu tvář. Přibližně desetkrát mezi polibky řekl slovo "promiň".

Po několika minutách, které strávily líbáním a vdechováním lásky toho druhého, si lehli do zrzkovi postele, zamotali se do sebe, zavřeli oči a během dalších několika minut oba usnuli. Tentokrát neměl Isaac s usínáním žádný problém.