Nick se docela trefil. Když jsme spolu přišli do kuchyně, jež se nacházela o patro níž, Vivien překvapením vypadla z ruky lžička s namletou kávou. Přísně nás přejela pohledem a zamračila  se tak moc, až jsem se bála, že jí takový škleb zůstane. Nejprve očima skákala z jednoho na druhého a nakonec zůstala hledět na svého bratra a docela naštvaně se zeptala: „Co tu chceš?"

Nick se uchechtl a hodil svou paži na má ramena, jako kdybychom byli nejlepší parťáci.

„Vidíš? Jako kdybych to neříkal. Samá lepší přivítání dneska," pronesl na oko uraženě a když jsem ho odstrčila, zaplul za jídelní stůl a nacpal si do pusy dva mini-crossanty, které Viv připravila k snídani.

„Nech nám něco," okřikla ho hned, načež si postěžoval, že si ani z té hory pečiva nemůže uloupnout. „Nejsi náhodou ježibaba? Cítím se jako hotový Jeníček."

„No, dost možná," připustila, „protože jestli mi neřekneš, co tu děláš, nejspíš tě nacpu do trouby."

Pokusila jsem se zamaskovat své chrochtnutí smíchy a natáhla se po červeném hrnku s kakaem, jenž mi Vivien podávala.

„Bydlím tu. Pobyt u Charlese byl zrušen."

Viv protočila oči v sloup. „Cos tam prováděl?"

„Já?" Zapíchl si prst do hrudníku a nasadil nanejvýš dotčený výraz. „Já vůbec nic. Ale jemu se zachtělo své macechy."

Vivien se znechuceně zašklebila a já zabrala jedno z míst u stolu, abych jejího bratra mohla napodobit a nacpat do sebe nějaké jídlo. Moje břicho už po něm volalo.

„Nick je srabík, co se bál o svůj život," dodala jsem s crossantem v puse. „A já teď nemám kde spát – nechá se ten gauč rozkládat?"

Podívala jsem se na kus nábytku opodál a zvažovala, jak strašně nepohodlně se na něm musí nocovat.

„Dá," připustila Viv, „ale na něm spát nebudeš."

„Že ne?" Nadzvedla jsem obočí.

„Ne. Vyspí se na něm Nick, on je tak hodný a určitě to pro tebe udělá."

Nick se klidně napil z mého hrnečku a své sestře věnoval neuvěřitelně drzý úsměv. „Na to zapomeň. Ale jestli se Giana rozhodne nemít oddělaná záda, klidně se uskromním a půlku postele ji nechám."

Následně na mě mrknul a já jistě věděla, že to přesně takhle dopadne.

Hned po snídani jsme gauč rozložili, abych mohla vyzkoušet, zda se nocování na něm nechá sloučit s dobrým spánkem. Nenechalo se sloučit ani s přežitím, natož se spánkem. Samé lepší vyhlídky. Měla jsem na výběr z bloku betonu – hodně mírně řečeno –, ze kterého navíc lezla pera, nebo spolubydlení s Nickem. O místo u Vivien jsem škemrat ani nezkoušela, pravděpodobně bych si oproti tomu gauči ještě pohoršila. S Viv jsem v jednom pokoji spala jen jednou a měla jsem vystaráno na zbytek života. Jednak jsem měla celou noc pocit, že se mě pokoušela umlátit a když sebou přestala házet a mě tak surově napadat, chrápala tolik, že se mi po fyzickém útoku ještě stýskalo.

Všimla si, jak jsem se na ni zadívala a omluvně se na mě zašklebila, jelikož jí bylo naprosto jasné, na co jsem právě myslela. Zato Nicka tato situace vyloženě bavila a nemohl se zbavit rozpustilého úsměvu, který mě neuvěřitelně znervózňoval.

Když se vyhrabala po noční z postele i jejich matka, věnovala svému synovi stejné přivítání jako my dvě. Nezúčastněný pozorovatel by si myslel, že ho v tomto domě neměl nikdo rád.

„Jděte už někam," povzdechl si a nasadil ten nejuraženější výraz, jaký mohl.

Paní Bondarenko se na něj zamračila. „Takhle se mnou mluvit nebudeš."

Nick trochu zbrzdil. „No tak všichni vypadáte, že vás moje přítomnost vyloženě sere."

„Taky, že jo," popíchla ho Viv, načež se na ní máma přísně zadívala.

„Stejně za to můžeš ty."

„Já?" vyhrkla.

„Jo ty. Co ty lahve tady?"

Viv se zamračila. „Co to má co dělat s ním?"

Paní Bondarenko roztáhla rty do úsměvu. „Jsem věděla ze sem to víno přiláká nějakou havěť."

Zaprskala jsem smíchy a Nick se plácl do stehen, načež se zvedl z gauče. „Tak vám všem děkuji. Já jdu radši do svého pokoje, tam mě alespoň nikdo nebude urážet."

„Věříš tomu?" Rýpla jsem si a odhodlaně vystrčila bradu.

„Věřím, jsi v skrytu duše nadšená, že budeme spát v jedné posteli," zašklebil se.

„Ani s pásem cudnosti." Složila jsem si ruce přes prsa a zalitovala, že jsem nezůstala zticha.

„K čemu by ti byl?" zahihňal se.

„Zopakuj si dějepis," doporučila mu Vivien. „Ale Gio, klid. Bude spát na zemi."

Nick na svou sestru mrknul. „Přesně to ti budu každé ráno tvrdit."

Nabrala jsem humří odstín v obličeji a jen děkovala bohu, že nic dalšího neříkal a zmizel z dohledu i doslechu.

„Už budu vždycky uklízet," slíbila Vivien na oko. „Jestli můj bordel přitahuje takovou verbež, asi se sebou musím vážně něco udělat."

„Radši mi řekni, co uděláme s mým místem na spaní," řekla jsem zdeptaně, i když jsem odpověď znala. Prostě budu spát u Nicka.

„Koupíme ten pás cudnosti," zašklebila se.

Prosebně jsem se podívala na její matku a doufala, že přijde s nějakým dokonalým řešením. Třeba že budu spát v pokoji Viv a sourozenci spolu. Ale to nebyl dobrý nápad. Třetí světová by oproti jejich spolubydlení rovnala procházce v růžovém sadu.

„Já se do toho motat nebudu," zvedla paní Bondarenko dlaně, „jste dospělí, pro mě za mě ho klidně svažte a nacpěte do skříně."

Vivien se na svou mámu vděčně podívala. „Nebo do tý trouby."

Přemýšlela jsem, zda tohle Nick poslouchá často. Zjevně se proti němu ženská společnost dokonale spikla. Ne, že by si to nezasloužil.

„Jestli to znamená, že tohle už nebudu muset řešit, klidně s kanibalismem začnu." Pokrčila rameny, pořádně zazívala a odešla se dospat do ložnice.

„Matka roku," prskla Viv, „normálně by nás sežrala, aby s námi neměla starosti."

„Divíš se jí?" zeptala jsem se. Ono mít doma tyhle dva dárečky zrovna jednoduché nebylo.

„Ne, vlastně ani ne."

A jak lépe začít prázdniny ve Francii, než návštěvou Paříže a samozřejmě Eiffelovy věže? Nijak, proto jsme přesně tak odpoledne udělaly. Sice jsem naivně věřila tomu, že mě nechá se prvních pár dní oťukat, zvyknout si francouzštinu bez anglického přízvuku a lenošit po tom přenáročném letu, přesto jsem výlet uvítala. Alespoň jsem nemusela neustále přemýšlet, jak bude vypadat nocování s Nickem. U něj člověk nikdy neví.

Paříž se mi neskutečně líbila. Vypadala přesně tak, jak ji Vivien popisovala a jaké nám z ní ukazovala učitelka jazyka fotky. Připadala mi oproti Anglii neskutečně rozdílná. Vždycky se mi líbily naše budovy, staré činžáky s nádechem britské suchosti, ale město zde vypadalo jako z úplně jiné doby a možná i vesmíru. Byla jsem z něj unesená. Moje kamarádka tu znala snad každý kout a neustále někam z okýnka tramvaje ukazovala a říkala, že tam určitě musíme. Jednou to byl bar, pak reastaurace, obchod zaměřující se na kašmír, spodní prádlo a samozřejmě její milovanou kosmetiku. Když jsem se zeptala, zda skočíme i do musea Louvre, její nadšení trochu opadlo, ale souhlasila, že na Monu Lisu určitě mrkneme.

Na jednom ze spousty náměstí zavaleným turisty a holuby – jen těžko říct, kdo mě štval víc – jsme si sedly pod krajkový slunečník jedné ze cukráren s tím, že rozhodně musím ochutnat místní suflé. Chvíli jsem pátrala v paměti, co že to vůbec je a pak nechala Viv, aby za nás obě objednala. Měla jsem pocit, že teď naostro ze sebe francouzsky nedostanu ani merci. Vysokému číšníkovi věnovala široký úsměv a požádala ho ještě o dvě kávy. Nechápavě jsem se na ní podívala. Ona tu už pár let žila a tak byla zvyklá na teplé léto, ale já ze studené Anglie se už takhle smažila horkem a ještě si dát kávu? Zamávala jsem si meníčkem před obličejem, abych se trochu ochladila.

„Doufám, že mi na Eiffelovce neomdlíš," řekla Vivien a podala mi flašku s vodou, ve které plaval nakrájený citron. „Nevím, jak by se vaši tvářili na tu placku, co by z tebe po pádu zbyla."

Obrátila jsem do sebe polovinu lahve a otřela si spocené čelo. „Nic neslibuju. Spíš myslím, že omdlít zvládnu už tady."

Vivien protočila očima na znamení, že se mám přestat litovat a spojila si ruce pod bradou. Zpozorněla jsem, chystala se mě začít vyslýchat. Jen jsem doufala, že se nebude chtít hrabat v tom, jaké pocity mám ohledně bydlení v Nickově pokoji. No, k mému štěstí přesně tím začala.

Zeptala se, zda mi to nějak moc vadí. Měla v plánu ho donutit, aby si jednu matraci vyndal na zem nebo abych na zemi spala já, ale obě jsme dobře věděly, že by se nic takového nepovedlo. Její bratr byl jednoduše provokatér. Hodný kluk, který by mi nezkřivil ani ten odbarvený vlas, ale provokoval rád. Zvlášť, když Viv nevěděla o našem románku a já toužila, aby to tak zůstalo. Ne, že bych měla strach, že by se kvůli tomu zlobila nebo nám to zkazilo přátelství, ale její poznámky, jak jsem mohla být zakoukaná do jejího odporného bráchy, jsem poslouchat vážně nechtěla.

„Myslím, že to bude v pohodě," řekla jsem. „Asi pořád lepší, než ten gauč."

„To asi jo, i když Nick... eh, nevím."

Pokrčila jsem rameny. „Já jo. Beztak za chvíli zdrhne za nějakým kamarádem nebo tak a budu mít jeho pokoj pro sebe – jak jste tohle s mamkou vůbec chtěly vyřešit, když jste myslely, že bude teď dva týdny u toho Charlese?"

Vivien se začervenala. „Nemám tušení, prostě jsme doufaly, že zasáhne vyšší moc."

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že počítala s tím, že se do sebe zakoukáme a sdílení pokoje nám bude vlastně vyhovovat.

„To jako vážně?" Nadzvedla jsem obočí a přeměřila si jí pohledem. „A já myslela, že mě máš ráda."

„To mám," přitakala, „ale taky jsem si vzpomněla, že si z něj byla kdysi docela hotová. On z tebe taky."

„To je tři roky zpátky, navíc to bylo jen dětské pobláznění," zamumlala jsem a nahrbila se, abych se před jejím zkoumavým pohledem mohla schovat.

„I tak nevypadáš, že by ti to nějak moc vadilo," konstatovala.

„Nevadí," přiznala jsem, „jasně, byla bych raději, kdybych mohla spát sama, ale vím, že Nick na mě nesáhne nebo tak, takže jsem klidná."

Přesto, že mě ráno (v poledne) překvapil v posteli nahou, věřila jsem, že by se o nic nepokusil, pokud bych ho nevyprovokovala. A to jsem neměla v plánu. Přeci spolu dva dospělí lidé zvládnou sdílet pokoj, aniž by se pokusili zabít nebo trénovali rozmnožování. Jen jsem nevěděla, který z těchto krajních scénářů bych uvítala víc. Pokoj Vivien byl hned naproti, s realitou se neshodoval ani jeden z nich, opravdu jsem mohla mít strach jen z toho, že se nevyspím kvůli ní a ne jejímu bratrovi.

Než mi stačila odpovědět, přihnal se k nám číšník s kávou a úžasně voňavým dezertem. Seběhly se mi sliny tak rychle, že jsem musela připomínat hladového psa. Dokonce jsem se i natáhla po horkém hrnečku s kávou, aniž bych pomyslela na to, že už takhle mám své letní šaty parádně propocené. Zatoužila jsem po ledové zmrzlině a Viv, jako kdyby mi četla myšlenky, objednala krásnou francouzštinou ještě dva karamelové poháry. K tématu její bratr jsme se už nevracely, zato hrozně moc chtěla naplánovat následující dny, jako kdyby byly naše poslední a chození po jejích oblíbených podnicích a obchodech by bylo vrcholem našich životů. Jejího určitě.

Ochlazená zmrzlinou jsem měla najednou hned více energie a tak souhlasila, že jakmile se trochu smrákne a slunce nebude tak ostré, rozhlédneme se po Paříži z vrcholu Eiffelovky.
Než se tak stalo, vydaly jsme se pořídit nějaký odvážný svršek, aby Viv v baru dosáhla na lepší dýška – raději jsem její logiku nekomentovala a stejně tak to, že top, který si vybrala, by byl příliš i na kde jakou striptérku. Taky jsme došly obhlédnout pár vináren, aby – jak řekla moje kamarádka – jsme měly něco lepšího, než to, co před ní schovávala máma. Při zjištění, jaké měla o víně znalosti, jsem se neubránila myšlence, zda nemá náhodou trošku problém s pitím. Následně se rozhodla, že je nejvyšší čas na pořízení dárku pro Blaise, mámina přítele, a tak došla koupit sadu nějakých lepších doutníků. Krámek s tabákem se krčil v jedné ze zapadlejších uliček a tak trochu mi připomínal repliku Olivanderova obchodu s hůlkami u nás. Celý prostor voněl jako exotické koření a podle cen bych hádala, že se tu moc zákazníků neukázalo. Vivien mě později vyvedla z omylu, prý na lepší tabák nenarazím, a prázdnotou krámku připsala nově rozeběhlému e-shopu.

„Já sem ale chodím ráda, pěkně to tu voní."

Když jsme pořešily všechny tyto neodkladné a životně důležité záležitosti, vydaly jsme se na Eiffelovku. Rudla jsem nejen kvůli vycházení té spousty schodů, ale taky studem kvůli cinkání lahví, které se nepřestávalo ozývat z našich batohů. Návštěva vináren byla holt úspěšná.

Výhled z vršku věže, přestože mě okouzlil, jsem shledala docela kýčovitým. Město se před námi rozprostřelo jako na dlani, potemnělá obloha a těžký letní vzduch tomu dodávali tu správnou atmosféru, ale taky ji neuvěřitelně kazily neustálé žádosti o ruku a oznámení o potomkovi na cestě. Když si nedaleko mě klekl za posledních patnáct minut snad čtvrtý muž, zatoužila jsem po klidnějším místě. Jeho prstýnek měl úspěch a snoubenka vypískla tak vysoko, že si nejbližší okolí zakrylo uši. Vivien udělala několik fotek a pak při pohledu na čerstvé snoubence hlasitě prohlásila: „Někde jsem slyšela, že když odtud hodíš menší kámen, tak nabere takovou rychlost, že dole někoho zabije. Tou masou lidí pod námi, měla bych stoprocentní úspěšnost."

„Vyzkoušíme to?" zeptala jsem se nadšeně a vzápětí se setkala s naštvaným pohledem slečny právě zasnoubené. Zjevně toto téma nepatřilo mezi ta, která by se k takové chvíli hodila.

„Počkáme, až někteří sejdou dolů," pokrčila Viv rameny a na slečnu se drze zazubila. Ta zasyčela nadávku, jíž jsem nerozuměla, ale mou kamarádku celkem pobavila. Její význam mi však neprozradila.

„Tak co, unavená?" zeptala se, když nás uražený pár opustil, a promnula si obličej. Pak sebou trhla a chtěla vědět, zda si nerozmazala make-up.

„Klid, jsi nádherná," utěšovala jsem ji. „A jo, už se docela těším, až si lehnu."

„Na to bych se zrovna moc netěšila," popíchla mě a vyplázla jazyk na znamení, že je její bratr vážně nechutný.

„Asi napíšu tomu psychologovi," oznámila jsem jí. Snažila jsem se, abych vypadala, že jen přemýšlím nahlas a ona se mohla chytnout jiného mužského zájmu, než byl její bratr. Přišlo mi nějak lepší, když se mě bude ptát na někoho cizího, než na Nicka.

Krátce kývla. „To bys měla. Byl pěknej. A podle toho, jak na tebe civěl a mával, myslím, že mu taková menší zprávička udělá radost."

Bezradně jsem se na ní podívala. No, teď už jsem couvnout nemohla. Kdybych to udělala, myslela by si, že budu čas raději věnovat jejímu bratrovi a nepochybovala jsem, že neukázat jí, co jsem mu poslala – neposlala – by mi taky neprošlo.

Viv pořídila ještě několik fotek a pak se na mě zazubila: „Co mu napíšeš?"

Pokrčila jsem rameny a vyndala z peněženky jeho vizitku, abych si opsala číslo do telefonu.

„Nevím, zeptám se, jak se mu líbí Paříž, jak se má a tak."

„Já si připadám jako na střední," povzdechla si a vzala mi telefon, aby mu napsala za mě.

„Neumíš napsat klukovi a já ti radím jak na to."

Přesto nakonec použila mou větu a zeptala se, jak se mu v Paříži líbí.

Zdravíčko, jak se máte?
Páni, už je to chvilka, kdy jsem tento příběh publikovala, ale jsem zpět a teď se mu začnu zase více věnovat.
Jak se kapitola líbila?
Co říkáte na rodinu Bondarenko? Vivien a Nicka?
Co myslíte, že se stane dál?
Budu se moc těšit na názory a díky moc za čtení! ❤️

.