O co jde tentokrát? O další výzvu. Tentokrát od RaSoKim, na jejím profilu ji naleznete pod knihou Z v(ěj)íře myšlenek. Pokud se mrknete, zjistíte, že probíhala téměř před rokem. Ano, za celý ten čas jsem se nedostala k tomu, abych své textíky publikovala i u sebe. Krátce shrnuto - výzva se zakládala na tématu zvířat a rozsahu drabble, double drabble a triple drabble. Čas byl vždy jen pár dní.

„Hriene, co to zkoušíš?”
„Ám had.”
„Ty si padlej na hlavu. Listí se nejí.”
„Hrm.”
„Nebruč na mě! To, že jsi starší, ti nedává právo o mě pochybovat, Sore!”
„Já o tobě nepochybuju. Jenom nevidím důvod Hriena urážet. Vždycky stojí na tvý straně.”
„To není pravda.”
„Jestli nechceš, abych na tebe bručel, tak na mě ty neprotáčej oči.”
„Argh! Vy jste tak nemožný!”
„A ty jsi zase nějak moc chytrá ne.”
„Ak o áš naotou avdu.”
„Ty se do toho nepleť.”
„A pak kdo je tady nemožnej. Vždyť tě brání!”
„Můžete toho prosím nechat? Máma se za chvíli vrátí.”
„Ještě tys tu chyběl! Pan citlivka zní najednou nějak kousavě. Ty se mámy bojíš?”
„Ne, respektuju jí. A ona nemá ráda, když se takhle navečer hádáme.”
„To máš naprostou pravdu, Felo. Sore, uhni prosím trochu. Hriene, listí není to nejlepší jídlo. Co kdybys ho vyplivl?”
„Když já nic jinýho nenašel. Kde je táta?”
„Vrátí se později. Vy teď upalujte do nory. Dnes jsem si pro vás připravila zvířecí příběhy.”
„No konečně! Uhni, to je moje místo!”
„Zase? Vždyť už jsme to řešili!”
„Jo, a shodli jsme se, že ty tady ležet nebudeš. A neprotáčej na mě oči!”
„Pojď blíž, Felo. I když je jaro, venku je pořád zima, ať neprochladnete. Tak, všichni uvelebeni? Výborně.”

***

Na lovu kořisti
- double drabble
- medvěd jeskynní (=Ursus Spelaeus)
- teorie vyhynutí
- 1.-4. červen 2020

Měl hlad. Naposledy snědl něco pořádného před několika měsíci, jednoho z velkých, hnědých tvorů, kteří žili v jeskyních. Sami nelovili větší zvířata, pro predátora jeho velikosti a síly tak představovali pouhou kořist, přestože s ostrými zuby a drápy, jimiž se dokázali bránit. Ani tak ale nedokázali vzdorovat několika nebezpečným šelmám, jež si je dokázaly podat během několika minut.

Ten pach, přestože slabý a nezřetelný, k němu zavál silnější poryv jemného vánku. Přicházel zprava. Ztuhl a zvedl hlavu, aby mohl zavětřit a lépe tak zaměřit kořist. Další z nich. Hnědý býložravec s ostrými zuby. Nají se. I když byl sám, s vyhládlým tvorem si hravě poradí. Řídkým porostem se vydal po stopě kořisti.

Nedávné prudké ochlazení mu velké starosti nedělalo, zatímco pro hnědého tvora představovalo smrtelné nebezpečí. Dříve jich bývalo dost - teď začínal propadat dojmu, že si právě jde ulovit posledního jedince. Nijak zvlášť ho to netrápilo. V okolí nežijí jen tito býložravci, i z menších tvorů se nají.

Měkké kočičí polštářky neslyšně našlapovaly po chladné zemi, půlkruhovité uši se natáčely po každém novém zvuku a čenich větřil jakýkoli závan neznámého pachu. Bez problémů klouzal podrostem, nenápadný stín se smrtícími zbraněmi. Nejspíš zahubí posledního hnědého býložravce. A pořádně se nají.

***

„To bylo krátký!”
„Proto mám dnes příběhů připravených víc.”
„A všechny o zvířatech?”
„Ani jediný o dvounožci.”
„A o čem byl tenhle? Jak věděl, že to hnědý zvíře je poslední? A co vlastně je zač?”
„Samozřejmě že to nevěděl. Jen si to myslel, protože si všiml, že už na něj dlouho nenarazil. A co že byli zač? Pravěcí tvorové, kteří už dávno vyhynuli. Tygr lovící medvěda.”
„Medvěda? Copak jsou medvědi býložraví?”
„Ti dnešní ne. Ale tenhle druh byl. Než vyhynul. Dnes už se s ním nesetkáme.”
„Říkala jsi, že máš ještě další.”
„Vždyť ano, ty netrpělivá lištičko. Stačí si počkat.”

***

Ach, ti kluci...
- drabble
- fenek berberský (=Vulpes Zerda)
- hravý živit v noře
- 4.-6. červen 2020

„Erch, fuj,” zaprskalo mohutnější z dvojice mláďat a nakrčilo tlamičku. Několikrát kýchlo, odfrklo a pak ještě potřáslo hlavou.

„Tvoje chyba,” zasmála se pobaveně drobnější samička. „Co sis vůbec myslel? Jíst hlínu může napadnout jenom vás kluky.” Varovně ohrnul pysky, až se mu bílé zuby v temném šeru zaleskly.

„Máš snad lepší nápad?” zavrčel nerudně. Zrníčka zeminy se ne a ne pustit jazyka.

„Co takhle na fenka a ještěrku?” navrhla po krátké úvaze jeho sestra. „Tma je na to dost.”

„Hm, tak fajn,” přikývl, protože měl tuhle hru rád, nehledě na své časté prohry, ať už v roli lovce nebo kořisti.

***

„Tak to nádherně sedí!”
„Hrien nejedl hlínu.”
„Vždyť je to stejný. Hlína nebo listí. Žádnej velkej rozdíl.”
„Co to bylo za hru? Tu, kterou chtěli hrát?”
„Na fenka a ještěrku? Něco mezi schovkou a honěnou. Jeden je fenek, ostatní ještěrky. Fenek má za úkol chytat ještěrky, ale celá hra probíhá ve tmě.”
„Zahrajeme si to někdy? Felo, Hriene? Prosím!”
„To víš, že jo.”
„Pčík! Proč jsi to udělal?”
„Protože jsem starší. A tobě lechtání neublíží.”
„Mami, co je fenek?”
„Taková pouštní liška, Felo. Akorát trochu menší a s většíma ušima. Díky nim hodně dobře slyší a taky ho ochlazují, protože žije v opravdu horkých oblastech. Představ si, že by u nás ty největší letní vedra byly pořád a místo v trávě jsi žil ve skalách a písku bez pořádných stromů.”
„Páni. Tak tam bych opravdu nechtěl žít.”
„To málokdo. Ale fenci si zvykli. A teď si představ, že máš křídla a létáš v úplně jiném prostředí...”

***

Jen peří
- triple drabble
- kolibřík modrolící (=Colibri Coruscans)
- zvuk v obraze
- 6.-9. červen 2020

Bouřka utichla. Temné masy už se vyčerpaly, zářivé blesky ustoupily a hřmění odeznělo. Zhluboka nabereš do plic čerstvý vzduch. Už cítíš, jak se prostor plní sytou vůní květin a mokré zeminy, ale svěží ostrost po průtrži zůstává stále patrná.

Než stihneš novou atmosféru pořádně nasát, vyruší tě neznámý zvuk. Lekneš se, tvé tělo sebou samovolně trhne. Nenadálý poryv a zelenkavá šmouha prudce rozvíří nedaleký shluk listů. Co to bylo? Neodvažuješ se pohnout jediným svalem. A znovu! I přes veškerou snahu nedokážeš pořádně zaostřit. A pak ho spatříš.

V zelenavém přísvitu pod korunami prastarých velikánů se zdá titěrný, splývá se svým okolím a zároveň křičí do světa. Sytost barev tě uhodí do očí, přesto nemůžeš odtrhnout pohled. Má snad zářivě smaragdové brnění, od nějž se každý sluneční paprsek odráží jako oštěp? Nebo je to pouze lesklá srst?

Ne, dochází ti vzápětí. Žádné šupiny. Jen peří. Drobné tělíčko pokryté jasně smaragdovými odstíny, na některých místech protkanými mořskou modří, ti bere dech. Dlouhý tenký zobák mizí skoro celý v blízkém květu, vysává sladký nektar. Drobná černá očka pozorně sledují okolí, hlídají každý pohyb.

Z křídel zbyla jen rozmazaná clona vydávající jemný bzukot, mírný a zároveň pevný. Drobné perutě kmitají tam a zpátky, jejich rychlý pohyb hypnotizuje. Jaká to musí být námaha! A pak mimoděk zadržíš dech, když nádherné zjevení začne couvat. Jen o pár milimetrů, ale přesto zalapáš po náhle ztraceném dechu.

Zjevení trhne hlavou, náhlý zvuk zaregistrovalo. Prudce vycouvá od sladkého nektaru, pud sebezáchovy se uplatňuje. Zašustí zvířené listy. Zmizel. Zbyl jen utichající vysoký bzukot, téměř neslyšný. I ten ale nakonec zaniká a ty zůstáváš sám. Po rtech se ti rozlije slabý úsměv. Uvidíš ještě někdy něco tak kouzelného? Víš, že ptáček, kterého jsi právě spatřil, už se ti nikdy neukáže. I tak jsi ale rád - dnes jsi viděl opravdový poklad.

***

„To je tak nádherný pták!”
„Kolibřící se z ptáků snad nejvíce podobají drahokamům.”
„Drahokamům?”
„To jsou hodně vzácné a krásné kameny. Něco jako barevné sklo.”
„A to toho kolibříka nic nesní?”
„Je rychlý. Uletí a zmizí ve větvích hned, jak vycítí nebezpečí.”
„Máš tam i nějaké normální zvíře?”
„Ano, Taer, mám.”

***

Svatogor
- double drabble
- jelen evropský (=Cervus Elaphus)
- krása lesa očima laně
- 9.-11. červen 2020

Tráva už během časného jara získala sladkou, jemnou chuť, přesto v ní stále byl patrný bahnitý, zemitý podtón. Utrhla další hrst stébel, převalovala je na jazyku a vychutnávala jejich jedinečnost. Měla tohle období ráda. Okolní les se probouzel ze spánku, duchové stromů protahovaly ztuhlá záda a příroda začínala ožívat. V čerstvě narostlé trávě šustili drobní hlodavci, na keřích už se tvořily první pupeny. Motýlí křídla začínala prosvěcovat jemné přítmí pod stále neolistněnými korunami, jasnými barvami jakoby doslova pomáhala přírodě vstát.

Zafrkala, když ji v nozdrách podráždil známý pach. Otočila jemně tvarovanou hlavu za sebe, podél pravého boku hleděla mezi statné kmeny a vyčkávala. Už už se chystala sklonit zrak plný něhy zpět k pastvě, když se konečně vynořil. Nejprve ji do očí uhodilo pouze pár záblesků jeho bílé srsti, pak se objevil celý. Jako vždy bral všem okolo dech, sněhově zbarvený jelen s ušlechtilou hlavou. Tajemnost a divoká nespoutanost se v něm snoubila s trpělivostí a klidem v dokonalé harmonii. Svatogor, ztělesnění lesa, kontroloval svůj lid. Mírně před jeho majestátností sklonila hlavu, stejně jako by se klaněla jeho panství. Pokýval mohutným parožím na pozdrav a stejně rychle, jako se objevil, i zmizel.

Udělala krůček dopředu, aby dosáhla na šťavnatější stébla.

***

„Nebyl Svatogor ten, co jeho manželka pomohla Eice?”
„Ano, byl. Divím se, že si její jméno ještě pamatuješ.”
„Líbilo se mi to.”
„Tak to jsem ráda. Tenhle bůh kdysi vládl našim lesům. Nesmíme na něj zapomenout.”
„Ale vždyť my jsme šelmy. Lovci.”
„Ne vždy, Taer. Ale částečně ano.”
„A ten... Svatogor je jelen.”
„Když chce, může být.”
„No a srnky jsou kořistí lovců.”
„Tak už se vymáčkni!”
„Dej pokoj!”
„V klidu, Hriene. Dej sestře čas.”
„Jak může srnka vládnout lesu?”
„Svatogor je bůh, Taer. A bohové jsou mocní. Oni stvořili svět a starají se o něj.”
„Hrmpf.”
„Ale jsem ráda, že nad věcmi přemýšlíš. Stejně jako hrdinky dalšího příběhu.”

***

Zvědavost
- triple drabble
- činčila vlnatá/dlouhoocasá (=Chinchilla Lanigera)
- úvaha na neposedný antialergen
- 11.-13. červen 2020

Tolik energie. Tolik přebytečné síly. Potřebovala ji vybít. Zpoza hranic jejího domova ji zvědavě pozoroval pár zelených duhovek.

„Asi nikdy nepochopím, proč si vás skoro nikdo nepořizuje,“ povzdechla si samice dvounožce, jíž z kůže na hlavě vyrůstaly dlouhé hnědé chlupy, vlnící se kolem zvláštní tváře. S pobavením v očích sledovala každý její pohyb, každý skok nebo zamrskání ocásku.

„Uznávám, že jste docela aktivní pidižvíci, to se vám musí nechat. Kde kdo možná chce spíš zvířátko na mazlení než hyperaktivního křečka s dlouhým ocasem. Na druhou stranu máte tu výhodu, že na vás většina alergiků alergická není. Netuším proč, ale rozhodně je to pravda. Vždyť já teď taky nekýchám.“ Další povzdech následovaný nespokojeným nakrčením zvláštního čenichu. Na pár vteřin se zastavila, aby mohla zvědavě naklonit hlavu na stranu a upřít na svou kamarádku tázavý pohled, vzápětí ji ale nadměrné množství nevyužité energie doslova donutilo znovu se dát do pohybu. Samice dvounožce ale mluvila nerušeně dál, jako by jí dovádění chlupatého stvoření ani v nejmenším nevadilo.

„Opravdu by mě zajímalo, co proti vám jiný maj. Vždyť pomalý, líný zvíře je daleko nudnější než vy. Zatímco činčily jsou celý dny v pohybu, takovej králík, co pořád jenom jí, musí být o dost míň zábavnej. Je sranda sledovat to vaše neustálý skákání. Zvlášť když vás člověk pustí ven.“ S lehkým zkřivením podivné tlamičky se natáhla, aby odháčkovala dvířka jejího domova. Opět zastavila, tentokrát však celkem trpělivě vyčkala, až ji samice vezme a opatrně vynese do velkého vnějšího světa. Okamžitě zvědavě nakrčila čumáček, jak hledala nové, neznámé pachy.

„Jste prostě kouzelný,“ řekla dvounožka a s chápavým výrazem ji položila do toho napůl cizího světa. Obrátila se jen jednou, aby se ujistila, že jí právo na prohledání neznámých částí skutečně bylo uděleno, a pak už se znovu dala do pohybu, míříc na průzkum domova své kamarádky.

***

„Tam byla dvounožka!”
„Promiň, úplně jsem na ni zapomněla. I na toho dalšího. Pak už tam jsou jen krátké zmínky. Aspoň z mého pohledu.”
„Snad i z mýho. Nejlepší by ale bylo, kdyby vůbec nebyli.”
„Svět se vyvíjí, Taer. A dvounožstvo je těchhle změn součástí. Nejde je odstřihnout. Jen se musí naučit, jak s přírodou žít, aniž by jí ubližovali. Někde daleko stále existují smečky, které to umí. A další příběh je vlastně o členech jedné takové, i když vymyšlené.”

***

Narušitelé
- drabble
- rys ostrovid karpatský (=Lynx Lynx Carpathica)
- charakter v lidské podobě
- 13.-14. červen 2020

Zavrčel. Temné dunění, které se mu dralo z hrudi, však nikdo neslyšel. Muž, vedle něhož se krčil, projevil svůj rostoucí hněv zamračením. Dostali se příliš daleko za hranice. Příliš hluboko do jeho teritoria. Musí být potrestáni. Lesnatá krajina se skalnatým porostem odjakživa patřila pod vládu Rysího lidu a všechny okolní kmeny to respektovaly. Až do nynějška. Možná šlo pouze o skupinku nerozvážných mladíků, ale trest je nesmí minout. Vstoupili na cizí území.

Přikrčil se vedle muže na vyvýšeném skalním útvaru, houština okolo jim kryla boky i záda. Stačí jen čekat. Až se dostatečně přiblíží, dostanou, pro co si doopravdy přišli.

***

„Proč si chtějí navzájem ubližovat?”
„Oni nechtějí. Ale musí, aby přežili.”
„Fela by je pozval na maliny.”
„Možná. Já prostě nechci ubližovat.”
„To je pochopitelné, Felo. Ale takový je koloběh. Aby si liška uhájila území, musí ostatní vědět, že co řekne, myslí vážně. A k tomu občas potřebuje drsnější způsoby. Příroda ale není vyloženě krutá, vždyť to sám víš.”
„Hm.”
„A když se chce někdo násilím jen pobavit, může se mu to vymstít. Poslouchej.”

***

Frajer
- double drabble
- bojovnice pestrá (=Betta Splendens)
- mrcha za sklem
- 14.-16. červen 2020

Frajer, pomyslel si pohrdavě. Nevěděl sice přesný význam toho slova, ale dvounožci ho používali celkem často. A navíc měl pocit, že k tomu naparáděnému vejtahovi za sklem prostě patří. Do rodiny přibyl teprve před pár dny, ale už se naparoval jako páv a výhružně roztahoval ploutve, sotva mu do skleněného domova podstrčili zrcátko. Jako by si myslel, že tu vládne! Rozhořčeně zamrskal ocasem.

Zatímco si drsným jazykem čistil pravou přední tlapku, sledoval toho pestrobarevného tvorečka za sklem nehybným pohledem. Jak je ubohý! Měl by ho odkázat do patřičných mezí. Vstal a líně se protáhl. Tiše seskočil z parapetu na podlahu pokrytou jemným kobercem. Dostat se ke skleněné nádobě, ve které přebýval nerozvážný vyzyvatel, mu nezabralo nijak dlouho, brzy už na něj své jedovatě zelené oči se svislými, protáhlými zornicemi upíral velice zblízka.

Nakonec se však odvrátil a opřel přední tlapky o okraj nádoby. Bez zaváhání ponořil jednu do vody a zašmátral, aby tvora našel. Nezvykle roztažených ploutví si nevšímal, nepředstavovaly nebezpečí. Kdyby tehdy věděl, jak se mýlil. Zákeřná rybka vyrazila zezdola, nečekaně a rychle, a zuby, překvapivě ostrými, chňapla po citlivých polštářcích. Zavřískl a uskočil, až se kolem rozlétla voda. Vztekle zasyčel. K pestrobarevnému tvorovi už se však nikdy nepřiblížil.

***

„Ryba pitomá.”
„Proč se brání, když je jejím osudem být chycena lovcem?”
„Kdyby tě pronásledoval vlk, utíkala bys?”
„Samozřejmě!”
„A co kdyby si myslel, že na to nemáš právo? Co kdyby tvrdil, že je to tvůj osud?”
„To je hloupost!”
„Neprskej, prosím. A přesně to ty teď tvrdíš o bojovnici. Má stejné právo na život jako ty.”
„Máš ještě něco, mami?”
„Mám legendu, starou, starší než stovky generací před námi. Skrývá v sobě varování, ale i naději. Matka mi ji kdysi vyprávěla hodně často, protože jsem ji měla strašně ráda. A stále mám. Tak, uvelebte se. Hriene, zalehni a zkus pořád nevstávat. Taer, nechňapej po Sorovi. Jediný Fela z vás chápe, že když budete vyrušovat, ničeho se nedočkáte. Tak. Připraveni?“
„Ano.“
„Dobrá tedy…“

***

Bílá stáda
- triple drabble
- zebra stepní (=Equus Quagga)
- legenda o pruzích
- 16.-18. červen 2020

Bývali čistě bílí. Pamatoval si ty dny. Bílí jako padlý sníh, jako husté mléko. Bývali. Ty dny už jsou pryč. Dny, kdy se uvolili svézt jen ty nejlepší, odmítali i bohy, tak hrdí, jako orlí křik. Dnes už nedovolí usednout na svůj hřbet nikomu, ani za celý svět. Prohánějí se po nekonečných pláních, volní a sví. Nikdo je nedokázal zotročit, nikdo je nezkrotil. Jsou stejně hrdí jako kdysi. Jenže za svou svobodu zaplatili. Zaplatili vysokou daň, která se mu připomíná pokaždé, když pohlédne na své druhy; kdykoli se otočí, aby si podrbal bok.

Stepi odjakživa patřily jeho národu, proháněli se vysokou travou s hřívami podobnými měsíčnímu svitu a srstí jako hvězdná záře, jasná a velkolepá, kterou by jim záviděl kterýkoli lidský král. A právě lidé jim vzali neposkvrněnost, čistotu, pokusili se ukradnout jejich hrdost a nevázanost. To oni páchali kruté, bezohledné činy, to oni toužili po bezmezné moci nad vším živým. Jejich chtíč neznal hranic. A jedním z nedosažitelných cílů, po nichž snili, se stala i jejich bílá stáda. Citlivé klisny a hravá hříbata, ušlechtilí hřebci, kteří vládli stepím. Pod nánosem celých staletí slyšel bolestné řehtání mladých i vzdorné ržání zkušených. Ale lidé přecenili své síly. Na divoká stáda neměli a zášť hvězdných hřebců nepolevila ani na vteřinu.

Kdyby se tehdy podvolili, napadlo ho, snad by si zachovali svou čistotu. Kdyby se nechali zkrotit. Jenže oni bojovali. Věděl to stejně dobře, jako že ráno vyjde slunce. Vzpírali se okovům a za hrdost zaplatili neposkvrněností. Temné lidské touhy, kruté úmysly a hrubé chování - to vše se jim vypálilo na srst jako cejch. Otočil jemně tvarovanou hlavu ke svému boku a tmavýma očima si prohlížel černobílé žíhání, s nímž jeho předci přišli o svou velkolepost. Ztratili hvězdnou bělost, ale jejich hrdost nevyhasla. A nikdy nevyhasne. Stepi jsou navždy jejich, divokých, nespoutaných stád.

***
„O kom to je? Žádný bílý koně přece nemají černý pruhy, ne?“
„Tam nejde ani tak o koně. Nebo spíš teď už ne. Kdysi sice měli společné předky, ale teď už se od klasických koní liší i vzhledově. Jsou to zebry. Žijí daleko odtud, na pláních, kde roste jen vysoká tráva a pár stromů. Od nás je odděluje moře.“
„Moře?“
„Obrovské slané jezero. A teď už konec otázek, moji milí.“
„Ne! Já chci ještě jeden!“
„Neboj, ještě neskončím. Ale nemůžeme tu ležet do rána a vyprávět.”

***

Svět tam venku
- drabble
- mamba zelená (=Dendroaspis Viridis)
- had, hříchu našeptávač
- 18.-19. červen 2020

Ty nechceš poznat krásu venkovního světa? zasyčel jí to ucha. Trhla sebou, ale odpověděla.

„Tady je mi dobře,“ šeptla nejistým hlasem.

Ale no tak, jste tu zavření, odporoval. Copak to nevidíš? Drží si vás tady, vězní vás. Má strach, že se vám svět tam venku, ten skutečný svět, zalíbí a vy ho opustíte. Roztřeseně se nadechla.

„Ale i kdyby... I kdybych ho chtěla poznat, svět tam venku, jak říkáš, zeď nikdy nepřelezu,“ namítla slabě. Zelený had trochu utáhl smyčku kolem jejího krku, ne však natolik, aby ji uškrtil.

Já znám způsob. Vidíš ten šťavnatý plod ve větvích toho vysokého stromu?

***

„Dvou-”
„Ano, já vím. Ale i já dělám chyby. To je přirozené.”
„O čem tenhle příběh byl?”
„Dvounožci mají vlastního boha. Neuctívají Svatogora, Roda nebo Valese, nebo aspoň většina. Mají jedinou osobnost. A tohle je legenda, kterou si vypráví, legenda o prvních dvounožcích, které Bůh vyhnal z rodné nory.”
„Jak v něj můžou věřit, když udělal něco takovýho?”
„Prý k tomu měl důvod. Ti dva, samec a samice, totiž neuposlechli jeho jediný příkaz a on to musel udělat.”
„Vždyť já tě taky neposlouchám a nevyhnala jsi mě!”
„Zatím.”
„Ha, ha, ha.”
„Já nejsem bůh, maličká. A záleží na úhlu pohledu. Ale díky tomu, že je vyhnal, poznali svět. Díky tomu dvounožstvo vlastně vzniklo. Nebo tak se to aspoň říká. A teď tě určitě potěší, Taer, že další příběh je z pohledu zvířete, i když více úvahový a mluví tam dvounožec.”

***

Jako zebrám pruhy
- drabble
- ježek bělobřichý (=Atelerix Albiventris)
- dialog o slinách
- 19.-21. červen 2020

„Tak co?” promluvil dvounožec a s úsměvem ji podrbal. „Jak se máš?” Zadupala. Neměla moc náladu odpovídat. Momentálně se snažila velmi složitým a velmi náročným způsobem zkroutit tak, aby si dosáhla co nejdále na tělo.

„Víš, co si myslím?” pokračoval dvounožec dál, upřeně pozoruje její chování. „Že to děláte kvůli rozeznání. Asi je to blbost, slyšel jsem, že se tím seznamujete s novými pachy, jenže si nemůžu pomoct. Prostě mám pocit, že vám to pomáhá rozeznat se jeden od druhého, jako zebrám pruhy. Až na to, že vy jste samotáři.” Loupla po něm okem. Vlastně měl i pravdu.

***

„To se zaručeně líbilo víc Felovi než mě.”
„Výjimečně souhlasím. I když ta... činčila se ti povahou trochu podobá.”
„Nene!”
„Ale jojo! Ty by ses taky pořád nejradši prala, což je vlastně vybíjení energie.”
„Peru se, když mám důvod!”
„Pereš se kdykoliv můžeš.”
„A to snad znamená, že nemám důvod?”
„Ne.”
„Tak vidíš.”
„Jen to není úplně pádný důvod.”
„Přestaň mě provokovat!”
„Sore, Taer. Nemusíte se hned hádat. Chápu, že vás to může bavit, ale teď je čas na vyprávění, ano?”
„Ano, mami.”
„Ano.”
„Díky.”

***

Toužil
- triple drabble
- albatros stěhovavý (=Diomedea Exulans)
- letem světem
- 21.-23. červen 2020

Korálkovýma očima zkoumal chladné vlny pod sebou. Nechal se vynést stoupavým proudem a oddálil se tak zpěněným hřebenům. Naklonil tělo doleva, během zákrutu opět klesl tak nízko, že na hladině mohl zahlédnout svůj matný obraz. Ale on se nedíval. Oči upíral vpřed. Musí ještě urazit mnoho mil, než se bude moci vrátit.

Zrovna když opět stoupal, ozval se hvízdavý zpěv. Obrátil pohled k širé hladině pod sebou a srdce mu poskočilo radostí. Šedá kůže splývala s prostředím téměř dokonale, jen jejich píseň je prozradila. Hřbetní ploutve se vynořovaly a zanořovaly, štíhlá těla vždy na chvíli vzlétla k němu, aby se pak opět připojila k vlnám. Ladné skoky a tichý zpěv mu do duše vehnaly radost. Delfíni byli vždycky takoví. Objevili se v jeho životě jako jarní bouře, zaplnily ho štěstím a pak zmizeli. I teď zazpívali poslední pozdrav a zamířili jiným směrem, přesto věděl, že je ještě potká. Možná ne dnes, ale jednou určitě.

Ohlédl se k severu. Co za neznámé země na svých poutích objeví? Která místa potěší svým zpěvem? Občas toužil být delfínem. Divokým, nespoutaným delfínem, který se svým hejnem pluje nekonečnými oceány, toužil slýchávat písně svých druhů a přidávat se k nim, aby společně vytvořili jedinečnou melodii.

Jenže jeho místo je tady, ve vzduchu, ne v modrých hlubinách. Odvrátil se a zamířil opět na jih. Když nenajde jídlo, čeká je nepříjemný hlad. Jeho družka mu to sice nikdy nezazlívala, přesto věděl, že takový stav nemá ráda. Lehce si povzdechl. Chytil vzdušný proud a bez jediného pohybu opět stoupal, aby se otočil a znovu klesl k vlnám. Byla to nekonečná smyčka, ale umožňovala mu letět dlouho než přestávky, objevovat nová místa i zvířata. Dávala mu možnost být delfínem s křídly. V duchu se pro sebe usmál. Vždyť on svobodný je. A nemusí kvůli tomu žít ve slané vodě.

***

„Taky bych chtěl umět létat.”
„Je to lákavé, viď? Ale my jsme tvorové souše.”
„Vždyť já vím.”
„Nevzdychej. Nikdo ti nemůže zakázat snít. A i když nám příroda nadělila jen některé přednosti, kterých má mezi polštářky opravdu hodně, sny dala všem.”
„Mami, znáš ještě nějakou legendu?“
„Znám hodně příběhů. Ale ten, který budu vyprávět teď, není legendou.“
„A co chceš vyprávět?“
„Krátký úryvek ze života jednoho zajíce.“
„Zajíce?“
„Neohrnuj pysky, Taer. Každý život může být zajímavý, jde jen o úhel pohledu.“
„To není pravda. Poslouchat popis toho, jak nějaký zajíc skáče po poli, nemůže být ohromující zážitek.“
„Uvidíme…“

***

Běž!
- double drabble
- zajíc tmavoocasý (=Lepus Californicus)
- kořist anebo Rychle a zběsile
- 23.-15. červen 2020

Přeskočil mělký výmol. Je pořád za ním? Dohání ho? Jak rychle? Běž! Propletl se suchým křovím, tiché šelestění mu prozradilo, že lovec je nedaleko. Zrychlil. Srdce mu bušilo, cítil jeho tep až v krku. Vlající uši, oči vytřeštěné hrůzou. Tlapky se zamotávaly do trávy. Stébla, jindy nabízející úkryt a potravu, se teď stala jeho nepřítelem. Docházel mu dech. Sípal a chraptěl. Jak dlouho už utíká? Jak dlouho? Kdy ho lovec užene a on padne vyčerpáním?

Rychleji! Teď nesmí zastavit, nesmí se vzdát. Ucítil, jak mu z citlivého nosu vytéká cosi teplého a lepkavého. Neměl čas se tím zabývat. Musel utíkat. Rychleji! Běž! Silné zadní nohy se odrazily k dalšímu skoku. Vysíleně zasípal. Jak daleko? Jak daleko ještě musí utíkat? Teď ne! Teď se nemůže vzdát! Zděšeně vyskočil až nad vysoká stébla. Pohled nepříčetný strachem zabloudil dozadu. Hrůza ochromila silné svaly.

Běž! Vzpamatoval se a znovu vyskočil, napínaje poslední zbytky sil. Srdce sevřel děs, skutečný a čirý děs z bílých tesáků zbarvujících se krví, z šedé srsti míhající se travou, z tichých, téměř neslyšných kroků, ze štíhlých tlap a ostrých drápů. Běž! Nesmí ho dostat. Strach z bolesti. Nesmí... Hrůza z tichých lovců. Nemůže... Ledový děs svírající duši jako v okovech.

***
„Fela se třese!“
„Sore, klid. A ty, Taer, jsi se při vyprávění, pokud si vzpomínám, choulila co nejblíž ke mně. Tak neupozorňuj na něco, co se ty sama snažíš skrýt.“
„To není pravda!“
„Jak myslíš.“
„Proč jsi nám to vyprávěla, mami?“
„Protože musíte poznat, že i život kořisti může skrývat vzrušení. A není ostudou přiznat, že tě útržek ze života někoho jiného zasáhl. Já sama se lehce třesu doteď, když ho slyším nebo dokonce sama vyprávím.“
„A utekl? Zachránil se?“
„Snad ano.“
„Určitě. Hodně se snažil, nemohl ho ten lovec dohnat.“
„Nejspíš máš pravdu, Sore, ale občas nestačí ani všechny naše síly. Většinou, když se snažíme, tak i dosáhneme svého, nebo alespoň něčeho podobného. Jenže občas prostě musí zasáhnout štěstí. A ten zajíc se určitě snažil a vytrpěl si dost na to, aby měl na trochu štěstí právo.“
„Takže bude v pořádku?“
„To ti neřeknu jistě. Ale to určitě víš. Už jsem vám říkala, že mé postavy se někdy vymknou kontrole.”
„I ta další?”
„Ne. Ta další nemá důvod. Dalece mě totiž přežije.”

***

Strážce krásy
- drabble
- kapr brokátový (nišikigoi) (=Cyprinus Carpio Haematopterus)
- barevné spektrum vody a času
- 25.-27. červen 2020

Paprsky ostrého světla se od vodní hladiny povětšinou odrazily, některé si ale přece jen našly cestu až do modrého světa pod vlnkami. Štěpily se a vytvářely obraz tak neskutečný a nádherný, že jej smrtelník nikdy nespatří v celé kráse. Zářivá oranžová ostře kontrastovala s temnou černí a objímala světlejší šeď, podobnou holubímu peří. Celému zjevení ale nejvíc dominovala bílá, ostrá, jasná a chladná. Rybí tělíčko, tak malé a drobné, ale zároveň nepřehlédnutelné. Dlouhověký strážce krásy a rozmanitosti vodního světa pohnul ploutvemi a od pevných šupin vystřelily další barevné záblesky. Celá jeho dechberoucí podoba ale zůstane člověku, tvoru souše, navěky odepřena.

***

„Zase ryba?”
„A hlavně ryba, co nás přežije?”
„Ano, ryba, která žije déle, než tady budu já.”
„Proč v tvém podání vždycky všechno zní tak nádherně? Teď bych zase chtěl mít ploutve!”
„Nemyslím si, že tohle je kdovíjaký výkon. Ale některé části se líbí i mně.”
„Mami, to opravdu myslíš vážně? Žádná ryba nemůže žít tak dlouho!”
„Má to v genech, takže může. Kapři koi jsou nádherní tvorové a dvounožci je právem obdivují. Stejně jako je obdivuhodné spojení lásky k domovu a odhodlání porazit své nepřátele v jediné šelmě.”

***

Bezpečí
- drabble
- mainská mývalí kočka (=Felis Catus Maine Coon)
- mýtická bestie rodinného krbu
- 27.-28. červen 2020

Řev, do této chvíle rezonující celým okolím, utichl. Zaklapla čelisti, ostré zuby ale zůstaly dobře viditelné. Její protivník se mírně přikrčil, kupodivu však neutekl. Varovně na něj zasyčela. Stačilo jen pohnout vousky, aby stáhl ocas mezi nohy a pelášil pryč. Pohrdavě se za ním dívala, dokud nezmizel z jejího domova. Teprve pak byla ochotná opět se přitulit k ženě opírající se o nedaleký strom, usmívající se jejím ochranářským instinktům a bořící prsty do dlouhé šedé srsti.

„S tebou jsem v bezpečí, že?” prohodila. Šelma spokojeně zapředla. Rodina je to nejcennější, co má, a ona ji bude bránit do posledního dechu.

***

„Ta obrátila pěkně rychle.”
„Nejsi ty najednou nějaká kritická?”
„To je v pořádku, Sore. I mě přijde, že by si zasloužila víc prostoru, ale daný počet slov je daný počet slov.”
„Kolik?”
„Sto. Ale ta příští bude dvakrát delší. A taky jsem si jí víc užila. Myslím, že je to jeden z nejlepších příběhů, které jsem vám dnes vyprávěla.”

***

Paměť úlu
- double drabble
- včela medonosná (=Apis Mellifera)
- pomíjivá věčnost
- 28.-30. červen 2020

Věděla, co je zač. Ten chlad, který zmrazil její křídla, který zpomalil tlukot jejího srdce tak, až vypadlo z rytmu úlu. Žila s vědomím, že ho jednou pozná, že zakusí sílu mrazivého obětí. Že jednoho dne už nebude moci vykonávat svou práci, že tělo jí ztuhne a tep se zastaví.

Stejně tak ale věděla, že na její místo nastoupí někdo jiný, možná právě odrostlé mládě. Že to, co dělala, nezůstane ležet ladem, nezanese se prachem. Bylo to zvláštní, odcházet a při tom spokojeně kývat tykadly. Její úloha v tomto světě skončila. Z ní život už vyprchává, ale úl, ten zůstane. Rytmus jeho srdce, pomalý dunivý tep, se nezastaví, poběží neúprosně dál, přijímaje nové členy a dávaje těm starým klid a odpočinek, sílu odejít v pokoji a s radostí, že byli na světě něco platní. Ujišťoval je o místě, které ve velkém, věčném společenstvu zastupovali a které už zůstane navždy jejich. Možná odejdou, ale to, co představovali, po nich zůstane. Protože úl si pamatuje. Vrývá si do paměti odchod každého svého člena, sdílí jejich vědomí až do hořkého konce. A nikdy nezapomene. Žádná další včela nedokáže zaujmout místo svého předchůdce, protože tak, jako je úl věčný, jsou i jeho členové jedineční.

***

„Tak, tahle byla poslední. Podívejte, Hrien už spí.”
„Poslední? Vážně? Nemáš tam ještě jednu?”
„Upřímně, já už jsem taky unavený. Další příběh, i když krátký, bych možná nedal.”
„Pořád jsme dva proti dvoum! No tak, mami.”
„Fela má pravdu, Taer. Já už bych taky brzo odpadl.”
„To si děláte srandu!”
„Klid, maličká. Další večer přijde dřív, než si myslíš. A nevzbuď prosím Hriena, potřebuje doplnit energii, stejně jako vy všichni.”
„Dobrou, mami.”
„Dobrou, maličcí. A dobrou i tobě, ty naše bojovnice.”
„Dobrou.”

A to by bylo k této výzvě vše. Některé texty se mi líbí doteď, některé bych ráda upravila, ale všechny stály za to, aby byly napsány :D

Au revoir