Nejistě postával před jednou z mnoha jeskyní, které se v jeho světě za ta tisíciletí vyhloubily. Patřila k těm, jejichž vchod i vnitřek se klenul do nevídaných rozměrů a vyskytovaly se tedy hlouběji a tahle konkrétní i dále od většiny míst, kde se usídlili jiní draci. Navíc ji ještě obklopovaly gigantické tyrkysové rampouchy a zevnitř jimi byla doslova pokrytá. Ale copak mohl vzdálenost jejímu obyvateli nějak zvlášť zazlívat? Když ho jeho družka představila svému obrovskému hnízdu jako nového alfu, stál pod krystalem mezi ostatními, ale kdykoliv potom se jej pokusil najít, neuspěl.

Nebo aspoň ne doteď. S tím vším kolem Kruťase na něj neměl myšlenky a pak dlouho ležel, protože i když se to na první pohled nezdálo, jeho bráška mu hodně chyběl. Bílá běska se mu to však snažila vynahrazovat. Tahala ho na lety jeho novým domovem, nutila ho objevovat všechna skrytá zákoutí a seznamovat se se svým hnízdem. To mu dost pomohlo. I dnes, přestože tady dole nešlo úplně poznat denní nebo noční dobu, si všimla, jak nervózně se chová. Nedokázal spát. Díky těm výletům totiž dostal možnost se vyptávat a brzy toho využil. A konečně získal to, co hledal. Odmítl doprovod své družky, musel se s tím popasovat sám.

Tak teď stál před jednou z největších jeskyň, které kdy viděl, a odhodlával se vstoupit. Myslel si, že to půjde snadněji. Jenže místo toho popocházel před vchodem sem a tam a nervózně švihal ocasem. Co by teď dal, kdyby tu s ním mohl být bráška! Právě on si víc než kdokoli jiný zasloužil znát odpověď.

Nakonec si sedl. Stále váhal. Jako alfa by asi neměl, ale... To, co se tehdy pod stěnou zeleného ledu událo, ho trápilo dodnes. Mohl si jak chtěl říkat, že to zcela jeho vina nebyla, jenže ve výsledku to nic nezměnilo. On vystřelil plazmoplamen, ne mrazidrak. A když teď mohl získat důvody... Otočil se a chystal se odejít. Někdy jindy. Až najde dost odvahy.

Ze strany, zpoza jednoho z mnoha rampouchů poblíž, najednou vystřelila bílá šmouha a s hrozivým zavrčením prudce přistála před ním, až její drápy zaskřípaly na zelenkavém ledě. Už už odhaloval zuby, když zahlédl ty známé modré oči. Překvapeně je opět skryl, ale nezatáhl a ani sklopené uši nenapřímil. Naproti tomu jeho družka vypadala dost bojovně. Skoro se zdálo, že ho chce vyzvat na souboj, i když o tom silně pochyboval.

„Nemělas sem chodit," namítl podrážděně. Přece jen tohle se týkalo jeho a brášky. A mrazidraka. Nikdo jiný neměl právo ho rušit, ani ona.

„A nechat tě, ať tu pět hodin chodíš jako dračice při prvním líhnutí, abys pak odešel?" odfrkla si.

„Je to moje věc," neustoupil. Běska se hrdě narovnala a z výšky, kterou jí propůjčoval jeho stále lehce nahrbený postoj, na něj shlédla.

„Chováš se jako sotva vylíhlé dráče. Sice netuším, co jí chceš říct, ale kdybych tě nechala samotného, nikdy to neuděláš," pronesla se svým typickým sebevědomím.

„Ale udělám!" zvedl prudce hlavu, aby neměla výškovou převahu. „A už jsem ti řekl, že je to moje věc, tak mě nech si to vyřešit."

„Dobrá," kývla a sedla si. „Tak já tu počkám."

Tiše zavrčel. Teď mu nezbývalo, než se znovu otočit k temnému ústí jeskyně. Jeho družka ho zpět nepustí, na to už ji poznal dost dobře. Když si něco usmyslela, uskutečnila to. Možná proto se stala alfou tohohle hnízda.

„Počkej," zarazil se uprostřed kroku a znovu se na ni obrátil. „Říkala jsi jí?"

„Ano," naklonila zmateně hlavu na stranu. A všechna jeho nervozita najednou opadla. Byla to samice. Mohla mít tisíce důvodů pro to, co udělala. Tenhle fakt mohl mnohé vysvětlit, i když minulost se nezmění. Rozběhl se dovnitř.

„No prosím," uslyšel za sebou brblat svou družku. „Zmíním, že jde o dračici, a on už je v tahu." Příliš ji však nevnímal. Ani nevěděl, jestli skutečně zůstala před jeskyní - nedivil by se, kdyby ji zvědavost přemohla.

Uvnitř panovalo nezvykle husté šero. Ne tma, ale nesvítilo zde téměř nic, jako by obyvatel prostoru chtěl zůstat nespozorován. Což při jeho - její, opravil se v duchu - velikosti úplně dobře nešlo. Jeho oči si na temný vnitřek, prosvicovaný jen světlem lámaným ledem, zvykly poměrně rychle a tak téměř hned rozeznal živou horu vpravou. Pomalu se nadzvedávala a klesala a jeskyní foukal jemný vítr, jak dýchala. Vypadala, že spí.

Otočil se, že přijde jindy. Nechtěl ji budit, i když po odpovědích teď toužil. Jeho rozhodnutí ale znovu zvrátila Luna, která opravdu neodolala a následovala ho.

„Půlklo!" zavolala hlasitě. Pokusil se ji plácnout ocasem, ale ona mu hbitě uhnula a sama mu uštědřila šťouchanec křídlem. Možná se stal alfou, ale poslední slovo měla pokaždé jeho družka.

Mrazidračice se pohnula, pomalu otočila hlavu a upřela na ně své modročervené oči. V šeru se téměř černé žilkování na jejích šupinách i načervenalé rohy nejen v mohutné koruně zdály ještě o několik odstínů tmavší, než když ji viděl naposledy. Jakmile poznala alfa pár, krátce sklonila hlavu v úctě a nejistě je přelétla pohledem. Také si pamatovala.

„Zdravím, Luno," odpověděla tiše. „A Bezzubko." Nemohl si pomoci, ale jeho jméno mu najednou přišlo vedle běsčina neotesané. Nevyměnil by ho, ale znělo neuměle, dokonce i majestátním hlasem obrovské mrazidračice.

„Také tě zdravíme," kývla jeho družka a ocasem ho lehce plácla po zadních nohou. Pokusil se hrdě narovnat a udělal několik kroků vpřed, ale už zase se nedokázal soustředit. Břicho mu svíral tísnivý pocit, že je něco špatně.

„Já..." začal, ale téměř okamžitě se odmlčel, aby mohl větu zformulovat nejdřív v duchu.

„Přišel sis pro odpovědi," povzdechla si Půlkel, nebo jak jí to Luna řekla, smutně. „Dám ti je, ale nemůžu odčinit, co se stalo."

„Já vím," přikývl a vzhlédl do jejích očí. „Přemýšlel jsem, kam jsi potom asi zmizela, a doufal, že už se nepotkáme. Ale když jsi přišla ke krystalu..."

„Začalo se to znovu otevírat," doplnila ho znovu.

„A co přesně?" ozvala se teď netrpělivě Luna. Očividně už jí vadilo, že neví, o čem se mluví.

„Teď ne," odbyl ji, aniž spustil pohled z mrazidračice. Výjimečně ho poslechla, možná díky hlasům plných emocí, a trochu ustoupila. Půlkel k ní nejistě kmitla pohledem.

„Víš, myslel jsem si, že jsi drak," začal znovu a posadil se. „A nechápal jsem tvoje důvody. Přišlo mi, že prostě chceš být všemocná."

„To je částečně pravda," přikývla. „Toužila jsem po úctě, ale něco takového bych nikdy sama od sebe neudělala. Je mi líto, co se stalo. Jenže ta protivná hůl mohla zničit celou budoucnost. A nejen mou." Lehce trhla hlavou směrem dál do jeskyně.

Zvedl se a pomalu ji obcházel, když se sunula kousek stranou. Tušil, co najde, ještě dřív, než to skutečně uviděl uprostřed malinkého jezírka. A věděl, že pro samici, zvláště mrazidračí, jde o dost pádný důvod pro jakýkoli čin.

„Ještě se nevylíhlo," zašeptala. „Ale samotný zázrak je už to, že ho mám zpět." Bezzubka se k velkému, drobnými ostny pokrytému vejci opatrně přiblížil. Cítil nepokoj Půlkly, ale nenechal se jím odradit. Zastavil se až těsně před mělkou vodou.

„Proč jsi sem vlastně přišla?" zeptal se, zatímco si lehal, aby mohl vejce stále pozorovat. To pro něj Půlkel bojovala a zabila někoho svého druhu. To pro něj pomohla Dragovi s dračí armádou. To pro něj ho přinutila vystřelit plazmoplamen. Pro něj zemřel Kliďas Velikán.

„Jak to myslíš?" odpověděla zmateně a otočila celé tělo tak, aby si mohla hlavu položit na přední tlapy s výhledem na vejce.

„Mrazidraci žijí na širém oceánu," vysvětlil. „Tak proč sis ty jen upravila jednu jeskyni poblíž vody? Proč jsi vůbec do Skrytého světa přišla?"

„Potřebovalo bezpečí a klid, které jsem mu já zajistit nemohla," povzdechla si a foukal na skořápku jemný ledový závan. „Bez půlky jednoho klu..."

„Jsi se nedokázala pořádně bránit," doplnil tentokrát on. „A tady ti poskytli azyl. Za ten kel se omlouvám, ale... udělal bych to znovu."

„Chápu," přisvědčila. Společně tak koukali na to světle šedé, téměř bílé vejce a nemluvili. Až šťouchnutí do ocasní ploutve ho přimělo zvednout hlavu a vzít na vědomí Lunu se zvednutou tlapou. Kývla hlavou směrem ven a tiše se otočila, očekávajíc, že ji bude následovat. Zvedl se a pohlédl na Půlkel.

„Díky," sklonil krátce hlavu a vyběhl za svou družkou.

„Na viděnou, alfo!" zavolala za ním a znovu se posunula, aby vejce vlastním tělem uzamkla před světem.

„O čem jste to mluvili?" spustila Luna hned, jak vylezli na větší světlo.

„O minulosti," odpověděl co nejklidněji.

„To mi nedošlo," odfrkla si. „O čem přesně?"

„Jednou ti to řeknu," slíbil a roztáhl křídla k vzletu.

„Měl bys teď," namítla a vyhoupla se do vzduchu za ním.

„Nemusíš zatím vědět všechno," potřásl hlavou, zatímco plachtili svým světem. „Některé věci... se hojí dlouho."

„Vždyť já to chápu," zavrněla najednou tiše a otřela se o něj špičkou křídla. Bezzubě se na ni usmál. Radostně zařvala a vyrazila. Okamžitě přidal taky. Bok po boku se hnali nad vodou, mezi krápníky i kolem všech draků. Jako dva blesky. Obkroužili velký jantarový krystal uprostřed shromaždiště a zamířili ven. Prolétli vodopády a začali stoupat k volné obloze plné bílých mraků. Hukot trhliny uprostřed oceánu za jejich ocasy slábl, ale neustal. Protože patřili jak na nebe, tak i pod zem.

Stejně jako Stalka se moc psát nechtěla, NightLight uběhlo téměř samo. Musím říct, že mě samotné se nápad s mrazidračicí celkem líbí. V mých očích ji to ospravedlňuje. A i Škyťák vždycky říká, že draci sami od sebe nejsou zlí - mohou být jen ve špatných rukou. Jinak ano, vypůjčila jsem si jméno od DestinyDraco , protože mi na běsku dokonale sedí, a navíc jsem se dozvěděla, že vlastně pochází z původní knižní série :D

A navíc ještě pevně doufám, že je to pro pár NightLight dost, protože mi přijde, že se tu víc řeší Bezzubka a Půlkel (mé jméno, a taky tak zní, jenže nic jiného mě nenapadlo). Ještě k tomu mám poznámku - vybrala jsem si ji proto, že mi přišlo nedořešené, když se v Httyd 3 objevila, ale Bezzubka se vlastně musel cítit... zvláštně, když ji po tak dlouhé době viděl. Navíc, jak už jsem řekla, ji to v mých očích dělá míň "zlou" :D

Au revoir