„Můžeš se trochu sklonit, ať došáhnu na sedlo? Potřebuju pověsit brašny," požádala menší brunetka s vlasy po ramena hadovitého draka, který díky svému tmavohnědému zbarvení téměř splýval s okolním šerem. Teď houpavě sklonil kulovitou hlavu i kus těla, aby mu dívka mohla k sedlu připnout brašny se vším potřebným na cestu. Krátké ořechové vlasy měla po stranách hlavy spletené do dvou copánků, které začínaly na spáncích a v mírném oblouku se stáčely, až se vytratily do prázdna. Zrovna se natahovala na druhou stranu dračího těla, aby pevněji uvázala brašnu, když v tom trhl její přítel hlavou a ona musela ucuknout, jinak by jí pískovými špičkami rohů rozpáral bok.

„Hej!" křikla na něj. „Vždyť víš, že to dost bolí. Zapomněls na minulý léto?" Ozvalo se pouze odfrknutí a hned vzápětí starostlivý hlas.

„Ou. Jsi v pořádku, Wall?" Brunetka neodolala úsměvu, který se jí rozlil po tváři. Dokončila uvazování a odstoupila od draka, aby na příchozí lépe viděla.

„Jo, jsem," přikývla, stále s úsměvem. „Co tady děláš?"

„No, včera jsem přemýšlela nad tím, jak to bude tady Střelec zvládat se světlem, však víš. A napadlo mě tohle." O pár let starší dívka, která si světle hnědé vlasy zapletla do jednoduchého copu padajícího na její záda, se chvilku poslepu přehrabovala v brašně přes jedno rameno, než se jí podařilo cosi vytáhnout. Natáhla ruku ke své kamarádce, která zvědavé přistoupila blíž.

„Co to je?" žasla Wallaeky, pečlivě si prohlížejíc dvě polokoule z průsvitného materiálu, ze kterých na jedné straně trčelo cosi jako malý štít.

„To jsou klapky," informovala ji se stopou hrdosti v hlase kamarádka.

„U Thóra, Des, tos vyrobila?"

„No, říkala jsem si, že by to mohlo pomoct Střelci. Líbí?" V hlase jí zazněl úzkostný podtón, jako by se bála, že se její vynález neuplatní.

„Jasně že líbí," vyhrkla rozzářená Wallaeky. „Je to geniální! Díky, Des. Hned to vyzkoušíme." Nadšeně přistoupila ke svému drakovi, který se na ně nejprve zatvářil hodně podezřívavě a když mu je pomocí několika kožených řemínků upevnily, neklidně se ošíval. Klapky držely pomocí pásků zachycených za četné rohy nebo výrůstky na Střelcově hlavě a vypadalo to, že jsou vyrobeny precizně a přesně na míru.

„Už jsi připravená, nebo ještě chceš s něčím pomoct?" sondovala vzápětí mladší dívka. Měla pocit, že tu laskavost musí kamarádce nějak oplatit.

„Už mám všechno sbaleno, Brouček čeká venku. Jen jsem ti sem zaskočila zanést ty klapky," usmála se tázaná.

„Tak kdybys chtěla jakkoli pomoct, tak řekni," přikývla mladší brunetka. „Pojď, svezem tě nahoru."

„Neboj. A díky. Mimochodem, máš koště?" zajímala se Destiny, zatímco opatrně vylézala za druhou dívku do sedla plíživé smrti.

„Samozřejmě že mám," zasmála se pobaveně Wallaeky, vzpomínajíc na to, jak jí druhá jezdkyně pomohla v začátcích cvičitele draků. Vlastně jí pomáhala dodnes, jako třeba těmi klapkami.

„Tak fajn, chlape," poplácala draka s pískovým břichem po šedohnědé kůži. „Jdeme na to. Ale pomalu." Ještě se stihla otočit na svou společnici a vykřiknout: „Pořádně se drž!", než Střelec vyrazil chodbou k východu.

Do očí je uhodilo jasné světlo, musely několikrát zamrkat a počkat, než přivyknou. Zato Střelec se ani nezastavil. Obě cítily napětí v jeho těle, jak se připravoval na srážku se sluncem, ale když z chodby vylétl, ani sebou necukl. Radostně zařval, jakmile zjistil, že klapky opravdu fungují, zakroužením se obrátil a přistál hned vedle obrovského draka s mohutnými parohy, kterému okamžitě radostně zajiskřilo v očích. Destiny ze Střelce rychle sklouzla, aby se na ně nemuselo čekat, a po tom, co ji Brouček vyzvedl do svého sedla, ještě naposledy zkontrolovala brašny.

Přesně v tu chvíli se nad ostrovem rozezněl hluboký hlas rohu. Všichni čtyři, dva lidé i pár draků, obrátili hlavy směrem, ze kterého se výzva nesla. Zareagovali bez znatelné pobídky. Nejdřív se do vzduchu vyhoupla plíživá smrt a hned po ní následoval majestátní hrobohrab. Dopolední obloha se pro ně zdála jako stvořená. Střelcovo tělo tvořilo ve vzduchu smyčky, zatímco Brouček se vedle něho vyjímal jako jak vedle kočky. Tváře obou dívek se stáhly soustředěním i zvědavostí.

Dostat se na shromažďovací místo jim netrvalo nijak dlouho, přesto už tam postávalo celkem hodně draků. Žádný nebyl stejný, našli se zde děsovci i garvani, břitvošvihové, trojčáci i nodři. Šlo o pestrou přehlídku různých druhů v různých barvách, přesto měli všichni jednu společnou věc - s očekáváním věnovali většinu své pozornosti dvěma pořadatelkám na vyvýšené skalce. Přistáli vzadu, aby Brouček náhodou nikoho omylem nezranil.

„Vítejte!" začala první z dívek tvořících porotu, čímž přerušila i ten slabý šum ozývající se ze shromážděného chumlu. „Teď vám tady Andy rozdá mapu prvního ostrova. Na každé je napsané jméno jezdce a draka, pro každého z vás tam je jiná nápověda. Až na ostrov poletíme společně, stejně jako na každou další zastávku. Nikdo se nepohrne napřed. V čele budeme my dvě." Zatímco mluvila, druhá pořadatelka poslala mezi jezdce štůsek rolí nahnědlého papíru. Wallaeky tu svou schovala do brašny, i když ji ze zvědavosti svrběly prsty. Místo toho se obrátila k Destiny, aby to nutkání přemohla.

„Jsi nervózní?" zeptala se a zaklonila hlavu, protože Brouček Střelce mnohonásobně převyšoval.

„No, je to trochu jiné než minule," odpověděla dívka. „Soutěží se, což je novinka, a-" Přerušila ji opět Anabeth.

„Takže jestli jste připraveni," nahodila a její drak se otočil k širému moři, které měl doteď za zády, „vyrazíme."

Vzápětí už obě pořadatelky mířily v čele jakž takž uspořádaného houfu létajících plazů s jezdci vstříc prvnímu úkolu. Dopolední slunce pomalu stoupalo po obloze, odráželo se od šupin a házelo do okolí zářivá prasátka. Ve vlnách následovali vzdušnou skupinu účastníci, jejichž drakům se lépe cestovalo vodou, pozadu ale nezůstávali. Byl to zvláštní pohled. Tolik jezdců se na jednom místě neshromáždilo už skoro rok, nepočítaje kratší měsíční závody v únoru. I těch se zúčastnilo poměrně dost Vikingů, ale konaly se jen na ostrově, nikam daleko se společně neletělo.

Wallaeky si na to vzpomínala. Ano, únor si letos užila. Ale na nadcházející výzvu se těšila taky. Zamávala Destiny, která jí pozdrav opětovala. Vítr, nebe, svoboda. Už dávno si toužila podobnou cestu vyzkoušet. A teď konečně mohla! Mírné houpání Střelcova těla jí dodávalo pocit jistoty, že on tu s ní bude napořád. Nechala vítr, aby cuchal její vlnité vlasy. Svoboda.

***

*15. června 2020
Ship: Rufflout (Rafana, Snoplivec)

„Taakže... To pozvání platí?" otázal se ne moc vysoký, zato však celkem svalnatý černovlásek. Kapuci mikiny se vzorem plamenů měl shozenou na záda a široká ramena.

„Počkat, tys to nemyslel vážně?" zarazila se naproti stojící dívka s blonďatými vlasy spletenými do dvou copů, které rámovaly úzkou, protáhlou tvář s drobným nosem. Na tenkých, překvapením pootevřených rtech se jí usadil nevěřícný úšklebek a obočí se stáhla do zamračené linky. Tyčkovité ruce si založila v bok a bouřkovýma očima černovláska vyzývala k vysvětlení.

„No, jak to říct..." začal mluvit hoch, ale i když cítil značnou nejistotu, nedal ji na sobě znát. „Prostě ty a Ťafan rádi vyvádíte lidem různý žertíky. A já si myslel, že tohle je něco takovýho. Vždyť holky kluky na taneční prostě nezvou!" Rozhodil rukama, jako by tento očividný fakt chtěl podtrhnout i něčím víc, než jen zvýšeným hlasem.

„Takže ty sis myslel," bodla Rafana prstem do vzduchu před jeho hrudí, „že se tě snažím napálit?"

„Ne! To určitě ne. Jen jsem si nebyl jistý," odporoval najednou Snoplivec mnohem vehementněji, jako by si právě uvědomil, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Jenže Rafaniny rty už se roztahovaly v nevěřícném, pobaveném úsměvu a dívka se po chvíli rozesmála naplno. V předklonu se chytila za břicho, jednu ruku zvednutou, aby minutku počkal.

„Hele, přestaň se smát!" vyjel Snoplivec a Rafana se skutečně pomalu narovnala a hřbety rukou si setřela slzy. Koutky jí pořád pocukávaly. Hoch na její výstup zareagoval podrážděným zafuněním a odfrknutím, ale neodešel. Proč? To nevěděl ani on. Být to někdo jiný, asi by se otočil a nechal ho tam stát, ale představa tanečních strávených ve společnosti hubené, téměř vychrtlé spolužačky se nakonec nezdála tak hrozná. Minimálně se nebude nudit. A tahle holka si nenechá ujít jedinou příležitost, jak na sebe upozornit, takže se možná často ocitne ve středu dění. Z čehož vyplývalo jediné.

„Takže platí," prohlásil nenuceně. Rafana několikrát zamrkala, pak se znovu usmála, hodila si školní batoh přes rameno a dlouhými kroky se vydala dohnat bratra, aby nezmeškali poslední autobus. Snoplivec potřásl nevěřícně hlavou.

On to opravdu udělal. Když ho Rafana před několika měsíci přes Messenger požádala, aby s ní šel do tanečních, ze srandy jí odpověděl kladně. Myslel si, že půjde o další z proslulých Thorstonovic žertů, takže tomu nepřikládal velkou váhu. Od té doby bylo ticho, dívka se ani jednou neozvala, takže usoudil, že si mne ruce, jak dokonale ho napálila. Už stihl téměř zapomenout a plánoval, jak pozve Astrid Hoffersonovou, proto ho překvapilo, když jednou vyšel na schody před školou a našel tam Rafanu, jak opřená o zábradlí mává na bratra, aby šel dál, že ho dožene. A pak s zeptala, jakže to vypadá s těmi tanečními.

Snoplivcovi se na rtech objevil drobný úsměv. Když se to vezme kolem a kolem, Rafana vůbec není špatná holka. Možná malinko moc drzá a veselá šprýmařka, občas otravná, ale v podstatě se mu s ní baví docela dobře. Určitě se nenechává strhnout nervozitou. Což je užitečné. Ušklíbl se, nadhodil si tašku na rameni a líným krokem vykročil městem ke svému domovu.

***

„Uf, konečně," oddechl si o pár měsíců později, když ve slušivém obleku opouštěl budovu Kulturního domu. Pravda, nečekal, že taneční bude až taková zábava a výzva. Rafana na sebe ráda poutala pozornost, zároveň ji ale bavilo vyvádět i před lidmi všelijaké blbiny. Snoplivec si užíval toho, že je ve středu dění, ale ze začátku mu dívčiny výstřelky dost vadily. Jeho otec zastával celkem významnou pozici v rámci celého města, a tak si i on musel dávat pozor na chování na veřejnosti.

Jenže Rafana o tom měla zcela jiné mínění. A Snoplivec s překvapením zjistil, že se mu líbí ty pohledy plné nepochopení jejich druhu zábavy. Bylo v tom něco zvláštního, něco opojného a uspokojivého. Opravdu si to užíval. Pro jednou dokázal hodit za hlavu důležitost vystupování na veřejnosti a těšit se jen z právě probíhající chvíle. Díky Rafaně.

„Nápodobně," zabručela dívka za ním, jakoby v odpověď na jeho myšlenky. „Už se nemůžu dočkat, až ty šaty sundám." Snoplivec musel uznat, že v šatech už viděl dost holek, kterým to slušelo, Rafana však mezi ně nepatřila. Díky své hubenosti a celkově spíše tyčkovité postavě se řadila do skupiny dívek, kterým to víc seklo v kalhotech a triku, než sukni a blůzce.

„Ale ségra, copak ty sis to neužila?" namítl pobaveně Ťafan. „Vždyť to byla zábava. Sledovat, jak šlapete zelí." Ušklíbl se a jen tak tak uhnul lokti své sestry. Snoplivec jen zaťal zuby. Tady na veřejnosti mu pár poctivých ran na obličej prostě dát nemohl. Jaká škoda. Třeba by pak už konečně zmlkl.

„A co ty, Snopsáku, jak se ti se ségrou tančilo?" povídal Ťafan dál, aniž bral ohledy na duševní zdraví lidí okolo a fyzické zdraví své.

„Ťafane, neříkej mi tak," procedil Snoplivec přes zatnuté zuby. Druhý hoch, téměř navlas podobný své sestře, jen ledabyle pokrčil rameny. Jako by tím provokativním pohybem říkal: „Proč ne?" Černovláska to strašně popudilo.

„No, dík za taneční," prolomila následné ticho Rafana. Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase zaslechl náznak lítosti? Ne, musel si to vymyslet. Sourozenci jako jeden přidali do kroku a pospíchali domů, když vtom se ve Snoplivcovi něco zvedlo. Popravdě, už nechtěl dál hrát někoho, kým není. Nechtěl se vzdát té svobody, kterou zažíval s vytáhlou, nijak zvlášť pohlednou blondýnou. Ta její nevázanost a bezstarostnost mu budou chybět. Nikdy by takovou věc nečekal, ale uvědomil si, že to tak prostě je. Ta holka se mu líbila. A víc než jen jako partnerka do tanečních.

„Počkej!" vyslovila jeho ústa samovolně a tělo se natáhlo za odcházející dívkou. Prsty sevřel její paži a silou ji přinutil zastavit. Ťafan po nich únosem mrkl, vědoucně se usmál a pokračoval v chůzi. Rafana se otočila a zpříma mu pohlédla do očí. Vzhledem k jejich srovnatelné výšce to nebylo nic těžkého.

„Co potřebuješ?" zeptala se. Snoplivec se pokusil polknout přes stísněný knedlík, který se mu náhle objevil v krku.

„Já... No, máš zítra čas?" vypadlo z něj nakonec. Přemýšlivě přimhouřila oči a naklonila hlavu na stranu.

„Jo," kývla nakonec pomalu. „Kvůli poradě nám odpadla odpoledka, takže mám celý odpoledne volný. Proč?" V očích jí nadějně zajiskřilo. Možná doufala, že bude po cestě z posledních tanečních zastavena.

„Nechtěla bys někam zajít?" vyhrkl Snoplivec. „Třeba k Drakovi?" Rafana se založila ruce na prsou a přejela ho pohledem.

„To má být pozvánka na rande?" ujišťovala se, jestli správně pochopila význam jeho slov. Přikývl. Pokrčila rameny. „Proč ne. U Draka mají výbornou horkou čokoládu."

***

„Co myslíš, dobrý?" nadhodila a se směsicí spokojenosti i nelibosti naklonila hlavu na stranu. Střelec se sehnul, očichal jejich společný výtvor a odfrkl si.

„Hm," zareagovala jeho jezdkyně zamyšleně. Pak si povzdechla. „No, není to nic extra, ale bude to muset stačit." Přešla k drakovi a nasedla. Na ostrov dorazili všichni teprve včera, hned poté se ale museli rozdělit. Wallaeky nepřekvapilo, že i Destiny má svůj úkol schovaný jinde, jejich nápovědy i draci se totiž značně lišili. Na mapě pro mladší dívku stálo:

Kořeny země vzduchu dej,
poklad skrytý v kameni pohlídej.
Nejdřív na sever, potom na západ,
k lávovému jezeru cestu provrtej.

Nebylo těžké si domyslet, že půjde o horu severozápadním směrem, ze které tryskaly horké prameny, ohřívané právě lávovým jezerem. A protože Střelec se pod zemí orientoval dokonale, brzy držela první zadání v ruce. Šlo o jednoduchý lísteček s nápisem:

Využij dobrovolných lekcí a fiktivního světa bez draků.

Víc nic. Nejvíc ji trápily právě dobrovolné lekce, ale přece jen přišla na něco, čeho se ve svém domově asi nemohla nikdy pořádně dočkat. Nebyla si však jistá, jestli se jí to povedlo.

Poplácala Střelce a naposledy se ohlédla po svém výtvoru. Vznesli se na večerní oblohu a ona prolétla pohledem nejbližší okolí. Půjde se podívat na ostatní, hlavně ale musí najít Destiny. Díky Broučkovi by ji neměla přehlédnout.

Wow, nakonec jsem dost překvapená, co ze mě vypadlo. A že je to delší, než jsem čekala. Zrovna tenhle pár mě prostě nápadem nějak míjel, nemohla jsem vymyslet absolutně nic a pak najednou - co takhle použít situaci ze skutečnýho života? Ne, přesně tohle se mi samozřejmě nestalo :D Ještě taneční nemám ani dochozený. Ale do původního světa Httyd mi tenhle pár prostě nějak... Nesedl? No, posuďte sami úspěšnost vykreslení postav :D A koukám, že ten úvod i závěr mi zabralo víc než samotná povídka. Ach jo. Co je se mnou špatně? Kdyby komukoli, kdo je tam přímo zmíněný, cokoli vadilo, dejte vědět, pokusím se opravit (platí hlavně pro Destiny :D).

Au revoir