Dojedli jsme večeři a odcházeli do svých pokojích.otevřela jsem dveře a bouchla s sebou na postel. „To snad není pravda” hubovala jsem si pro sebe. Chvíly jsem zkoušela kdo z nich má více procent, ale oba dva vyšli na stejno. Nechala jsem toho a napadlo mě u koho se budu víc červenat tak ten to bude.

Ráno jsem se převlékla a sletěla schody dolů. U posledního schodu jsem zakopla a padala dolů. Do někoho jsem vrátila. Zvedla jsem hlavu a koho jsem nespatřil a, byl to Ruki. Dech se mi zatajil začala jsem se červenat tak hodně až mu to přišlo k smíchu. „D-díky m-moc” proč tak koktám řekla jsem si v duchu.

Celý den jsem strávila s Rukim. Na Ayatovi bylo vidět jako by byl naštvaný, ale já to neřešila. S Rukim jsem trávila víc času než s někým jiným z kluků. Ayato se mi furt vyhýbal a mně to začalo připadat podezřelé. Ani do školy nepřišel a ani na snídani, oběd a večeři. Všem se vyhýbal a já ho přestala výdat i kluci ho neviděli dobrých čtrnáct dní.

Ayato mi dělal starost nevzal mi telefon, svůj pokoj měl zamčený a vůbec jsem ho neviděla no je to už třetí týden. Kluci dokonce říkají, že není ve svém pokoji a ani v domě. A to je i možná pravda, ale Ruki o tom vůbec nic neví.

Já už Ayata neřeším jestli utekl z domova tak to byla jeho hloupost. Jenže já si nemohla pomoc a tak jsem začala hledat věci, které by mohly otevřít ty dveře do jeho pokoje. Jenže moje hledání vždy přerušil Ruki, který mě hlídal jako oko v hlavě.

Mě Rukiho hlídání začínalo vadit, protože kluci se se mnou mohli bavit jen v jeho blízkosti a nikdo se ze mně nemohl napít než Ruki.

Celý krk a zápestí jsem měla plný jizev od toho jak Ruku sál moji krev. Skoro vždy jsem u toho začala omdlívat a taky čím dál sál moji krev já začínala mít méně síly a energie.

Konečně jsem se ztratila Rukimu a měla čas najít klíč nebo nějakou věc, která by ty dveře odemkla. Hledala jsem všude až pod komodou jsem našla ležet klíč, který odemkl dveře do Ayatova pokoje.