Potom...

Odtrhl svůj pohled. Odcházel. Já ho zastavila. V tu chvíli se mu jeho oči zalili temnou barvou. Dostala jsem strach. Vicítil to. „Měla by si se bát" řekl nepříjemným hlasem. Silně do mne strčil. Skončila jsem na zemi. Nevěřícně jsem na něho hleděla. Však v očích jsem stále měla jen strach. „P-pr-oč t-to-hle d-dělá-š" odpověděla jsem mu roztřeseným hlasem. „Jsem upír. Dělám jiné věci, jen na tebe jsem byl až moc mírný. Teď zažiješ tu nejhorší noční můru" řekl a zmizel.

Měla jsem strach. Klepala jsem se. Co se to s ním stalo? Ptala jsem se v hlavě. Pár neposedných slz mi steklo po tváři. Jak to mohl udělat. Pomalým krokem jsem se vydala po chodbě do společenské místnosti. Stáli tam všichni. Nebyli jako kdysi. Barva očí byla mnohem tmavší. „Co se tady děje?" zeptala jsem se. Vždyť se takhle ještě nechovali.

„Nic, jen ti ukazujeme svou pravou tvář" řekl Laito. „Kanato ukaž ji své pravé já. Ať pozná kdo doopravdy jsme" řekl Reiji. Chtěla jsem se vysmeknout, ale jeho ruka mne držela moc pevně.

Kanato mne vedl do podzemí. Otevíral a přecházel různá místa. Až na jednu. Velké dveře. Otevřel je. Stáli tam vycpané figuríny nevěst. „Jakou barvu máš nejradši?" zeptal se. „Určitě by ti slučeli růžové oči" přestala jsem mít strach. „Myslíš" skolopila jsem zrak k nohám. „Určitě" začal tam něco hledat. Dávat na stůl a tak.

„Bude z tebe nádherná nevěsta" řekl. „Tedy do mé zbírky" zarazila jsem se. „Do jaké zbytky?" zeptala jsem se. „No přeci do této. Až z tebe výdajů všechnu krev. Pak si tě vycpu a dám skleněnky místo očí. Dám ti nové krásné šaty. Budu se na tebe moct koukat třeba celý den. Vyť Teddy" řekl. Strach se mi nahrnul do celého těla.

Rozběhla jsem se ke dveřím. On je však zavřel. Mne přimáčkl na studenou zeď. Zakousl se mi do krku a začal sát mou krev.

Dělalo se mi špatně. Nejdřív jsem se pokoušela ho zastavit. Marně. Oční víčka se mi zavírala. „Kanato prosím přestaň. Přestaň!!!" neposlechl mne. Upadla jsem do bezvědomí. Nic jsem si nepamatovala.

Otevřela jsem je. Ležela jsem na posteli. Na své. Vše musel být jen sen. Uklidňoval a jsem se. „Ahoj Yui" řekl někdo. Byl to Ayato. „Napadla mne tahle cesta. Co ty na to?" počkat jaká cesta. Myslí svatební. Co se tu u všech děje. Kde mám ten svůj křížek?

Začala jsem se sebou škubat. Vše se rozplynulo a já....

...ocitla jsem se zase v normálním světe. Ležela jsem na gauči. Okolo mne všichni bratři, ale s těmi tmavýma očima.

„To byla první lekce Yui" řekl Reiji. Zmizeli. Ocitla jsem se tam sama. Krk mne bolel a byla jsem neskutečně slabá.

„Yui, probuď se" někdo furt křičel. Vyletěla jsem do sedu. Byla jsem sama v mém pokoji, který byl tmavý. Byla noc. Takže vše před tím musel být jen sen, ale hodně reálný. Snažila jsem si na něco vzpomenout, marně. Vyšla jsem na chodbu, kde nikdo nebyl.

Nikde nikdo nebyl. Je tohle snad další den?......

Jak asi už víte pokračování bude příště. Po dlouhé době je tu zase další kapitola.