Ráno jsem se vzbudila se silným prásknutím balkónových dveří, které jsem nechala přes noc otevřené. Celá unavená a rozlámaná se vyhrábala z postele. Zamířila do koupelny, abych udělala ranní higienu. Už oblečená jsem se rozhodla otevřít znovu balkónové dveře. Už jsem chtěla jít pryč, ale něčí hlas mne zastavil. Spíš to bylo šeptání, takže rozeznat hlas bylo velmi těžké. Opatrně jsem se otočila a stála vstříct osobě. Byl to Ruki. „Chtěl jsem se napít, ale jak to vypadá spíš si nám tu zamrzla" zasmál se a dotknul se nohama podlahy. Pomalým krokem šel ke mne a stále se trochu smál. Úsměv mu na tváři jen hrál a já byla neschopná jakéhokoliv slova či pohybu. Stála jsem tam jako socha. Z tranzu mne probrali až jeho špičáky, které protrhly moji kůži na krku. Po nějaké době se mi začali podlamovat kolena. Kdyby nebylo Ayata, bůh ví co by se stalo. „Okamžitě ji pusť!! Patří jenom mně!!!" ozval se Ayatův hlas. Ruku mne hned pustil a já spadla na zem. Byla jsem tak vysílená. Neměla žádnou energii, abych se pokusila vstát. Rozhovor i vše okolo se mi začalo mazat a já upadala do spánku nebo spíš do bezvědomí. Ještě jsem cítila dvě silné paže, které mne vzali do náruče. Pak už jenom tma, ticho a nic víc.

Tak tolik mne bolela hlava. Pomalu js zvedla pravou ruku a dala ji na čelo. Ucítila jsem něco studeného, takže to musel být ledový obklad. Vše se mi zase vracelo, nejdřív sluch a pak zrak. „Když oni neví kdy přestat
„A dost. Už mne nebaví tohle" poslouchat"
„Vážně? Já myslel, že bys to mohl vyřešit, ale to ne. Takže asi válka ne. Zbláznil ses? Takhle si ji mohl zabít Ruki"
"Vážně? Vím asi jsem to přehnal, ale ty si ji až moc přivlastňuješ. Patří nám všem. Slyšíš? VŠEM a ne jenom tobě"

Začala se mi to motat do jednoho velkého klubka. "Au, moje hlava, tak tolik mne bolí." řekla jsem a posadila se. „Yui!" křikl někdo a chytil mou ruku. Mírně jsem otevřela oči a pak několikrát zamrkala. Za ruku mne držel Ayato a ostatní se na něj jen tak koukali. Někdo si odkašlal a já upoutala na tu osobu pohled. „Takže.." Ayato mne mezitím pustil a sledoval Reije, stejně jako já. „Myslím že bys si měla odpočinout" pokračoval Reiji a já jen zakývala hlavou v souhlasu.

Šla jsem po schodech do svého pokoje. Lehla jsem si do postele a vzala si knížku. Časem jsem už měla svoji knihu dočtenou. Knihu jsem položil na noční stolek a zadívala se na balkon. Něco mě lákalo, abych vyšla ven ale já jako vždy zůstal ležet a jenom koukat do okna. Ale dnes jsem se už neudržela a šla se kouknout na balkon. Byla docela zima, proto jsem si došla pro svetr a znovu vyšla na balkon. Vzpomínala jsem na časy když jsem tady nejvíc času trávila s Ayatem. Jenže teď tady nebyl a já byla trochu smutná. Nevím proč, ale oba se v blízkosti toho druhého chováme jinak. Jakoby se měl ten můj sen vyplnit.

Tahle myšlenka mi nešla vyhnat z hlavy. Takže jsem to vzdala a furt nad tím přemýšlela. Stále jsem se opírala o kameny balkon a pozorovala zahradu. Zničeno nic začalo pršet. „Počkej chvilku" řekl někdo za mnou. Otočila jsem se. Osoba se rozešla mým směrem. Přes hustý déšť nebylo pořádně vidět kdo to je. Do té doby, dokud nestál až u mne. „Ayato.." nedořekla jsem svou větu protože mi položil ukazováček na pusu. „Pššš.."

Hleděla jsem mu do očí. Do těch zelených. Už dávno jsme oba byli mokrí jak pršelo. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout a když spojil naše rty, už jsem nikdy nechtěla, aby se odtrhl. Začala jsem spolupracovat. Přimáčkl mne na zeď a jednou rukou otevřel dveře do mého pokoje. Rychle mne tam stáhl a pak za námi zabouchl skleněné dveře od balkónu. Odtáhl se a zahleděl se mi do očí. Potom......

Pokračování příště....
Další kapitola je na světě.
Je krátká, ale vydala jsem ji. Jinak další kapitolu kdy vydán se dozvíte v knize: Info
Taky tuto kapitolu vydávám předčasně. Má vyjít až 20.3. Ale já ji napsala celkem rychle, takže ji vydávám 15.3. Mám tak víc času na další kapitoly u různých knih.
Užijte si den.