Včera večer jsme se doplížili do kuchyně, abychom tam dali nakoupené jídlo a pak se v tichosti přesunuli do našeho pokoje bez toho aniž bychom narazili na Krita nebo na tichého Nevilla. Vyčerpaně jsem padnul na postel, když řval Krit, že je Spánkový time. Už jsme vymysleli, že půjdeme odposlouchávací krysí dírou rovnou ven. „Není to ani tak daleko,"pomyslel jsem si a usnul.

Vzbudili jsme se brzy ráno a zamířili rovnou do kuchyně, kde jsme si každý vzal jeden z připravených rohlíků. Vymysleli jsme, že až bude ta prohlídka, tak až se Mo s Kritem otočí, tak my nenápadně prolezeme dírou, bez toho aniž by to na nás někdo práskl, protože všichni v naší místnosti se řídíme pravidlem Jeden za všechny a všichni za jednoho.

Kupříkladu když se Halimu (ve skutečnosti se jmenuje Halina, ale nechce, aby mu tak někdo říkal - znáte to - Při vaření s Halinou všichni rychle zahynou) vymazali všechny kontakty na jeho oběti a Krit nás přišel kontrolovat, tak jsme mu nalhali, že mu to napadl nějaký hekr, Krit tomu uvěřil a vrátil mu to tam všechno zpátky bez toho aniž by mu zkřivil jediný vlásek nebo ho seřval (no, dobře, řekl nám jací jsme to hlupáci, že jsme tomu „hekrovi" nezablokovali počítač dřív než on nám, ale pak odešel bez toho aniž by nám něco udělal). „Čau Hali," pozdravili jsme nového příchozího, když jsme se posadili na svá místa. „Ahoj kluci. Jak se vede?" „Skvěle. Dnes utíkáme." Hali se zatvářil poněkud překvapeně, ale pak ze sebe vypravil jen větu, kterou jsme potřebovali: „Tak hodně štěstí." Byli jsme tu již všichni, když někdo otevřel dveře. „...všichni pro Vás pilně pracujeme," řekl Krit. „V to doufám,"odvětil Mo. Jako na povel jsme si všichni sundali sluchátka z uší a vyčkávali, co nám řeknou. Krit se vzadu krčil a nejspíš doufal, že se zde Mo dlouho zdržovat nebude. Mo hmátl po jednom velmi tlustém sešitu s nápisem Marie-Marta Hoodová, který si zběžně prolistoval. „Takže už je mrtvá?" otázal se. „No, ano. Naše nadzemní linka musela nutně zasáhnout, jak jste si jistě ráčil všimnout."

„Samozdřejmě.Penězmáte asi dost,ne?" „Jistě.Naše suma jasně stoupla.Užvlastníme přes sto miliónů euro."(co s tolika penězi,že jo)

„To mi jistě jasný podíl věnujete, že?" „Samozdřejmě. Kolik si přejete?" „Osmdesát tisíc euro."

„Pojďte tedy prosím za mnou do našeho trezoru," odpověděl Krit a tvářil se poněkud dost naštvaně. Celej on. V životě mu jde jenom o prachy a nám nedá ani vindru, když nepočítám to jedno euro za rok. To by bylo možná lepší pracovat jako popelář nebo hajzl dědek i když bychom si zasloužili mnohem důstojnější práci. Někteříse ve volném čase věnují studiu - například já si sehnal několik učebnic od páté (to jsem sem přišel) až do deváté třídy - chápete - abych je potom nemusel zbytečně dokupova). Nějací lidé však u nás umějí sotva číst a psát a i přestože jednou nám Krit vysloveně zakázal se učit nějaké další věci, my ho neposlechli a do dneška se věnujeme „studiu". Miluji fyziku s matikou, ale musím umět i věci z ostatních předmětů i když na přírodopis bych se nejradši ani nepodíval. Samé nudné kytky a latinské názvy. Kdo se v tom má vyznat! Jednou bych si možná troufnul i na Cambridge zkoušky. Jak tak přemýšlím, cinká zvonek na oběd. Teď je naše chvíle! pomyslel jsem si a mrkl na Ollieho s Ivou schválně jsme si co nejpomaleji uklízeli a když za poslední osobou zaklapli dveře, Ollie vysadil kanálové dveře a jeden podruhé jsme lezli dolů. Já lezl poslední, tak jsem ty dvířka rovnou zavřel.