Probudila jsem se, chtěla vstát a já tupá si nevzpomenu, že spím pod postelí, chci vstát a praštím se do hlavy. Dnes bude další náročný den. Dostavila jsem se před dveře a vzala si na sebe nějaký hadry, které byly ve skříňce. Nebylo to špatný i když zjevně několik let nevypraný. Za pár minut se dostavili unavení Groggy s Olliem. Vypadali mrzutě, asi neměli též dobrou noc. Popadli jsme zaplátované tašky a vyrazili NA SVĚT. Jo, jo. Svět plný barev, míru a klidu. To by byl svět. Krásný. Žili by jsme v malém domku já, Ollie, Groggy a třeba bychom potkali i Kila s Georgem. Žádný Mo ani Krit by nám to nemohli překazit. Potom bych třeba našla svoje rodiče. Jak asi vypadali? Co měli rádi? Jaké asi měli schopnosti? Byli milý a živý nebo tichý a uzavření? Jaký to byl tenkrát hrozný pocit, když jsme se setkali s dospělými a naprosto každý někam patřil jenom já jsem byla ta opuštěná. A Kilo mě považoval jako součást jejich rodiny.

„Musíme sem?" zeptal jsem se otráveně, když jsme stanuli u nejbližšího obchodu. To už, ale Ollie otvíral dveře do obchodu. Za pultem stál vysoký muž v dlouhém kulichu a něco dělal. Když opožděně cinkl zvonek, obrátil se k nám. „Sůl, Máslo, Chleba, čtyřicetrohlíků, cukr, máslo, plátkový sýr, šunku a čaj," řekl jsem podle seznamu. Vše nám vyndal na pult. „Co takhle koupit naše lana? Pro vás zcela zdarma!" „Ne,díky." „Tak Vám to všechno zabalím pouze za pět korun navíc, ju?" „Ne," odpověděl jsemuž naštvaně a zahlédl Ivu, jak se přemáhá, aby nevyprskla smíchy. „No, co jste takle načuřený. Podle mě by jste se měl na mě trochu usmát, ju? "To mě opravdu naštvalo. „NE!"zařval jsem, shrábl koupené věci do tašky, nechal mu tam peníze a chvatně zamířil pryč od toho jůáka. Nejlepší by bylo, kdyby vydírali tyhle vtíravý lidi a ne slabé a ustrašené dětičky. Kdybych měl u sebe alespoň nůž, tak by ani nemrkl a už by byl v něm. Pohlédl jsem na hodiny. Za to nás Krit jistě seřve. Strávili jsme tam hodinu kvůli tomu jůákovi. Hned jak jsme byli pár metrů od obchodu, Iva vyprskla smíchy. „Co se stalo?" zeptal jsem se jí. „Měl jsi vidět jak jsi se tvářil," odpověděla mezi smíchem. Ollie už to taky nevydržel a vyprskl jím taky. „To jsem rád, že jsem vás pobavil," řekl jsem naštvaně, ale usmál jsem se. Najednou jsem něco uviděl na zemi. Obálka s nadpisem "Ples" (fůůůj růžová). Zvědavě jsem ji otevřel.

Tímto Vás zveme na každoroční ples Gymnázia a Jazykové školy de Fierra. Bude zde koncert, ale i chutné občerstvení zcela zdarma. Žádáme Vás, abyste přišli ve společenském oblečení do auly dne 16.1 ve čtyři hodiny odpoledne.

Budeme se na Vás těšit

„Nemáme společenské oblečení," námítl jsem když jsem viděl jak nad tou pozvánkou Ollie s Ivou slintají. „Nesmysl,"řekla Iva. „Jistojistě se stane něco jako zázrak a když tak tam půjdem takhle. Mezi tolika lidmi si nás nikdo nevšimne. „OK. Jdem s tebou. To by bylo abys ses dostala k vyděračům pouhou náhodou a sem ne," řekl jsem a musel si dát zapravdu, podle toho kolik divných věcí se nám stalo za tu dobu, co se Iva objevila na pozemku naší organizace.