Georg se probudil. Až taková zima nebyla, což ho překvapilo, neboť čekal, že až se probudí, nebude se moci ani pohnout. Z jedné strany ležel Kilo a vedle Kila Iva.

Jedním okem koukl, jestli ostatní ještě spí, ale kromě mě, Kila a Ivy už všichni seděli a snídali. Iva zjevně něco hledala, abychom měli co jíst a pak znovu usnula.Opatrně jsem šťouchl Kila a ten vzbudil Ivu. Vypadalo to, že jsou všichni stejně utahaní jako já. Nejhorší bylo, že jsem si uvědomil, že nás Fell Hall a Archagate začlo hledat. A dokud nebudeme v opravdickém bezpečí obydlí, tak si s náma můžou dělat co se jim zachce. K snídani jsme měli takové divné cosi, ale nebylo to špatné. Kilo si odkašlal. „A teď jestli dovolíte, zkusíme rozluštit koho jsou jací rodiče a já očekávám, že byste měli mít alespoň mlhavé vzpomínky o tom jak vypadají Vaše dlouhodobě ztracené děti, pokud jste ovšem nepili to zatrolené kakao." Ostatní se po sobě podívali. „Já bych zdovolením začal přátelé," řekl muž, který měl podle všeho dlouhé vlasy, ktré měl svázané do culíku. „Vy si  myslíte, že Fell Hall je příšerné vězení, což Vám samozřejmě vůbec nezazlívám, ale kdyby jste byli dospělí, radši byste chtěli být tam než v Archagate. To však nechci dále probírat, neboť jsme teprve včera utekli. K tomu abychom poznali čí jsme rodiče nám dopomůže naše Morrigan. Ne, že bychom pili kakao, ale jak jistě chápete, uplynula dost dlouhá doba od našich posledních setkání." Zasněně jsem se na Morrigan koukal, jak už si našla své dva syny Willa a Zena. I v dalším rozhodování jsem pochopil, že děti dědí své schopnosti po rodičích. Nejvíce mě, ale naštvalo, že naše rodiče našli až na konci. Víte jakou jsem musel mít trpělivost?! Měli jsme okřídlenou mamku Zitu a i okřídleného taťku Tea .Poté jsme všichni vyrazili na cestu šťastní až na Ivu, která tam rodiče neměla a tak se k sobě s Kilem jenom láskyplně tiskli.  (Ó jak nechutné) - (mám už konečně právo vyjadřovat své myšlenky). Třeba by ani tak špatné nebylo, kdyby bydlela s náma. Všichni tak nějak nevěděli o čem si mají povídat, tak jsme poslouchali Philipovi zvláštní povídky s mapou. Dokázal nad mapou vykouzli postavy, zvířata, věci a dokonce i prostředí, které se hýbalo tak jak chtěl. Bohužel jsme to pak museli skončit, neboť jsme našli rozcestí a Matuš musel určit jakou cestou máme jít, protože jak bylo vidět, nikdo se v mapách nevyznal tak jako tato dvojice. Matuš neudělal takovou legrácku jako Philip. Bohužel jsme se dozvěděli, že jedna cesta vede k nebezpečnému močálu, druhá přes lávové jezero a třetí přes bitevní pole.

Šli jsme přes bitevní pole. Všude byl klid, jako v nějaké pohádce. Bohužel ne na dlouho. Bylo klidno a najednou co nevidíme - před náma sice stáli tři obyčejní kluci, ale ti na nic nečekali a kromě Viliho, Aarona a Olivera jsme byli všichni lapení v síti. To nemůžou použít nic originálního? Kdyby jsme se se sítí pokoušeli více zápasit, tak bychom byli polapení do té věci ještě víc. Chvíli jsem si myslel, že to proti těmhle ubohoučkým párátkům zvládnou, ale co nevidím - objevil se černý dým a byli z toho jakýsi zastupitelé černé magie. Na Vilimu bylo jasně vydět, jak se lehce otřásl. Ale tyto malá párátka, jak bylo vidět byli jen pro meče.

Všichni jsme sledovali to zvláštní kino - a ty skvěle průhledné Oliverovi štíty. To bylo něco. Vili a Aaron zacházeli s meči, jako by je drželi poprvé, když se teprve dostali na svět. Oni vyhráli a síť sama zmizela. Jupí jahou. Poté jsme se vydali na cestu bez dalších útrap. Netrvalo dlouho a už se začalo stmívat. Podle dospělích by už jsme zítra měli dorazit do našeho rodného kraje. Nakonec jsme narazili na opuštěnou rozhlednu, po níž jsme vystoupali nahoru a šli spát.