Najednou někdo zahulákal nachodbě: Budíček! My jsme samozřejmě museli okamžitě vstát a obléknou se do té ohyzdné školní uniformy. Před naším pokojem zaskřípala kola vozíku. Mario nám ještě rychle připomněl, abychom to nepili, že to potom vylijeme do kanálu, který je v tomto pokoji. Všechno proběhlo v naprosté pohodě. Potom jsme si došli do jídelny na snídani. Náš pokoj usedl jako vždy k jednomu stolu, kde bylo přesně dvacet židlí.

„Takže abychom si ujasnili jak celá akce proběhne," ujal se slova Kilo, „po večerce budeme dělat simulované spaní a poté co se ujistíme za pomoci Nicola, že nám nic nebrání v útěku, tak se přesuneme k trubce, kterou polezeme prozměnu dolů a vyklouzneme dveřmi ven. Zde není žádný dozor, protože by personál nenapadlo, že jejich hodňoučtí chovanci se budou snažit uprchnout. Poté se dohodneme co dál. Někde v bezpečí. Je to všem jasné?" Přikývli jsme. Rychle jsme dosnídali. „Kdože je naše třídní?"zeptal jsem se. „McCartniová," odpověděl Matuš a naznačil blinkání. Poté jsme zamířili směr naše třída. Sednul jsem si do čtvrté lavice rovnou vedle Kila. Náhle zazvonilo. Do třídy se vřítila McCartniová. Byla to žena střední výšky a měla šedé vlasy stažené do drdolu. Mohlo jí být tak padesát. Těžko říct.

Okamžitě si mě všimla. „Ty jsi Georg, že?" Přikývl jsem a ona si něco zapsala do notýsku.

„Takže máme Chemii." Otráveně jsme vzdychli. Začali jsme řešit úlohu z učebnice ve které takto znělo zadání: Kolik molů HCI bude potřeba k neurtlizaci:

a) 1,5 molu NaOH

b) 50 g NaOH

Okamžitě jsem věděl o čem to je, i když mi to v jednu část výpočtu dělalo i malinko problémy. Rychle jsem napsal odpovědi do sešitu,který nám taktéž rozdali:

a) NaOH a HCI =NACI+NaOH

Béčko jsem ale pochopil špatně a tak jsem neměl dobře ani jedno, protože jsem v áčku udělal nepatrnou chybičku. Takhle jsme s McCartniovou přežili až do té doby dokud nezazvonilo na polední přestávku. Kai se protáhl. „No, konečně." K obědu jsme měli mít kuřecí plátek s bramborem, ale vyšlo najevo, že to bylo opravdu pod úroveň. I kluci vypadali, že by ani nečekali na večerku na to abychom pláchli. Bohužel jestli nechceme, aby nás Slizounka, McCartniová, tlustoprdka nebo někdo jiný přistihl a zase odtáhl zpět do této díry musíme utéct v neočekávaný okamžik a to je právě po večerce. Will mi prozradil, že jejich esem v rukávu není jenom žebřičná trubka, která vede jen do místnosti, ale i něco co vypadá jako víko od kanálu, ale ve skutečnosti je to podzemní šachta, kterou vybudovali ještě když toto nebylo vězení, ale škola pro národ Fellů, kteří využívali magii. Problém, ale byl, že to nebylo u nás, ale v pokoji číslo čtyři. A zde pobývalo dvacet holek. Ale ne ledajakých. Holek, které už byly pod vlivem kakaa a při neopatrném šlápnutí by to mohlo vyburcovat i poplach. Nás by čekal trest. Uplynulo odpoledne i večeře. Nás zahnali dopostele. Hned jak jsme slyšeli zabouchnutí, Zeno vytáhl z pod postele několik pytlíčků - abychom při nejhorším případě neumřeli hlady. Postele jsme upravili tak, aby si mysleli, že tam všichni spíme. Nicolo opatrně otevřel dveře, aby nás ujistil, že na chodbě opravdu nikdo neslídí. Poté nám naznačil rukou, že je vzduch čistý.  V noci vypadaly chodby ještě ponuřeji než zabílého dne. Teď by jen stačilo, aby se rozsvítilo červené světlo, které by vyvolalo poplach. Nevím jak ostatní, ale já bych se určitě zbláznil strachy. Představil jsem si Olega, který se teď válel v posteli a měl naprosto všechno. Jemu totiž nehrozilo, že ho někam zavřou. On si mohl užívat života v přepychu a pohodlí, narozdíl od nás. Zezadu mi někdo zašeptal do ucha: „Kilo si zjevně bude chtít vzít i svoji holku, která se v tom pokoji nachází a možná  s tím lektvarovým a kuchařským uměním nám bude ku prospěchu.'' Zamyslel jsem se. Jak může mít Kilo holku, když se kluci a holky dohromady nikdy nevídají?