Najednou jsem se vzbudil. Ani nevím proč jsem usnul, ale rozhodně jsem nespal dlouho.

Už se zjevně schylovalo k večeru, to že byla večeře se říci nedá. Byl jsem v takovém tom polospánku a někdo nade mnou řekl: „Vždyť to je můj brácha!"„Jseš si jistej, Kilo?" zeptal se někdo. „No,samozřejmě že jo! Jen se na něj koukni! Je to přesně ten kluk co jsem s ním na fotce." „A jo..." Posadil jsem se na posteli. Kilo mě objal. Odhrnul si límec košile a ukázal na malé tetování, které zobrazovalo miniaturní dračí křidélko. „Máš ho taky?" zeptal se s nadějí v hlase. Podíval jsem se na svůj krk. Bylo tam, ale jási ho zatím nikdy nevšiml.

Někdo uznale hvízdl. „Takže ty jsi můj...brácha?" zeptal jsem se a nevěřícně zamrkal.

Kilo nadšeně přikývl. Někdo vlítl do dveří - Slizounka. „Je večeře," oznámila suše.

„Po večerce se sejdeme nahoře, ok? A zdůrazňuji, že jdeme přes žebřičnou trubku, jestli nechceme, aby to dopalo jako minule. "Všichni souhlasně přikývli. Na tyto slova jsme vyšli z chodby a zamířili do jídelny. Jídelna byla přesně jak jsem očekával - Veliká jídelna, která se podobala té co jsme měli ve škole. Mezitím jsem ještě zjistil,  že jsou pokoje podle věku.

Od každého ročníku byly pokoje pouze dva: Jeden klučičí a druhý holčičí. K večeři byl chleba s nějakou pomazánkou. Celý náš pokoj si sednul k jednomu stolu. „Zítra utečeme," promluvil k našemu stolu Kilo. „Hned jak skončí vyučování, tak padáme z týhle díry pryč." Pozvedli jsme naše hrnky s vodou a přiťukli si na důraz souhlasu. „Na utěk,"zašeptali jsme. Potom někdo zazvonil na večerku a my jsme se převlékli do pyžam. V postelích jsme chvíli simulovali spaní, ale jakmile dozorce z chodby zaklapl dveře svého pokoje, vyhrnuli jsme se ven jako nějáké stádo, ale v NAPROSTÉ tichosti. Když jme dorazili k žebříko-trubce, tak mě překvapilo, že to ani nesmrdělo, jak by jste očekávali u normálnich trubek a kanálů. Začali jsme postupně zdolávat příčku po příčce. Když jsem dolezl až na horu, tak jsem spatřil obrovskou kulatou místnost s barevným kobercem a velkými obrázky na stěnách, které kde co vysvělovali. Všichni jsme si posedali do kruhu na koberec. Kilo si stoupl. „Takže teď se Georgovi všichni představíme. Každý řekne své jméno a schopnost. To už všichni znáte. Potom zde naši odborníci Will a Zeno, zjistí jakou má můj bratříček schopnost. Já zdovolením začnu. Jmenuji se Kilo jak už všichni asi víte a jsem okřídlenec."

Potom byl na řadě žlutooký kluk. „Takže, aby bylo jasno já jsem věštec a mé jméno je Kai."

Vedle něho seděl kluk se špičatýma ušima. „Já jsem Kiro a jsem elf a miluji přírodu."

Potom zde byl Marcell mistr přeměn a Marcello mistr iluzí. Čtveřice dělníků se skládala z Marca, Maria, Matěje a Mattea. „Já jsem Matuš a jsem mistr map. "Nicolo je tajný agent a vedle něho seděla jeho pravá ruka - Štítař Oliver. Philip se představil jako pomocník mistra map a na to na sebe s Matušem spiklenecky mrkli. Dva další spojili ruce. „Já jsem Ralph a jsem doktor. Tohle je René, který je mořský doktor. My dva jsme jako jeden celek." Další kluk k sobě vší silou tiskl medvídka. „Jsem Teddy," špitl. "Jsem hororový medvídkovač."

Světlovlasý kluk co měl vlasy skoro bílé a vzadu svázané do culíku, protože je měl docela dlouhé řekl: „Jsem Vili a jsem bojovník. Miluju bojové sporty." Pak tu byl Aaron, který byl taktéž bojovník. Dopředu předstoupili dva kluci. „Já jsem Will," promluvil první „A já Zeno a aby bylo jasno jsme dvojčata." „My umíme rozeznat schopnosti těch ostatních. A abychom nebyli při bitvě zabiti, tak se učíme lehká ochraná kouzla a základní bojové sporty." Will se na mě ostře podíval a Zeno vysílal jakési vibrace.

„Okřídlenec," řekl Will a podíval se na mě poněkud znuděně (ani se nedivím, že už ho to začíná nudit, když v podstatě dělá pořád to samý). „Jako jeho bratr." Když jsme se vraceli zpět do pokoje, Kilo mi zaklepal na rameno. „Takže brácho, když chceš vyvolat křidla, dotkni se  tetování a pomysli na ně nebo na něco co je s nimi spojeného. Když už je nebudeš potřebovat, tak si znova dotkni  křídla a pomysli na činnosti, které se dělají bez křídel. Uvidíš, že je to snadné jako facka.

Usnul jsem rychle. Sice nevím co se mi zdálo, ale myslím, že něco hezkého. O naší rodině.