Rufus Brousek naposledy nabral do plic čerstvý vzduch, než vstoupil na svou každoroční návštěvu tam, kam se mu nikdy nechtělo. Patřilo to však k jeho povinnostem vedoucího oddělení bystrozorů.

Máloco mu dokázalo zkazit Advent tak, jako pravidelná kontrola bezpečnosti v azkabanské věznici, v tom domě hrůzy, smutku a beznaděje, jehož obyvatelstvo tvořili pouze mozkomorové a jejich vězni.

Smrtijedi, vrazi, ti, kteří, si libovali v mučení, násilníci, zloději... Jeden kriminálník vedle druhého a navrch pár cvoků, u kterých se nedalo ani určit, jak moc byli šílení, než se sem dostali, a nakolik je jejich šílenství přímým důsledkem jejich pobytu tady.

Vstoupil do vězení a několik hodin se zabýval kontrolou bezpečnosti, procházel papíry a hlášení úplně o všem, počínaje stravou vězňů a konče náklady vězeňské prádelny. Nechápal, proč to otravné papírování nemůže vyřídit v teple a pohodlí své kanceláře.

Na druhou stranu, čím déle bude řešit tohle, tím více odsouvá tu druhou část povinností, což byla inspekce na blocích. Příště vezme s sebou Popletala, i kdyby ho sem měl dokopat. Měl tu s ním přirozeně být i dnes, ale postavení ministra tomu panákovi umožňovalo tyhle otravnosti přehrát na svoje podřízené. Nakonec však přišla chvíle, kdy už to nemohl odkládat, a tak vyrazil.

Prošel všechna oddělení a to, kde seděli doživotně odsouzení vězni, si nechal nakonec. Za chvíli to bude mít za sebou. Rychle kráčel chodbou a snažil se nevnímat pokřikování a posměšky, kterými ho někteří Smrtijedi zahrnovali.

„Jak já miluju tuhle práci, je tak pestrá a rozmanitá. Každej den mě nasere někdo jinej," bručel si pod vousy.

„Copak, Brousku, nevoníme ti?" ozval se z cely Antonin Dolohov. „Netvař se tak pohrdavě. Zas tak velkej rozdíl mezi náma není."

„Jeden přece, Dolohove. Já mám totiž klíče, ty vole, a na rozdíl od tebe z téhle plesnivé díry taky vypadnu. Přeju ti veselé Vánoce!"

Dnes jeden triple drabble aneb trojitá porce azkabanské deprese. Nebo ne?