to břímě být člověkem,
dívat se na Lunu, se slzami v očích,
kvůli její kráse, tak daleko,
v tajemství,

našich vlastních zklamání

když spadla jediná slza,
pro ztracenýho milovníka krásy,
hříšníka, pohlcenýho hříchem, tak blízko,
v tichu,

našeho vlastního pláče

po nocích bloudíme,
chtivý stvoření temnoty,
pohlceni žalem, přesně tam,
v jejích očích,

byla naše poslední naděje.

a Luna vyla,
ach, roztrhals ji na kusy,
jen abys cítil,
nebo možná,

možná aby ne

...