BTS • YUNGI • JEONGGUK • VRAŽDA • VINNA

Seděl na rozvrzané židli s prohnutou opěrkou a jednou nohou kratší než zbylé tři. Nevšímal si tváří míhajících se kolem, ani neurčitého šumu, který s sebou přinášely. Očima fixoval dveře, jimiž tu a tam vcházeli návštěvníci. Hodiny na stěně za ním ukazovaly krátce po půl čtvrté odpoledne, to ale nemohl tušit. Jediné, na čem záleželo, byla židle, na níž sedí, a zavřené dveře.

Zvoneček zacinkal v ohlášení nového příchozího. Obočí se mu malinko stáhla k sobě, když v malé hubené postavičce zabalené v tlustém kabátu rozpoznal Yungiho. Rychle však nasadil neutrální výraz.

„Čekal jsem Namjuna," poznamenal suše, když došel až k němu.

Yungi nic neřekl. Propaloval ho pohledem, dokud mladší poraženě nesklopil oči k zemi. Po rtech mu přeběhl úšklebek. Jsi stále stejný, Jeongguku, jako by chtěl říct. Jenže Jeongguk nebyl stejný a myšlenka se nezformovala v slova. Nechal ten úsměv odumřít se stejnou nemilosrdností, s jakou si prosincové mrazy berou letní kvítí.

Nijak nekomentoval fialovou podlitinu pod Jeonggukovým okem. Měl za to, že přesně ví, čí pěst ji způsobila. „Pojď," vybídl ho. Aniž by čekal na reakci, nastavil mu záda a vydal se chodbou stejným směrem, odkud přišel.

Jeongguk se zvedl ze židle a následoval ho. Držel si několik kroků odstup, ne však tolik, aby mu menší chlapec zmizel z očí. Brzy přišel na to, kam směřují. Domněnka se mu záhy potvrdila, když se před nimi objevily prosklené dveře vedoucí na nádvoří. Prostor byl v tuto roční dobu téměř prázdný – nikomu se nechtělo opustit vytopenou halu a vydat se zimě napospas. Yungiho hřálo teplé oblečení, ale mladšímu se takového luxusu nedostávalo. Jediné, co ho chránilo před nepříznivým počasím, byla šedivá mikina s vytahanými rukávy v ramenou od předchozího majitele. Přitáhl si volnou látku blíže k tělu a prošel kolem dvou mužů, z nichž mu jeden neochotně přidržel dveře.

Chlad jej uhodil okamžitě. Vítr si našel cestičku skrz tenkou látku. Očima mžoural do mdlého slunečního svitu, jež bolestně kontrastoval s šedými zdmi uvnitř budovy. Dovolil si zastavit, na chvíli skutečně zamrznout v čase a nasát do plic čerstvý vzduch, než pomalými kroky opět vyšel za Yungim. Menší chlapec zvolil pro místo jejich soukromého hovoru kout na protější straně dvora. Se založenýma rukama trpělivě vyčkával Jeonggukův příchod.

S radostí pochopil, že se nacházejí v závětří. Ramenem se opřel o drolící se zídku kousek od místa, kde se beton přecházel v drátěný plot, a Yungi mu beze slov nabídl cigaretu. Vytáhl jednu z balíčku a vložil ji mezi rty. Na špičce jazyka vyskočila důvěrně známá chuť.

„Nevěděl jsem, že kouříš," nadhodil do ticha.

„Nekouřím," odpověděl Yungi úsečně. Schoval poloprázdnou krabičku zpět do útrob kabátu, zatímco mladší zápasil se zapalovačem. Ruka s ohněm se třásla, když nestálý plamínek zlehka olizoval konec cigarety.

Jiskřička se záhy proměnila v oheň. Roztřeseně se nadechl a nechal šedivé teplo prostoupit celým tělem. Ani tentokrát Yungi neřekl nic. S odstupem dvou kroků a rukama zaraženýma v kapsách tiše pozoroval Jeongguka oddávajícího se starému známému doušku smrti.

„Taehyeong přestal," pronesl do ticha. Bradou ukázal směrem k obloze, kde se nad jejich hlavami mísil cigaretový kouř se vzduchem.

„Připomíná mi to, že žiju," zopakoval Jeongguk Taehyeongova slova, jež vyslovil jedné noci v Evropě. Stáli na balkoně, opírali se o zábradlí, oči připoutané k cizím hvězdám nad nimi. Kouř prokluzoval do světa skrz Taehyeongovy pootevřené rty, zatímco oheň kousek po kousku požíval vlastní tělo, dokud nezmizelo úplně. Taehyeong odhodil doutnající zbyteček do tmy pod nimi. Ještě chvíli tiše hleděl před sebe a potom beze slov odešel a nechal Jeongguka samotného s jeho myšlenkami.

Taehyeong přestal. Už si nepřál pohlazení, útěchu, že stále dýchá, že stále žije. To však Yungi nemohl vědět. Nebyl tam.

A tak mlčeli dál.

Nechal cigaretu pomalu hořet. Prsty kroužil kolem rozžhaveného konce. Z nebezpečné blízkosti provokoval teplo, až tenkou citlivou kůži pokryl popílek a drobné spáleniny.

Yungi ho nepřestával zkoumat. Téměř ho cítil, jak se pohledem dotýká jeho obličeje – jak přejíždí přes propadlé tváře, mine kůži hrající odstíny fialové, modré a žluté a stoupá výš, jak něžně hladí čerstvé vrásky na čele, až se zastaví u temných kruhů pod očima.

„Spal jsi?"

„Ano."

Oba věděli, že lže.

„Hoseok se zhoršil," pokračoval.

„To mě mrzí," odpověděl po pravdě. Nebyla to však slova pro něj. Nevěděl, komu patří – jestli právě Hoseokovi a jeho démonům, či snad chlapci stojícímu po jeho boku. A přestože na tom nezáleželo, Yungi přikývl.

Kouř slábl. S každým dalším výdechem se ticho stávalo neúnosnějším. Zvykl si na šedou, na její chlad, absenci. Ničeho konkrétního, zkrátka absenci. Šedá byla prázdná a Jeongguk se nijak nesnažil ji vyplnit. Nechal se jí unášet, aniž by se staral, kam pluje. Dokud nepřišel Yungi a nevdechl do jednotvárné nicoty barvu – a nepřipomněl mu, že on sám není zdaleka tak prázdný jako šedá.

Není kouřem. Není ani oblohou před bouří. Není perutí holubích křídel, není kousíčkem štěrku, který převaluje pod podrážkou tam a zpět, jen aby mohl své smysly upírat k čemukoliv jinému než ke konverzaci.

Navzdory všemu se v něm skrývá život.

„Věřil ti, Jeongguku," pronesl Yungi znenadání.

Tři slova. A svět explodoval.

„Já vím."

Ignoroval, že cigareta dávno pohasla. Naposled ji přiložil ústům ve snaze vdechnout do sebe ještě malý kousíček, alespoň z části zaplnit svou mysl šedí, přestože tělem proudila živá krev.

Tváře s nachovým odstínem, zarudlá špička nosu, do masa rozpraskané klouby na rukou, jež rozervaly zimní mrazy, otlačená kolena a tam, mezi prsty, téměř neznatelně – jako by stále viděl obrysy studeného kovu ze dne, kdy stiskl spoušť.

Cigareta naposledy zablikala do tmy, než rudý plamínek pohasl v šeď.

„Sbohem, Jeongguku," řekl Yungi. Dovolil si letmý dotek, jen krátké poplácání po rameni, jak to dělal, když byli mladší a nezatíženi strastmi života. Obrátil se k odchodu. „Rád jsem tě viděl."

Nebyla to slova, co ho donutilo jednat, nýbrž tón, jakým byla pronesena. V Yungiho hlase se neskrývalo znechucení, zklamání, dokonce ani vztek. Po tom všem se Yungi stále těšil z jeho přítomnosti.

Snad byl zmatený svými vlastními pocity. Menší chlapec nedovedl pochopit – jak, proč, jaká síla ho stále táhne k Jeonggukovi? Potřeboval odpovědi a když je získal, nerozuměl jim.

Přesto ho má rád. Není to právě proto jenom horší?

Nemohl – nechtěl ho nechat odejít bez vysvětlení.

Vyhaslá cigareta dopadla ke špičkám bot.

„Požádal mě!" zavolal za odcházející postavou Jeongguk.

Zastavil se. Ztuhl za chůze s pravou patou zdviženou kousek nad asfaltem. I na dálku Jeongguk rozpoznal, s jakou strnulostí drží ramena, jaké úsilí Yungi vynakládá, aby potlačil třas v rukou. S takovou důvěrností jej znal.

„Bál se to udělat. A věděl, že Taehyeong by to nezvládl," řekl Jeongguk. Nekřičel, přesto jeho slova vyplnila svět a prodrala se skrz vystavěné barikády a strhla je dolů, než prostoupila Yungiho tělem až po konečky prstů a zažrala se mu hluboko do mozku. „Proto požádal mě."

Neotočil se.

Nevrátil se dovnitř. Sledoval vzdalující se postavu, dokud z ní nezbylo nic než šedivý stín.

Yungi měl pravdu. Kromě Jeongguka existovala jen jediná osoba, které Park Jimin věřil celým svým srdcem.

Jimin. Taehyeong. Jeongguk. Nevyhnutelně patřili k sobě, jejich životy se proplétaly mezi sebou a chlapci jim pomáhali, zalévali stonky a natahovali větve výš a dál a blíže k sobě. Přátelství mohlo být pro tři, ale jeho druhové sdíleli ještě něco dalšího, něco, co je nevyhnutelně spoutalo v jedno.

Jeonggukovi to neuniklo. A Jiminovi také, protože volil správně. Taehyeong by nikdy...

Musel si vybrat jeho.

Toho dne Yungi kráčel vpřed. Minul zastávku autobusu, který by ho normálně odvezl domů. A druhou. Třetí. Sešel z hlavní cesty a proplétal se bočními uličkami se sklopenou hlavou a rukama v kapsách. Prsty si pohrával s papírovou krabičkou schovanou před světem. Nahmatal jednotlivé cigarety a na chviličku, jenom maličký okamžik si dovolil zauvažovat, jaké to asi je? Jaký život jeho mladší přátelé vedli, když jedinou jejich připomínkou, že stále existují, bylo zahazovat se se smrtí?

Klouby prstů zakřupaly, když mimoděk sevřel ruce v pěst.

Prošel kolem známého domu. Ignoroval poškrábané číslice, kdysi zlatě zářící do světa, i ženský pláč, jež nemohl slyšet, přestože věděl, že se schovává za bílými zdmi.

Zabočil doleva. Přešel přes chodník pokreslený dětskými čmáranicemi. Nezaregistroval, že slunce ukončilo svou pouť a poručilo rozsvítit pouličním lampám, ačkoliv do večera bylo ještě daleko. Kráčel dál, až stanul před zdobnou železnou branou.

„Ahoj, Jimine," řekl. Jeho hlas se zařezal do ticha.

Vešel dovnitř.

Procházel labyrintem náhodně rozesetých kamenů, až stanul před tím jediným, který ho v tu chvíli zajímal. Tam na něj čekal starý přítel.

„Myslím, že už rozumím."

Vyslovil ta slova potichu, téměř jakoby k sobě. Jeho posluchač neodpovídal.

„Nechápal jsem – proč zrovna Jeongguk? Ten milý, veselý, živý... náš Jeongguk. Myslel jsem, že ho znám. A pak jsem se domníval, že naopak, že jsem ho nikdy nepoznal. A dnes, " odmlčel a nechal studený vzduch zařezat se do plic, „nezměnil se, vůbec se nezměnil."

„Vybral sis správně," uznal.

Opustil domov v bláhové naději, že najde to, co hledá. Že jednotlivé dílky zapadnou do sebe. Že konečně pochopí. A čím víc se ptal, čím víc chápal, tím větší zmatek jím vládl. Nemohl pochopit. Nechtěl, aby vše dávalo smysl.

„Proč, Jimine?" dovolil si poslední otázku.

Stál se skloněnou hlavou v očekávání odpovědi, která neměla nikdy přijít.

„Sbohem, Jimine," mimoděk zopakoval slova, jež zazněla několik hodin předtím. „Rád jsem tě viděl."

Náctiletý vrah usvědčen, odsouzen k sedmi letům za mřížemi

Teprve devatenáctiletý mladík vzal život. Vražda se odehrála minulé úterý v centru Busanu, kdy Jeon Jeongguk v pozdních nočních hodinách zastřelil svého přítele Park Jimina (21) nelegálně drženou zbraní. Vrah zůstal na místě činu až do příjezdu policie, kde byl na místě zatčen. Pitva oběti prokázala, co bylo policistům jasné od začátku; jednalo se o chladnokrevnou vraždu.

Soudní proces mladíka shledal vinným. „Ano," odpověděl jednoduše devatenáctiletý Jeon na otázku, zda zabil dlouholetého přítele. Vrah se proti rozsudku nadále neodvolal. Za zločin mu bylo soudem uděleno sedm let vězení. (Více na str. 3)

Sebral noviny povalující se pod přeplněnou poštovní schránkou, kterou se už týden neobtěžoval vybrat, a po letmém pohledu na titulní stranu je vyhodil do popelnice.

Vystoupal tři schůdky ke dveřím. Roztřesenou rukou otáčel klíčem v zámku, zatímco se tiše proklínal, že si vůbec dovolil myslet, o kolik jednoduší vše bude, když se odváží zeptat se proč?