NCT • LUCAS • SHOTARO • MAKE A WISH • ROZHOVOR

Dveře se s hlasitým prásknutím rozletěly, jak se mladý muž nedočkavě hrnul na čerstvý vzduch. Než se za ním stihly dovřít zcela, zastavil je druhý pár rukou, ale to už se Lucas opíral o zeď a šátral v příruční tašce nedbale přehozené přes rameno po cigaretách.

Kromě něj si ven vyšel udělat přestávku jediný další člen – ten, který zatím netušil, jak nebezpečné může být, poflakovat se lidem na očích. Nejnovější přírůstek do skupiny, mladý Japonec, stál s rukama zabořenýma hluboko v kapsách vytahaných černých tepláků a mžoural do denního světla. Posledních několik hodin strávil uvnitř, v místnosti bez oken a pořádné ventilace, kde jediný zdroj světla představovaly poblikávající žárovky a kde vzduch páchnul po zpocených tělech.

Lucas zabloudil očima ke dveřím, napůl očekávaje, že se objeví ještě třetí osoba, přestože dobře věděl, že se Yuta touhle dobou nachází pravděpodobně na opačném konci města. Přesto se neubránil dojmu, že je to zvláštní, vidět chlapce takto samotného. Jakmile natáčeli cokoliv, co vyžadovalo přítomnost všech třiadvaceti (stále si na to číslo nemohl úplně zvyknout), budoucí idol naprosto neskrývaně tíhnul ke staršímu krajanovi.

Teď se však ocitl zcela sám. Chlapec se až příliš očividně snažil předstírat sebevědomí. Prozradilo ho držení těla; a jeho oči ten rozsudek jen potvrdily. Přejížděl jimi ze strany na stranu, jako by si nebyl jistý, k čemu se upnout.

Jeho pohled nevyhnutelně sklouznul i k Lucasovi. Krátce se zadívali jeden druhému do očí; okamžik nato chlapec sklopil hlavu.

Byl to Lucas, kdo promluvil jako první. Zarazil se s cigaretou mezi prsty a pobídl ho: „Pojď sem."

Přistoupil blíž, ale odmítal mu znovu pohlédnout do tváře.

„Ano, hyeong?" zamumlal.

„Ser hyeonga," ušklíbl se Lucas. Cigaretu si přidržel mezi zuby a volnou rukou pátral v kapse po zapalovači. „Nejsem Korejec. Ty taky ne."

„Dobře."

Prsty nahmatal hladký povrch zapalovače a vytáhl ho na světlo. Plamínek s cvaknutím ožil a špička cigarety se rozhořela. Lucas zkusmo potáhl – ústa mu okamžitě vyplnila důvěrně známá pachuť. Chvíli ji podržel v sobě, nechávaje dehet vsáknout do plic, než vydechl.

Chlapec jej po očku sledoval. Pozvedl zapálenou cigaretu a tázavě kývnul k mladšímu v němé nabídce. Ten jen zavrtěl hlavou.

Stáli teď blízko sebe – nebezpečně blízko, kdyby je měl někdo zahlédnout, jakkoliv nepravděpodobné to bylo. S tou myšlenkou si stáhl kšiltovku hlouběji do tváře. Mladší žádnou čepici neměl. Neměl dokonce ani tmavé brýle nebo roušku, a Lucas tak mohl zřetelně vidět každý centimetr potem zbrocené kůže.

„Jsi unavený, hm... Shotaro, že?" ujišťoval se, přestože si nové jméno zapamatoval už před několika týdny.

„Ano," pospíšil si chlapec s odpovědí, a stejně rychle dodal: „Ne. Nejsem."

Cítil na sobě jeho pohled v okamžicích, kdy se mylně domníval, že mu Lucas nevěnuje pozornost. Zkoumal ho. Soudil.

„Nekoukej tak na mě," vynadal mu, a Shotaro při jeho slovech opět sklopil hlavu jako školák přistižený u nějaké neplechy. Lucas si dopřál další popotáhnutí. Otočil hlavu ke straně a vyfoukl kouř. „Nikdo se nenarodí jako kuřák," prohodil.

Teď, když Lucas promluvil jako první, chlapec už nedokázal skrývat svou zvědavost. „Jaké to je?" zajímal se.

„Nijaké," připustil s pokrčením ramen, a když si všiml nechápavého výrazu, jímž ho Shotaro obdaroval, dodal: „Časem si zvykneš."

Už nedodal, že se to nevztahuje jen na cigarety.

„Takže... TikTok," nadhodil, aby řeč nestála. Nesledoval zprávy, netrávil hodiny pročítáním diskuzí na internetu. Informace si k němu přesto našly svou cestičku. Každý měl svůj příběh.

Přikývl. „Ty?"

„Nechtěl jsem studovat," přiznal.

„Je lepší být idol?"

„Rozhodně je to výnosnější."

Když vydechoval, dával si záležet, aby nefoukal kouř chlapci do obličeje. Jestli se později rozhodne, že touží ochutnat, Lucas na tom nebude mít pražádný podíl.

Nepohyboval se v tom průmyslu nijak dlouho, ale necelé tři roky stačily, aby je dokázal bezpečně rozeznat mezi ostatními. Ty nové. Nesli v sobě něco jen těžko popsatelného, ale Lucas to cítil; stejně tak jako každý, kdo o tuto neuchopitelnou skutečnost přišel. On sám to měl, když poprvé vplul mezi mnoho tváří světa k-popu. Snad to spočívalo v nevinnosti jejich výrazu, snad za to mohla toliko opojná příchuť naděje.

I on kdysi naivně věřil.

Aby nemusel čelit vlastním myšlenkám, pokračoval: „Jak se ti líbí Korea?"

Shotaro se té příležitosti vděčně chytil. „Je to tu pěkné," zněla odpověď, ale něco v jeho hlase prozrazovalo, že to není vše.

„Ale?" pobídl ho.

„Já... nevím. Možná jsem si ještě nezvykl, je to všechno nové, ale..."

„Není to domov," dokončil za něj Lucas.

Chlapec ustrnul v pohybu – byl tak mladý – jen necelé dva roky mladší, než on sám – jako by nad ním Lucas právě vyřknul ortel smrti.

„Nestyď se přiznat si pravdu," poučil ho. Cigareta dohořela a Lucas odhodil nedopalek na zem, kde ho vzápětí rozšlápl špičkou boty. Ještě ani nevyhasl úplně a už sahal po druhé. „Když to budeš dusit v sobě," vysvětloval, „zničí tě to."

Zaklonil hlavu; s přivřenýma očima nechal nový kouř pozvolna unikat zpod pootevřených rtů.

Tentokrát to byl Shotarův hlas, co narušilo ticho.

„Není," špitl.

Tři roky – a ztratil část sebe. Žádné množství času by však nestačilo, aby zapomněl, jaké to je: v cizí zemi na vlastní pěst. Ruku, v níž nedržel cigaretu, položil Shotarovi na rameno. „Jednou možná bude," uvažoval nahlas. „Ale ještě je brzy."

Chlapec přikývl na souhlas, a Lucas věděl, že těm slovům nerozumí. Neměl mu to za zlé. Časem si najde vlastní cestu, vlastní pohled na svět.

Zkontroloval hodinky připnuté na zápěstí. Dostatečně malé, aby nezavazely při tanci, a zdaleka ne tak drahé, aby ho mrzelo, kdyby během tréninku přišly k úhoně. Hodinové ručičky mu prozradily, že se neodkladně blíží čas jejich návratu.

Shotaro už si ho nevšímal. Sklonil se a lemem trička si otíral zpocené čelo.

„Dej pozor, ať tě takhle nevidí," utrousil Lucas.

„Fanynky?"

„Producenti," opravil ho. Nic se neprodávalo lépe, než pěkná těla.

Než mohl Shotaro nad tou odpovědí začít hloubat, odhodil Lucas druhou cigaretu, přestože ještě zdaleka nedohořela. Potkal ji stejný osud jako její sestru. Vzal mladíka kolem ramen a zamířil si to s ním zpět do budovy. „Nejsi vůbec špatnej," řekl ještě, a jemně dodal: „Na kluka z TikToku."

Upřímný úsměv vzápětí ozdobil Shotarovy rty.

A Lucas si vzpomněl, o co ho – je všechny – život obral. Nevinnost i naděje se ukrývaly za něčím tak prostým, jako byl úsměv.

Směj se, prosím, přál si Lucas.

Směj se, dokud můžeš.

„Tak pojď," pobídl ho.

Ukaž nám idolům, jak na to.