TXT • SUBIN • TAEHYEON • DYSTOPIE • KID FIC

Psal se rok 2317, když se poprvé objevili.

Když sestoupili z nebes a stanuli na povrchu Země, svět měl ještě tu drzost rozhlašovat, že se jedná o požehnání. Mluvilo se o technickém pokroku. O mezihvězdném cestování, o revoluci vědních oborů. O novém vývojovém stádiu lidské rasy. Ještě v momentě, kdy vystupovali z mateřské lodi, je hlasatelka na obrazovkách přenosných telekomunikátorů přesvědčovala, že tohle je ono – tohle je okamžik, který vejde do dějin.

Na to všechno Subin vzpomínal, zatímco shrbený seděl na špinavé podlaze jednopodlažního domu, rukama si objímal kolena, a pozoroval, jak jeho svět za okny zachvacují plameny.

Do hajzlu s dějinami, pomyslel si.

Jeho matka by ho nepochybně pokárala, kdyby věděla, že její syn takto nadává, třebaže jen v myšlenkách. Takové výrazy se pro jedenáctiletého kluka nehodí, vyhubovala by mu. Kdyby tu ještě byla.

Její tělo hnije několik bloků odsud, zabalené v Subinově světle modrém povlečení se závodními autíčky. Leží tam, kam ji uložil otec předtím, než si přišli i pro něho; zapomenutá ve sklepě pod špatně těsnící trubkou, kde voda rytmicky odkapává a rozbíjí se o voskově bledou kůži prstů zkroucených posmrtnou křečí.

Hřbetem ruky otřel slzy, které se formovaly v koutku oka.

Ta věc, co zůstala v jejich starém domě, není jeho máma. Jeho máma byla krásná a smála se a chystala Subinovi svačinu, než s kamarády odešel do školy, a chodila s ním do parku, kupovala mu zmrzlinu a četla mu pohádku na dobrou noc, a když se bál příšer za okny, tak ho objala a kolébala se s ním tam a zpátky, tam a zpátky, a u toho mu zpívala, dokud se mu nezačala klížit víčka...

Jeho máma byla živá. A oni mu ji vzali.

Nenáviděl je.

„Hyeong?"

Vstal a beze slov odvedl chlapečka za ruku do vedlejší místnosti. Ani jeho už tatínek nikdy nepohoupe na houpačce, ani ho maminka nepolíbí na čelo. Nezbyl mu nikdo než Subin. A Subin nechtěl, aby se musel dívat, jak se svět, který nikdy nedostali šanci objevit, mění v peklo na zemi.

Zavřel za nimi dveře. „Bude to dobré, Taehyeonie," utěšoval chlapce. „Už jsi dokončil svoji skládačku? Ukážeš mi ji?"

Blábolil nesmysly, ale stejně nedokázal úplně přehlušit hrůzné výkřiky přicházející z ulice. Poklekl k němu a položil Taehyeonovi dlaně na uši. Cokoliv, jenom ať je neslyší. Jak žár požírá vše, co mu přijde do cesty. Jak ti druzí rázují ulicemi. Jak odporné, nelidské skřeky drásají křehká lidská hrdla.

Jak je potkává osud horší než smrt.

Taehyeon položil maličké ručky na ty jeho. „Oni přijdou, že jo?" zeptal se se slzami na krajíčku.

Je mu teprve osm. Není to fér.

„Neboj se, Taehyeonie," pohladil ho po tváři. „Nedovolím jim, aby ti ublížili."

Zatímco mluvili, v pokoji se značně oteplilo. Cítil, jak mu hoří tváře; úplně jako když před rokem onemocněl a dostal horečku, a tenkrát kvůli tomu nemusel do školy, a táta si vzal volno z práce a vařil mu čaj s medem a dovolil mu koukat na pohádky, jak dlouho jen Subin chtěl.

To ještě věřil, že dobro vždycky zvítězí nad zlem. Jenomže život nebyl pohádka.

Upravil Taehyeonovi kalhoty od pyžama a zavázal neonově zelené šňůrky na mašličku. „Tak," usmál se. Úsměv povadl vzápětí, když si uvědomil, že se Taehyeon nikdy nenaučí vázat tkaničky sám.

Křik za zdmi domu zesílil. Byla jen otázka času, než je najdou: dvě bezmocná děcka, jak se choulí k sobě na konci světa.

Vstal a chytil ho za ruku.

„Hyeong," pípnul chlapec. „Mám strach."

Sklopil hlavu a zadíval se mu do očí. Velkých. Hnědých. Vyděšených.

„Já taky," přiznal. „Ale nebojím se tolik. A víš proč?"

Taehyeon popotáhl a utřel si nos do rukávu. „Proč?" opakoval po něm skoro až se zbožnou důvěrou.

„Protože jsi tu se mnou."

Kdesi nad hlavami jim zapraskala konstrukce domu. Jiskřičky se odrazily od stěny a několik jich dopadlo před dvojici bosých chodidel. Požár je dostihl. Jediná cesta ven vedla skrze dveře, kterými předtím odvedl Taehyeona dál od okna.

„Subinie?"

„Hm?"

„Už se taky bojím míň," oznámil mu. Oči měl vlhké a zarudlé, ale už neplakal. Prsty ručky pevně sevřel Subinův ukazováček.

Střecha se probořila. Hučení plamenů zčásti přehlušilo masakr, který se odehrával na ulici.

„Bude to bolet?" zeptal se Taehyeon.

„Jenom trošičku. A bude to jen chvilka," slíbil mu.

Vnitřnosti se mu zkroutily pod vahou té lži. Musel to říct. Cokoliv bylo lepší v porovnání s osudem, který by je stihl, kdyby je našli.

„Pojď, Taehyeonie," pobídl ho. „Brzy bude po všem."

Po tváři mu tekly slzy, když se otočili ke dveřím zády, a společně vyšli vstříc plamenům.