BTS • SEOKJIN • PLÁČ • CHARACTER STUDY

Jestli v něčem Kim Seokjin opravdu vynikal, pak to musela být schopnost nakládat se svými emocemi.

Neodhadli by ho na to – což pouze svědčilo v jeho prospěch. Dokázal se smát na povel. Když to situace vyžadovala, nasadil vážnou tvář. Zrovna tak se stejnou lehkostí vyprávěl hloupoučké historky, přesně v tu správnou chvíli. I jeho vztek byl pečlivě vybraný a připravený tak, aby se směl dostat do cizích rukou.

Dovednost pro idola zcela nezbytnou dovedl k dokonalosti. Četl si v lidech a společenských situacích se stejným předstíraným nezájmem, s jakým pročítal novinové titulky; ležely před ním, naservírované až pod nos.

Někdy přemýšlel, co z toho je skutečné. Kde končí Kim Seokjin a začíná Jin, a kdo z nich je tím, kdo tak mistrně proplétá přetvářku s realitou.

A přece cítil. Radost i hněv, to všechno v něm bylo, vyskládané v perfektní řadě.

Kdesi uvnitř, vytesaný, obroušený a bez poskvrnky, utvořený se stejnou něhou jako všechny ostatní emoce, dřímal i smutek. Právě ten ho trápil nejvíc. Vše ostatní mu přišlo tak... skutečné.

Smutek ne.

Neuměl ho prožít. Na rozdíl od svých mladších druhů Kim Seokjin neplakal.

Snažil se na to nemyslet. Zamaskoval tuto drobnou vadu s takovým umem, až na ni někdy sám zapomínal. Emoce byly jeho nejlepší přítelkyní, maskou, otrokem, a lidé mu každou jednu věřili. Byl v tom dobrý. Velice dobrý.

~

Mysleli si, že Yungi je ten chladný. Při té myšlence mu koutek úst vyletěl vzhůru – jen nepatrné zacukání. Ustalo téměř dřív, než vzniklo.

Yungi. Jeho Yungi. Jeho milovaný, srdečný, vřelý mladší bratr, který hltal svět celou svou existencí. Ten, který neztrácel naději tam, kde by jiní padli na kolena, ten Yungi, který po tom všem, čím v životě prošel, měl víc než kdokoliv jiný právo padnout k zemi, zabořit obličej do měkké půdy a vdechovat vůni trávy, dokud by jeho plíce nenaplnila vlhká hlína. A přece to neudělal.

V jakém světě mohl být člověk jako Min Yungi chladný?

Cítil – tolik a tak příšerně moc. Víc, než kdy bude jiná lidská bytost schopna pochopit. Musel plakat. Emoce by ho jinak roztrhaly na kusy.

V takových chvílích tam Seokjin byl pro něj. Se smíchem na přání a se zásobou špatných vtipů. Bez mrknutí oka je v dokonalém načasování věnoval svému nejdražšímu dítěti. Nedokázal o něm smýšlet jinak. Bude to tajemství, které si s sebou odnese do hrobu.

~

I Hoseok plakal. Hoseok s jiskrou v oku a se srdcem na dlani, náchylným ke krutosti existence. Neuměl by se poučit, ani kdyby chtěl. Cosi v něm nedokázalo přestat. Zatímco Yungi cítil, Hoseok překypoval energií. I v nejtemnějších dobách, kdy ho tíha skutečnosti hrozila pohřbít pod svou vahou, se shrbenými zády a svěšenou hlavou... žil, jiskřil, pokračoval.

Střídaly se v něm bez varování a řádu, a Hoseok je nechal. Byla to jeho nemoc, na kterou neexistoval lék. Energie je ošemetná věc. Nevzniká a nemizí; pouze mění svůj tvar a podobu. Seokjin ho před ní nemohl uchránit – udělal tedy jedinou věc, která byla v jeho silách.

Dovolil jí, aby vstoupila do něj.

Seděli po tmě, schovaní před světem, prostěradlo pod nimi vonělo po aviváži. Položil si svého druha do klína, vískal mu vlasy, palcem jemně utíral zbloudilé slzy, a neříkal při tom vůbec nic. Dopřál Hoseokovi moment nestřežené slabosti. Potřeboval ho víc než Seokjin.

~

Namjun se na veřejnosti hlídal. V bezpečí svého studia však plakal víckrát, než byl Seokjin schopen vypočítat.

Yungi cítil a Hoseokem proudila energie. Namjun miloval.

Viděl mu to na očích – úžas a fascinaci ze světa, jež ho obklopoval. Tolik věcí. Tolik míst. Lidí. Pocitů. Vzpomínek. Všechny čekaly na něho, a Namjun je vskutku mohl mít.

Kdyby po něm snad někdy chtěli, aby řekl, kdo z jeho přátel je skutečně šťastný, odpověděl by pravděpodobně nějakou slovní hříčkou. Možná by dokonce obratně přesměroval konverzaci jinam. Ale ve skrytu duše by nedokázal popřít, že tím nejšťastnějším z nich je bez pochyby Namjun.

Každý den pro něj byl požehnáním; dojmy se hromadily uvnitř a v náhodných intervalech tryskaly ven; někdy v podobě myšlenek či písní. Jindy je nahradily slzy.

Seokjin poslouchal. Každičké slovo; valily se ven, jako když krev vytéká z otevřené rány. Tyto rány bolely docela jinak, avšak o nic méně.

~

Jiminovy oči se slzami zalily nezřídka, a chlapec se s nimi nikdy netajil. Hyeong tam byl pro něj, kdykoliv potřeboval, a podobně jako Hoseok, i Jimin nechával své emoce přicházet a odcházet, jak se jim zlíbí.

Jako vše, co bylo spojeno s jeho bytostí, i jeho pláč připomínal něhu. Ani na tohle by sami nepřišli. V těch skutečně temných chvílích, těch, kterým odmítal pohlédnout do očí i Jimin sám, hledal útěchu v Seokjinově náručí. Na rozdíl od nejbližšího přítele ho hyeong držel s opatrností, s jakou by nakládal s nejčistšími křišťály. A přesně tím pro něj Jimin byl.

Ach, kolik by toho Seokjin mohl vyprávět. Všechna ta špinavá, ostudná tajemství, co se mladšímu draly mezi jednotlivými vzlyky na rty. A přece věděl, že v hloubi duše je to pořád jeho malý Jimin, který nikdy úplně nepřestal potřebovat chránit před světem. A tak nechal slzy vpíjet do rukávů košile, hladil ho po tváři a líbal do vlasů a držel ho pevně, jen aby jednotlivé kousky skládačky mohly zůstat pohromadě ještě jeden další den; cokoliv, jen aby se jeho chlapec neroztříštil na střepy.

~

Jeho nejzvláštnějším dítětem byl nepochybně Taehyeong, a nikoliv ve smyslu, v jakém ho vnímali ti lidé tam venku. Taehyeong bolel ze všech nejvíc, neboť byl jeho zrcadlem.

Yin a Yang. Den a noc. Seokjin bez něj nemohl existovat. Nikdy nemohl být úplný, pokud nebude s Taehyeongem. Všechny jeho chyby a slabosti – chlapec byl živoucí připomínkou všeho, co miloval, a co na sobě tolik nenáviděl.

Plakal nerad. Samozřejmě, že nerad. Byli přece jedno. Proto věděl, že se nesmí nechat odstrčit, až slzy budou hrozit zalít ty překrásné oči. Nesmí se nechat odbýt, nesmí ho opustit za žádnou cenu. Svíral ho pevně v náručí, odolával tlaku na hrudi, jak se mu nehty zarývaly do kůže ve snaze odehnat ho pryč, daleko od Taehyeonga. Daleko od jádra obnaženého na dřeň.

Nenechal se. Taehyeong ho potřeboval.

~

A Jeongguk; ach jeho nejmenší, sladký Jeongguk. Zemřel by pro něj. Smířil se s tím už dávno. Snad by ho před tím nakopnul do zadku; ale kdyby na to přišlo, za svého nejmladšího by dal duši.

Maknae se slabosti bránil ze všech nejusilovněji. Tolik chtěl být jako oni, tolik toužil po jejich obdivu. Necítil, nejiskřil, nemiloval. Ne tak, jako jiné Seokjinovy děti. Podobně jako on byl vším, a zároveň pořádně ničím; a takové vědomí nepatřilo do tak mladé hlavy. Usídlilo se však hluboko a pevně, a Seokjinovi nezbývalo, než trpět se svým nejmladším druhem.

Bylo to to nejmenší, co pro něj mohl udělat.

Jeongguk byl hrdý a neměl rád, když před ostatními plakal. Ani Seokjin to neměl rád, neboť v těchto – a jedině těchto – chvílích hrozilo, že se jeho pečlivě vystavené hradby zhroutí a rozdrolí v prach.

~

Nechal je plakat. Každý jeden vzlyk; lapání po dechu, třas v rukou a ramenech, rty zkřivené v odporné grimasy, násilné, nelidské skřeky, které se proti vůli draly ven. Slzy i sliny, když hysterie cloumala jejich existencí. Hořící šrámy, nehty drásající dokonalou pokožku, kosti cpoucí se do jeho osobního prostoru, snaže se proniknout do masa ve snaze uniknout, dostat se daleko, jinam, pryč. I tichý pláč, kdy i slabost byla nad jejich síly.

Cítil je všechny.

Neplakal s nimi. Jenom tam byl.

A tak se snažil. Pokud jeho jediným úkolem mělo být zůstat silný pro své chlapce, pak se ho zhostí bez stížností a jak nejlépe umí.

Toho dne se nestalo nic. Zrovna seděl, nohy složené pod sebou, zády opřený o stěnu, hlavu mírně zakloněnou vzad. Poryv větru na druhé straně místnosti rozvlnil záclony. Napříč pokojem se mihly barvy.

Přemýšlel. Nad Yungim a tím, co se zmítalo uvnitř něj. Nad Hoseokem a silou, která ho udržovala při životě. Nad láskou a něhou, nad hrdostí i zrcadly. Nad tím, jak je rád, že Kim Seokjin i Jin nejsou ani jeden sám.

Přemýšlel nad svými dětmi.

Cosi ho zašimralo na tváři. Skoro až mimoděk přejel špičkou ukazováku po tenké kůži pod okem. Když prst odtáhl, s překvapením zjistil, že se na něm třpytí kapička vody.

Stále byl jenom člověk. Někdy už nevydržel.

Seokjin plakal.