BTS • JIMIN • YOONGI • FOTOGRAFIE

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie. Snímek ukazuje dva chlapce lapené uprostřed okamžiku; tak dokonale. Téměř výsměšně.

Vzdálený hlas prořízl ticho pozdní noci. „Prosím?"

Vzpomínáš? Byli jsme malí a hloupí a svět byl náš. Vzpomínáš, Jimine?

Vzpomínám.

„Ahoj, hyung."

Jak by ne?

Dal jsi mi důvod.

Bylo to krásné, Jimine. Ale všechno má svůj konec. Ať už později či dřív – takový už je svět. Víš? A stejně jako vše ostatní, ani nás to nemine.

Dal jsem ti naději.

Je pozdě. Je konec.

Promiň.

„Jimine?"

„Jo. To jsem já."

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie. Chlapec nalevo se neusmál. Pouze se k sobě nechal tisknout mladším druhem – tenkrát ještě ano – ramena pokrčená pod náporem druhého těla, vlasy už navěky trčící do všech stran; i ony se snažily utéct mimo dosah. Jako by tušily...

„Kdes vzal tohle číslo?"

Vzpomínal si. Pod černou kšticí se skrývaly oči. Tmavé. Ne jako čokoláda, ne jako lesní tůňka o půlnoci. Jen nekonečný vesmír. Jako obraz.

Někdy se smály.

Častěji ne.

„Vzpomněl jsem si." Nikdy jsem nezapomněl.

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie. Kdysi její okraje žmoulaly dětské ruce. Přejížděl bříšky prstů po tvářích lapených mezi světy, hlavu zamyšleně nakloněnou.

Zeptal se: Proč se dospělí nesmějí?

Protože nesmějí.

To je blbost.

Není.

Tak proč nesmějí?

„Yoongi hyung?" Přijď.

Protože dospěli.

Vzpomínal si. Častěji se mračil než cokoliv jiného, a přece v sobě ten výraz nenesl nic zlého. Špulil spodní ret, dočista jako dítě, jimiž tolik pohrdal. Soustředil se. Odpočíval. Jako tečka za větou.

Nechápal to. Nechápal ani to, že nepřišel čas...

Držíš mě zpátky. Zlobil se.

Připomínám ti tvé místo.

Jak ho poznám? Své místo?

„Haló?"

Nepoznáš.

...ani že ještě dlouho nepřijde.

Tak k čemu je dospělost?

Jen pro zlost.

„Yoongi?"

Dost!

Vzpomínal si. Zvuk tříštěného skla, vztek, uvědomění, a pak už jen krev. Razila si cestičku z nespočtu ranek, vsakovala se do hlíny, hledajíc cestu zpět k matce Zemi, z níž vzešla. Neudělal nic. Nechal ji téct. Jako zpověď.

Ze sluchátka zazní jediné slovo. „Jimine."

Neodpověděl. Podobně jako tolikrát on – zastavil se. Než je opět pohltí ticho.

„Už mi nevolej."

Vzpomínal si. Palec zlehka opřený o bradu, jako pokaždé, když se ztratil v myšlenkách. Zprvu se ptal. Později se naučil mlčet. Seděl a pozoroval ten palec i tu bradu a snad i toho nehybně usazeného chlapce, na prchavý okamžik zamrzlého v čase.

Jako fotografie.

Než si je pro sebe ukradne noc. „Hyung, promiň, neměl jsem..."

Zavěsil.

Ještě ne – hvězdy ještě nejdou spát – avšak brzy tma ustoupí světlu a zažloutlý, časem zjizvený papír pohladí první paprsky nového dne.

Na stěně obýváku visí osamělá fotografie.

Umírající noc se překlenula v ráno.

Ťuk ťuk. Bušení na dveře roztříští ticho. Zvuk spěšných kroků vzápětí; nespal. Otevřel dveře. Ležel a vzpomínal; dlouze, často, na dospělost. Na děti.

Stál před ním – jeho dokonalý snímek.

„Přišel jsi," vydechl.

Usmál se.

„Ano."